Úvodník

Březen - měsíc knihy

Vévodila-li měsíci lednu novoroční předsevzetí a měsíc únor pak vyhlíželi především mladí zamilovaní lidé v toužebném očekávání, že svátek zamilovaných - sv. Valentýna - oslaví jaksepatří romanticky, je měsíc březen nesen v duchu duševní kultivace lidské osobnosti.

Za svůj život jsem již prošlapal mnoho párů bot, a tak pamatuji ještě tu dobu, kdy jsme doma neměli televizi, a prakticky jediným zdrojem poznání byla četba knih. Ve stejné situaci byli od dětství i moji rodičové, a proto jsem měl to štěstí, že jsme doma měli poměrně rozsáhlou žánrově pestrou knihovnu, z níž bylo možné vybrat si od knih dětských, přes knihy pro mládež, cestopisy pánů Zikmunda a Hanzelky, až po romány nejrůznějších autorů domácích i světových. V dětství mě osobně nejvíce fascinovaly knihy o pravěku od Eduarda Štorcha, které byly navíc ilustrovány nádhernými kresbami Zdeňka Buriana. Můj pobyt na druhém stupni tehdejší ZDŠ (základní devítiletá škola – pozn. pro ty nejmladší čtenáře) provázely hlavně knihy od Jaroslava Foglara - jako byly například Hoši od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou, Chata v Jezerní kotlině, a nebo i dnes dobře známé Rychlé šípy. Na střední škole se mými oblíbenci stali především ve své době snad nejčtenější autor na světě Erich Maria Remarque, americký cestovatel Richard Halliburton, prostřednictvím jehož cestopisů jsem se mohl přenést do zemí, které jsem tehdy navštívit nesměl a dnes už ani nemohu, a také Arthur Hailey, jehož romány nabízely kromě čtivého příběhu také zcela mimořádný vhled do prostředí, v němž se ten který příběh odehrával. Tyto knížky se četly jedním dechem. Zmínění autoři jsou samozřejmě jen takovou malou ochutnávkou z nepřeberné řady dalších spisovatelů, jejichž díla se ke mně dostala prostřednictvím povinné četby jak na škole střední, tak na vysoké.

Z dnešního pohledu by mnohým mohlo připadat naše dětství a dospívání šedivé, když jsme byli „ochuzeni“ o tak skvělý vynález, jako je počítač a s tím související možnost surfování po internetu, ale opak je pravdou. Čtení knížek v nás probouzelo fantazii a zároveň kultivovalo naše jazykové dovednosti. Neexistovaly e-maily, telefon měl jen podobu pevné linky a navíc jej zdaleka nevlastnil každý. Jediné, co mohlo omezit naši svobodu v nakládání s volným časem, byla skutečnost, že jsme našli v poštovní schránce nějaký dopis, který vyžadoval naši neodkladnou reakci. Pokud jsme nalezli po příchodu domů poštovní schránku prázdnou, měli jsme volný den a bylo jen na nás, jak jsme jej strávili. I když těmito řádky, jak jste si jistě všimli, propaguji četbu, zdaleka jsme nečetli stále, a protože jsme nebyli rozptylováni dnešní informační smrští, trávili jsme většinu času venku - s kamarády, na kole nebo při jiném sportu. Ne nadarmo se nám dostalo označení „outdoorová generace“.

Ono je to i s používáním informačních technologií stejné, jako s užíváním všeho jiného na světě. Jistě znáte přísloví „dobrý sluha, ale zlý pán“. Pobyt na internetu může člověku v mnohém pomoci, používá-li jej účelově, ale může jej také velmi snadno zotročit, vrhá-li se střemhlav po každé informaci, která se na internetu řetězovitě vynoří. Věnujete-li místo surfování po internetu svůj vzácný volný čas četbě, je pravděpodobnost, že budete zotročeni, prakticky nulová. Buď Vás knížka vtáhne do svého obsahu, a pak se jí budete zcela mimoděk systematicky věnovat, aniž byste přeskakovali od jedné informace ke druhé, a nebo se výjimečně stane, že sáhnete po knize, jež vás svým obsahem až tolik nezaujme, a pak ji můžete zcela svobodně odložit a otevřete knížku jinou - dozajista poutavější.

