Úvodník

V lednovém čísle loňského ročníku Elektronky jsem si na mušku vzal novoroční předsevzetí. Už v onom textu jsem většině těchto předsevzetí prorokoval jepičí život, protože lidé jsou jenom lidmi a málokdo je obdařen tak pevnou vůlí, že v plnění svého předsevzetí celý rok vytrvá a nemusí tak trápit své svědomí úvahami typu - kdybych já jen….

Tomuto trápení svědomí lze předejít dvěma způsoby. Buď si žádná novoroční předsevzetí nedáte a pak nejste zklamáni nebo naopak svá předsevzetí splníte a pak můžete být na sebe právem hrdi.

Už vůbec nedoporučuji svá předsevzetí, navíc mnohdy v povznesené silvestrovské náladě, veřejně vyhlašovat. Pak máte proti sobě po celý rok hned dva protivníky. Již zmíněné vlastní svědomí, které, jak známo, umí hryzat velmi spolehlivě, a také samozřejmě všechny ty, kdož byli vašemu sebevědomému vyhlášení předsevzetí přítomni. Záleží také na tom, co a před kým jste slíbili splnit. Zatímco dobrý kamarád, je-li opravdu dobrý a jeho povaha nenese žádné stopy zlomyslnosti, vám váš závazek na oči vyhazovat nebude, protože vaše hubnutí mu nejspíš jen pramálo leží na srdci, zcela jinak tomu bude u vaší přítelkyně či manželky, pokud jste před ní vyslovili předsevzetí, že ji letos již opravdu nenecháte v tanečním kurzu samotnou, ale stále se k přihlášení do kurzu nemáte. Pak budou vaše rande s přítelkyní poněkud fádní a u ženatých jedinců hrozí studené večeře.

Pokud si i přes veškerá úskalí následné realizace vytyčeného předsevzetí přesto nějaké takové stanovíte, zvažte velmi pečlivě všechny okolnosti jeho uskutečnění. Žijeme v době poměrně významné inflace a ta vám v plnění vašeho předsevzetí může jak pomoci, tak ale bohužel i trochu bránit. Zvyšující se cena cigaret váš úmysl navždy se s nimi rozloučit podpoří, zatímco dražší vstupy do posilovny, na bazén či jiná sportoviště chuť investovat do vlastní štíhlé postavy s největší pravděpodobností významně naleptá.

Pamětliv všech výše zmíněných okolností a s nimi spojených rizik jsem si pro jistotu žádné novoroční předsevzetí nedal. A jak jste na tom vy?

Po nějaké době prověřování vlastní vůle se ti z vás, kteří si přece jen nějaké to předsevzetí stanovili, mohou s námi všemi podělit na stránkách Elektronky o zkušenosti, které v průběhu tohoto procesu získali. Vetknete-li tyto zkušenosti do čtenářsky poutavého článku, přispějete hned dvojím způsobem: obohatíte tím náš časopis a zároveň inspirujete jeho čtenáře k něčemu, co funguje a má smysl.

Mistrovství světa v ledním hokeji do 20 let

Příznivcům zimních sportů jistě neuniklo, že poslední týden v roce a první týden roku nového patří mj. mistrovství světa v ledním hokeji hráčů do 20 let. Zisk stříbrné medaile z nedávno skončivšího turnaje pro Českou reprezentaci je příležitostí k připomenutí si historie tohoto každoročně ostře sledovaného turnaje.

Historie mistrovství světa hráčů do 20 let sahá do roku 1977, kdy se konal první oficiální turnaj, který hostilo Československo, konkrétně města Banská Bystrica a Zvolen. Zvítězil tým Sovětského svazu, který kromě let 1982 a 1987 na každém šampionátu až do svého rozpadu obsadil jednu ze tří medailových pozic. Za zmínku stojí právě ročník 1987, který pro týmy Sovětského svazu a Kanady skončil ve vzájemném zápase, který vyústil v jednu z největších hokejových rvaček v historii. Slavnou se stala mj. díky rozhodnutí rozhodčích zhasnout na stadionu v Piešťanech světla, za účelem ukončení šarvátky. Oba týmy byly následně ze šampionátu vyloučeny, zlatou příčku obsadil tým Finska, stříbrnou Československo a bronzovou Švédsko. Zajímavý byl ročník 1993, který vzhledem k termínu konání začínala naše země jako Česká a Slovenská federativní republika a končila jako dvě samostatné státy, Česká republika a Slovensko (tým vybojoval bronz). Slovensko jako nově vzniklý stát bylo následně zařazeno do nejnižší divize mistrovství světa, nicméně v roce 1996 se již opět účastnilo elitního turnaje a československé derby na tomto turnaji skončilo remízou 4:4. Největšími úspěchy českých juniorů jsou bezesporu zlaté medaile z let 2000 a 2001 a také bronz z roku 2005. Součástí zlatých týmů byli mimo jiné hráči jako Zbyněk Irgl, Martin Erat nebo Tomáš Plekanec. Přes následné roky bez medaile prošla českým juniorským týmem řada hráčů, kteří v dnešní době hrají v NHL nebo jsou již dlouhé roky součástí české seniorské reprezentace. Příkladem jsou hráči jako Jakub Voráček, Tomáš Hertl, Radko Gudas, David Pastrňák nebo Filip Hronek. Od posledního medailového úspěchu se tým poprvé probojoval do semifinále až v roce 2018, kdy byli součástí týmu například Martin Nečas, Filip Zadina, Filip Chytil nebo Libor Hájek. V semifinále i zápase o 3. místo ale zvítězily zámořské týmy - nejprve Kanada a poté USA. Následující roky se ve čtvrtfinále nedařilo, včetně toho ostravského v roce 2020, kdy čeští junioři podlehli Švédsku 5:0. V roce 2022 se tým sice probojoval do medailových zápasů, tam však narazil na Kanadu a Švédsko, které rozptýlily sen o medaili.

Na mistrovství světa juniorů 2023 jako by na led vstoupilo úplně jiné mužstvo než v předchozích letech. Česká dvacítka vyhrála základní skupinu a ve čtvrtfinále si přes počáteční komplikace (tým Švýcarska skóroval po 22 vteřinách 1. třetiny) poradila s výběrem Švýcarska a to poměrem 9:1. V semifinále na naše juniory čekal tým Švédska se svou typickou defenzivně zaměřenou hrou. Ve druhé třetině otevřel skóre švédský obránce Jansson. Náš soupeř však nezvýšil svůj náskok ani v početní výhodě pěti proti třem, což českému týmu dodalo sebevědomí, stálo to však mnoho sil. Toužený vyrovnávací gól přišel až v poslední minutě 3. třetiny při hře našeho týmu bez brankáře, kdy skóroval český obránce David Jiříček. V prodloužení se o postupovou branku zasloužili hráči Matyáš Šapovaliv a Jiří Kulich. Posledním zápasem turnaje bylo finále českého týmu proti Kanadě s vynikajícím teprve sedmnáctiletým útočníkem Connorem Bedardem. Po dvou třetinách, kdy Kanad vedla 2:0 a český tým se jen těžko dostával do šancí, se zdálo být rozhodnuto. V posledních minutách třetí třetiny se však českému týmu podařilo snížit na rozdíl jediné branky a následně vyrovnat. Zaskočený kanadský výběr polevil ve výkonu a 17 sekund před koncem měl český tým šanci obrat dotáhnout do konce, brankář Milic však svůj tým podržel. Následná přestávka však dodala našemu soupeři síly a v prodloužení ukončila český sen o zlatém úspěchu. I přes tuto prohru nezbývá než pochválit řadu hráčů i tým jako celek za skvěle odehraný turnaj a novou naději pro český hokej do dalších let.

IT doupě

Jak na… Media Player (v terminálu)

Jestli si ještě pamatujete na úplně první díl Elektronky (já vím, že ne), vydal jsem v něm článek o tzv. Bad Apple Challenge, ve které se vývojáři snaží přehrát hudební klip stejnojmenné písničky na čemkoliv, co alespoň zdánlivě připomíná displej. Tento nápad se mi tak zalíbil, že jsem se rozhodl také zúčastnit, a protože používám linux btw, k tomuto účelu jsem použil terminál. Dnes vám ukážu, jak to můžete udělat také, a pokud pochopíte princip, i vy budete moci Bad Apple přehrát opravdu všude.

Na projekt jsem použil Rust a krátil si ním letní prázdniny. Práci s terminálem zajišťuje knihovna crossterm, zvuk rodio, image pracuje s pixely, eventual má časovač a dirs ukládá soubory. Na konverzi mezi videem a sekvencí skvěle posloužil program ffmpeg, který si můžete stáhnout zde: https://ffmpeg.org/.

Kódu tu mám dnes opravdu hodně, proto začneme pěkně od začátku. Program se otevírá v terminálu, takže má bash podporu a pomocí env::args() z něj můžeme vytáhnout zadané argumenty, v našem případě cestu k videu, které chceme přehrát. Rovnou můžeme prověřit, zda se jedná o video soubor. Je také celkem důležité zkontrolovat pomocí Command::new().output() přítomnost ffmpegu.

A můžeme konvertovat - z videa uděláme kvůli extrakci snímků gif (dá se použít i mp4, má čisté barvy, ale vyžaduje mnohem více kódu) o velikosti kolem 80x80 pixelů (čím větší, tím horší výkon) a 20 FPS a uložíme jej do nějaké složky, která nejlépe není moc na očích. Totéž uděláme s audiem, to má formát .mp3. Teď přijde na řadu knihovna crossterm a její metoda stdout(), která nám umožní upravit úplně celý terminál. Zatím přepneme na „alternativní obrazovku“, vypneme kurzor a zapneme raw mode. Nahrajeme překonvertovaný gif soubor do paměti, zapneme zvuk a dostáváme se k té nejzajímavější části.

Ve funkci generate_frame() opět použijeme stdout(), což společně s enable_raw_mode() o pár řádků výš mnohonásobně zefektivní renderování pixelů a umožní to předchozí snímek místo posunutí nahoru přepsat. Když jsme u těch pixelů, každý z nich má 4 data (rgb a průhlednost), která jsou všechna uložena v proměnné frame. Abychom se k nim dostali, pomocí šířky snímku * 4 definujeme řádek a ten po 4 rozdělíme na jednotlivé pixely. Jejich data jsou ovšem jenom čísla, aby se vykreslily barevně, použijeme escape sekvenci \x1b[38;2;a;b;cm█, kde abc jsou hodnoty pixelů a █ je unicode znak, který bude náš pixel reprezentovat. Všechno to uložíme do stringu, a jakmile bude hotový celý řádek, posune se kurzor terminálu o bod níž a celý se vyrenderuje. Nezapomeňte někam na konec programu umístit end_process(), jinak bude vaše aktuální terminálová relace nepoužitelná.

