Školní e-mail Kalendář Klasifikace Facebook Moodle   Youtube   Instagram

Úvodník

Duben - měsíc bezpečnosti

S výše uvedeným heslem jsme se mohli setkávat po dlouhá léta ještě v době budování reálného socialismu a ani nevím, zda dnešní doba toto heslo ještě ctí - tedy alespoň pokud jde o bezpečnost v automobilové dopravě na pozemních komunikacích. Tak totiž bylo původně myšleno a stalo se do značné míry noční můrou pro ty řidiče, kteří měli rádi mezeru mezi plynovým pedálem a podlahou co nejmenší. Dopravní policie - tedy v té době spíše dopravní sekce Veřejné bezpečnosti - tehdy ani zdaleka nedisponovala takovými technickými prostředky jako dnes, a proto se jejich represivní činnost do značné míry omezovala na měření nejvyšší povolené rychlosti s následným okamžitým zastavením případného provinilce a potrestáním na místě. Svým způsobem to byla výhoda, protože pokud vás žádný z „hochů z páté bé“, jak se tehdy příslušníkům VB říkalo, během cesty nezastavil, mohli jste si být téměř jisti, že váš případný prohřešek zůstal nepovšimnut a vaše ušetřené penízky zůstaly nedotčeny. Navíc je třeba zmínit, že přes diametrálně jinou technickou bezpečnost tehdy provozovaných automobilů nebyla u nás ještě do začátku 70. let rychlost mimo obec omezena a i v obcích se mohlo touto neomezenou rychlostí jezdit v době od 23. hodiny noční do 5. hodiny ranní. Tato pravidla platila na všech silnicích - dálnice prakticky v té době ještě neexistovaly. Jejich první úsek byl otevřen právě kolem roku 1970 v nedlouhém úseku Praha – Mirošovice. Omezení na 90 km/h na běžných komunikacích a 110 km/h na dálnicích pak přišlo později, zhruba s počátkem zdražování pohonných hmot, které nastalo v roce 1974. Do té doby stál litr nafty 1,- Kčs, litr benzínu „normal“ 2,- Kčs, „speciál“ stál 2,40 Kčs a „super“ pak celé 3,- Kčs. Dlužno ale také říci, že průměrný výdělek v té době olizoval u většiny populace hranici 2000,- Kčs hrubě zespodu. Hustota dopravy byla v porovnání s tou dnešní nesrovnatelně menší, o čemž svědčí také dnešní katastrofální nedostatek parkovacích míst na městských sídlištích. Jak by také ne, když tehdejší norma bylo jedno parkovací místo na šest rodin. Sám mám ještě v živé paměti, jak jsem jako malý chlapec obdivoval celá dvě auta, která parkovala před naším činžákem, kde bydlelo 30 rodin. Obě byla zahraniční: Ford Cortina a P 70. Označení toho druhého zmíněného vám dnes nejspíš už nic neřekne, ale vyrábělo se v tehdejší NDR a byl to předchůdce později velmi populárního Trabanta. Aut na zdejších silnicích bylo v 60. a 70. letech tak málo, že se řidiči aut stejné značky a barvy zdravili na cestě zdvořilostním probliknutím světel. Mezi řidiči to byla doba svým způsobem kavalírská. Panovalo nadšení z motorismu, každý si svého plechového miláčka jak se patří opečovával, když jej stál tehdy vzhledem k platu nemalých 60 tisíc Kčs (cena průměrná - Trabanta jste pořídili v krátké verzi již za 24 tisíc, ale Škodu 100 L již za 59 tisíc, Tatra 603 stála 100 tisíc a stejně ji nebylo možno „volně“ koupit, protože byla určena k provozování tehdejšími vládními představiteli a řediteli podniků, a o autech z dovozu jste si mohli nechat zdát. Ta byla jen v Tuzexu za „bony“ pro ty, kteří pracovali v zahraničí, což byli většinou inženýři, kteří se podíleli na výstavbě silnic v arabských zemích.) Navíc základní čekací doba byla po zaplacení tzv. vinkulace (tedy části ceny auta) nejméně 4 roky - to podle značky vozu. Nejdéle se čekalo na německé Wartburgy, ale ani rumunské Dacie a ruské Lady nebyly nějak zbytečně brzy k odběru.