Československo, a pro nás od ledna 1993 již jen Česká republika, je naštěstí stále ještě zemí, která má nejhustší síť knihoven na světě, z čehož vyplývá, že nemusíte knihy kupovat, abyste mohli nahlédnout do jejich obsahu a případně se jím nechat unést. Stačí zaplatit mizivý roční poplatek za půjčování knih a stanete se členem dobrodružné výpravy, která vám přinese mnoho potěšení a ve výsledku i zcela nečekaný osobní rozvoj. Uvidíte, že se pak tato záliba rozprostře i do dalších měsíců a nezůstane jen u března - měsíce knihy.

Česká republika v NATO

Dne 12. března to bude přesně 23 let, kdy se Česká republika oficiálně stala členem Severoatlantické aliance NATO. Pojďme se podívat, jak to celé začalo a co se stalo.

V době vlády jedné (komunistické) strany byla Československá socialistická republika pod nadvládou Sovětského Svazu a zároveň součástí Varšavské smlouvy, takže vstup do západní aliance nebyl myslitelný, ba dokonce byly členské státy NATO považovány za nepřátelské. V březnu roku 1985 vydala Charta 77 tzv. Pražskou výzvu, adresovanou mírovému kongresu v Amsterdamu v létě 1985, obsahující návrhy na politické a vojenské uspořádání Evropy, stažení vojsk USA a SSSR z Evropských států nebo také navrhovala zahájení jednání mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Jednalo se o další z mnoha návrhů na změnu uspořádání evropských poměrů ve prospěch zejména východních států ovládaných SSSR. Sametová revoluce v Československu samozřejmě znamenala posun kupředu v jednáních o přidružení k „Západu“, ovšem v tomto případě byl důležitějším milníkem rozpad Varšavské smlouvy. V březnu roku 1994 se už samostatná Česká republika stala součástí projektu „Partnerství pro mír“. V následujících letech už probíhala jednání o samotném vstupu do aliance, během kterého proběhlo mnoho rozhovorů a návštěv českých politiků v Americe a amerických v České republice. 16. prosince 1997 podepsali ministři zahraničních věcí Česka, Polska a Maďarska protokoly o vstupu těchto tří zemí do NATO, 12. března roku 1999 se tyto země staly zeměmi členskými. O několik dní později se již ČR účastnila jednání NATO-Rusko jako právoplatný člen aliance, zároveň se zapojila do vojenské mise v Srbsku a Kosovu. Mezi členy NATO se v současné době počítá 30 zemí.

IT doupě

Výsledky hlasování o nejlepší kávu

Po měsíci hlasování se k nám konečně dostaly výsledky ankety. Celkem nám přišlo 9 hlasů, ze kterých vyplývá, že nejoblíbenějším horkým nápojem z automatu je CAFÉ+CO spolu s Latte Macchiato a Cappucinem na druhém a třetím místě. Děkujeme všem, co hlasovali, a pokud se do topky nedostal váš oblíbený nápoj, nezoufejte - není to naposled, co jsme tuto anketu dělali.

Jak na… Databázi v Minecraft pluginu

V minulém čísle se nám do pluginu podařilo dostat příkazy, které spolu s eventy vytvořily funkční základ celého projektu. Dnes se posuneme trochu mimo Bukkit API a podíváme se na databáze, do kterých budeme ukládat hráčská data.

Prvním krokem je výběr vhodné databáze. Ve většině projektů používám MongoDB, která je objektová a běží v cloudu. Problém ale nastává, když si chce někdo nezkušený v počítačích váš plugin stáhnout. Jsou k němu totiž potřeba speciální ovladače a často i registrace do samotného Monga. Java má naštěstí v základu SQLite, databázi, která se dá uložit přímo v aplikaci a používat bez dodatečných ovladačů nebo registračních údajů.

