Úvodník

Nahlédneme-li zpětně do obsahu březnových úvodníků z několika předchozích let, zjistíme, že hlavní nosné téma měsíce března coby měsíce knihy již bylo zpracováno, a proto je nalezení nějakého poutavého tématu, které by bylo pro březen typické, poněkud obtížné. Ale přece mě alespoň jedno napadá - a sice jarní prázdniny, které v letošním školním roce připadají na týden od 10. do 16. března. Jakkoli mě jako úplně první myšlenka napadá, že prázdniny jsou od toho, aby si žáci a studenti právě v tomto týdnu odpočinuli od všech školních povinností, přece jen se mi na mysl vkrádá neodbytná potřeba decentně upozornit naše žactvo, že to může být také zároveň doba, kterou obzvláště žáci druhých a čtvrtých ročníků mohou využít na doplnění svých znalostí v předmětech, z nichž budou poměrně zanedlouho intenzivně přezkušováni. Ty, kteří se ocitají v poločase svého studia na této škole, čekají totiž tzv. minima, což není nic jiného, než přezkoušení z dosavadního učiva v českém jazyce a literatuře, angličtině a v některých odborných předmětech. Děje se tak formou písemného testu a účelem těchto minim je shrnout si učivo za dva roky a naučit se tak zvládnout větší objem látky, aby příprava k maturitě před koncem čtvrtého ročníku byla o trochu stravitelnější a budoucí maturanty svým objemem tolik neděsila. Letošní budoucí maturanti - tedy nynější čtvrťáci - mají o jarních prázdninách jedinečnou šanci dokončit četbu svých dvaceti knih, které pak předkládají ve svých seznamech k ústní maturitní zkoušce z českého jazyka a literatury a zároveň si dát dohromady látku, kterou se musí naučit k maturitě i v ostatních předmětech. Přes celkem silné oteplení na začátku března chci doufat, že i o prázdninách bude stále ještě možné zalyžovat si na svazích Jeseníků či kdekoliv jinde a skloubit tak část relaxační s tou studijní. Samozřejmě mohou existovat i jedinci, kteří všechny své studijní povinnosti s přehledem stíhají a mohou si tak dovolit vychutnat si celý týden prázdnin naplno, ale pro ty, kteří sami cítí vůči učivu jakýkoli dluh, je právě tato doba vítanou možností, jak tento dluh smazat nebo alespoň významně zmenšit. Ať už se rozhodnete jarní prázdniny strávit jakkoli, důležité je, aby vám svou náplní přispěly ke klidu duše a vlily vám do žil neutuchající chuť se dále naplno věnovat učivu a tím i přípravě na obě výše zmíněné navýsost důležité zkoušky. Říká se, že u maturity někdo září a jiný až v září. Je rozhodně mnohem lepší zazářit a vychutnat si pak následně nejdelší prázdniny ve svém životě, než se o hlavní část prázdnin připravit tím, že na nás bude stále číhat strašák reparátu v září. Je na každém, jak se svým časem naloží, já jsem se v tomto úvodníku snažil jen zlehka připomenout, že čas běží rychleji, než bychom si přáli.

Pěkné jarní prázdniny a hlavně úspěch u všech zkoušek vám všem přeje Elektronka online.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – Storybook

Za tu dobu, co projekt tvoříme, se nám už nahromadilo několik komponent. Každá z nich má mnoho vlastních stavů, a ne všechny zkrátka můžeme nasimulovat na samotné stránce. V cestě nám totiž často stojí styly a další balast, který komponentu obklopuje. Abychom ji kompletně izolovali, máme vlastně dvě možnosti - buď si pro každou z nich uděláme vlastní stránku, kde zobrazíme všechny její stavy (nedoporučuji), a nebo použijeme Storybook.

Storybook je knihovna, jejímž cílem je vytvořit pro nás knihovnu komponent (říkají jim „stories“). Už když ji nainstalujeme příkazem "npm create storybook@latest", vygeneruje nám dvě složky - .storybook obsahuje konfiguraci Webpacku (tady musíme přidat Sass podporu) a parametry pro Storybook, stories zase nějaké základní komponenty pro demonstraci. Tuto celou složku můžete klidně smazat, my si totiž uděláme stories vlastní.