A jako vždy, tohle je jen začátek - je opravdu hodně věcí, co přidat, například caching videí, celobarevnou podporu (mp4 místo gif), podporu klávesových zkratek (teď nefunguje ani ctrl+c), paralelní načítání do paměti, text o aktuálním času videa, škálovatelnost podle velikosti terminálu, změnu hlasitosti a mnohem víc. Protože má kód přes sto řádků a já mám rád lesy, místo pod článkem jej najdete zde: https://github.com/dlabaja/elektronka_media_player. Mám tam také depozitář s názvem TerminalMediaPlayer, kde jsem vše, co jsem výše vypsal, implementoval. To je pro tento měsíc vše a já se loučím s lego animací naší školy, jak jinak než v terminálu.

Ledová past

Kapitola 2 - Na hranicích - pokračování

„Už se blíží, zase,“ říkal Mike.
Všichni vojáci se ihned začali zvedat a vybíhat z jídelny. Simon a ostatní doběhli do ubikace, popadli polní baťohy a samopaly sundali ze stojanů. Mike ještě zpod postele vytáhl zbraň s dlouhou čepelí, zřejmě se jednalo o nějaký druh mačety. Zasunul si ji do pouzdra u pasu.
„Pohyb, ať jsme nahoře co nejdřív.“
Vyběhli z ubikací směrem k výstupní komoře. Cestou si pozapínali helmy a vesty. Na povrch se dostávali pomocí žebříků. Vyšplhali nahoru. V zákopech už bylo mnoho vojáků, kterým velitelé dávali stručné rozkazy. Simon a ostatní přeběhli přes několik metrů zákopu na své stanoviště. Začali zajišťovat své obvyklé pozice. Simon velel menšímu oddílu, celkově do něj patřilo třináct lidí včetně něj.

Stev a Henry podřepli k zídce z pytlů písku, pušky zamířili na bojiště. Čtyři vojáci začali obsluhovat dva kulomety. Mike se Simonem doběhli k velkému protitankovému raketometu. Mike rozložil dvě velké nohy a upevnil je k zemi. Simon z bedny vedle vytáhl raketu a naládoval ji, poté si ke zbrani přidřepl a přiložil hlavu k zaměřovači. Mike si od pasu vytáhnl dalekohled, dřepl si a začal bojiště pozorovat. Na bojišti se válely vraky, za kterými se mohli nepřátelé skrývat. Zdálo se mu, že se něco mezi troskami hnulo. Přiblížil dalekohledem na dané místo. Nic tam však nebylo.
„Vidíš něco?“
Dostalo se mu stručné odpovědi.
„Ne.“
Velitelské rozkazy utichly, všichni byli na svých místech. Z dálky se začaly ozývat bzučivé zvuky. Na bojišti Mike sice nic neviděl, věděl však, co je vydává. Létající pátrači nebo vozidla. Hlasitost bzučivého sboru začala narůstat, blížili se. Náhle se z dálky vynořilo několik vozidel. Ve stejnou chvíli začala označovat jejich pozice i jiná stanoviště.
„Blíží se k nám, pane,“ oznámil Mike.
Jak se vozidla přibližovala, začaly se vykreslovat jejich detaily. Byla to černá pásová vozidla. Velké trnité radlice si rozrážely cestu terénem. Neměla na sobě žádný zbraňový systém, jak to u jiných vozidel Temného řádu bylo obvyklé.
„Pane, první cíl v dosahu na jedenácté hodině.“
Simon natočil raketomet o něco doleva, znovu se podíval do zaměřovače. Spatřil cíl. Vozidlo bylo přímo ve středu optického sklíčka. Prst přiložil ke spoušti. Zmáčkl. Raketa vyletěla, zbraňový systém cuknul. Prosvištěla vzduchem tak rychle, že pro pouhé oko vypadala jako šmouha. V dálce explodoval cíl. Místo zahalil kouř. Pomalu se začal rozplývat a odhalil zdemolované vozidlo. Mělo proražený přední plát, raketa proletěla dovnitř, nikdo z těch plecháčů takový výbuch určitě nepřežil. Poté se ozvalo několik dalších výbuchů, ostatní části zákopu se začaly bránit také.
„Pane, cíl byl úspěšně zneškodněn.“
Poté se znovu zahleděl do dalekohledu. Přejel mu mráz po zádech. Z místa, kde zničili vozidlo, vyjela další tři. Byla stejného typu. Jejich vzdálenost se rychle zmenšovala.
„Další tři cíle na jedenácté hodině.“
Mike uvažoval, co asi vozidla vezla tentokrát. Pravděpodobně pěšáky, rychlou přizpůsobivou jednotku, která se do zákopu pokusí vniknout. Pro docílení tohoto úkolu udělají vše. Neutečou, ani se nevzdají, byli sem vysláni, aby zákop dobyli. Neexistovalo pro ně nic jiného než splnění tohoto úkolu.

Simon zaměřil další cíl, vypálil. Raketa vyletěla a zasáhla vozidlo zboku. Exploze roztrhla plášť vozidla. Simon vložil další raketu. Mike sledoval, jak raketa dopadla a explodovala. Vozidlo, kterému protrhla plášť, teď stálo na místě, možná poškodili pásy nebo řídící mechanismus. Náhle se z vozidla vynořili pěšáci, napočítal jich deset. Rozběhli se směrem k zákopům a využívali všechny kryty, které jen mohli. Do bitvy se zapojily těžké kulomety, kterým se nepřátelé dostali na dosah. Další dvě vozidla už byla vzdálena jen něco přes sto metrů. Simon znovu zamířil cíl, tentokrát už jeho vzdálenost od zákopu byla tak poloviční, než když střílel na to předchozí. Než vystřelil, zahlédl, jak zpoza vraku tanku vyjelo další pásové vozidlo. Raketa dopadla na radlici a roztrhala ji na kousky, vozidlo však bylo stále v pohybu. Rychle vložil další raketu.

Mike pozoroval vozidla, raketa, kterou Simon vystřelil, cíl nezastavila. Náhle se obě vozidla zastavila. Posádka se vyloďuje, pomyslel si. Zpoza vozidel začali vybíhat pěšáci. Samopaly a útočné pušky jich několik vyřadily. Ostatní se schovávali za nejbližší vraky a sutiny. Bitva započala. Simon zaměřoval nejvzdálenější vozidlo, aby zničil pěchotu uvnitř. Raketa proletěla vzduchem a zalétla pod vozidlo, exploze ho roztrhala na kousky. Součástky i části dronů byly vymrštěny všude kolem. Poté na obzoru zpozoroval další tři vozidla. Natáhl ruku do bedny s raketami, zděšeně zjistil, že tam už žádné nebyly. Všichni černí pěšáci už se vynořili z vozidel, i za cenu velkých ztrát postupovali vpřed. Běželi a přitom zasypávali zákopy sprškami kulek. Henry a Steve se rychle schovali za barikádu. Salvy zářivých kulek prolétaly vzduchem jako smrtící déšť. Henry si odepnul od opasku granát a vrhnul jej na místo, kde se za několika kameny skrývalo pět pěšáků. Rychle se znovu přikrčil. Ozvala se exploze. Mike přestal dalekohledem sledovat bojiště, musel se ukrýt za barikádu, protože několik pěšáků bylo už hodně blízko. Popadl samopal, vykoukl ze zákopu, opřel se o pytle s pískem a začal střílet. Pěšáků bylo mnoho, celkově jich tu teď mohlo být čtyřicet a další už se blížili ve vozidlech. Všichni se blížili k zákopům. Měli sice velké ztráty, ale až se sem dostanou, zaměstnají vojáky, než přijdou další. Simon každého, kterého měl na mušce, obdaroval smrtícím dárkem v podobě dávky.
„Tady to máte, vy parchanti,“ zařval někdo přes bitevní vřavu.
Simon poslal jednoho z vojáků do skladu pro další rakety. Teď se musel krčit v zákopu a likvidovat tolik dronů, kolik jen dokázal. Byli už od zákopu jen pár metrů. Několik jich do něj chtělo vniknout, ale zkropil je těžký kulomet. Sestřelil jednoho, který byl připraven vrhnout granát. Dalšímu vniknutí však nezabránili, tři droni skočili dovnitř. Všichni byli vybaveni útočnými puškami, na konci měli střepinový bajonet. Jednoho vojáka zastřelili, druhého probodli. Jeden se vrhnul na Simona...

Redakční omluva
Milí čtenáři naší Elektronky on line. Hned v úvodním čísle tohoto kalendářního roku se vám musíme omluvit za chybu tisku, která se nám v prosincovém čísle vloudila do článku našeho přispěvatele Ondry Langera Vesmírný program Artemis, aneb per aspera ad Lunam. Místo dokončení tohoto článku posledním odstavcem jsme zařadili dvakrát po sobě předposlední odstavec, čímž jsme vyznění celého příspěvku nechtě poškodili. Abychom tento lapsus nejen v očích čtenářů časopisu, ale také v očích autora článku odčinili, otiskujeme Ondrův příspěvek ještě jednou - doufejme již bez jakýchkoli chyb.

Vesmírný program Artemis, aneb per aspera ad Lunam

V roce 1969 byla odstartována nová éra lidstva. Poprvé se totiž na Měsíci ocitli první lidé. Tehdejší „závod“ o přistání na Měsíci vyhrála NASA, tedy USA. Letopočet 1972, kdy na Luně přistála poslední mise s lidskou posádkou - Apollo 17, je již však poměrně dávný - dělí nás od něj 50 let. A tak nejen kvůli tomu byl vytvořen nový vesmírný program, pojmenovaný po řecké bohyni Měsíce - Artemis.

Program, jenž dostal zelenou v roce 2017, bude záviset na dvou základních prvcích. Tím prvním je kosmická loď Orion. Loď bude sloužit jako kabina a řídící středisko pro posádku většiny misí Artemis. Druhý prvek je SLS – Space Launch System. SLS je raketový systém, který bude vynášet kosmickou loď Orion s posádkou, či náklad, do vesmíru. V současné době má SLS tři kategorie – Block 1, Block 1B a Block 2 – přičemž jsou navíc rozděleny na typ Crew a Cargo. Block 1B a 2 jsou ještě stále ve vývoji, ovšem jejich dokončení je velice blízko. Block 1 je plánován pro mise Artemis I až III, Block 1B pro IV až VIII a Block 2 pro IX až prozatím neurčeno. Na uskutečnění letů na Měsíc, či k němu, se podílí mimo NASA i další vesmírné agentury jako ESA (European Space Agency), JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency) a CSA (Canadian Space Agency). Spolupracují také soukromé společnosti jako SpaceX či Lockheed Martin. Některé komerční firmy se rovněž podílejí na podpůrném programu CLPS, který má zajistit levnou dopravu různých nákladů přímo na Měsíc.

