U příležitosti nadcházejícího výročí 17. listopadu jsme sešli se ve školní tělocvičně a společně zavzpomínali na dobu před 33 lety i události, které tento den provázely v minulosti.
Moderace celého setkání se osobitě ujal Mgr. Kašpar, hlavní projev pak přednesla PaedDr. Matlerová, jeho znění najdete níže v textu.
Celé setkání obohatila svým vystoupením školním kapela 2040 MW, která zahrála 3 písně a je třeba pochválit úroveň jejich provedení.
Jednotliví vyučující zavzpomínali, jak období podzimu a zimy roku 1989 prožívali - od prvních cest do „kapitalistické“ ciziny, pod kůži „vrostlé“ prorežimní básničky, přes nedostatek relevantních informací, sny o nedostatkovém zboží v Tuzexu, „pozorné“ agenty StB během listopadových demonstrací až po vzpomínky na množství ruských vojáků na uzemí Olomouce a překvapivé změny (k horšímu) charakteru a postojů některých spolupracovníků.
Na závěr jsme si všichni unisono pod vedením Ing. Veselé zazpívali píseň „Není nutno, aby bylo veselo …“, která snad s optimistickým nádechem zakončila naše společné setkání.
Fotogalerie
Projev PaedDr. Matlerové k výročí 17. listopadu
Zítra 17. listopadu si připomeneme významný den naší národní historie. Do roku 2000 byl v kalendáři zapsán jako Mezinárodní den studentstva. V současnosti jej oslavujeme jako Den boje za svobodu a demokracii. Takové přejmenování nepovažuji za náhodné, naopak studenti a svoboda patřili v naší moderní historii bytostně k sobě, jak se pokusím dokázat několika příklady.
Dne 28. října 1939 v době Protektorátu se v Praze a jiných městech Čech a Moravy scházeli lidé, aby uctili vznik demokratické Československé republiky a vyjádřili nesouhlas s nacistickou německou okupací. Jeden z účastníků pražské demonstrace, student Karlovy univerzity Jan Opletal, byl poblíž Václavského náměstí smrtelně zraněn německým vojákem. Studenti Univerzity projevili v té době velkou odvahu a připravili svému zabitému kamarádovi pohřeb, kterého se zúčastnily tisíce lidí. Nacisté poté 9 organizátorů pohřbu popravili a 1200 odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen. 17. listopadu pak uzavřeli Němci v Protektorátu vysoké školy, neboť pochopili, že od mladých vzdělaných lidí je jejich diktatura nejvíce ohrožena. Ještě za války 1941 vyhlásila v Londýně Mezinárodní studentská rada 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.
Velkou odvahu také mělo přibližně 5000, bohužel bezejmenných studentů, kteří v únoru roku 1948 odmítli přihlížet nástupu komunistické totality. Zatímco zfanatizovaný dav na Václavském náměstí provolával slávu komunistickým vůdcům, studenti se vydali k Pražskému hradu, aby bojovali za záchranu demokracie a vyjádřili tak podporu prezidentu Benešovi. V Nerudově ulici je zbili příslušníci Sboru národní bezpečnosti a prezident je nepřijal. Naopak přijal všechny požadavky komunistů a naše republika se na dlouhých 41 let stala totalitním státem. Mnozí ze studentů, kteří se zúčastnili pochodu na Hrad, byli vyloučeni ze studia a vězněni. Tímto skončilo období svobody.
Neuvěřitelnou odvahu projevil student Filosofické fakulty Karlovy univerzity Jan Palach, který se 16. ledna roku 1969 na Václavském náměstí upálil na protest proti sovětské okupaci, kterou schválila vláda komunistické strany a se kterou se poté smířila i rezignující česká společnost.
Po dvaceti letech 17. listopadu roku 1989 si v Praze připomněli studenti nejen 50. výročí zmíněných tragických událostí nacistické okupace. Při svolání demonstrace museli účastníci projevit hodně odvahy, protože při demonstraci již hlasitě volali po konci komunistické totality a po svobodě.... Na Albertově se sešel 40tisícový průvod mladých lidí, který odsud směřoval na Národní třídu. Zde na ně již čekali příslušníci ozbrojených složek komunistické vlády. Studenti byli zbiti, ale nezalekli se. Stáli před příslušníky policie s květinami a ze všech stran se z řad studentstva ozývalo: „Máme holé ruce”.
Večer již nebyl 17. listopad 1989 obyčejným dnem. Ve veřejnosti se něco hnulo. Vždyť tentokrát bili naše děti. Přetekla poslední kapka a události dostaly rychlý spád. Další reakcí studentů bylo vyhlášení Okupační stávky a ke studentům se postupně připojili umělci a další a další vrstvy společnosti toužící po svobodě. Dokonce i dělníci. Každý den se v Praze a jiných městech konaly masové demonstrace, které vyvrcholily 27. listopadu Generální stávkou.
Komunistická diktatura tak nakonec padla. Dne 29. prosince roku 1989 byl Václav Havel zvolen Československým prezidentem a v následujícím roce se konaly po 44 letech svobodné volby a komunistická strana v nich prohrála. Sametová revoluce, na jejímž počátku stáli studenti, zvítězila a byla dlouhá cesta před námi. Dodnes nám starším při vyslovení sousloví Sametová revoluce zní tato hesla, „Jakeše do koše, nechceme násilí, Havel na hrad, poslední zvonění, máme holé ruce, pryč s vládou jedné strany, nejsme děti....”
Pojďme si na chvíli představit, co by se stalo, kdyby v Evropě nenastal revoluční rok 1989, kdy se Československo i okolní státy socialistického bloku zbavily vlády jedné (komunistické) strany.
Jak by se asi lišil náš každodenní život kromě toho, že bychom stáli delší fronty před obchody s nedostatkovým zbožím, kterým byl například toaletní papír, dámské hygienické vložky, banány, mandarinky, …. auta, kola, televizory,…
Uvedu Vám ještě několik věcí, které bychom prostě a jednoduše nemohli a dnes můžeme. Cestovat po celém světě, nechutně zbohatnout, zadlužit se a skončit v exekuci, udřít se nebo vůbec nepracovat, sledovat, poslouchat a číst, co chceme, prožívat svoje práva a svobody, nežít život ve lži, veřejně nadávat na politiky, sbalit se a odjet žít a pracovat jinam, …
Bohužel v posledních letech zažíváme v naší zemi politicky neklidné období, které v sobě nese nebezpečnou morální krizi české společnosti. Velmi mě mrzí, že její nemalá část začala některým politikům odpouštět to, co jsme dříve všichni odsuzovali - podvody, lež a aroganci.
Nakonec připomenu několik slov Václava Havla, která napsal v dopise z vězení manželce Olze: „Nesmíme nikdy zapomenout, že první malá lež vyřčená v zájmu pravdy, první nepatrná nespravedlivost spáchaná ve jménu spravedlivosti, první malá nemorálnost obhajovaná morálností věcí, první nerozvážné selhání v této neustále bělosti znamená jistý začátek konce”.