Elektronka online - prosinec 2024

Úvodník

Stejně jako každý měsíc odkazuji v prvních řádcích na téma úvodníku téhož měsíce minulého roku. Ten loňský se nesl v duchu nálady vytvářené vánočními trhy, jichž jsme svědky každoročně na Horním náměstí a zároveň tak trochu nabádal k návštěvě našeho města, které má po všech stránkách rozhodně co nabídnout. Ve své snaze neopakovat se nasměruji vaši pozornost trochu jiným směrem, nicméně opět směrem navýsost s vánočním obdobím souvisejícím. Pravděpodobně nejvíce se na samotný Štědrý den těší děti, které ještě věří tomu, že dárky jim přinese Ježíšek a pro splnění jejich tužeb postačí pokud možno během roku nezlobit a před samotným Štědrým dnem v dostatečném předstihu napsat seznam toužebně vyhlížených dárků na papír, ten vložit do obálky a položit někam na římsu, aby si ji Ježíšek na své neúnavné pouti po všech lidských obydlích vyzvedl a všechno jak se patří „zařídil“. Z výchovného, ale i ekonomického hlediska každé rodiny je žádoucí, aby Ježíškovi našeptávači - tedy rodiče - svým dětem připomněli, že ani Ježíšek nemá neomezené možnosti, byť by byl sebepřejícnější. Ono totiž i malé dítě je už člověk - sice „miniaturizovaný“, ale vlastně takový, že na co si zvykne, to později více méně automaticky očekává. Je proto moudřejší Ježíškovi vzkázat, aby dítěti seslal třeba jen jeden dárek - ten, po kterém ono dítě nejvíc touží, nebo ten, se kterým si podle Ježíškova názoru nejvíc vyhraje, a ne jej zahrnout bezmyšlenkovitě vším, na co si před Vánocemi vzpomnělo. Vždyť přece stejně každý svým dětem v průběhu roku koupí občas něco, co jim udělá radost a Vánoce jsou pak víceméně příležitostí, kdy můžeme svým potomkům dopřát třeba něco finančně náročnějšího, přičemž tomu zároveň zachováme jakýsi punc výjimečnosti. Nikdo z nás snad nepoměřuje míru lásky vůči nám podle toho, kolik dárků jsme dostali a jak byly hodnotné. Úplně stejně by tomu mělo být i u našich dětí. Z vlastní zkušenosti vím, že je daleko důležitější, aby obdarovaný viděl, že jsme si s výběrem dárku pro něj dali práci a pečlivě jsme vybrali to, co mu udělá opravdovou radost a neodbyli jsme to tím, že jsme všechno takříkajíc zalepili penězi. Když byly našemu synovi asi tři roky, přál si pod stromeček malý traktor s vlečkou z umělé hmoty, nic víc. Jako správní našeptavači jsme toto přání Ježíškovi předali a ještě jsme se přimluvili, aby spolu s traktůrkem přinesl i malé autíčko. Ježíšek přání splnil, dokonce i oba dárky zabalil, a když potom pod stromečkem syn traktůrek s vlečkou vybalil, byl opravdu nadšen a okamžitě si s dárkem začal hrát. Když jsme mu po chvíli ukázali ještě další balíček od Ježíška - ono autíčko, syn si jej už vůbec nevšímal a my jsme to tak nechali. Autíčko pak dostal o měsíc později na své narozeniny. Všemi těmi řádky, jimž jste až do této chvíle věnovali svoji pozornost, jsem chtěl říci, že je jen a jen na nás, jestli si celé předvánoční období i Štědrý den užijeme v klidu a naplno v kruhu rodinném, vtaženi jedinečnou atmosférou adventního času, nebo podlehneme shonu a nervozitě, jakožto neblahému důsledku konzumního pojetí Vánoc. Všechno je totiž relativní. Jakýsi neviditelný tlak okolí nás sice nutí do činností, jako je předvánoční úklid, pečení mnoha druhů cukroví a shánění spousty dárků, ale stačí si uvědomit, že existence smítka na koberci, nabídka dvou až tří druhů toho nejoblíbenějšího cukroví a nález byť jen jediného dárku pod stromečkem je naprostým luxusem oproti situaci, ve které budou trávit Vánoce lidé na severu Moravy, jimž velká voda mnohdy vzala úplně všechno a jejich hlavní starostí je, aby Vánoce měli vůbec kde strávit. Netvrdím, že musíme na všechno rezignovat, ale přistupujme k tomuto svátku tak, aby nám činil hlavně radost a ne stres. Tak šťastné a veselé… přeje všem Elektronka a do nového roku pokud možno jen samá pozitiva.

-jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – Balíčky, bundling a publikace

Dnešní díl se bude od těch předchozích trochu lišit. Poprvé totiž nebudeme dělat nic se stránkou samotnou, ale zprovozníme technologie, bez kterých by se v budoucnosti jen těžko obešla.

Začněme balíčky. K jejich správě se používá příkaz npm a díky němu je můžeme ze stejnojmenné stránky (https://www.npmjs.com/) importovat do projektu. Tam pro jeho fungování stačí zadat příkaz npm init, čímž vygenerujete package.json obsahující info a knihovny použité v projektu – ty se instalují pomocí npm install . Mezi nejpopulárnější z nich patří například moment (práce s časem), lodash (práce s objekty), React (již brzy), nebo třeba Webpack, který stáhneme jako první, a hned vysvětlím proč.

Pokud půjdete na téměř jakoukoliv moderní stránku (například Instagram) a pomocí F12 si rozbalíte její kód, celkem rychle přijdete na to, že je téměř nečitelný. A pokud ho nějaký šílenec netvořil ručně, je na vině bundler, mezi které Webpack spadá. Ten totiž dokáže vzít soubory, které v projektu používáte, podle jejich typu je zpracovat, osekat nepotřebné věci jako mezery, nové řádky, nebo jména funkcí, a následně vyprodukovat jeden bundle.js soubor obsahující celou stránku, který pro správné fungování stačí zmínit někde ve vašem HTML souboru.

Vše, co Webpack dělá, se dá nakonfigurovat ve webpack.config.js souboru. Potřebujete zadat vstup, ve kterém si pak najde importy a pomocí stromu závislostí je rekurzivně zpracuje. Mezi pravidla jsem zadal, aby pro styly používal css-loader a díky HtmlPluginu můžu společně s bundlem exportovat i HTML soubory, ke kterým se automaticky připojí. Po spuštění příkazu webpack se všechny soubory „zkompilují“ do složky dist. To, co je v ní, následně může jít na produkci.

No jo, ale jak? Teoreticky můžete stránku přímo otevřít v průzkumníku souborů a bude fungovat. Tím ale ztrácíte možnost tvořit vlastní cesty a vykonávat akce na serveru. Proto je lepší využít některou z volně dostupných knihoven na již zmíněném npm. V budoucnosti vše zařídí Next.js, prozatím jsem si vybral express.js, protože je poměrně jednoduchý na konfiguraci a umí vše, co budeme potřebovat. Například reagovat na neplatné cesty nebo možnost spustit server na jakémkoliv portu. Nezapomeňte na některou z cest nastavit i bundle.js, jinak se ke klientovi vůbec nedostane.

A to bude vše, zdroják k dnešnímu dílu najdete jako vždy u mě na GitHubu, a příští rok zase Informatice Zdar!

Jan Dlabaja, 4L

Svět kostek 2024

O víkendu 19. a 20. října probíhala na Výstavišti Flora v Olomouci akce Svět kostek. Vstupné stálo 190 Kč, děti do 15 let platily pouze 130 Kč. Různí lidé a nejen z Česka sem přijeli ukázat veřejnosti své výtvory z Lego kostiček. O tom, co všechno se zde nachází, jsem se byl osobně přesvědčit.