Jako první se k Měsíci vydala 16. listopadu tohoto roku mise Artemis I. Má za cíl otestovat systémy obou fundamentálních prvků mise – tedy Orionu a SLS. Let byl bezpilotní a do vesmíru se mise dostala pomocí SLS Block 1. Poté se loď Orion oddělila a byla navedena na tzv. vysokou oběžnou dráhu kolem Měsíce, odkud se po několika obězích kolem našeho souputníku vydala zpět na Zemi. Vrátila se 11. prosince, kdy přistála do Tichého oceánu nedaleko kalifornského pobřeží.

Další mise Artemis nesoucí jednoduše pořadová čísla – II, III, IV… - již vynesou k Měsíci nové astronauty. Mise Artemis III, která je naplánována na rok 2025, konečně po více než pěti dekádách dopraví na povrch Měsíce dalšího člověka - a s tím i první ženu. Zároveň je mezi Artemis II a III plánován počátek výstavby nové vesmírné stanice s názvem Gateway. Gateway bude umístěna na orbitě Měsíce a má sloužit jako mezistanice při cestách na povrch Luny, na planetu Mars a dokonce i hlouběji do naší Sluneční soustavy. Stanice má být mnohem menší než je ISS - posádka bude čítat maximálně 4 členy a nebude trvale obydlena (existuje ovšem stále možnost dalších rozšíření Gateway). I přesto zde budou uskutečňovány různé vědecké i technické experimenty a prováděn výzkum.

Artemis je jedinečný program, který má mimo jiné za cíl vybudovat stálé kolonie na Měsíci. Otevře také cestu dále do vesmíru a díky němu zrealizujeme představy, které byly doposud jen pouhou sci-fi - jako je například kolonizace Marsu. Budoucnost lidstva není na Zemi, ale tam nahoře, ve hvězdách!

Tento článek ukončím citátem Stephena Hawkinga, jedné z nejvýznamnějších osob moderní vědy, o vesmíru:
„Dívejte se vzhůru na hvězdy a nikoli dolů na nohy. Pokuste se pochopit, co vidíte a proč existuje vesmír. Buďte zvědaví.“

Pranostiky na leden

• Leden jasný, roček krásný.
• Mnoho sněhu v lednu, mnoho hřibů v srpnu.
• Leden studený, duben zelený.
• Když není konec ledna studený, únor to dvakrát nahradí.
• Teplý leden, k nouzi krok jen jeden.
• Když v lednu včely vyletují, to nedobrý rok ohlašují.
• Jak vysoko v lednu leží sníh, tak vysoko tráva poroste.
• Holomrazy - úrody vrazi.
• Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
• Suchý leden, mokrý červen.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Zima je snad ze všech čtyř ročních období lidmi vnímána jako nejméně atraktivní. Příroda se neprobouzí ze zimního spánku a neodívá se do zeleného hávu listí jako na jaře, není ani trochu barevná jako na podzim a už vůbec nenabízí příjemné letní teploty vybízející ke koupání a nejrůznějším vyjížďkám. Pokud jsme ale vášniví lyžaři, vyhlížíme právě zimu a s ní spojenou sněhovou nadílku s netrpělivým chvěním v končetinách spojeným s vyhlídkou brzkého obutí lyžáků a nasazení lyží, ať už sjezdových nebo běžeckých. Měsíc prosinec je psychologicky vnímán již jako zimní, byť oficiálně zimu přivítáme až v poslední dekádě tohoto měsíce. Přesto má i tento měsíc své nezaměnitelné kouzlo, protože je naplněn zvyky, které patří k těm nejatraktivnějším v roce. Jedná se o zvyky křesťanské a známe je jako advent a svátky vánoční. Advent začíná čtyři neděle před prvním svátkem vánočním, tedy před 25. prosincem. V letošním roce tak připadne první adventní neděle na poslední listopadovou neděli s datem 27. 11. 2022. Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech různou podobu. U nás a v katolických zemích je nejčastěji se čtyřmi svíčkami, z nichž tři jsou fialové (modré) a jedna růžová. Fialová (modrá) barva symbolizuje pokání, ztišení a čekání. Čtyři svíčky na věnci samozřejmě připomínají čtyři adventní neděle. První je železná - to se zapaluje první fialová svíčka - takzvaná svíce proroků symbolizující naději, druhá je bronzová (mír), třetí je oděna do stříbra (přátelství) a poslední je zlatá (láska). V minulosti se ještě doprostřed adventního věnce umisťovala bílá svíčka symbolizující Krista a ta se zapalovala na Štědrý den. Svíčky se zapalují proti směru hodinových ručiček. Děti pak mají v oblibě čokoládový adventní kalendář, ze kterého si po jednotlivých dnech před Štědrým večerem vylupují vždycky po jedné čokoládce z každého okénka. Nezřídka se ale stává, že při pohledu do tohoto čokoládkového adventního kalendáře zjistíme, že podle vyloupaných okének by měl být Štědrý den už za tři dny a ne za dnů čtrnáct. Inu děti…

Popisovat průběh a symboliku vánočních svátků, které začínají Štědrým dnem 24. 12. na svátek Adama a Evy, pokračují Božím hodem vánočním - 1. svátkem vánočním a kulminují na Štěpána 2. svátkem vánočním, by bylo nošením dříví do lesa. Připomenu snad jen to, že pro zapálení svíček na vánočním stromečku si chodíme na Štědrý den do kostela pro Betlémské světlo a pak už se všichni těšíme na to magické štědrovečerní kouzlo, kdy po štědrovečerní večeři zvědavě nahlížíme pod ozdobený stromeček, co nám Ježíšek nadělil. Na Tři krále - tedy 6. ledna se stromeček většinou odstrojí.

Celá redakce Elektronky všem žákům, studentům a zaměstnancům naší školy přeje, aby si i přes neklidnou současnost dokázali přinejmenším v těchto svátečních dnech vychutnat tu vánoční pohodovou atmosféru a do nového roku vykročili po Silvestru s neochvějným optimismem.

Historie SSSR a Ruska - 2. část

Rozpad SSSR

V 80. letech se na pozici předsedy Nejvyššího sovětu vystřídali hned čtyři lidé během krátké doby. Po smrti Brežněva nastoupil Jurij Andropov, který ale roku 1984 zemřel. Nahrazen byl Konstantinem Černěnkem, ten zemřel 10. března 1985. V čele svazu tak stanul Michail Gorbačov, jehož činnost postupně vedla až k zániku SSSR, čemuž předcházely například značný rozvoj USA, který Sovětský svaz nebyl schopen dohnat nebo Černobylská havárie 26. dubna 1986. Gorbačov se sice snažil pouze o určitou změnu poměrů v zemi demokratickým směrem (tzv. Perestrojka), ale hospodářská situace země tuto snahu znemožnila a proměnila v proces vedoucí k rozpadu SSSR. Důležitým faktorem bylo také uvolnění cenzury a možnost svobodně diskutovat na historická i současná témata, načež přišla řada médií značně kritických vůči vládě i ostatním aspektům života v SSSR. V roce 1988 navíc Gorbačov uzavřel s USA smlouvu o částečném odzbrojení, stáhnul vojska z ostatních zemí, začal urovnávat vztahy s Čínou a připustil vstup NDR do NATO. Stanul také u rozpadu Varšavské smlouvy a RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Roku 1990 byl zvolen prezidentem a přes pokus o kontrarevoluci v létě 1991 již Sovětský svaz spěl k svému zániku. Oficiálně se tak stalo 31. prosince 1991 a k 1. 1. 1992 již existovala Ruská federace.

Rusko

Prvním ruským prezidentem se stal Boris Jelcin, který vedl ne vždy nejlépe přechod od socialistického hospodářství ke kapitalistickému. To s sebou neslo mnoho důsledků, mezi nimi například nárůst kriminality nebo krach mnoha státních podniků. Mnoho podniků včetně nalezišť surovin bylo zprivatizováno, nezřídka se stávalo, že z privatizace těžil někdo z Jelcinova okolí, těmto lidem se i v České republice říká oligarchové. Vypukla krize, trvající celá 90. léta. Mnoho vzdělaných lidí a vědců odcházelo do USA a do Japonska. V prosinci 1999 odstoupil Boris Jelcin z funkce a v březnu 2000 vyhrál prezidentské volby Vladimir Putin. Zlepšilo se splácení státních dluhů, a to hlavně díky rostoucí ceně ropy a zemního plynu. Roku 2008 se prezidentem stal Dmitrij Medveděv a země musela čelit ekonomické krizi z důvodu snížení poptávky po ropě a plynu. V roce 2012 se do prezidentského křesla opět vrátil Vladimir Putin, od té doby Rusko ukazuje svou sílu výhradně vojensky. Po zimních olympijských hrách v Soči roku 2014 Ruská federace anektovala ukrajinský poloostrov Krym. Roku 2015 se Rusko účastnilo syrské války a na konci února letošního roku obsadilo ukrajinské území, kde v těchto časech probíhá válka, ruskou propagandou označovaná jako „zvláštní vojenská operace“.

Úvodník

Pokud si ještě někdo z vás vybaví, v jakém duchu se nesl loňský listopadový úvodník, pak mu na mysli vytane můj tehdejší apel na dodržování všech protikovidových opatření, protože právě v té době nás tato virová epidemie intenzivně svírala ve svém krunýři a nedovolovala nám provozovat své koníčky či zájmy, pokud bylo k jejich realizaci podmínkou využití nějakého veřejného prostoru. Virus sice nezmizel, spíše oficiální místa k němu poněkud zmírnila svůj mnohdy až téměř hysterický postoj, a tak by se mohlo zdát, že se v tomto ohledu zablýsklo na lepší časy a již nic nestojí v cestě rozběhnout se vstříc našim zálibám a naplno si je užít. Nemusí tomu ale tak u všech našich činností být. Sevření virového krunýře vystřídalo sevření krunýřem energetické krize a všeobecného zdražování prakticky všeho - tedy i veškerých zájmových kroužků a činností, které jsou provozovány za finanční úhradu. Nepříznivost celé situace navíc ještě umocňuje podzimní a nadcházející zimní období, kdy je třeba tělocvičny a jiné veřejné prostory vytápět nebo přinejmenším alespoň trochu temperovat, aby mohly sloužit svému účelu.

Již v antických dobách platilo, že lidská stránka duševní má být v souzvuku s tou tělesnou - tzv. kalokagathia. Dnešním lidem se spíše v této souvislosti vybaví to známé sokolské heslo „Ve zdravém těle zdravý duch“. A protože lidská podstata je více méně již po staletí prakticky neměnná, víme tedy po celou tu dobu, co člověku prospívá a co mu naopak škodí.