Dnes má heslo „duben – měsíc bezpečnosti“ zcela jinou konotaci. Kéž by se letošní duben stal alespoň jakýmsi odrazovým můstkem k budoucí bezpečnosti, a to zdaleka nejen v dopravě.


Škoda Auto a tramvaje v Olomouci

Lidé v České republice používají různé druhy dopravy. Někteří se radši svezou ve svém vlastním autě, zato jiní dají přednost veřejné dopravě. Českým nejznámějším automobilovým výrobcem je Škoda auto. Tato společnost vznikla ještě za Rakouska-Uherska v roce 1895, kdy dva cyklisté Václav Laurin a Václav Klement zahájili v Mladé Boleslavi výrobu jízdních kol. O několik let později začali vyrábět také motocykly, v roce 1905 se již vyrábí první automobil, který se stal velice úspěšným a hojně prodávaným. Následující modely automobilů se proslavily například na Novém Zélandu, v Anglii, nebo v Japonsku. Během první světové války se pak továrna na automobily přeměnila v továrnu na zbraně. V roce 1924 byla zničena požárem, následkem toho byla firma Laurin a Klement odkoupena plzeňskou strojírenskou společností Škoda, která ji pomohla postavit na nohy, rozšířit výrobní kapacity a díky níž překonala druhou světovou válku i vládu socialistické diktatury. Mezi nejvýznamnější modely té doby patřily Škoda Felicia, Škoda 1000 MB nebo Škoda Favorit. V dubnu 1991 byla automobilová společnost Škoda spojena s německým koncernem Volkswagen, který v roce 2000 dosáhl vlastnictví 100 % akcií Škody. Roku 1994 oslavila Škoda miliontý vyrobený automobil řady Favorit a od roku 1995 byl nahrazen typem Felicia, který zaznamenal opravdu velký úspěch. V posledních letech se jako většina automobilek zaměřila také na výrobu elektromobilů a hybridních vozů.

Za zmínku též stojí, že 1. dubna roku 1899 byl v Olomouci zahájen provoz elektrických tramvají. Tehdy šlo o jednokolejnou dráhu, k zajištění provozu měl tehdejší provozovatel, společnost Siemens & Halske, k dispozici 9 motorových a 4 vlečné vozy. Trať vedla přes Horní náměstí, odkud se odpojovala trať směrem na Neředín ale pouze po dnešní zastávku Šibeník. Druhá větev směřovala na původní zastávku Nová Ulice, která se nachází v dnešním areálu Fakultní nemocnice, na ulici I. P. Pavlova. V roce 1932 byla postavena trať až na neředínské letiště, čímž se stala jedinou tramvajovou tratí na letiště v celém bývalém Československu. V padesátých letech minulého století zaznamenala olomoucká tramvajová síť významné změny. Zrušena byla trať na Horní náměstí, místo ní byla vybudována trať přes Pekařskou ulici a podél chrámu sv. Mořice, úsek od neředínského krematoria na letiště byl zrušen a dokončena byla trať na Pavlovičky. Roku 1953 vznikl Dopravní podnik města Olomouce, jak jej známe dnes. Dalšími změnami byla přeložka úseku na Novou Ulici po Brněnské a vybudování spojky hlavního nádraží a tržnice přes třídu Kosmonautů. V současnosti probíhá výstavba trati od zastávky Trnkova přes Zikovu ulici až na Schweitzerovu, která by měla být dokončena na podzim letošního roku.


Jak na… Config soubory v Minecraft pluginu

V minulém díle jsme se podívali, jak jednoduše ukládat data do databáze. Co když ale chceme kromě úložiště dat také ukládat nějaká nastavení a chování pluginu, jako například volitelné zprávy po smrti nebo maximální čas v minihře, a to navíc v takové formě, že to bude moci upravit i Franta z šesté třídy? Tak přesně na to se dnes podíváme…

Pokud chcete takové nastavení ukládat, existuje spousta možností. Co se ale týče jednoduchosti nejen editace, ale i implementace, .properties soubory jsou jasná volba. Sice neumí na rozdíl od JSONu ukládat objekty, ale jsou ideální pro všemožná jednořádková nastavení používající stringy, čísla a booleany, což z nich dělá perfektní formát pro již zmiňovanou zprávu po smrti nebo maximální čas minihry.

