Úvodník

Každá doba se odehrává v určitých kulisách a politickém prostředí, což se do značné míry propisuje do svým způsobem specifické slovní zásoby, která je pro onu dobu charakteristická. Přitom mnohým z nás ani nepřijde, že se každodenním používáním slovní zásoby mateřského jazyka stáváme mimoděk spoluúčastníky vývoje tohoto jazyka. Jazykový vývoj se děje cyklicky v následujících třech stupních, jimiž jsou „úzus“, „norma“ a „kodifikace“. Frekvence užívání některých slov nebo třeba slovních spojení se natolik zvýší, že se dostanou chtě nechtě do běžného slovníku nejen mezi obyvatelstvem, ale občas dokonce i do slovníku sdělovacích prostředků. A máme tu „úzus“. Zprvu jsou tato slova mnohdy pro značnou část uživatelů jazyka neobvyklá a pro někoho dokonce nestravitelná, ale po čase se hrany odporu otupí a ona zprvu ne právě tolerovaná slova vejdou do běžného života na všech jeho jazykových úrovních. Stanou se „normou“. A protože jazykovědci aktualizují spisovnost mateřského jazyka ve svých jazykových příručkách, jako je například Slovník spisovného jazyka českého nebo třeba Pravidla českého pravopisu, v poměrně velkých časových odstupech, dočkáme se „kodifikace“ vždy až za dosti dlouho dobu.

Na tomto místě bych rád odlišil problematiku jazykové spisovnosti od problematiky užívání tzv. plevelných slov, slovních spojení, nebo dokonce celých hesel, což s sebou nese již na začátku zmíněná konkrétní doba, v níž jazyk používáme. Zatímco jako zástupce problematiky spisovnosti vnímám například takové slovo „Česko“, které je dnes již zcela běžně užíváno, ač v době svého prvovýskytu většině lidí trhalo uši, zástupci plevelnatosti se mi vynořují zcela konkrétně ve spojení s dobou, která jim dala vzniknout. Tak například slovo „pracující“, které bylo hrdě používáno v socialistických tiskovinách před rokem 1989, bylo elegantně nahrazeno souslovím „daňový poplatník“. Některá slova tohoto typu však zůstávají, nehledě na dobu, v níž jsou používána. Takovou trvalkou je například slovo „jako“, případně „jakoby“. Všimli jste si, jak často užíváme právě těchto slov, a mnohdy svůj mluvní projev vyfešákujeme ještě slovy „prostě“, „jaksi“, „tak“… A nerad bych zapomněl, že svou naprosto nezastupitelnou funkci má pro sdělnost projevu ještě sportovci hojně užívané slovo „určitě“ nebo ještě lépe „Tak určitě“, zazní-li na začátku věty.

Dalším nešvarem jazykového projevu moderátorů ve sdělovacích prostředcích je skutečnost, že používají neadekvátní oslovení pro osoby, o nichž se ve svém zpravodajství zmiňují. Ze zpráv klidně zazní sdělení, že někdo někoho okradl a následně mu zapálil dům a vzápětí se o této svým činem zavrženíhodné osobě dozvíme, že „pan“ obžalovaný byl odvezen z vazební věznice k dalšímu výslechu. Ano, chápu, že existuje presumpce neviny, takže dokud není viník pravomocně odsouzen, mělo by s ním být nakládáno jako s nevinným. Co ale říci na další sdělení moderátora zpráv, v němž se dovídáme, že Petr Pavel přijel na návštěvu Zlínského kraje? Jistě, nic se nesmí přehánět a chápu, že doba, kdy při jakékoli zmínce jména a příjmení předrevolučního nejvyššího představitele tehdejší ČSSR vždy zaznělo: První tajemník komunistické strany Československé socialistické republiky a prezident Československé socialistické republiky soudruh Gustáv Husák na sjezdu zdůraznil, že…, je snad už definitivně minulostí, ale cítíte ten nepoměr v prokazování úcty? Všichni víme, že pan Petr Pavel je prezidentem republiky, ale cožpak si nezaslouží, aby jeho jméno bylo vždy zmíněno alespoň v následující podobě: Prezident republiky Petr Pavel… Stejně jako by stačilo použít v případě zmínky o obžalovaném jednoduše slovo „obžalovaný“ nebo „obžalovaná“, protože koncovka těchto zpodstatnělých přídavných jmen explicitně vyjadřuje rod a tedy oslovení pan či paní nemá, zvlášť když za tímto slovem nenásleduje konkrétní jméno delikventa, žádný význam.