Jak tato skutečnost souvisí s tím, co jsem napsal v hořejších řádcích? Chci tím více než naznačit, že člověčí zdraví duševní a tělesné jsou spojité nádoby a vzájemně se ovlivňují více, než si je hlavně mladý člověk ochoten připustit. Těm, kteří pravidelně sportují a neváhají tu a tam osvěžit svého ducha i nějakým zážitkem kulturním, to nemusím připomínat. Pro ty ostatní mám jedno doporučení, přinejmenším v oblasti sportovní. Nenechte se odradit momentálním případným snížením dostupnosti sportovního vyžití vlivem jeho momentálního zdražování a využijte všech možností, které pro rozhýbání své tělesné schránky máte, a to zcela zdarma. Zařaďte do své životosprávy pravidelné cvičení přímo ve svém domově, nejlépe hned ráno ještě před odchodem do školy. Uvidíte, že ke školní budově budete kráčet mnohem ztepileji a také vaše odolnost vůči stresu vzroste. Po vyučování si dopřejte opět určitý předěl mezi ukončenou výukou a přípravou na výuku dalšího dne třeba cvičením na work outovém hřišti nebo si běžte prostě jen tak zaběhat. Lze to i v zimě a kromě příslovečného vyčištění hlavy si zlepšíte imunitu a vaše mysl bude daleko otevřenější následné školní přípravě. Vzhledem k právě probíhajícímu ročnímu období zde nezmiňuji třeba pravidelné vyjížďky na kole, ty můžete zařadit, až se zase trochu oteplí.

Krátce a dobře - omezte v co největší míře přístup plevelných informací do vaší mysli a věnujte své úsilí - duševní i tělesné - tomu, co vám prospívá. V konečném důsledku to povede k jednoznačnému zkvalitnění vašeho života. Zároveň možná trošku s údivem zjistíte, že se vám začíná dařit a dosažení toho, že je vám vaše práce koníčkem, nabývá stále konkrétnějších obrysů. Sen se pak později stane realitou a věřte, že to bude ten největší vklad do vašeho spokojeného života. Jak říká Milan Pitkin: „A vvvo tom to jee!“

Historie Ruska a Sovětského svazu

Letos je to přesně 100 let, co vzniknul Sovětský svaz, celým názvem Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Proto si v listopadovém čísle Elektronky připomeneme jeho historii.

Vznik SSSR

Po velké říjnové socialistické revoluci v listopadu 1917 a převzetí moci bolševiky v Rusku začala občanská válka, jejímž výsledkem bylo upevnění moci bolševiků. Vládnoucí gardě se zároveň povedlo zavést státní monopoly a Rudou armádu jako hlavní obrannou složku státu. 30. prosince 1922 vznikl spojením Ruska, Ukrajinských, Běloruských a Zakavkazských socialistických republik Sovětský svaz. Předsedou vlády byl V. I. Lenin, kterého po jeho smrti roku 1924 vystřídal v čele SSSR J. Stalin, za jehož vlády byly uvedeny v praxi kolektivizace, gulagy (pracovní tábory pro lidi nepohodlné režimu) a silná propaganda. Mezi světovými válkami se Sovětský svaz postupně rozšířil až na 16 republik. Stalin si zároveň získával příznivce ve Francii, Velké Británii, nacistickém Německu, i v ostatních evropských státech, zejména mezi levicově zaměřeným obyvatelstvem a politiky.

Druhá světová válka

Na začátku druhé světové války Sovětský svaz přímo podporoval nacistické Německo, například dodávkami potravin, pohonných hmot apod. S Německem si navíc rozdělili Polské území na základě paktu Ribbentrop-Molotov (dohoda o vzájemném neútočení a rozdělení Polska). Nacistické Německo však na Rusko zaútočilo (operace Barbarossa), čímž dohoda padla. Ačkoliv se SSSR stal spojencem Velké Británie, Francie a USA proti Německu, stal se zároveň agresorem v dalších konfliktech (např. s Finskem). Jak druhá světová válka dopadla, všichni víme. Jejím výsledkem bylo (k našemu neštěstí) rozdělení Evropy na východní a západní sféru vlivu.

Studená válka

Po rozšíření komunistického režimu do mnoha dalších zemí východního (země střední a východní Evropy, Čína, Vietnam, Severní Korea) i západního světa (např. Kuba) nastalo období největšího zbrojení, propagandy a šíření nenávisti k demokratickým zemím, porušování lidských práv, věznění nevinných a záhadné mizení lidí. Zejména v Československu byl tento trend nejvíce rozšířen zejména v 50. letech, ze kterých pochází pracovní tábory u nás. O jednom z nich, který byl zachován jako památka zločinů tohoto režimu, jsem psal v jednom z minulých čísel Elektronky.

Přestože lidská práva byla porušována i nadále, k jistému uvolnění zejména v oblasti myšlení či umění došlo po smrti J. Stalina roku 1953, který byl nahrazen Nikitou Chruščovem. Když se však o „povolení šroubů“ pokusili českoslovenští politici, přijeli nám východní bratři „na pomoc“ s tanky. Podobně tomu bylo i v jiných zemích, které začínaly mít tendenci ubírat se západním směrem (např. NDR, Maďarsko). I tak se však komunistický blok začal stávat nejednotným zejména ve vztahu SSSR a Číny.

Roku 1964 vystřídal Chruščova v čele Sovětského svazu Leonid I. Brežněv. Zvyšující se životní úroveň se stávala čím dál náročnější na systém, který přestával na požadavky stačit. Jediným východiskem tak bylo zesilování propagandy a snaha o pošpinění pověsti západních států, k čemuž přispěla mj. také válka ve Vietnamu, kde USA zakusily neúspěch.

Pečeme s panem Talafousem

Možná Vám přijde, naši milí čtenáři, že Vánoce ještě ani neklepou na dveře či se ani neblíží k oněm dveřím, ale protože náš časopis není týdeník a do námi očekávaných svátků vyjdou pouze dva časopisy, je již na čase se jak se patří naladit, proto Vám zde vydáváme první část receptů, které Vám zaručeně naladí vánoční atmosféru a také ještě jeden recept, který spotřebuje část podzimní jablečné úrody.

Koláč Karlštejn

Jablka jsou bohatým zdrojem sacharidů a vlákniny, proto rozhodně nezapomeneme v našem podzimním vydání na jeden skvělý recept, který je obsahuje. Do naší rodiny tento recept vnikl před pár lety a od té doby se bez něj na podzim neobejdeme. Je jím koláč Karlštejn, těžko říct, proč získal tento název, avšak my tento název pouze převzali a dále nepátrali po vzniku jména.

Suroviny:
2 hrnky polohrubé mouky, 1 hrnek cukru krupice, 1 balíček vanilkového cukru, tuk na vymazání plechu (sádlo je nejlepší), mletá skořice, 250 g másla či jiného rostlinného tuku na pečení například Hera (za mě je nejlepší použít Zlatou Hanou, neboť disponuje skvělým poměrem rostlinného a živočišného tuku za skvělou cenu), alespoň 1,2 kg jablek

Smícháme mouku, pískový cukr, vanilkový cukr v sypkou směs. Vymažeme si plech a vysypeme moukou. Jablka oloupeme, nahrubo nastrouháme a podle chuti dosladíme. Do plechu hlubokého alespoň 2,5 cm rovnoměrně nasypeme 1/2 sypké směsi a přikryjeme ji nastrouhanými jablky, ty zasypeme jednou a půl kávové lžičky mleté skořice. Poté již stačí celé dílo zasypat zbytkem směsi a rovnoměrně navrstvit plátky tuku. Pečeme v horkovzdušné troubě na 175 °C dozlatova, zhruba 25 minut. Nebuďte nedočkaví, neboť je nezbytné, aby zcela vychládl, naplní se tím jeho potenciál a získá plnou chuť.

Perníčky – vůně Vánoc

Většina lidí si nedokáže představit Vánoce bez perníčků. V dobách, kdy bylo koření drahé a bylo luxusním zbožím, se pekl pouze v bohatých přímořských městech, například ve městě Hamburg, a poté se vyvážel do vnitrozemí západní Evropy.. U nás máme Pardubice, sice nemají přístup k moři, ale toto krajské město již máme všichni spojené s perníkem. Recept na perník původně pocházel z Hradce Králové, ale továrna si jej koupila a zde již započala výroba vynikajícího kořeněného pečiva.

Slovo perník pochází z českého výrazu peprník a toto označení sladké pečivo získalo pro svou výraznou ostrou chuť, která byla způsobena původní příměsí pepře. Dnes již máme kořenící směsi, které povětšinou pepř neobsahují a výraznou chuť tvoří hřebíček a badyán.

Suroviny
Těsto: 1 kg hladké mouky, 400 g mletého cukru, 120 g másla, 200 g tekutého medu, 6 polévkových lžic mléka (na procentu mléčného tuku nezáleží), 2 lžíce oleje, 2 vejce, 150 g mletých vlašských ořechů, 1 prášek do pečiva, 2 kávové lžičky jedlé sody, 1 sáček perníkového koření
Citrónová poleva: 1 bílek, šťáva z jednoho citrónu a mletý cukr

Mouku, cukr, prášek do pečiva, jedlou sodu a perníkové koření prosejeme, přidáme měkké máslo, vlažné mléko, vejce, med, olej, začneme formovat těsto, které se doopravdy hůře formuje, ale výsledná chuť za tu trochu lidské námahy stojí. Po vytvoření alespoň něčeho připomínajícího těsto vpracujeme mleté ořechy. Těstu prospěje menší odpočinek, a tak jej zabalíme do potravinářské fólie a necháme v lednici alespoň 6 hodin uležet. Odpočaté těsto vyválíme a pomocí rozličných formiček vykrajujeme perníčky. Pečeme na pečicím papíru v horkovzdušné troubě rozehřáté na 175 °C asi 9 minut (v půlce doby pečení je žádoucí otočit plech) Hotové perníčky již nazdobíme bílkovou polevou, kterou vytvoříme již ze zmíněných surovin, množství cukru volíme tak, aby směs měla konzistenci hustého medu. Perníčky potřebují alespoň tři týdny na zvlhnutí, a tak je pečte s předstihem, jsou-li stále tvrdé, přidejte do skladovací krabice rozkrojené jablko, perníčky nasají jeho vlhkost.

Zázvorky – cukroví, na které se tak trochu zapomnělo

Zázvor je pro svou velmi výraznou chuť buď milován nebo nesnášen. Pro ty, kteří jej milují, přináším již trochu starší recept na zázvorky jednoduché pikantní cukroví.

Zázvorový kořen není ničím jiným než oddenkem mateřské rostliny. Zázvor našel v minulosti využití u mořeplavců, zde získal využití jakožto lék na nevolnosti a mořskou nemoc. I dnes existují zázvorové kapky pomáhající proti žaludeční nerovnováze. S těmito benefity koresponduje skutečnost, že při bohatých Vánocích se dává žaludku doopravdy zabrat, a tak není od věci si ho alespoň trošku zklidnit zázvorovým zázrakem.