Vytvoříme si jednoduchou funkci, která bude počítat, kolikrát se hráč připojil. Když se připojí, plugin zkontroluje, jestli už není zapsán v databázi. Pokud ano, přidá mu do databáze +1, v opačném případě pro něj vytvoří nový řádek s daty.

Nejdříve musíme vytvořit databázi. Vytvořte .db soubor a přes jakýkoliv SQL editor do něj vložte novou tabulku. Ta naše bude obsahovat jméno hráče (name) a číslo reprezentující kolikrát se připojil (joinCount). V javě na soubor odkážete přes tzv URI, které reprezentuje cestu a zároveň způsob otevření. Bude vypadat asi nějak takto: jdbc:sqlite:[cesta k .db].

Teď můžeme začít přidávat logiku. Abychom se k databázi vůbec připojili, vytvoříme funkci Connect(), která vrátí Connection a odpojí stará připojení. To uložíme do globální proměnné connection, se kterou budeme do databáze přistupovat. Pro poslání příkazu nám teď stačí jen zavolat connection.createStatement().executeQuery(). Takže pokud chceme zjistit, jestli už má hráč v databázi záznam, stačí nám do tohoto příkazu vložit SELECT COUNT(*) FROM [jméno tabulky] WHERE name=event.getPlayer().getName(). Pokud neholdujete SQL jazyku, ve zkratce to znamená „Vyber počet řádků v tabulce [jméno tabulky], které obsahují name [jméno hráče]“. Funkce getInt(1), kterou zapíšeme za executeQuery(), nám zajistí, aby databáze vrátila číslo. Pokud je rovno nule, pak hráč v databázi žádná data nemá. V tom případě mu pomocí příkazu INSERT nějaká vytvoříme. Posledním krokem je přičíst číslo k joinCount, o což se postará příkaz UPDATE. Vezme hodnotu z databáze, přepíše ji a vrátí ji zpět.

Tím bychom měli databázi hotovou. Pokud k ní chcete přidat něco navíc, rozhodně doporučuji naučit se SQL. Je to jazyk, který by měl každý programátor alespoň trochu ovládat a na rozdíl od NonSQL databází má všude stejnou syntax. V příštím díle se podíváme na vlastní konfigurační soubory a jak s nimi pracovat.

Ledová past

StealDoors - pokračování

Mezitím se také zjistilo, že pěchota, která se po městech pohybuje, je pouze kus kovu, byla to velmi vyspělá technologie. Začali tvrdit, že nás přišli zachránit před jinou a mnohem nebezpečnější rasou, která sem jednou přijde a všechny nás zabije, ale díky nim se to nestane, protože nás ochrání. Ze začátku tomu nikdo nevěřil, ale postupem času se začalo nacházet čím dál více těch, co uvěřili. Nejvýše postavení lidé s nimi začali uzavírat různé dohody, ale bylo jasné, že to dělají jen pro zachování vlastního města. Byli tu i tací, kteří se k nim radši zbaběle přidali, než aby zemřeli, ale jsem si jist, že až je nebudou potřebovat, zabijí je také.

Důležité je také sdělit, že se něco stalo i s jejich obřími plavidly. Ukázalo se, že každé se skládá z šesti částí a ty jsou samy bez ostatních funkční. Všechna přistála na různých místech a vylodilo se z nich několik dalších jednotek. A to mě také dostává k další události.