Úplně samostatnou kapitolou je pak zaplevelování mateřského jazyka slovy přejatými z cizích jazyků, zvláště pak z angličtiny. Místo výzvy je před námi challenge, pokud jsme si dobře vybrali, uskutečnili jsme good choice, mládež pak chutě označuje důchodce za boomery a pokud se ucházíme o práci či studium, neobejdeme se bez „sívíčka“ To už je ale původně z latiny, jen tomu naši současníci dali anglickým spellingem písmen „c“ „v“ tuto cool podobu, abych zůstal stylovým. Slušně se mnou škublo, když jsem v restauraci slyšel někoho, jak si objednává „sízr salát“. Tak bych mohl pokračovat hodně dlouho, ale poněvadž tento úvodník již třikrát překonal minimum počtu slov maturitní slohové práce z českého jazyka, slušelo by se pomalu spět k nějakému vyústění.

Co tedy říci na závěr? Víme všichni, že vývoj všeho je přirozenou součástí našeho života, nevyhne se tedy ani mateřskému jazyku. Měl by být ale smysluplný a ctít genialitu pravidel pravopisu naší řeči. Jsem už dost dlouho na tomto světě, a tak si ještě zcela jasně pamatuji na pravopis slov gymnasium, president, fysika, jejichž dnešní pravopis byl kodifikován již před několika desetiletími a tvary, jak jsem je zde výše uvedl, nám už dnes opravdu připadají archaické. S odstupem času tomu tak bude nejspíš i u těch slov, jejichž dnešní modernizovaná podoba nám zatím ještě poněkud neladí. Inu, to je vývoj!

 -jo-

Ledová past - pokračování

Simon byl naprosto otráven, museli už zaznamenat přes třicet min. Práce byla zdlouhavá a na jeho vkus nudná. Ukázalo se, že zde je průjezdná trasa a teď už prozkoumávali její poslední část. Když nakonec Peterson řekl, že mají hotovo, Simon si oddechl. Zachycené miny si zaznamenali na mapy. Jeden z vojáků dostal roli navigátora, měl za úkol v průběhu jízdy Howarda informovat, pokud se k nějaké z min blížili.

Jízda znovu započala. Simon si nemohl nevšimnout napětí vznášejícího se ve vzduchu. To, co mina udělala s předchozím vozidlem, vtisklo strach do každého. Co když nějakou přehlédli? Nepříjemné ticho narušovalo jen občasné zasténání raněného. Simon během chvilky začal sám pociťovat úzkost. Zatnul pěsti a strnule se zahleděl na drážkovanou podlahu potřísněnou od bláta. Jeho sluch se zaměřil na zvuky pronikající do vozidla. Skřípání kovu, hučení motoru, nic zvláštního. Pokoušel se mysl oprosit od myšlenek na náhlý výbuch přímo pod nákladním prostorem, ale ty se vždy vrátily.

Teprve zhruba po hodině jízdy strach začal pozvolna opadávat. Vojáci už nebyli bílí jak stěna a rozhovory postupně nahradily ticho. Stev se však do řeči neměl, držel se za hlavu a v druhé ruce svíral pistoli.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Simon a šťouchnul do něj.
„Jo, jen mě trochu bolí hlava.“
„Odpočiň si.“

Simon ho poplácal po rameni a přesedl si za Petersonem. Poručík podrobně zkoumal mapu a fixem do ní zakresloval odhadovanou oblast minového pole.
„Budeme muset ověřit, jak velké je, mohli klidně oblast kolem zákopu zaminovat celou,“ zamumlal.
Simon přikývl.
„Jak daleko jsme od našeho cíle?“
„Asi hodinu.“