Suroviny
280 g mletého cukru, 200 g hladké mouky, 2 celá vejce + 2 žloutky, 20 g čerstvého kořene či 4 kávové lžičky mletého sušeného zázvoru

Využijeme-li celý zázvorový kořen, musíme jej oloupat. Nejlépe se zázvor oloupe přejížděním lžící po kůře. Poté z něj utlučeme v hmoždíři pastu. Nad vodní párou umícháme vejce, žloutky a cukr v řidší směs, konzistencí by nám to mělo připomínat hladký tužší med, teplota by neměla přesáhnout 90 °C. Za stálého míchání necháme lehce vychladnout, zhruba na 50 °C. Postupně přidáváme mouku se zázvorem a vytváříme jemné těsto. Z něj na pomoučeném válu vyválíme plát tenký 5 mm, a vykrajujeme rozličné tvary. Buď můžeme tvary sušit v troubě 2 hodiny při teplotě 100 °C či je nechat přes noc na plechu a ráno upéct při teplotě 130 °C. Pečeme je tak, aby v troubě byly měkké a po vychladnutí tvrdé. Nejlepší je proto zkoušet jejich upečení do doby, než vytažený kus po vychladnutí nejde skoro ani zlomit. Protože zázvorky potřebují alespoň pět týdnů na zvlhnutí, pečeme je s předstihem. Stejně jako u perníčků můžeme využít metodu měknutí za pomoci rozkrojeného jablka.

Ať už se pustíte do jakéhokoli receptu, který jsme Vám zde předvedli, mějte na paměti, že Vám redakce přeje sladký úspěch bez komplikací. Dobrou chuť!

IT doupě

Jak na… Uživatelské rozhraní v Rustu

Konzolová aplikace je sice často nejlepší řešení, ale zkuste ji někdy ukázat vašim rodičům nebo prarodičům. Šance je, že z ní budou mít strach a nebudou vůbec vědět, jak ji ovládat nebo se jim vůbec nebude líbit, a to i přesto, že na rozdíl od většiny aplikací má terminál v základu tmavý režim. Pokud proto chcete něco, co vypadá profesionálně a intuitivně, uživatelskému rozhraní se zkrátka nevyhnete. A o tom, jak ho použít ve svých Rust aplikacích, budu právě dnes psát.

Všechna okna, která máte na ploše, včetně samotné plochy a tlačítek okolo, se nazývají GUI (Graphic User Interface). Programovacích knihoven kolem něj existuje mnoho, například Qt, GTK, WinUI (Windows) a dokonce i herní enginy jako Unity nebo Godot. Protože používám Gnome, jevilo se mi GTK, které vyvíjejí, jako jasná volba. Proto bych vám ho chtěl ukázat.

Velkou výhodou GTK je, že běží všude, má otevřený kód a jeho nová verze 4 má moderní vzhled. Nevýhodou bylo ovšem ovšem až překvapivě malé množství dokumentací. Naštěstí je knihovna dostupná v několika jazycích, takže pokud jste pro ten váš žádné řešení nenašli, stále můžete zkusit přeložit nějaké jiné. Pro naše účely doporučuji tuto stránku: https://gtk-rs.org/gtk4-rs/git/book/.

Zkusíme napsat aplikaci s tlačítkem, které po stisknutí přičte +1. Na začátek importujeme gtk4 knihovnu. Chvíli to potrvá, to je bohužel jedna z mála nevýhod carga. Do main() funkce přidáme proměnnou app, která bude sloužit jako základ celé aplikace. Ta vyžaduje id, což může být úplně cokoliv, odděleno třemi tečkami. Teď potřebujeme nějaké GUI. K aplikaci ho připojíme pomocí app.connect_activate(), která celé uživatelské rozhraní, vložené jako parametr, načte. Funkci zakončíme příkazem app.run(), který následně aplikaci pustí.

Všechny elementy, se kterými budeme pracovat, se jmenují widgety a mají mnoho podob: od tlačítka, obrázku, jmenovky, progress baru až po kalendář nebo color picker. Všechny si můžete prohlédnout zde: https://docs.gtk.org/gtk4/visual_index.html, nás zatím budou zajímat jen 3 - okno, mřížka a tlačítko. Všechno budeme psát do metody build_ui(), protože je již napojena na aplikaci. První uděláme okno. Každý prvek můžeme pomocí NázevPrvku::builder() jednoduše poskládat, jako například u okna nastavit aplikaci (ta je v parametru naší funkce), výšku, šířku a title, se kterým budeme pracovat. Nezapomeňte na window.show(), jinak se vám nic neukáže!

Abychom mohli do okna přidávat elementy, použijeme grid. I ten má své parametry, které mu přes buildera můžeme nastavit, nás bude zajímat margin, horizontální a vertikální zarovnání a také rozestupy řádků a sloupců… pokud jste si ještě nezotročili žádného front-end developera, teď je na to ideální čas. A i tady je něco, na co byste neměli zapomenout, a to konkrétně připojit pomocí window.set_child() grid k samotnému oknu.

A už zbývá jen tlačítko, tady bude projednou i trochu logiky. Tentokrát ani nepotřebujete buildera používat, stačí vám pomocí with_label() nastavit text. Abychom na to náhodou nezapomněli, přišpendlíme ho ihned funkcí grid.attach() do gridu. Protože kvůli magii Rustu nemůžeme jednoduše hýbat proměnnými z funkce do funkce, uděláme novou proměnnou s kopií okna a tu vložíme do eventu button.connect_clicked, který se spustí, když na tlačítko klikneme (kdo by to čekal). Kam vypíšeme výstup po kliknutí, je na nás, já jsem si na ukázku vybral horní panel. Takže teď už jen stačí vzít název okna, přeparsovat ho na int, přičíst k němu 1, nastavit ho jako nový název a máme oficiálně hotovo.

Tím bychom měli základní aplikaci hotovou. Jak vidíte, na to, že skoro nic neumí, má 40 řádků. Proto doporučuji oddělit si alespoň GUI od veškeré logiky, jinak se v tom za chvíli nevyznáte. Toho se dá docílit i přepsáním toho všeho do XML podoby, která je kratší a nebude vám nikam zasahovat. Přeji vám s GUI hodně štěstí, pevné nervy při stylování (budete je potřebovat) a u dalšího čísla na viděnou.

Ledová past

Operace - pokračování IV

„Držte se co nejdál od strouhy, i tady se můžou nacházet stokové masky,“ varoval Tom.
Sam pátral po bahnem a shluky odpadu zanesené hladině. Neviděl na ní však nic, co by jej znepokojovalo. Zdmi i stropem prorůstala plíseň, na mnoha místech vystupovaly hanlivé a nesmyslné nasprejované nápisy. Na zemi se válely odpadky a hemžilo se to všelijakou havětí. Když procházeli křižovatkou, zpoza jednoho rohu vyběhlo několik postav. Namířily na ně baterkami. Tom i Sam si kryli obličeje, když je prudké světlo udeřilo do očí. Tom jich předtím, než si zakryl obličej, napočítal minimálně šest. Ozval se rázný mužský hlas.
„Identifikujte se.“
„Tři, devět, dva, nula, nula,“ odpovídal pohotově Tom.
Muž znovu promluvil, tentokrát přátelským tónem.
„Tak to se mi ulevilo, co tu kruci děláte?“
Tom se dal do vysvětlování:
„No, při operaci jsme museli trochu improvizovat.“
Postavy sklonily zbraně. Tom na ně vzhlédl, ukázalo se, že to je hlídka odboje.
„Kam máte namířeno teď,“ zeptal se vousatý velitel.
„Zpět na základnu.“
„Doprovodíme vás.“
Nikdo nebyl proti. Vydali se tedy společně dál, jejich základna byla zbudována hluboko v tomto kanalizačním komplexu. Potrvá více než půl hodiny, než k ní dorazí. Velitel se po chvíli ticha zeptal.
„Jak operace proběhla?“
Sam se rád chlubil, a tak začal:
„Úspěšně, našli jsme to, co jsme potřebovali,a ještě něco navíc, pro naše techniky máme cenné součástky. Temný řád jistě nepotěší, co jsme mu se serverovnou provedli.“
Jeden z vojáků se se zájmem zeptal.
„Kolik jste těch plecháčů dostali?“
„Nepočítal jsem to, ale myslím, že by jich mohlo být víc než deset, taky jsme sundali dvě dogy.“
Prošli další křižovatkou, na jedné z jejich cest varovně vyhlížel symbol červené lebky. Hlídky je sprejovaly na místa, která sousedila s nebezpečnými oblastmi. Zabočili opačným směrem. U stěn tady každých dvacet metrů stál hranatý sloup. Ve vodě plavaly mnohem větší shluky odpadu.
„Dejte si bacha, tady se to hemží stokovými maskami.“
Všichni se drželi co nejblíž u zdi, ale od vody je dělil jen metr, cesty zde byly úzké. Hlavně zbraní mířily k vodě, všichni věděli, co je může každým okamžikem čekat. Na povrch klidné hladiny se vydralo několik bublinek.
„Jsou tam,“ zašeptal někdo ve skupině.
Po jeho slovech se z vody obrovskou rychlostí cosi vyřítilo. Ve světle baterek se zaleskl tmavý kov a rudé senzory. Ozvaly se výstřely. Zařinčel kov. Voda v kanalizačním korytu sebou cloumala, jak ji jako blesk opouštěly další tělesa. Tom věděl, že to jsou masky, chtěly kořist.
Jeho sluch náhle opět zachvátilo ticho.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se velitel.
Poté se ozvalo ano od všech členů skupiny. Tentokrát si s sebou masky nikoho nevzaly.

Masky byly malí roboti. Držely se u dna a pomoci dlouhých nohou se pohybovaly jako krabi. Díky nim se také dokázaly vymrštit z vody. Temný řád je navrhl tak, aby z vody vyskakovaly k cíli otočené vnitřní stranou. Pokud se dobře trefí, dopadne na hlavu oběti a nohy se do ní zaříznou, aby nešla sundat. Pomoci jedné nožky, na niž je umístěn dlouhý trn, se propojí s mozkem hostitele. Oběť je paralyzována a podléhá ovládání masky, která je naprogramována tak, aby zničila všechny další lidské jedince, kteří nejsou pod vládou jiné masky. Pokud v dosahu žádný cíl není, ovládnutí se jen tak belhají po stokách. Největší problém však byl, že pokud se maska napojila na mozek, již nebylo cesty zpět. Pokud by se noha odřízla, člověk by dostal obrovský šok a zemřel by. Nožka nějak propojí informace masky s mozkem a její odstranění zastaví jeho funkci. Masky byly natřeny černou barvou, aby ve vodě splynuly se dnem. Pokud se obrácené pohybovaly na dně, viděly pomocí několika čidel. Při ovládání hostitele využívaly velký šestiúhelníkový senzor.