Výstavu přicházím navštívit v neděli odpoledne. Pořádá se pouze v pavilonu A. Po zaplacení vstupného vcházím dovnitř a hned vidím nespočet staveb všeho druhu. Jako první si prohlédnu stavby na prostředních stolech. Kolem zoo, kostela a dalších staveb procházím, dokud nenarazím na jednu z největších staveb této výstavy. Mám na mysli Bradavický hrad. Trvá mi nějakou chvíli si jej celý dobře prohlédnout. Stavitelé si dali spoustu práce, já i ostatní můžeme nahlédnout do různých místností hradu, které jsou zpracovány se smyslem pro detail. Jdu dál a narážím na vlakovou dráhu s nádražíčkem uprostřed a vysokou větrnou elektrárnou. Nejedná se pouze o statický model, po kolejích totiž jezdí vláček.

Přesouvám se ke stolům na pravé straně budovy. Zde se mi naskýtá pohled na rozsáhlou kuličkovou dráhu, která zabírá hned několik stolů. Není dílem Čechů, nýbrž Angličanů, kteří jsou zde přítomni a připraveni odpovídat na dotazy návštěvníků, pochopitelně pouze v angličtině. Jednou za čas musí vrátit do dráhy jednu ze stovek dřevěných kuliček, která zrovna náhodou vypadla ven. Nejvíce mě zaujal vysoký jeřáb, který je součástí dráhy. Kuličky šroubovitým výtahem vyjedou nahoru, odtud z vrchu padají do síťky dole. Je ovšem na čase jít dále.

Přesouvám se do zadních částí pavilonu. Zde zhlížím výstavu modelů českých lokomotiv a vagonů, nechybí ani tramvaj T3 s olomouckými barvami. Některé vlaky se také prohánějí po postavených kolejích. Hned na vedlejším stole zase vidím vlaky, které vyšly v rámci oficiálních stavebnic Lego. Našel jsem i tu, kterou jsem míval doma.

Procházím se dále kolem krajů výstaviště. Nejvíc mě zaujme veliká zoo, se kterou se ta, kterou jsem viděl na začátku, vůbec nedá srovnávat. Obsahuje úplně všechna zvířata, která byla v rámci stavebnice dosud vydána. Jak jdu dále, vidím stavby všeho druhu. Ať už inspirované realitou či fantasy. Zmíním například stavebnici se scénou z filmu Indiana Jonese.

U některých stanovišť je vystavena cedulka s vypsanými věcmi, které jsou někde ukryté. V případě hradu s vojskem nacházím všechny až na jeden. Papoušci mi dávají zabrat, ale nakonec spatřím jednoho z nich. Druhého nevidím a rád bych si prohlédl zbytek výstavy, proto jeho hledání vzdávám. Příliš dobře se ukryl.

Konečně se dostávám k jedné z nejvyšších staveb zde. Jedná se o ruské kolo, které si budu muset prohlédnout ještě jednou, a to z horních pater. Mimo hlavní sál si pak hrají děti s kostičkami a skládají je dle své vlastní fantazie. Zároveň mají jejich rodiče možnost pro ně nějakou stavebnici zakoupit. Mě ale zajímají stavby v horním patře výstavy. Shora mám teprve ideální příležitost si prohlédnout onen velký model ruského kola. Sice je postaven na stůl v přízemí, ovšem jeho vršek dosahuje až úrovně podlahy patra. Když ale odvrátím zrak směrem mé nadcházející cesty, hned vidím veliké obrazy sestavené z kostiček, například ten od Vincenta van Gogha. Jedná se o velice detailní podobiznu slavného obrazu. Dále zase můžu vidět vedle sebe seřazená sportovní auta, která se prodávala či prodávají v rámci oficiálních stavebnic.

Bohužel pro mě i ostatní návštěvníky byl ohlášen konec akce a musíme výstavu opustit. Výstavu jsem si užil, určitě ji znova navštívím příští rok a totéž doporučuji i Vám. Jistě se najdou další úžasné stavby, které vyžadovaly spoustu fantazie a úsilí.