Každé komponentě nyní můžeme vytvořit soubor se *.stories.* příponou. V té exportujeme základní Meta objekt - obsahuje komponentu, která se má vykreslit, a také její stavy, které se následně v prohlížeči přetvoří na interaktivní prvky, kterými k nim budeme přistupovat - z booleanu se stane toggle, ze stringu text box, z Date objektu kalendář a ze seznamů hodnot comboboxy. Díky tomu mohou komponenty testovat i jiní členové týmu než vývojáři, třeba testeři, designéři, nebo produkťáci, bez toho, aby museli napsat jediný řádek kódu. Komponentu už pak jen exportujeme jako StoryObj typ.

V package.json nám storybook vygeneroval skript, kterým ho automaticky spustíme. Na localhostu nám vzápětí vyskočí webová stránka, ve které jsou pod sebou všechny komponenty seřazené. Po vybrání jakéhokoliv z nich s ním pak můžeme manipulovat a dole v sekci Controls mu měnit stavy.

A jako bonus vám ještě ukážu, jak se dá ve Storybooku jednoduše upravit vzhled. Můžete si totiž definovat vlastní, včetně změny loga vlevo nahoře. Já jsem tam například přidal logo školy a odkaz na náš snad ještě nějakou dobu existující časopis. Takto nastavený objekt pak můžete předat do souboru .storybook/manager.ts.

To by bylo tento měsíc vše, snad jsem alespoň svému jedinému čtenáři ulehčil testování komponent. Ohledně webu nás ještě čekají dva články, přičemž v tom příštím převrátíme strukturu projektu (snad už naposled) vzhůru nohama. K tomu nám pomůže framework Next.js, ale na jeho ukázku si ještě budete muset chvíli počkat. Tak zase za měsíc. Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V třetím čísle letošního kalendářního roku si tak můžete přečíst rozhovor s panem Petrem Pavelkou.

Rozhovor s panem učitelem Pavelkou

V rámci domácího úkolu z českého jazyka jsme dostali za úkol vypracovat rozhovor s jedním z učitelů školy. Já jsem si vybral pana učitele Pavelku.

Věděl jste už od dětství, že chcete být učitel?

No, teď je otázka od jakého dětství. Já si vzpomínám, že když jsem byl úplně malý, ještě než jsem chodil do školy, měl jsem takové to období, kdy jsem chtěl být kosmonaut, popelář a podobně, ale je pravda, že už ze základní školy si pamatuji, že vždycky, když se nás ptali, co chcete dělat, jsem skutečně říkal, že budu učitel. Ono je to asi dáno i tím, že já už jsem čtvrtá generace učitelů. Takže z toho prostředí pocházím, vyrůstal jsem v tom a celkem jsem to bral vždycky tak, že vím, do čeho jdu. Někdo to třeba úplně neví a potom třeba u toho učitelství nezůstane, mě v něm ale nic nepřekvapilo. Takže ano, dá se říct, že již od dětství jsem chtěl být učitelem.

Proč jste se rozhodl být učitelem?

Samozřejmě byla tady ta motivace v dětství a v rodině, kdy jsem měl kolem sebe hodně učitelů. Možná to vyzní třeba i zvláštně, ale sehrála tady určitou roli i náhoda, protože mě přijali na studium učitelství matematiky a fyziky, vlastně ještě před maturitou, nějak to to ten rok vycházelo, že měli asi málo uchazečů, tak mě přijali. To mě tak nějak uklidnilo a říkal jsem si: „Tak jo, to je nějaké znamení, teď už jenom udělám tu maturitu a klidně můžu jít studovat tu matematiku a fyziku“ a už jsem ani vlastně nešel dělat žádné další přijímačky.

A měl jste i nějaké jiné alternativy?

No právě, když se bavíme o těch seriózních v pozdějším věku, tak celkem ani moc ne. Já jsem k tomu docela dost směřoval, valnou část základní školy, po celou střední školu. Pořád jsem to směřoval k tomu učitelství, nebyl jsem k tomu nějak upnutý, ale vždycky, když se mě někdo na to zeptal, zamyslel jsem se a řekl: „Asi učitel“. Takže něco extra moc seriózního se nikdy zvlášť neobjevilo. Jinak snad jedině - já rád pracuji se dřevem, takže že bych třeba stavěl pergoly? Několik jsem jich stejně postavil, takže to by mi třeba nevadilo.