Dost již bylo teorie, pojďme to implementovat – řekněme, že chceme dát uživateli na výběr, do jaké minimální výšky může hráč dopadnout, než ho plugin zabije. Pokud jste si ještě soubor nestihli vytvořit a nevíte jak, stačí udělat texťák a změnit mu příponu na .properties. Každé nastavení má v něm svůj vlastní řádek, takže s naší výškovou proměnnou by to vypadalo nějak takto: min_height=-10, kde min_height je název a to za rovnítkem hodnota.

Do onEnable() metody vytvořme novou proměnnou typu Properties, přes kterou budeme ke configu přistupovat. K načtení souboru se bude hodit metoda load(), do které zadáte cestu k vašemu .properties souboru. Teď už jen stačí zavolat properties.get("název proměnné v souboru"), výstup uložit do globální proměnné a tadá – teď můžete používat uživatelem zadanou hodnotu v celém svém projektu.


Ledová past

Kapitola 1 – Operace

Venku už bylo šero, skoro všechny části městských ulic osvětlovaly modrou září pouliční lampy a billboardy. Několik droních skupin hlídkovalo na křižovatkách, jestli se někde neděje něco proti zákonu Temného řádu. Domy okolo se tyčily vysoko k obloze a tvořily v ulicích stín, ve kterém se mohlo skrývat ledacos. Uprostřed jedné z křižovatek byla umístěna socha ve tvaru velkého pěšáka v černé zbroji, v jedné ruce svíral sekeru ve druhé pušku. Kolem rostly upravované keře tvořící kruh, byly sestříhané tak, aby měly přesné ostré hrany. Ve vzduchu prolétl pátrací dron, jenž měl stejný účel jako hlídky. Na několika budovách byly umístěny kamery. V tomto městě nebylo nic ponecháno náhodě. Už je to skoro pět let, co toto město padlo do rukou Temného řádu. Teď už je k nepoznání od svého původního vzhledu. Kdysi zde byli liéi, kteří byli šťastní, měli rodiny, dobré práce, nemuseli se ničeho obávat. Teď zde však vládla jen jedna věc - strach, jestli se dožijete zítřka. Temný řád zatýkal a vraždil z podezření, že někteří lidé patří do odboje. Teď už zde žádná radost nežila, jen bolest, strach a smrt.

V jedné potemnělé uličce postávaly tři postavy. Všechny byly zahaleny ve stínu a něco si šeptaly. Jedna z postav byla o něco větší a statnější. Zdálo se, že její paže byly tlusté jako ocelové traverzy. Na hlavě se jí zablesklo rudé velké lesklé oko. I její přízvuk zněl nelidsky. Zato ty další dvě byly běžného lidského vzhledu. Jedna z nich v ruce svírala zbraň, byla to dlouhá puška, na její hlavni byl namontovaný tlumič. Postavy se daly do pohybu, směrem ven z uličky. Na světle pouličních lamp se ukázalo, že jsou to dva muži a ten velký byl robot humanoidní postavy. Oba muže zakrývaly tmavé maskáčové bundy s kapucemi. Jeden z mužů, o něco menšího vzrůstu než ten druhý, se schoval za roh budovy a z kapsy vytáhl podivné zařízení, podobné telefonu. O několik okamžiků poté se v celé ulici s pípáním vypnuly kamery. Druhý muž se připraven k výstřelu opřel o jedno ze zaparkovaných aut. Zpoza rohu vyšla skupina dvou černých dronů. Muž zamířil. Vzduchem prosvištěla kulka a bez jakéhokoliv hluku zaletěla do helmice černého robota, ten se na místě zastavil a svalil na zem. Druhý okamžitě vystartoval za nejbližší kryt. Byl pomalý a než to stihl, další kulka si našla místo v jeho hlavě. Oba muži se ujistili, jestli náhodou nepřilákali další, ale zdálo se, že ne. Robot rychlými těžkopádnými kroky doběhl k vrakům dronů, jednoho si přehodil na levé rameno, druhého na pravé a vydal se zpět ke svým druhům. Na místě je shodil na zem a nacpal pod auto. Poté poprvé jeden z mužů promluvil.
„Všichni dobrá práce, teď se přesuneme za támhletu malou budovu. Já vyšplhám nahoru a ohlásím, jak to vypadá u cíle. Sam se hekne na nejbližšího pátrače a pokusí se odlákat pozornost k jedné slepé uličce, Sedmička se schová do kontejneru a až tam dojdou, tak je zničí. Vše jasný?“
Robot přikývnul.
„Tak tedy běžte každý na své místo,“ dopověděl s vůdcovským tónem.
Oba se rozběhli k budce, vytáhli lana s hákem a za svitu měsíce vyšplhali nahoru. Robot se mezi tím ukryl do temné uličky do kontejneru. Muž znovu ze své kapsy vytáhl zvláštní zařízení a ještě dalekohled, který podal tomu druhému. Kouknul se do dalekohledu. U protáhlé budovy, na níž nebyla žádná okna, postávalo šest pěšáků. Byli rozděleni do dvou skupin po třech. Nalevo stálo několik nákladních aut, napravo byla vstupní brána se silovým polem. Celý areál byl obehnán plotem, na němž byl střepinový drát. Muž sklopil dalekohled.
„Jsou tam dvě skupiny po třech, zbraně obyčejný, střepinový plot, budeme potřebovat štípačky, tak jak seš na tom s hackem drona.“
„Už to bude.“
„Když jsi tohle naposled řekl, trvalo to hodinu.“
Muž na něj ostře vzhlédl.
„Hele, až to bude, tak to bude, nikoho jiného lepšího než já v tomhle městě nenajdeš, a pokud jo, tak ho nezaplatíme. V téhle práci je třeba cit, trpělivost… a nebo štěstí.“
Muž se usmál a ve vzduchu prosvištěl dron, namířil to s ním střemhlav do ulice, kde se s rachotem rozletěl na kousky. Jedna z hlídacích skupin se zformovala a vyšla na průzkum.
„Sedmičko, jsou na cestě, pouze tři, rozumíš?“
„Rozkaz.“
Když skupina zašla do uličky, ozval se rachot...