Matěj Brachtl, 3L

Recenze divadelní hry: Přelet nad kukaččím hnízdem

Dne 11. listopadu 2024 jsem navštívil divadelní představení Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Pavla Kheka v Moravském divadle Olomouc. Už od prvního okamžiku mě zaujala nejen atmosféra, ale i dějová linka.

Děj se odehrává na psychiatrickém oddělení, kde má pacienty pod kontrolou vrchní sestra Ratchedová, která je velmi manipulativní. Hlavní postavou je Randal McMurphy, který se do léčebny dostane kvůli trestu, ale místo toho, aby se podřídil, začne se vzpírat systému.

Scéna byla celkem jednoduchá, ale úplně to stačilo. Celé prostředí léčebny bylo chladné a sterilní, což přesně odpovídalo tomu, co se tam odehrávalo. Pacienti byli uzavření, bezmocní a pod neustálým dohledem. McMurphy byl energický a odvážný, ve skvělém kontrastu s vrchní sestrou, která byla pořád klidná a stála si za vším, co řekla. Vedlejší postavy mě také zaujaly. Každý z nich měl jiný příběh, který měl v příběhu určitý důvod.

Hodnotím Přelet nad kukaččím hnízdem 85 %. Rozhodně bych jej doporučil každému, kdo hledá skvělý divadelní zážitek.

Kryšof Kovář, 3L

Futsalový turnaj středních škol

Dne 6. 11. 2024 se reprezentanti naší školy pod vedením trenéra Vojtěcha Šmehlíka zúčastnili futsalového turnaje středních škol. Hrály se tři zápasy po dvakrát dvanácti minutách a postupovalo se pouze z prvních dvou míst. Naše škola z těchto tří zápasů byla schopna vyhrát dva a tím postoupit do dalšího kola.

První zápas jsme hráli proti SŠ polytechnické z Prostějova. V prvním poločase jsme byli lepším týmem my, ale kvůli naší neschopnosti proměňovat šance jsme první poločas prohráli 3:0. Na začátku druhého poločasu jsme po pár rychlých akcích a chybách soupeře byli schopni zápas vyrovnat, ale i přesto zápas skončil 5:3 pro tým hostů.

Druhé utkání proběhlo s Obchodní akademií, kde jsme se poučili z předešlých chyb a začali jsme se více soustředit na zakončení. Povedlo se nám dát dva rychlé góly, ujmout se vedení, a tudíž hrát s větším klidem. Zápas byl poměrně vyrovnaný, ale výsledkově jsme byli lepší a utkání skončilo čtyřmi brankami pro nás a jednou pro soupeře.

Poslední a nejtěžší zápas jsme odehráli se Střední průmyslovou školou strojírenskou z Olomouce. První poločas byl vyrovnaný do chvíle, než se brankáři soupeře mezi nohy zkušeně trefil hráč č. 11, František Jenčík. Chytili jsme se gólové vlny a modrým ďáblům jsme nasázeli 7 gólů. Zápas skončil 7:4 a tři body i s postupem zůstaly na naší straně. Dobrý výkon kromě Františka předvedli také Jan Skopal s číslem 2 a Martin Škoda s číslem 8.

Všem našim klukům a trenérovi patří velký potlesk za výkon, který předvedli, a snad na tento výkon navážou i v dalším kole.