Temný řád masky nasadil do kanalizací, aby odboj zlikvidoval. Věděl, že zde má základnu, ale netušil, kde přesně. Kanalizace byla obrovská, pod celým městem spletitá jako bludiště. Nebylo možné sem poslat žádnou armádu, do kanalizačních prostor by se početnější jednotky nevešly. Temný řád také dobře věděl, že odboj zná stoky mnohem lépe a mohl by i s méně početnou jednotkou padnout do léčky. Zvolil tedy jinou strategii. Začal do stok vpouštět různé mutanty a roboty, jako jsou například stokové masky. Některá místa se zdroji pitné vody nechával otrávit. Do kanalizací posílal dobře ozbrojené hlídky, které se snažily stopovat a zajímat odbojáře. Na několika místech podzemí také vybudoval bunkry, které zajišťovaly východy ze stok. Odboj byl zkrátka velkou potíží a Temný řád něco takového nehodlal trpět. Jeho postupná vyhlazovací strategie a čištění stok možná nebyla nejefektivnější, odboj to však dostávalo do úzkých. Byli jako lovná zvěř uprostřed lesa. A smyčka se pomalu utahovala…

Pokračovali v cestě. Po útoku masek už nenastaly další komplikace a všichni dorazili na základnu...

Včelařská vložka

Skvělá aktualita přímo ze včelích úlů: včely spí. Původně měla být toto jediná informace tohoto článku o včelkách, ale kvůli případným stížnostem a žalobám hladových čtenářů na náš úžasný tisk, vám sem přidám něco o chorobách, jež ohrožují včelstva. Základními a nejznámějšími chorobami je bez pochyby varroáza, mor včelího plodu a nosemóza. Dále to také ale mohou být různá virová onemocnění, či škůdci jako třeba zavíječ voskový. Mor včelího plodu je bakteriální onemocnění včelího plodu, které mezi sebou mohou včely přenášet. Bakterie se objeví ve střevech ještě nenarozené larvy, kterou zahubí. Včely poté otevřou víčka napadených buněk a mohou tuto nemoc přenášet. U zamořených včelstev je nutná likvidace a všechny ostatní úly v okolí 5 km musí do karantény. Včelaři se toho moru jistě obávají jako čert kříže, naštěstí ministerstvo zemědělství vyplácí včelařům finanční náhrady. Nosemóza je zato onemocnění, jež cílí na dospělé včely. Neútočí na nos, ale na žaludek, zde se množí a postihuje trávicí trakt včely. Nemocná včela poté nedokáže správně strávit potravu a také “znečišťuje” vnitřek úlu. Nejvíce tato choroba zasahuje včely na jaře, v létě díky neschopnosti bakterie žít ve vyšších teplotách mizí. O varroáze si povíme někdy příště, poněvadž je to nemoc dosti zajímavá.

Pranostiky na listopad

• V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
• Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
• Padá-li listí v listopadu, jistě brzy přijde led, ale dlouho nepobude.
• Studený listopad - zelený leden.
• Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
• Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.
• V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známka příští neúrody.
• Jaký listopad, takový březen.

Ztráty a nálezy

V měsíci listopadu se našel na dámském WC v sektoru počítačových laboratoří v hlavní budově prstýnek s větším růžovým očkem (s největší pravděpodobností bižuterie).

Upozornění: Buďte pozorní a dbejte na své věci, protože ne všechny lze následně dohledat.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jiří Greš, Jakub Křížan, Jan Balošák

Grafika: Jeroným Jerry Motyka

Další přispěvatelé: Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

28. dne měsíce září jsme si užili pracovního volna na Den české státnosti (935), který se váže k patronovi české země sv. Václavovi. Zcela náhodně si opět 28. dne právě probíhajícího měsíce - října připomínáme Den vzniku samostatného českého státu (1918). Oba tyto dny mají něco společného a nejspíš byste neuhodli, co by je mohlo spojovat. Ušetřím vás tedy marného lámání si hlavy nad touto otázkou a rovnou vám prozradím, že oba tyto dny Český rozhlas Olomouc učinil dny otevřených dveří a umožnil tak veřejnosti seznámit se s novým sídlem Českého rozhlasu Olomouc v Pavelčákově ulici 2/19 - prakticky co by kamenem dohodil od radnice na Horním náměstí. A že využít této nabídky stojí za to, nemusím snad ani nijak zvlášť zdůrazňovat. Už budova samotná, kde olomoucký rozhlas sídlí, stojí za podívání. Tento dům má bohatou historii a byl původně postaven v roce 1911 na gotické parcele podle projektu architekta Christopha Glasera pro obchodníka s nábytkem Franze Kleina. V té době se jednalo o moderní železobetonovou skeletovou konstrukci, jednu z prvních, nejen v Olomouci. Velmi citlivě a funkčně bylo do této budovy zakomponováno veškeré zařízení, které moderní rozhlas pro svoje působení vyžaduje. Celá budova se tak stala víceúčelovým objektem, v němž lze nyní uspořádat i jiné kulturní akce, jako například koncerty. Takové využití je ale spíše jakousi třešničkou na dortu, protože tato historická budova je svým pojetím sice umožňuje, do budoucna se ale nejspíš s nějakým komerčním využíváním tohoto typu nepočítá.

Český rozhlas Olomouc jako veřejnoprávní instituce má svou cílovou skupinu zasazenou do intervalu 55+, ale to v žádném případě neznamená, že využít dne otevřených dveří a zázemí rozhlasu si prohlédnout nebude podnětné i pro mnohem mladší generaci. Už proto, že jsme elektrotechnickou průmyslovkou, je pro naše frekventanty bezpochyby zajímavé vidět na vlastní oči, jak se pracuje se zvukem například při tvorbě rozhlasové hry, a vidět rozhlasového moderátora přímo při práci v profesionálním rozhlasovém studiu se rovněž nenabízí každý den. Dalším bonusem je pak jedinečná možnost spojit si konkrétní osoby s hlasy, které dennodenně příjemce této stanice při poslechu slýchá.

Sídlo Českého rozhlasu Olomouc počítá do konce tohoto roku ještě se dvěma termíny otevřených dveří, a sice 28. 10. a 17. 11. 2022. Návštěva navíc probíhá tak, že skupinu 10 lidí provází výkladem jeden nebo jedna z moderátorů či moderátorek rozhlasu a je tedy prostor i pro případné dotazy návštěvníků. Je vhodné si prohlídku rezervovat předem na webové stránce Českého rozhlasu Olomouc: olomouc.rozhlas.cz, abyste měli jistotu, že se na vás dostane. Osobně tuto možnost určitě doporučuji, protože v době vzniku tohoto článku, tedy dva dny před dnem otevřených dveří, který proběhl 1. 10., byly všechny nabízené časy již obsazeny.

Jak jste již nejspíš ze znění tohoto úvodníku vytušili, jsem jedním z těch, kteří tuto skvělou nabídku olomouckého rozhlasu využili, a proto si troufám tvrdit, že učiníte-li tak rovněž, nebudete litovat.

Karel Gott

V říjnovém čísle našeho časopisu si připomeneme jednu z našich největších pěveckých hvězd. Je jí asi nejznámější zpěvák v České republice (a možná i na Slovensku), výherce dvaačtyřiceti zlatých slavíků Karel Gott. Narodil se 14. července 1939 v Plzni. Po nepřijetí ke studiu výtvarných umění se vyučil elektromontérem a hudbě se věnoval na amatérské úrovni. Během svého zaměstnání (v roce 1958) se zúčastnil soutěže „Hledáme nové talenty“, kde si jej všimnul dirigent a jeden z nejlepších československých saxofonistů všech dob Karel Krautgartner, s jehož orchestrem později vystupoval. Roku 1960 ukončil práci v ČKD a začal se naplno věnovat zpěvu. Až do roku 1966 studoval operní zpěv na Pražské státní konzervatoři a od roku 1963 působil v divadle Semafor pod vedením Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. V roce 1964 již získal prvního Zlatého slavíka. Po roce 1965 již začal vystupovat samostatně jak v Československu, tak i v zahraničí. Dosahoval úspěchů na východ i na západ od Československa. Postupně se jeho hudba stala nejprodávanější v české gramofonové historii a byl za to mnohokrát oceněn nejen naším největším hudebním vydavatelstvím Supraphon. Během své kariéry se na české hudební scéně potkal s mnoha dalšími osobnostmi československé hudby jako například s Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou, Hanou Hegerovou, Helenou Vondráčkovou či Lucií Bílou. Ačkoliv se jeho hudba a osobnosti, se kterými vystupoval, musely „přizpůsobit době“, i po sametové revoluci či na přelomu století zpíval „hudbu svého mládí“, tedy swingovou hudbu a rock and roll. I přes zdravotní komplikace účinkoval téměř až do svého úmrtí dne 1. října 2019. Dožil se tedy krásných 80 let, po jejichž podstatnou část rozdával svými písněmi radost širokému okruhu posluchačů, a to nejen v Československu.

IT doupě

Jak na… První program v Rustu

Jak si jistě pamatujete, v minulém dílu měsíčníku jsem vám ukazoval Rust - jazyk, který se pravděpodobně stane nástupcem céček, a který má široké využití i v té „vyšší“ sféře programování. Zaměřil jsem se převážně na nějakou základní teorii, to dnes ovšem změníme a napíšeme si v něm první program, abyste si jeho syntax trochu osvojili.

Předpokládám, že už máte Rust stažený a vytvořený nový cargo projekt (pokud ne, koukněte na poslední díl). Myslím, že ideální na ukázku většiny funkcí jazyka bude hádací hra – na začátku se vygeneruje číslo a vy je budete muset uhodnout.

Váš nový projekt by měl zatím obsahovat jen funkci main() a příkaz println!(). Jak jste si asi všimli, funkce se označují fn, používají se složené závorky na ohraničení a také tu jsou středníky. Funkce main() se spouští jako první, stejně jako v céčkách nebo Javě. Println!() vypíše do konzole text, stejně jako jeho alternativa print!(), který nezalamuje řádky.

Abychom mohli vygenerovat náhodné číslo, potřebujeme externí knihovnu. Ty se budou hodit celkem často, takže se za jejich používání nemusíte stydět. Tuto konkrétní přidáte do carga pomocí rand = "0.8.5" a do programu importujete přes use rand::Rng. Nezapomeňte program zkompilovat, aby se knihovna stáhla.

Teď by se hodilo uložit vygenerované číslo do nějaké proměnné. To, že existuje víc typů, vás asi nepřekvapí, co je ale novinka, je jejich měnitelnost - mutability. Všechny proměnné jsou v základu kvůli rychlosti a bezpečnosti neměnné, čili se jednou zapíšou a pak se z nich dá pouze číst. Pokud je plánujete přepisovat, musíte mezi klíčové slovo let a jméno proměnné dopsat mut. Za rovnítko napište rand::thread_rng().gen_range(0..100), kde rand je hlavní knihovna a dvojitými dvojtečkami slézáte postupně dolů až k funkci gen_range(), která bere parametr od..do.