Včelařská vložka

Tady! Přestaňte scrollovat v Elektronce, článek o včelách je přímo tu, nemusíte už tedy hledat. Dnes si řekneme něco o takové zajímavosti, a to o včelí komunikaci pomocí tanečků. Včelky tuto komunikaci používají pro sdělení polohy většího množství nektaru. A ano, je to podobné lidem, kteří pokud něco najdou, tancují radostí a sdílí to rukama i nohama se všemi okolo. Včely na to jdou ale chytřeji.

Tanečkům se říká kruhový, osmičkový nebo taky natřásavý, jde ale o totálně totožnou záležitost. Létavka vracející se hrdě s plným medným váčkem nektaru, nabídne ochutnat družkám a poté nasadí taneční náladu, zatímco jde tuto záležitost sdělit ostatním létavkám. Jak to tedy funguje? Složitě, včelka chodí do takové osmičky, zatímco ona uprostřed této osmičky natřásá zadečkem (asi 12 - 15 krát za sekundu). Intenzitu tanečku určuje rozsah obsahu nektaru, který lze nalézt. Dále délka chodu, při kterém včelka natřásá zadečkem přibližně určuje vzdálenost, ale co směr? Tady je to trošku složitější. Protože včely neumí mluvit a komunikaci za pomocí feromonů užívají řekněme na... něco jiného musí se orientovat podle něčeho obrovského, dokonce největšího v celé sluneční soustavě a tím je Slunce. Bod, kde včelka začne svůj taneček, působí pro ostatní právě jako Slunce. Tudíž pokud jde včelka například asi 30 stupňů od tohoto bodu doprava, znamená to, že potrava se nachází 30 stupňů doprava od Slunce. A to je vše. Také ještě stojí za zmínku, že létavky které přijmou tuto informaci, začnou tanec napodobovat.


Pranostiky na duben

  • Hodně-li vítr v dubnu duje, stodola se naplňuje.
  • Panská láska a dubnový sníh za mnoho nestojí.
  • Na mokrý duben přichází suchý červen.
  • Chladnější duben bez sněhu - jasný a teplý květen.
  • Jaký duben – takový říjen

Ztráty a nálezy

Do chvíle vydání dubnového čísla Elektronky nebyly nahlášeny žádné ztráty ani nálezy.


Redakční rada: Jan Dlabaja, Jiří Greš, Jakub Křížan

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Back to top