Cesta pokračovala vcelku bez problému, než se Petersonovi ozval do vysílačky Howard. Hlásil, že zpozorovali dvě věže kanónů typu bitevní krysa. Vozidla se zastavila a začalo se plánovat, co dál. Nejjednodušší způsob byl, aby je zlikvidoval tank. Mohl je odstřelit, a přitom být mimo jejich dosah. Muselo se to však důkladně promyslet. Druhá možnost byla nechat je být a prostě kolem nich projet. Neměli by je napadnout, protože nemají co zachytit, jejich senzory snímají teplo. Mohli zachytit motor, ale Peterson už na základně říkal, že na všechny nechal namontovat chladicí turbíny. Simon by byl radši pro jejich zničení, ale odhlasovala se druhá možnost. Peterson nechtěl riskovat prozrazení.

Rozjeli se tedy vpřed. Simon průzorem pozoroval, jak se k nim blíží. Jejich tvar připomínal věž normálního tanku. Jediným viditelným rozdílem byl zabudovaný senzor. Malé dělo oproti dělu jejich tanku vypadalo neškodně, ale opak byl pravdou. Tyhle kanóny byly nebezpečné zvlášť svou vražednou přesností a rychlostí střelby. Vzdálenost mezi vozidlem a kanónem se rychle zmenšovala. Zatím se zdálo, že senzory nic nezachytily, protože obě bitevní krysy hleděly jiným směrem bez jakýchkoliv známek aktivity. Simon si otřel pot z čela a znovu pohlédl do průzoru. Srdce se mu rozbušilo, když spatřil, že jeden z kanónů se začal otáčet a přímo jejich směrem. Zaměřují je!

Přiložil pohotově ruku k vysílačce, aby o tom informoval. Než však stiskl tlačítko, věž se zastavila. Pravidelné pátrání, blesklo mu hlavou. Nevěděli o nich, to se jen věž pootočila do jiného sektoru.
„Všechno se zatím zdá být v pořádku,“ ozval se z vysílačky velitel tanku.
„Potvrzuji,“ odpověděl Simon.
Oči přitom nespouštěl z věží, které pomalu míjeli. Nacházely se jen pár desítek metrů od nich, kdyby teď zahájily palbu, řidič by neměl sebemenší šanci se spršce vyhnout. Ve skutečnosti by nestihl zareagovat nikdo, z téhle vzdálenosti se na palbu reagovat ani nedalo.
„Projeli jsme,“ informoval chvíli poté znovu velitel.
„Rozumím.“
Zdálo se, že senzory nic nezachytily. Nakonec byl tento plán také dobrý. Simon si oddechl a posadil se na sedadlo.
„Vidíte, říkal jsem vám to,“ ozval se Peterson, který po celou dobu jen bezstarostně seděl, zřejmě naprosto důvěřoval tomu, co navrhl.
„Já nic neříkám,“ ospravedlnil se Simon.
Když se jim podařilo zdolat i tuto překážku, morálka znovu stoupla. Dokonce i raněnému se na tváři objevil náznak úsměvu.

Neuplynula ani hodina, když Howard oznámil, že zákopy jsou na obzoru. Přejeli za jeden z vraků velkého černého pásového vozidla. Tank nechali opodál, aby náhodou nebyli odhaleni. Po celé nebezpečné cestě to teď nesmějí něčím podělat.
„Simone, vezměte periskop, vylezeme na auto a podíváme se, jaká je tam situace.“
Simon přikývl a otevřel jednu ze skřínek na stěně. Uvnitř bylo několik skob, lano, smotaná síť, plachta a periskop. Vyndal ho ze skříně a nasadil si plynovou masku. Oba vystoupili z vozu. Peterson mu pomohl vyzvednout periskop nad vrak vozu. Opřeli jej, upevnili a poté přes něj Simon nahlédl. Ve sklíčku viděl jasný obraz zákopů. Táhl se z jihozápadu na severovýchod. Z některých jeho částí vyčnívaly černé barikády připomínající plástve. O pár metrů dál byly ve stejných rozmezích rozmístěné kanóny třídy bitevní krysy. Takřka neprostupná zeď.