Ještě prosím neusínejte, blížíme se ke konci - potřebujeme získat uživatelský vstup. K tomu nám poslouží knihovna io, která je v základu a k přidání jí tudíž stačí jen use std::io. Vytvořte si měnitelnout proměnnou input typu String (let mut input = String::new()) a pomocí io::stdin().read_line(&mut input).expect("Neplatný vstup") do ní uložíte vstup – stdin().read_line() funguje podobně jako input() v pythonu, vše se zapisuje do proměnné input (& znamená referenci, ale tím vás zatěžovat nebudu) a expect() se zavolá, pokud vstup zadaný uživatelem nebude platný. Často se místo něj používá funkce unwrap(), ale to doporučuji jen v případě, že víte, že vám daná věc nevyhodí chybu. String s číslem by se nám ovšem porovnával špatně, proto vytvoříme ještě proměnnou guess, do které pomocí input.trim().parse::<i32>().expect("Vstup není číslo") uložíme proměnnou input s novým typem i32. Nesmíme zapomenout ani na funkci trim(), která string ořeže od neviditelných znaků a samozřejmě už známý expect(), pokud by se konverze nepovedla.

A teď už zbývá jen čísla porovnat a říct, zda je větší, menší nebo rovno. Je více způsobů, jak na to, dá se použít i příkaz match - já vám to ale ukážu na jednoduchém ifu. Tady se to píše úplně stejně jako v pythonu, jen s tím rozdílem, že se celý obsah podmínky stejně jako u funkcí uzavře do složených závorek. Samozřejmě můžeme použít i else if nebo else

Nu, a to by bylo k těm „opravdovým“ základům jakž takž všechno. Ještě bychom si mohli probrat cykly, v Rustu jsou tři: klasický while, for a nakonec loop neboli while true s jiným jménem. Můžete je zkusit v programu použít a například udělat hádání do doby, než se uživatel trefí. S tím vším vám hodně pomůže oficiální Rust knížka pro začátečníky, kterou najdete buď na https://doc.rust-lang.org/stable/book/, nebo lokálně ve vaší instalačce. Má 20 kapitol a v jedné z nich je i tento program, který jsme právě dělali. Existuje i spousta komunitních discord serverů, kde vám s vaším kódem rádi pomůžou. Přeji hodně štěstí s učením, v příštím čísle se rovnou vrhneme na okenní aplikace.

Ledová past

Operace - pokračování III

Rychle naskočili a Sam šlápl na plyn. Uvnitř to bylo stejně temné jako v droních budovách. Na palubní desce svítilo mnoho tlačítek a měřidel. I volant byl jiný, byl spíše protáhlý, s ostrými hranami. Světlo z venkovních zdrojů kvůli zatmaveným oknům zesláblo.

Náhle se ozval za jejich zády výbuch. Nálož, kterou načasovali, explodovala. Tom se ohlédl dozadu. Prostor, kde stála budova a parkoviště, pohltil výbuch. Ve tmě zazářil jako slunce a stejně rychle jak se objevil, tak také zmizel. Zůstal po něm jen kouř a hořící trosky. Když už se Tom chtěl otočit dopředu, zpoza rohu vyjela dvě velká terénní vozidla. Droni je využívali v boji. Byla silně pancéřovaná, vybavená magma-kanónem. Náboje, kterými střílela, obsahovaly roztavené kovy, uprostřed bylo jádro z neznámého druhu velmi reaktivního materiálu. Při zásahu projektil vybuchl a rozžhavená kaše začala rozpouštět vše, čeho se dotkla. Kanón byl umístěn na zádi vozidla, a pokud nebyl potřeba, skrýval se v zadním prostoru. Při aktivaci se několik sekund rozkládal a poté mohl začít střílet. Nebyl v něm pilot, byl to automatický stroj, upevněn na vozidle. Jedno z vozidel dělo aktivovalo, začalo se z něj vysouvat. Za několik okamžiků bylo venku celé a zaháklo o střechu dvě kovové stabilizační nohy. Sam si zřejmě přes zpětné zrcátko hrozby všiml. Pohotově vší silou volant stočil doleva. Auto se ve smyku zatočilo. Pneumatiky zakvílely, div se neroztrhly a tmou proletěla zářivá střela. Bez jediného náznaku odporu zmizela ve zdi protější budovy. Otvor, který vytvořila, se z velikosti lidské hlavy za okamžik zvětšil na kolo od traktoru, okraje byly rozpálené, skoro tekuté. Sam zařadil zpátečku a hned, co se dostali na silnici, vyrazili kupředu. Náskok, který měli, už byl teď o mnoho menší. Sam to bral přes všechny zatáčky, které mohl, aby získal aspoň nějaký náskok a neměli je na mušce.

„Dvě ulice a jsme tam, nemám pravdu,“ ujišťoval se.
Tom horlivě přikyvoval, pronásledovatele přitom ani na okamžik nespouštěl z očí.
V další zatáčce se ulice znovu rozzářily do ohnivých barev. Jen metr od auta dopadl náboj, výbuch autem otřásl a několik kapek magmatu dopadlo na sklo auta. Místa, kam dopadly, zčernala a nakonec se v nich udělaly otvory.
„Něco zkusím,“ ozval se Tom.
Rozepnul batoh a vytáhl dva střepinové obušky. Byly dlouhé sedmdesát centimetrů a těžké - podavače byly zřejmě plné. Jelikož okénko nešlo stáhnout, otevřel dveře.
„Co blbneš?“ tázal se Sam, plně však pokračoval v řízení.
Tom vyčkal na chvíli, kdy zabočili do zatáčky, oba obušky poté vyhodil z auta. Zavřel dveře a sledoval, co se bude dít. Když se pronásledovatelé vyřítili ze zatáčky, stalo se přesně to, co chtěl. Auto s vysunutým dělem přejelo přes trnité obušky. Nebylo jisté, jestli si jich nevšimli nebo nestihli uhnout. Toxický obsah se rozprskl do okolí. Vozidlo dostalo smyk a s rachotem nabouralo do zdi. Druhé však převzalo jeho roli, kanon opět začal vykukovat ven.
„Získal jsem nám trochu času, už tam budeme?“ tázal se Tom.
Sam přikývl. Přímo naproti nim se začal rýsovat příkop odvádějící kanalizační vodu.
Sam přidal plyn, a když už byli jen kousek od příkopu, lehce přibrzdil.
„Připravte se na náraz, tady je konečná zastávka.“

V jeho hlase byla slyšet špetka smutku. Jak jej Tom znal, měl s autem jiné plány. Sjeli do příkopu, oba s rukama na úchytných madlech. Náraz s nimi otřásl. Rychle vystoupili z auta a vyběhli směrem do kanalizací. Za zády slyšeli skřek brzdících pneumatik a rachot ocele. Příkop, do kterého sjeli, byl vybudovaný z betonu, široký čtyři metry. V kanalizacích do kterých vedl, byla úplná tma. Zapnuli baterky na zbraních a robotu světlo na hlavě. Kužely světla osvětlovaly temné kouty, strop i zakalenou vodu plnou odpadků. Všichni běželi v poklusu, věděli že droni je budou pronásledovat.
...

Včelařská vložka

Vítejme po dlouhých a depresivních dvou měsících bez vydání nové Elektronky opět již u druhého čísla tohoto školního roku zpět. No a čím lepším dnes začít druhé číslo než něčím dobrým. K čemu je vlastně med? Med je pro včely důležitý, poněvadž je pro jejich kolonie skvělou, snadno skladovatelnou a hlavně trvanlivou výživou nejen přes zimu. Med má ale rád i člověk, který má tendenci brát si, co chce. Správný včelař to tedy musí včelstvům nějak vynahradit. K vyřešení problému se hlásí medocukrové těsto, což je pastovitá hmota, která slouží k podněcovacímu krmení včelstev. Využití najde hlavně v oddělcích a oplodňáčcích. Těsto se nečekaně skládá pouze z cukru a medu, přesněji v poměru cukr vs med 3:1. Zpracovat ho je náročné, ale ne tak moc, jako sehnat tolik cukru, když v Lidlu prodávají pouze asi 20 kg na osobu. Zpět ke včelám. Těsto se jim většinou “pleskne” na vršek nejvyšších dvou nebo tří pater, aby měly dostatečný zdroj energie, ale také volný průchod mezi patry, pokud by bylo třeba.

Pranostiky na říjen

• Bouřka v říjnu, třebas malá, sotva na to zima stálá.
• Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá a nevylézá, není daleko do sněhu.
• Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá a nevylézá, není daleko do sněhu.
• V říjnu mnoho dešťů, v prosinci mnoho větrů.
• Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy čekají na své zapomnětlivé majitele následující věci:

• Šiltovka černá a mikina Adidas (obojí nalezeno v odkládací přihrádce v jídelně)
• Šedá mikina s kapucí
• Dva páry modrošedých gumových nazouváků (mikina i nazouváky nalezeny po prázdninách v šatních skříňkách v suterénu)
• Gucci tričko "Interlocking G" (pokud se majitel nepřihlásí, bude vydraženo ve Školní dražbě)

Upozornění: Buďte pozorní a dbejte na své věci, protože ne všechny lze následně dohledat.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jiří Greš, Jakub Křížan, Jan Balošák

Grafika: Jeroným Jerry Motyka

Další přispěvatelé: Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Očekávaná první věta tohoto úvodníku by měla znít asi takto: Než jsme se nadáli, je tu konec prázdnin a s ním i začátek nového školního roku. Lidé nemají rádi, když jsou zklamáni ve svém očekávání, proto tuto úvodní větu ponechám beze změny a v duchu volné asociace myšlenek dám vzniknout dalším souvětím.

Když už jsem zmínil lidská očekávání, nedá mi, abych toto naději vzbuzující slovo dále nerozvinul. Očekávání nás provázejí stále a jsou obzvláště intenzivní, jsou-li spojena s nějakým začátkem. Pokud je tímto začátkem nový školní rok, bývají namnoze svázána s úspěšným zvládnutím tohoto časového úseku. Míra úspěšnosti zvládnutí studia je přímo závislá na tom, kolik úsilí daný žák probíranému učivu věnuje a také na jeho schopnosti učivo vůbec vnímat. Tato schopnost je zase určována dvěma faktory. Tím prvním, který prakticky nejsme schopni ovlivnit, je nadání, a tím druhým, který už prakticky ze sta procent ovlivnitelný je, je naše soustředěnost, píle a svědomitý přístup ke každodenní přípravě na vyučování. Že takový přístup zákonitě přinese ovoce, je nabíledni. Přesto se může stát - zvláště pak u žáků prvního ročníku, že i přes veškerou snahu látku se naučit, objeví se v portfoliu známek taková, která nevzbuzuje nadšení a může v dané chvíli působit tak trochu demotivačně. Bylo by ale chybou propadat beznaději. V těchto momentech je naopak třeba nechat si učivo vysvětlit a známku si opravit. Každý rok studia na naší škole je něčím specifický: v prvním ročníku se budete adaptovat na trošku jiný způsob výuky v porovnání s vašimi dosavadními zkušenostmi ze základní školy a můžete se těšit na lyžařský kurz. Ve druhém ročníku vám vaši systematickou přípravu lehce rozčeří taneční a navíc budete na jeho konci absolvovat tzv. minima z českého jazyka, angličtiny a některých odborných předmětů. Není to ovšem nic, čeho byste se měli děsit, pokud budete školu brát vážně a vaše příprava bude soustavná. Třetí ročník nabízí asi nejstabilnější prostředí pro zdárný průběh školního roku a lze během něj mnohé udělat už pro přípravu k maturitě, protože čtvrtý ročník - maturitní - je nejkratší a kromě nového učiva budete také intenzivně opakovat veškeré učivo, abyste pak tu vlastní maturitní zkoušku zvládli se ctí a bez zbytečného stresu.