Jak dlouho učíte na této škole?

Tak teď jste mě trošku zarazil, ale tak víc než 20 let.

Učíte raději matematiku, nebo fyziku a proč?

Ono asi nezáleží jenom na předmětu, protože dost často je to vždycky spojené s nějakou třídou a i já učím v některých třídách raději a v některých méně rád, prostě s některou třídou si víc sednu a s některou méně, ale pokud bych se měl opravdu zaměřit jenom na ten předmět, tak mám o něco raději matematiku než fyziku. Ne že bych fyziku učil nerad a určitě také v souvislosti s tím, že jsem se k ní dostal tak trošku náhodou, tak toho nelituju, ale je pro mě asi o něco jednodušší učit matematiku, než fyziku. Já se právě i v té fyzice snažím, abych tam třeba zapojoval nějaké moderní věci, nové poznatky a je to takové komplikovanější, tyto věci pořád dohledávat a vždycky mít pravdu. Je to náročnější. Ve fyzice je více věcí, které se mění, matematika je v tomto ohledu taková konstantní a je jednodušší ji učit. Nedá se tedy úplně říct, že raději matematiku, raději fyziku ale je pro mě jednodušší učit matematiku.

Kdybyste se teď stal ministrem školství, co byste změnil?

Rezignoval bych, já bych to určitě nechtěl dělat. Chápu myšlenku té otázky, ale já bych se do něčeho takového nepouštěl z toho úhlu pohledu, že já nejsem příliš vůdčí typ. Mě baví opravdu moje práce učení a nechtěl bych úplně se stát nějakým hodně vedoucím pracovníkem a neučit, to by mě nebavilo, ale jestli bych se něco snažil změnit, pak to, co vím, že mně úplně není ve škole příjemné. Snažil bych se dát učitelům víc prostoru pro to, aby učili a nebyli tolik zatíženi vedlejší administrativou a vyplňováním různých formulářů a soupisek, aby se opravdu mohli víc věnovat jenom výuce, protože já si pořád myslím, že ve škole je výuka stále to nejzásadnější, tak aby ji učitelé dokázali dělat kvalitně.

A jak to vidíte do budoucna, jakým směrem se podle vás bude vyvíjet školství?

Já si myslím, že nějaká obří revoluce ve školství nenastane. Že to bude vždycky taková určitá evoluce, že se bude něco pozměňovat pomalu. Velice často přijde nový ministr školství s tím, že udělá nějaký razantní krok, že se něco musí změnit. Jenže ten ministr školství je tam třeba dva roky a najednou prostě přijde někdo jiný, který vidí priority v něčem jiném, a že se zase třeba otočí, nechci říkat o 180, ale minimálně o 90 stupňů někam jinam a prostě začne se zpracovávat nebo dělat něco jiného a myslím si, že měnit se bude pomalu,. Naše školství má dost velkou setrvačnost i kvůli tomu, že obec učitelská stárne. Ti, kteří učí, jsou pořád starší a starší a už nemají tolik síly ani motivace cokoli nějak razantně měnit. Takže bude se měnit pomalu, pozvolně, ale měnit se rozhodně bude, musí se měnit, musí se měnit nyní s příchodem umělé inteligence. Určitě není důvod žákům třeba toto zakázat, musí se na to naopak nějakým způsobem reagovat. Ale je to spojeno i s tím, že školství na všechno potřebuje peníze. Nedá se postupovat tak, jak se to velice často ve školství dělá, že se řekne: pojďte, udělá se tady projekt, všechno se v něm vymyslí. Vzpomínám si na takové projekty, že učitelé dostanou počítače. Výborně a udělají nějaké studijní materiály. Super. V čem a jak je budeme dělat? No, budete je psát ve Wordu. Aha. To je prostě taková věc, na kterou se často zapomíná, udělají se nějaké projekty, všechno možné a vždycky najednou tam něco chybí, takže se potom na konci řekne: „Á tak něco si najděte, co je prostě zdarma, co se nemusí nikde, nikde přihlašovat“, ale takových věcí je čím dál tím méně. Dnes už se začíná zpoplatňovat i ta umělá inteligence a super, můžeme s ní pracovat, ale musí se do toho investovat, musí být nějaké licence, musí být nějaké zařízení, které budou moci využívat třeba žáci ve škole. Nedá se všechno dělat způsobem: vytáhněte si svoje vlastní mobilní telefony, a zde se už třeba naráží i na to, že je potřeba, aby byla rychlá a spolehlivá síť ve škole. Takže velice často na to třeba nestačí. Takže aby se mohlo měnit, je potřeba i do toho investovat a musí se investovat nejenom do toho, aby se přilákali kvalitní lidi, ale musí se investovat i do vybavení, protože sice někteří lidé se holedbají, že dokážou učit jenom pořád s křídou a tabulí, že nic jiného nepotřebují, ale já si myslím, že je to škoda, když ty technologie tady jsou, tak je určitě používejme, ale ty technologie nás taky něco stojí.