Operace Iron Nest

23. srpen 2024

Vojáci se rozhodli do jedné z těchto lodí vniknout, a dokonce ji ani neměli daleko, protože jedna přistála pár kilometrů od jejich města. Byl sestaven tým a po dvou dnech plánování bylo rozhodnuto. Byla to velice promyšlená a organizovaná akce. Průzkumné jednotky zjistily, že je okolo něco přes tisíc pěšáků. Lidé vyslali do akce tři tisíce vojáků plus několik tanků. Bitva proběhla tak, jak bylo očekáváno - nepřítel byl přesilou a překvapením rozdrcen. Vojákům dali sice trochu zabrat pátrači, kteří se z lodě vynořili, ale i s nepřítelem navíc se počítalo. Vnikli tedy dovnitř. Postříleli pár pěšáků, kteří zřejmě loď udržovali, a poté začali s průzkumem. Přicházelo však zklamání za zklamáním. Nepřítel z lodi demontoval baterie a začal loď zevnitř rozebírat na materiál. Spousta místností byla uzavřena pancéřovanými dveřmi, které se nedařilo prolomit. A k tomu ještě přišla informace od hlídek, že nepřítel k lodi vyslal obrovskou jednotku pěšáků. Vojáci tedy posbírali alespoň nějaké lodní vybavení, sudy s podivnou zářivou hmotou a několik kusů zbraní. Poté se rychle stáhli do města. Ačkoliv zisk z mise nenaplnil očekávání, jednalo se o úspěšnou misi a to se v té době často nevídalo.

Uplynul měsíc od invaze. Nepřítel se začal ohlašovat pod názvem Temný řád. Města, která měl pod plnou kontrolou, začal přetvářet. Stavěli továrny, ve kterých tvořili další pěchotu, lidem udělali speciální tábory, to byly části města, kde žili a mohli nějakým způsobem fungovat. Tyto tábory celkově zahrnovaly jen čtvrtinu měst, zbytek byly továrny, zbrojnice, cely, databáze, ve kterých ukládali důležité čipy robotů a hangáry, ve kterých se všechny jejich drony a jiné stroje shromažďovaly, pokud byly v nečinnosti. Spousty lidí byly odvezeny pryč kvůli nedostatku místa, nikdo neví kam, ani co je tam čekalo. Kolem měst také začali stavět masivní opevnění.

Přelomu čtvrtého měsíce invaze, kdy Temný řád zpomaloval v útocích, se začala psát doba zákopové války. Lidé se vrátili ke staré, ale proti nepříteli účinné taktice. Strany měst, které byly v nepřítelově směru, byly obehnány sítěmi zákopů, které bránily město proti dobývacím dělům a zároveň nepřítele držely dost daleko. Města do nich dopravovala pomocí vznikajících podzemních tunelů vše, co bylo třeba. A fungovalo to. Za podpory raket a děl se zákopy dařilo udržovat. Temný řád na ně útočil mnoha způsoby, ale naši se drželi. Města se mezi sebou začala informovat, že nepřítel také začal před svými městy budovat zákopy - zřejmě nikam nespěchal. To lidem vyhovovalo, měli čas na zotavení. Neuplynuly však ani dva měsíce, když se stalo něco příšerného. Podraz. Vlastní lidé zradili. Někdo se domluvil s Temným řádem a spiknul se. Na několika místech byla otrávena jakýmsi gelem voda a lidé začali umírat. Mnoho důležitých lidí bylo povražděno. Zásoby munice a zbraní byly sabotovány. Vojáci začali hlásit podezřelé činnosti a zatýkat ze strachu lidi. Veškerá komunikace mezi městy byla přerušena. Nikdo přece nemohl vědět, kdo je zrádce. A tak je to dodnes. Píšu tento zápisník v roce 2026 a za poslední tři roky nepřátelé pouze pomalu ovládají naše území. Pomalu, ale jistě. Města, která ještě dosud nedobyli, již jsou velká a rozrostlá, je v nich mnoho lidí. Kdyby je chtěli zničit, mohli by využít své lodní superzbraně. Z nějakého důvodu to ale neudělali. Místo toho lodě rozebrali na suroviny. To byla pro lidi jediná šance. Proti lodím by se bránit nemohli, ale proti pozemním útokům, i když teď to tak nevypadá, mají velkou šanci na úspěch. Důvod, proč nezaútočili nepřátelé ze vzduchu, není znám dodnes, možná chtěli lidi živé, možná neměli palivo pro lodě, možná chtěli nepoškozená města. Možností je mnoho, ale o tom by se dalo jen spekulovat. A o to mi nejde, chci jen, aby zde bylo napsáno to, co je jisté a pravdivé. Celkově ani nevím, proč sem přiletěli, mluvím tu o jejich pravém příchodu, ne o tom vymyšleném, že nás přišli zachránit. Jsou to přece jenom roboti, mají v sobě program. Vím, že jejich technologie je vyspělá, ale to nemění nic na tom, že to jsou jen stroje. Možná je všechny řídí z dálky někdo jiný, možná nás přišli vyhladit a mají v sobě program, aby tuto planetu obsadili, možná je to jen průzkumný oddíl nějakých likvidátorských pěšáků a při našem objevení zjistili, že tato planeta je pro ně hodnotná. Dostáváme se ale k tomu, co jsem již jednou napsal. Toto jsou pouze mé spekulace. To vše se snad časem vyjasní.