Jakub Hellus, 3L

Ledová past - pokračování

Peterson nasedl a vydal rozkaz k nastoupení svým mužům. Simonovi ukázal na druhé z vozidel. Postával u něj voják. Když Simon došel k vozidlu, okamžitě od něj dostal energické potřesení rukou.
„Howard, nadpraporčík ze stanoviště G.“
„Simon, poručík ze stanoviště E.“
Voják naskočil k volantu. Simon usedl na sedadlo vedle.
„Nastupte si,“ pobídl své muže.
Když všichni nastoupili, ozvalo se zaklapnutí zadních dveří. Vozidlo před nimi se rozjelo. Howard nastartoval auto a následoval jej, nakonec vyjel tank. Vznikl tak menší ozbrojený konvoj. Přejeli přes kovový most, pod kterým procházel zákop. Když byli všichni na druhé straně, most se opět s hlasitým vrzáním vydal vzhůru. Kola se začala prodírat přes suť a bahno. Z nebe se snášely černé žmolky a dopadaly na okna auta. V okolní mlze Simon viděl mnoho obrysů okolních vraků, nyní již mutantů, kteří jen čekali na správný okamžik.
„Pane, slyšel jsem, že jste bojovali proti nějakému obřímu dronovi, je to pravda?“ nadhodil Howard.
Ta slova vyvolala Simonovi velmi živé vzpomínky. Začínal si uvědomovat, že jejich stanoviště bylo snad jediné, které se s novým nepřítelem střetlo, jelikož další o něm nic nehlásili.
„Ano, je, byl to velký opancéřovaný dron s kulometem,“ odpověděl nakonec.
„A je pravda i to, že pozabíjel přes šest lidí a čtyři zranil?“ vyptával se Howard dál.
„Přesně nevím, ale možná by to odpovídalo. Jak to vlastně víte?“
„Čtu všechna hlášení, pane,“ odpověděl Howard.
„To nemáte nic lepšího na práci?“
„Buď řídím, nebo čtu, je to něco jako moje hobby.“
Howard poté zakroutil hlavou.
„Pamatujete, když jsme se jim začali bránit? Jejich první útoky proti našim zákopům? Hnali se přes bojiště a my je prostě rozstříleli na kusy.“
Simon se usmál. To, co řidič říkal, byla naprostá pravda. Když droni útočili poprvé, byli rozstříleni ještě sto metrů od zákopů.
„Ale jejich další útoky byly koordinovanější. Každý útok, co následoval, byl lepší než předchozí a jejich odražení bylo těžší,“ dodal Simon.
„Přesně!“ vykřikl Howard.
„Začali používat vozidla, různé bojové taktiky a už se nehnali jako poprvé.“
„Učí se, mají program, který se vyvíjí ze získaných zkušeností. Jako lidé. Rozkazy a vše, co mají provádět, však dostávají od počítačů. “
Když Simon domluvil, Howard spokojeně poplácal volant.
„Přesně tak, aby se však mohli učit, musí mít učitele.“
Poté nastalo ticho. Simon si to, co řidič říkal, přebíral v hlavě. Již to párkrát slyšel. Že pěšáci získávali sílu ze střetů s lidmi. Že lidé hráli roli učitelů a pěšáci zase žáků. Co však vyvolávalo strach, byla otázka, zda jednou nepřijde čas, kdy již se žák ničemu nebude moci přiučit. To by totiž znamenalo, že si s učitelem bude roven a pak...
Rovnováha se snadno vychýlí.
Samotný žák porazí toho, kdo jej všemu naučil.
„A my tu máme spoustu potenciálních žáků,“ pokračoval Howard.
„Mnozí z nich však jsou zničeni dřív, než se cokoliv stihnou naučit. Vědomosti takových žáků nemá ani smysl zachovávat.“
Krátce se podíval na Simona, a když viděl, že stále zaujatě poslouchá, pokračoval.
„Zato intelekt těch, kteří již něco umí, ano, ti se obnoví v novém těle se svým původním vědomím a můžou ve studiu pokračovat. Přijít sem k nám, pokusit se dobýt zákop, něco se přiučit a jít dál.“