Preferujete raději ChatGPT nebo GOOGLE GEMINI?

Tak ChatGPT bývá považován za spolehlivějšího, ale já mám raději ten GEMINI. Příjde mi, že když něco neví, nebo tomu nerozumí, tak to umí víc přiznat. Alespoň tedy z mého pohledu, mých zkušeností.

Měl jste jako dítě nějaký sen, který byste si chtěl ještě splnit?

Tak tohle mě asi zaskočilo nejvíce. Z takových jako opravdu velkých snů a ještě nějakým způsobem splnitelných? Asi ani ne, asi si na žádný nevzpomínám. Možná je to spíš tím, že už i jako dítě jsem byl hodně realistický, takže jsem si nepokládal nějaké obří sny, které by byly obtížně splnitelné. Takže obávám se, že asi ne.

 Tomáš Hončík, 3L

Ledová past - pokračování

Simon se usadil do rohu vozidla a z kapsy vytáhl deník. Měl teď nějaký čas. Na přebalu bylo propiskou napsáno 5. Zřejmě číslo deníku, napadlo jej. První stránky přeskakoval, jednalo se pouze o popisy běžných dnů v zákopu. Nijak se nelišily od těch, které zažíval on sám. Začal číst pozorně až někde na třicáté straně. Podle data se to odehrálo tři roky nazpět. Perimetr prý narušilo nepřátelské vozidlo, zřejmě průzkumné. Baterkou pomalu přejížděl po vcelku úhledném rukopisu.

Byl jsem vybrán do týmu, který půjde ulovit nepřítele. Už je to nějaká doba, co jsem naposledy vytáhl paty ze zákopu, takže mě to docela potěšilo. Navíc je to jen jeden transportér, pokud vše půjde hladce, bude to jen taková malá vyjížďka. K dispozici jsme dostali dvě vozidla, celkově nás jede čtrnáct a dozvěděl jsem se, že jede i Martinez, takže nebude při jízdě žádná nuda. Už mám sbalené věci, za chvíli vyrážíme. Následovala mezera, která zřejmě měla naznačovat, že uplynul určitý čas. Všichni mají dobrou náladu a po dlouhé době zase skrz ty plynný mračna pronikají paprsky slunce. Lepší počasí být prostě ani nemohlo. Podle předběžné zprávy velitele cíl dostihneme za hodinu. Martinez nezklamal a už vykládá vtipy, jo, ještě že ho tady máme. Další mezera. Po hodině jízdy velitel oznámil, že již jsme blízko, ačkoliv z jeho výrazu vyplývalo, že mu něco nesedí. Moc jsem se ho nechtěl vyptávat, ale nakonec mi to nedalo. Velitel mi bez odporu sdělil, že nepřítel zřejmě zrychlil. To znamená, že o nás už vědí Další mezera. Uplynula půlhodina a stále nic. Zrychlili jsme, abychom vozidlo dostihli, ale zřejmě to nestačilo nebo se někam museli schovat. Velitel vypadá rozčíleně a neustále se s někým hádá do vysílačky. Vypadá to, že jsme je asi ztratili. Předpokládám, že to brzy vzdáme a začneme se vracet. Škoda, dnes jsem pár těch plechovek chtěl dostat. Když je řeč o plechovkách, už mám docela hlad, doufám, že dnes bude zázrak a k večeři něco dobrýho.