Tohle místo si moc dobře pamatoval, jako by tu snad byl včera. Doopravdy jej však viděl před dvěma lety. Velitelství tou dobou rozhodlo, že nepřítele zatlačí, a to byla chyba. Velká chyba, protože vůbec nečekali, jak je připraven. Na útok měli přes dva tisíce mužů, těžkou techniku a dělostřeleckou podporu. Když však útok započal, pěšáci zákop hájili bez jediného zaváhání. Bitevní krysy měnily lidi v řešeta. Hlínu překryla rubínová pokrývka. Během první půl hodiny se možná části zákopu podařilo obsadit, jenže poté se na obzoru objevily posily. Pěšáci, zřejmě vysláni z města Temného řádu. Takové množství, že hájit nepřátelský zákop, který ještě ani nebyl pod plnou kontrolou, by byl holý nesmysl. Vojáci začali ustupovat, i jejich samotní velitelé, dokud ještě mohli. K dalšímu útoku na zákop se již nikdo neodhodlal. Válka se změnila v obranu vlastního a boj mezi nimi.

Simon zachytil pohyb. Několik pěšáků se přemísťovalo uvnitř zákopů, zřejmě jen hlídka. Rozhlédl se, kam dohlédl, ale nikde nebyly známky po velké skupině vozidel či formujících se jednotkách. Na severovýchodě spatřil pouze dvě pásová vozidla a okolo deseti pěšáků. Žádná hrozba.
„Zdá se, že se nepřipravují k dalšímu útoku,“ oznámil.
„Dobře, jaká je tam jinak situace?“ zeptal se Peterson.
„Máme tu asi tucet pěšáků, na deváté hodině jsou dvě pěchotní vozidla.“
Simon odstoupil od periskopu.
„Tak co dál?“
„Zaznamenáme ještě pár dat a můžeme se začít vracet,“ odpověděl Peterson, zrak přitom stále upíral na obrazovku přístroje. Zdál se být něčím znepokojený.
„Děje se něco?“
Peterson ukázal na obrazovku.
„Nějaká podzemní umělá anomálie.“
Na obrazovce se rozprostírala čtvercová síť, představující zdejší terén. Některá její místa byla lehce vypouklá, jiná zase promáčklá nebo pomačkaná. Jednalo se o kopce, krátery, koryta a další běžné nerovnosti terénu. Za zákopy se však nacházely tři neobvyklé útvary. Naprosto pravidelně kruhové jámy o průměru tří a půl metrů, které sestupovaly pozvolna dolů. Musely být hluboké několik desítek metrů. Simon zpočátku myslel, že hledí na jakési chřtány pekel, pak se však zapojilo i uvažování.
„Něco těží?“ zeptal se, jelikož to jej napadlo jako první.
„Pochybuji, co by tu asi tak těžili? Spíše dělají nějakou podzemní stavbu. Vede hluboko, tam, kde senzor ukazuje, že končí, je jen oblast, kam už nedosáhne.“
„Jakou stavbu?“ tázal se Simon.
„Nemám nejmenší tušení,“ zamumlal si pod vousy Peterson.

Zrakem neustále hleděl na tři propasti do hlubin, jako by čekal, že když je nebude hlídat, něco mu unikne.
„Teď umístím sondy, potrvá nejméně dvě hodiny, než zpracují veškerá potřebná data, poté se vydáme zpět.“
„Dobře, jdu tedy situaci oznámit ostatním.“
Simon vykročil zpět k vozidlu.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na duben

• Sníh dubnový hnojí, březnový tráví.
• Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem.
• Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy.
• Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromů.
• Duben hojný vodou - říjen vínem.
• Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá.

Ztráty a nálezy

V pátek 11. 4. 2025 byla v učebně č. 11 nalezena Power banka s nápisem ADATA , černá s bílým přívodním káblíkem, na svého zapomětlivého majitele čeká také černá mikina přes hlavu s kapucí a také protisluneční brýle s hranatou černou plastovou obroučkou.

Všechny nalezené věci jsou k vyzvednutí v kanceláři školy.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John