Ukázalo se, že Howard byl jeden z těch, kteří hledali informace. Simon to od něj jaksi dokázal přijmout snáz než od ostatních žvanilů a teoretiků v zákopu.
„Když je žák, tedy pěšák, dost zkušený, nemá pro něj dále smysl setrvávat ve škole, tady v přední linii. Je pověřen dělat něco závažnějšího, při čemž využije svých zkušeností a nebude jen základním dílkem vojska.“
„Ano, to jsou devastátoři,“ souhlasil Simon.
Howard přikývl, rád, že se do hovoru zapojil.
„Jsou vysláni do světa, aby někoho eliminovali, něco zničili nebo…“
Simon neslyšel, co řidič dál říkal. Slovo svět mu naprosto zaclonilo mysl. Jaký svět? Co zbylo ze světa. Co zbylo z Ameriky? Co z Evropy? Nic. Vše pohaslo v okamžiku, kdy nepřítel smazal z povrchu zemského velká města, armádní základny, národní přístavy. Vytvořil na jejich místech krátery a jejich okolí proměnil v krví nasáklé ruiny, které požíral oheň. Lidstvo se během lusknutí prstu stalo ohroženým druhem.
„Do světa z prachu a ruin,“ řekl ponuře prodírající se těmi myšlenkami.
Howard na něj tázavě pohlédl. Zřejmě jej to, co řekl, překvapilo.
„No, ale vždyť příroda se zachovala a spoustu lidí taky,“ sdělil.
V jednom měl pravdu. Příroda se zachovala. Útok z orbity jí neuštědřil žádnou velkou ránu. Nezpůsobil radiaci jako atomové rakety, ani dlouhodobě nezměnil klima. Teď kořeny lámaly asfalt neudržovaných silnic, traviny se invazivně šířily, mechy zarůstaly ruiny a vraky aut. Temný řád v následujících letech zamořoval jen malé oblasti u zákopů, aby zabránil dobývání prostoru a získal vhodné prostředí pro boj.
„Příroda zde přetrvá, kolik si však myslíš, že přežije lidí?“ zeptal se Simon.
„V Haxeru je mnoho lidí,“ řekl vcelku zřejmé řidič.
„Ale na jiných místech, třeba až za mořem, co?“ Simon se trochu přestával ovládat a zvýšil hlas.
„I tam lidé žijí. Než se přerušila komunikace, vznikly tam také pevnosti, které odporovaly.“
„Než se přerušila komunikace,“ zopakoval Simon pohrdavě.
„Vždyť od té doby uplynulo skoro sedm let, mohly už dávno padnout.“
„Ale nemusely,“ odsekl Howard.
„Snad vzpomínáš, proč se komunikace přerušila. Ta mezikontinentální kvůli zničení satelitů a ta tady…“
Chvíli mlčel a trochu zkrotil svůj hlas. Tohle téma pro něj bylo těžké.
„Protože lidé zradili. Každý začal hrát sám za sebe a tím se hodně snížila šance na přežití.“
Howard něco chtěl říct, ale on pokračoval.
„Některé zničí korupce, jiné koordinovaný nepřítel a mnozí to prostě vzdají.“
„I kdyby to byla pravda, existují přece podzemní bunkry, tam lidé přeci přežijí.“
Simon si odfrkl a pohlédl na temnou krajinu z okna.
„Mnoho bunkrů bylo zničeno na počátku invaze, nacházely se v hlavních městech a vojenských základnách, které byly zničeny. Orbitálnímu útoku neodolá ani beton ani ocel, prostě nic. Dejme však tomu, že nějaké bunkry, dále od měst či jiných důležitých cílů, byly ušetřeny. Lidé tam budou žít, ale časem, třeba za sto nebo ještě víc let, jim dojdou nějaké důležité zásoby a budou muset vyjít na povrch. Tam již však nebude ten svět, který opouštěli, když odcházeli do těch svých bunkrů. Už to bude svět pod vládou Temného řádu.“
„Já bych nechtěl žít jako krysa, radši budu zemi hájit až do poslední kapky krve,“ řekl nakonec.
„Bereš to moc pesimisticky,“ utrousil Howard.
Simon mu neodpověděl.

Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

Ing. Josef Kolář, ředitel školy