Simona ze čtení vyrušilo zablikání jeho baterky. Zatřásl s ní a světlo se uklidnilo. Následující stránka byla částečně pomačkaná a text psán ve spěchu.

Byli jsme napadeni. Zřejmě to všechno naplánovali, zaútočila na nás z obou stran dvě útočná vozidla. Vše se stalo tak rychle. Museli jsme opustit vozidlo, jelikož nebylo schopno dále jet, ale, ale. Autor zřejmě ztratil nit. Moc pěšáků, drželi nás pod tlakem. Komunikace nefungovala, rušili zřejmě signál. Postříleli jsme jich hodně, sedm, osm, možná ještě víc, jenže to zdaleka nebyli všichni. Martinez mrtev, Tesun taky, K… U dalšího jména bylo napsané pouze první písmeno, poté následovala prudká čára, něco se zřejmě stalo, ale deník tím ještě nekončil.

Jsou tam venku, skrývám se uvnitř našeho vozidla, vrátil jsem se sem, když zavládl chaos, nemůžu pryč. V masce mám okolo padesátí procent, ale co s tím? Nemůžu pryč. Vozidlo je rozbité. Ve vysílačkách to chrčí. Zkontroloval jsem zásoby, mám tu jídlo na dva dny, ale to mě dřív ti venku vyčmuchaj a sejmou. Následující slova již byla zmatená, jako by se pisatel snažil pouze zachytit své myšlenky. Jak se odsud dostat? Nepřítel stále venku. Záchrana nepřijde, neví, co se nám stalo. Munice mám dost, ale jsem úplně sám. Tam venku nemám sebemenší šanci. Tlustší mezera než bylo obvyklé. Mám medikamenty, antiradiační pilule, něco podniknu. Zkusím se přiblížit k zákopu a spojit se vysílačkou. Zvažuji to již déle než deset minut a stále si myslím, že jinak to asi nepůjde. Kdyby tak alespoň přežil někdo další. Přeskočená strana. A je to, můj konec. Urazil jsem zhruba sto metrů a pak jsem to koupil. Prostřelená noha, nemůžu pořádně chodit. Jednoho z pěšáků jsem oddělal, ale pak jsem se musel schovat uvnitř nějakého vraku. Vypadá to, že dovnitř za mnou nejdou, zřejmě ani neví, že tu jsem. Uložil jsem si sem zásoby, a dokonce zde objevil i další. Necítím se však dobře. V masce mám už jen třicet procent. Bohužel komunikace stále nefunguje a tím skončila moje naděje na záchranu. Simon už viděl, že teď to šlo od desíti k pěti. Strašné křeče, kulku se mi sice podařilo vyjmout, ale nepomohlo to, ten průstřel je mnohem horší, než jsem si myslel. Vzal jsem si prášky proti bolesti, ale nějak to nezabírá, než jsem ránu ošetřil, ztratil jsem dost krve. Začínám se dost třást a cítit zimu, už to asi přichází.

Simon povzdechl, sklapl deník a schoval jej do svého batohu. Právě si přečetl jeden z tisíců osudů těch, kteří již při obraně padli. Životy zde bralo mnoho katů, otrava z jedu nebo ozáření, podchlazení, infekce a nemoci, následky zranění, šílenství, tím největším však byl bezesporu Temný řád. Znovu se ponořil do svých myšlenek.