Doufám.

Včelařská vložka

Vítejme zpátky u naší oblíbené části Elektronky o včelkách. Dnes si povíme o termínu “uletěly ti včely”, neboli o rojení včel.

Začněme od začátku. Proč ony se vlastně ty potvory rojí? Odpověď je nabíledni - je to jejich přirozená vlastnost. Co že to vlastně to rojení je? Je to jakési včelí stěhování se do jiných všelijakých míst, jako jsou převážně stromy a keře, ale může to být i prostá lampa či díra v domu. Pokud se včelky ve svém úlu cítí stísněny, matka nemá místo, kam by kladla, a v úlu je přebytek včel, jež produkují mateří kašičku, která nemá využití, poněvadž včelky nemají koho krmit, včely se rozdělí a z úlu vylétá jen část včel s původní matičkou. Poté se usadí na nejbližším pro ně vhodném místě, kde usednou a vytvoří takový “nádor” - to je vše!

Utřete si slzičky, dělám si z vás legraci, článek tu nekončí. To by bylo příliš jednoduché. Včelky se zde nezdrží déle než cca den, je to jejich dočasné útočiště mimo úl. Zůstanou zde dělnice s matkou a případnými mladuškami, jež se navzájem zahřívají a krmí. Kdo ale nezůstává, je několik včelek s jediným úkolem, a to najít perfektní místo pro jejich novou kolonii, kde “květinky rostou a medvědi chrápou”. Po návratu těchto včel odlétá celý roj do nového ráje. Jaký to krásný příběh, viďte? Pro takového včelaře je toto ale noční můra, není-li milovník lovu či extrémních sportů (můj děda lezl pro roj na strom sousedům). Takový včelí roj je totiž poměrně vzácný a mezi včelaři je určitě váženou věcí. Proto stojí za to o své včely bojovat. Roj se dá chytit a nacpat zpět do úlu, nejlépe nového či toho původního, ale rozhodně by měl být minimálně větší. Neviděl jsem tedy někoho chytat roj rukama nebo strčit matku do kapsy a zavést včely zpátky, a proto soudím, že je lepší na to mít patřičný nástroj. A teď vás nechám hádat, jak se ten nástroj jmenuje! Nápověda: je to na roj a chytá jej to. No výborně! Je to rojochyt. Autor tohoto názvu je nejspíše veliký génius. Vypadá následovně (myslím rojochyt, ne toho autora):

Že to vypadá jako prostěradlo? Jste dnes tuze moudří, já si to taky myslím.

Pranostiky na březen

• Zima, kterou Tomáš nese, s námi ještě dlouho třese.
• Mlha v březnu znamená za 100 dní bouřku.
• Březen suchý, duben mokrý a máj prochlazený – roček bude vydařený.
• Když v březnu hřmí, ve stodolách se tmí.
• Na svatého Řehoře každý sedlák lenoch, který neoře.

Ztráty a nálezy

• v pátek 11. 3. po 4. vyučovací hodině (posluchárna) nalezena sluchátka v černém oválném pouzdře JBL (obsahuje jen jednu „pecku“)
• modré látkové pouzdro (na psací potřeby) uzavíratelné nahoře podélně na zip, pomalované různými červenými písmeny

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jiří Greš, Jakub Křížan, Jaroslav Strejček, Jan Balošák

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John