Žáci druhého až čtvrtého ročníku už vědí, že právě čtou řádky úvodníku teprve před rokem znovuobnoveného školního časopisu Online Elektronka. Těm z prvního ročníku se tak dostává informace, že na naší škole takový časopis, na jehož obsahu se podílejí naši žáci, existuje a nic nebrání tomu, aby se i oni přidali k přispěvatelům do tohoto měsíčníku, mají-li potřebu se jakkoli literárně nebo populárně - vědecky vyjádřit. Tato pozvánka k rozšíření řad přispěvatelů do Elektronky platí samozřejmě kontinuálně pro všechny žáky naší školy. Pokud kdokoli k takovému bohulibému rozhodnutí dospěje, nechť se zastaví u mě v kabinetu (O. John - vedle učebny JU2).

Hodně úspěchů ve studiu a spoustu invence při tvorbě školního časopisu přeje do nového školního roku všem členům posádky VOŠ a SPŠE redakční rada Online Elektronky.

Památky zločinů komunismu aneb tipy na výlety

Ačkoliv letní a cestovatelská sezóna pomalu ale jistě končí, dovolím si v zářijovém čísle našeho školního časopisu Elektronka uvést dva tipy na místa, která návštěvníkům připomenou zbytečně vyhaslé životy v druhé polovině 20. století vinou totalitního komunistického režimu.

Muzeum železné opony Valtice

Jednou z pozoruhodností na jižní Moravě je kromě rozsáhlých vinohradů a nesčetných vinných sklepů také muzeum státní hranice ve Valticích, mapující především období mezi lety 1951 – 1989. Celá expozice je umístěna v bývalé služebně pohraniční stráže. Během prohlídky je možné vidět například uniformy pohraniční stráže a jejich vývoj, zbraně používané příslušníky pohraniční stáže nebo část opevnění s ostnatými dráty. Opomenuti nezůstávají ani mladí muži, kteří na hranicích strávili svou základní vojenskou službu. Mnozí z nich se už nevrátili domů, někteří zahynuli při pronásledování „narušitelů“, jiní situaci neunesli psychicky a spáchali sebevraždu.

Památník Vojna Lešetice

Dalším z míst připomínajících komunistickou tyranii je tzv. památník Vojna v obci Lešetice, blízko města Příbram ve středních Čechách. Jde o bývalý komunistický pracovní tábor, používaný zejména v 50. letech 20. století. Návštěvník během prohlídky uvidí místnosti, kde probíhal výslech vězňů, vězeňské ubytovny, vězeňskou ošetřovnu, vězeňský „kulturní dům“, kde byly vězňům po celou dobu pobytu k dispozici „vhodné“ knihy, pořady v televizi nebo třeba Rudé právo (prý hořelo dobře…). Zajímavým místem je tzv. korekce, podzemní bunkr bez přístupu světla, kde byli neposlušní nebo nepohodlní vězni zavřeni až po dobu 30 dní v kuse.

Tento památník je zároveň součástí Hornického muzea Příbram, které taktéž doporučuji, ačkoliv musím potenciální návštěvníky předem upozornit na vlastní zkušenost s podle mého názoru horší přehledností webových stránek, po jejichž nastudování za účelem tvorby alespoň hrubého časového plánu prohlídky této rozsáhlé expozice se mi v hlavě vybavila scénka Ivy Janžurové a Felixe Holzmanna „Včera, dnes a zítra.“ Tak se nenechte zmást…

Poslední výstřel anebo výstřel naslepo?

Vinnetou. Jen při pohledu na toto jméno si stále někteří z nás vybaví napínavé příběhy rudého hrdiny a jeho přítele Old Shatterhanda. I proto mnohé příznivce Karla Maye zaskočila zpráva, že německá veřejnoprávní televize ARD kvůli obvinění z rasismu již nadále nebude vysílat filmy se statečným náčelníkem Apačů.

Ne vždy se však dá věřit všemu, co je na internetu. Zastavení vysílání Vinnetoua nebylo rasově motivované, německé televizi jednoduše vypršela licence na vysílání těchto filmů. Původcem celého povyku se zdá být německý deník Bild, který celou situaci tak nějak přikrášlil. Bild chtěl pravděpodobně navázat na případ, kdy vydavatelství Ravensburger stáhlo z prodeje dvě dětské knížky, které podle kritiky woke aktivistů a extrémní levice „nevhodně nakládaly s kulturou původních obyvatel Severní Ameriky“. Ostře sepsuli i film „Der junge Häuptling Winnetou“ (Mladý náčelník Vinnetou), který měl v té době v Německu premiéru. Názory skutečných Indiánů se však již mírně liší. Někteří se přiklánějí ke kritice, druzí jsou naopak na straně Vinnetoua, ostatní o tom ani neví. Nutno podotknout, že tuto debatu o „rasové diskriminaci“ nezačali potomci Indiánů. A to je ten hlavní problém celého povyku. Nikdo se ve skutečnosti pořádně nedozvěděl, jaký postoj tedy k tomu mají samotní Indiáni. Vždyť se to týká jejich národa a ne nějakých aktivistů. Tito „aktivisté“ totiž dost možná ani neví, jak skuteční Indiáni vlastně žijí a žili. Opravdový názor Indiánů se tak pravděpodobně nikdy nedovíme.

Řada lidí, zejména těch samozvaných „bojovníků za rovnoprávnost“, si však neuvědomuje, že jak původní, tak i nové knížky o Vinnetouovi žádným způsobem nezesměšňují kulturu původních Severoameričanů. Kulturní reference zobrazované v těchto dílech jsou spíše jakýmsi náhledem, jak přibližně vypadaly (či stále vypadají) zvyky Indiánů. Například knihy od spisovatele Miloslava Stingla, slavného českého cestopisce, který procestoval celý svět a byl i čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú, dokazují, že přesto, že May v podstatě nikdy nevkročil na půdu Indiánů, nebyl tak daleko od pravdy - také bojovali za svoji vlastní půdu a byli krutí, také nosili různorodě zdobené oblečení a také kouřili „dýmku míru“. Ano, příběhy Vinnetoua jsou nějakým způsobem přikrášleny, avšak ne tak, aby výslovně urážely kulturu původních Severoameričanů, či je dokonce diskriminovaly. A i právě proto stále stojí za to si tato dobrodružství zhlédnout, nebo případně přečíst originální příběhy.

IT doupě

Rust – Rychlost céček a syntaxe podobná pythonu

Čím déle se zajímám o programování, tím častěji narážím na Rust – jazyk, který se prezentuje jako hybrid mezi „low levelem“ (vysoký výkon, těžká syntax a vlastní správa paměti) a „high levelem“ (paměť programu skenuje garbage collector, z toho vyplývá nižší výkon) a mimo to patří podle mého oblíbeného webu, kde kradu “zdrojáky”, mezi nejmilovanější jazyky. Dá se v něm psát vše, kernely a microcontrollery počínaje a aplikacemi a webem konče, a i to je zřejmě důvod, proč se říká, že v něm bude jednou přepsáno úplně vše. Proto jsem se jej rozhodl během prázdnin prozkoumat a tady vám předkládám výpis toho, co jsem o něm zjistil a proč byste mu možná také měli dát šanci.

Jednou z jasných výhod je bezpochyby rychlost. Zatímco většina vyšších jazyků používá pro uvolňování paměti garbage collector, který kód konstantně skenuje v pozadí a vše brzdí, Rust má díky vlastnictví a referencím přehled o všech proměnných a pokud se nějaká přestane využívat, uvolní ji. Sice je tímto postupem malinko obtížnější kód psát, protože vám jazyk nedovolí bez přemýšlení přesouvat proměnné z jednoho místa na druhé, stále je to ale lepší, než paměť uvolňovat manuálně nebo nějak omezovat výkon programu.

Dalším důležitým faktorem je bezpečnost. Jazyk je staticky typovaný, takže jsou typy proměnných kontrolovány už při kompilaci kódu a nestane se vám, že se pokusíte sečíst string s číslem (mluvím o tobě, javascripte). Když už jsme u té kompilace, kompilátor bude váš nejlepší kamarád. Nejen že kód nezkompiluje, pokud v něm uděláte jakoukoliv chybu, ale dokonce vám i napíše, jak ji opravit. V jazyku neexistuje nic jako null neboli prázdná hodnota a místo try/catch bloků můžete použít Result a chytat chyby daleko napřímo nebo s jejími adresami. Aby se kód zkompiloval, stačí kód zabalit do unsafe {} bloku a kompilátor vás nechá na pokoji.

I přesto, že je základní std knihovna docela ořezaná a spousta věcí v ní chybí, můžete si potřebné moduly (v Rustu se jim říká crates) přidat přes https://crates.io/. Je jich tu kolem 80 tisíc a denně přibývají nové.

Pokud jste to dočetli až sem, jistě vás zajímá, jak se k jazyku dostat. Je to jednoduché (možná až moc) – stáhněte si rustup z této stránky https://rustup.rs/ a po otevření terminálu stiskněte jedničku. Otevřete si VSCodium (nebo jiné preferované IDE) a do terminálu napište „cargo new jmeno_programu“. Někde v systému (patrně v domovské složce) se vám vytvoří nový rust projekt s předvygenerovanou šablonou. Nás bude zajímat složka src (místo pro zdrojáky) a soubor cargo.toml, který obsahuje informace o vašem projektu a kde pod [dependencies] můžete přidávat nové knihovny ve formátu název = "verze". Kód spustíte pomocí příkazu cargo run.

No, a to by bylo k Rustu vše. Mezi jeho největší problémy patří těžší syntax, která jazyk znepřístupňuje nováčkům, pouze částečná podpora globálních proměnných (koho by napadlo, že mohou být nebezpečné…) a taky posouvání a půjčování proměnných, kvůli čemu musíte změnit styl, kterým kód píšete. Nic z toho ale není tak strašné a jeho výhody, jako rychlost, bezpečnost, univerzálnost a použití na všech platformách tyto problémy zcela převažují. V dalším čísle vám ukážu, jak v něm napsat něco smysluplného a pokud už se nemůžete dočkat, čekání vám zkrátí maskot jazyka, kterého náš dvorní grafik Jerry nakreslil.