„Prach slehnul, vítr se uklidnil, jdeme vás hledat,“ probrala jej vysílačka.
Na střechu vraku neustále prudce bubnovaly kapky deště. Simon vstal, trochu se protáhl a popadl zbraň. Nasadili si masky a Peterson otevřel kovové dveře. Když vykoukli ven, zjistili, že počasí bylo sice pořád příšerné, ale aspoň se zlepšila viditelnost. Zem byla naprosto rozblácená, některé části terénu dokonce v pohybu. V těchto částech se vytvořily pomalé proudy černé mazlavé hmoty. Krajina tak vypadala jak bažiny z noční můry. Simon se do nich rozhodně vydat nechtěl. Několik metrů před nimi stálo jejich vozidlo a tank. Dali se do pohybu směrem k nim. Simon jim zamával.
„Vidíme vás,“ ozval se z vysílačky Howard.
Vozidlo dojelo, co nejblíže mohlo. Simon se ještě chtěl domluvit, aby pohřbili mrtvé.
„Petersone, mohli bychom je tady pohřbít, ve vozidle pro ně místo není.“
Peterson se k němu otočil. Jeho výraz zakrýval tmavý plast masky.
„Ano, to bude asi nejlepší,“ souhlasil.
Obě těla naskládali do vraku vozu. Stev a další voják z dvou kovových trubek sbili kříž, který připevnili na střechu provizorní hrobky. Protože byl vrak částečně zapadlý do země, nedalo tolik práce zakopat společně blátem a sutinami dveře. Všichni se naposledy rozloučili s padlými. Když nastoupili, nákladní prostor byl naprosto zaplněn. Společně i se zraněným zde bylo osm lidí. Simon se usadil v rohu vedle Steva. Peterson začal vysvětlovat, co se bude dít dál.
„Naší misí bylo zjistit, jaká je situace na nepřátelské straně. Ztráty, které jsme utrpěli, byly kvůli našemu úkolu, a proto musíme pokračovat, aby nebyly zbytečné. Protože nepřátelé nasadili miny, budeme muset využít pásového drona, který je v naší výbavě. Ten nalezne všechny další miny a odhalí nám, jestli je někde nezaminovaná cesta.“
Všichni bez námitek přikyvovali.
„Odkrývání terénu může trvat několik hodin, zvlášť když máme drona jen jednoho. Udělejte si tu prozatím pohodlí.“
Když domluvil, přesunul se k několika skříním se zásobami. Vyndal drona na detekování min a položil ho na zem. Přes velký ovladač otestoval, jestli funguje. Dron se posunul dopředu a pak zase dozadu. Zdálo se, že ovládání fungovalo. Pásy byly zhotoveny z nerezového materiálu a měly několik drápů na prohrabávání terénu. Dron tvarově připomínal podvozek tanku bez věže. Na jeho vrchní i spodní straně se nacházely detektory kovu a spousta jiných senzorů. Peterson provedl několik dalších testů. Simon se v tom sice úplně nevyznal, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Poté byl dron vynesen ven. Simon měl za úkol kontrolovat hodnoty na zařízení, které dostal. Byly zde tři displeje, každý ukazoval důležitá data. První detekci kovu, druhý teplotu půdy, třetí pohyb. Peterson naplánoval trasu, dron začal pátrat. Všechny displeje začaly ukazovat naměřené hodnoty. Během prvních dvaceti minut se čísla držela na běžných hodnotách. Simon už začal pochybovat o funkčnosti detektorů, když náhle teplota vyskočila nahoru. Rychle se dostala na třicet pět stupňů.
„Mina?“ zahlásil a zeptal se zároveň.
Peterson přikývl a zaznačil si pozici.

 Jan Balošák, 4L

Zachrání český fotbal nadějný talent z Božetěchovy?

Dne 3. 12. 2024 se ve sportovní hale Gymnázia Čajkovského, lidově známé jako „Čajkaréna“ v Olomouci, konal fotbalový turnaj středních škol a já jsem k této příležitosti vyzpovídal jednoho z nejlepší reprezentantů naší školy na tomto turnaji ze třídy 3L, Jakuba Helluse. V rozhovoru nám prozradil nejen to, jak turnaj probíhal, ale také i to, co pro něj fotbal znamená.

Proti jakým týmům jste hráli a který byl podle vás ten nejtěžší soupeř?

„Hráli jsme proti třem středním školám, Švehlově SŠ polytechnické z Prostějova a olomoucké Obchodní akademii a Strojárně. Nejtěžší soupeř byla rozhodně prostějovská Švehlova SŠ, kterou jsme schytali rovnou na první zápas a nakonec jsme s ní i prohráli 5:3. Moc nám ze začátku nešlo proměňovat šance a na to jsme taky nakonec dojeli, nicméně v dalších zápasech jsme se z toho poučili a další dva soupeře jsme rozdrtili, napřed Obchodku 4:1 a poté Strojárnu 7:4.“

Jakou sestavu tvořil váš tým, a myslíte si, že jste byli dobře sehraní?

„Chvíli nám trvalo se sehrát, ale nakonec si myslím, že nám to spolu celkem šlo. Náš tým tvořili ti největší fotbaloví talenti naší školy, hlavně ze třetího a čtvrtého ročníku. Za mojí třídu 3L jsem zde byl já, spolu s mými bývalými spoluhráči z týmu 1. HFK Olomouc, Patrikem Spáčilem a Janem Skopalem. Kromě nás zde byli i dva reprezentanti ze 3A a zbytek byli čtvrťáci. Naším „Messim“ týmu byl talentovaný Martin Škoda ze 4L, působící v mužstvu SK Sigma Olomouc, který na hřišti předváděl neskutečné výkony, které nás nakonec dovedly k postupu.“

Povedlo se vám vstřelit nějaký gól, popřípadě na jaký vlastní zákrok jste za celý turnaj nejvíce hrdý?

„Na turnaji se mi povedlo vstřelit několik gólů a přidal jsem i nějaké asistence. Nejvíce hrdý jsem na svůj gól proti Obchodní akademii, kdy jsem se skvěle uvolnil a střelou z dálky překonal brankáře. Také jsem měl několik dobrých individuálních akcí, kdy jsem obešel obránce a připravil šance pro spoluhráče.“

Probíhala u vás nějaká individuální příprava na turnaj?

„S kamarády ze třídy jsme byli o víkendu před turnajem ve Velkém Týnci na tamním hřišti, kde mě kluci trénovali ve všech různých dovednostech. Na hřišti mě pořádně prohnali, abych měl na turnaj dostatečnou kondičku. Ani když mě postavili do brány, abych chytal, mě moc nešetřili. Modřiny od jejich ran míčem mám snad ještě doteď, ale nezlobím se za to na ně, to ke kvalitnímu tréninku prostě patří. Abyste mohl předvést pořádný výkon, musíte na trénincích pořádně makat.“

Vaším trenérem, který vás na turnaj doprovázel, byl pan učitel Šmehlík. Povzbudil vás do turnaje dostatečně?

„Na pana učitele Šmehlíka nemůžu říct jediné křivé slovo. Podporoval nás po celou dobu turnaje a vnášel do našeho týmu klid, který nám v některých vypjatých situacích zápasu chyběl, a když už jsme něco pokazili, uklidňoval nás tím, že přeci o nic nejde a že hlavní je si turnaj užít, v čemž měl samozřejmě naprostou pravdu.“

Co pro vás osobně znamená reprezentovat naši školu na takovéto sportovní akci?

„Je to pro mě neskutečná čest a jsem rád, že jsem byl na tento turnaj vybrán. Fotbalem žiju a možnosti reprezentovat naší školu v tomto sportu si samozřejmě velice vážím. A hlavně jsem díky tomu nemusel do školy.“

Probudil ve vás turnaj chuť se v budoucnu vrátit k profesionálnímu fotbalu?

„Hrát fotbal mě stále baví, donedávna jsem i hrával za Holici, ale návrat v blízké budoucnosti určitě neplánuji. Možná na stará kolena, pokud budu mít chuť, zkusím nějaký ten okresní přebor, nicméně teď se soustředím hlavně na školu a hraní pro radost.“

Na závěr bych chtěl Jakubovi poděkovat, že souhlasil s mým nápadem, udělat spolu rozhovor a taky za čas, který nad ním se mnou strávil. Přeji mu také mnoho dalších úspěchů a doufám, že do konce jeho působení na naší škole bude nejen svou školu, ale také svou třídu 3L i nadále reprezentovat na sportovních akcích.

 Adam Linhart, 3L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na březen

• Březen bez vody, duben bez trávy.
• Březnové slunce od nohou studí.
• Hřmí-li v březnu, sněží v máji.
• Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl.
• Panská láska, ženská chuť a březnové počasí není stálé.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy zůstávají stále nevyzvednuty nálezy z minulých měsíců (viz minulá čísla Elektronky). Nově na svého zapomnětlivého majitele či majitelku čekají bílá sluchátka přes hlavu zn. Sony, která byla nalezena v prostoru šaten se skříňkami.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John