Úvodník

Pokud si ještě někdo z vás vybaví, v jakém duchu se nesl loňský listopadový úvodník, pak mu na mysli vytane můj tehdejší apel na dodržování všech protikovidových opatření, protože právě v té době nás tato virová epidemie intenzivně svírala ve svém krunýři a nedovolovala nám provozovat své koníčky či zájmy, pokud bylo k jejich realizaci podmínkou využití nějakého veřejného prostoru. Virus sice nezmizel, spíše oficiální místa k němu poněkud zmírnila svůj mnohdy až téměř hysterický postoj, a tak by se mohlo zdát, že se v tomto ohledu zablýsklo na lepší časy a již nic nestojí v cestě rozběhnout se vstříc našim zálibám a naplno si je užít. Nemusí tomu ale tak u všech našich činností být. Sevření virového krunýře vystřídalo sevření krunýřem energetické krize a všeobecného zdražování prakticky všeho - tedy i veškerých zájmových kroužků a činností, které jsou provozovány za finanční úhradu. Nepříznivost celé situace navíc ještě umocňuje podzimní a nadcházející zimní období, kdy je třeba tělocvičny a jiné veřejné prostory vytápět nebo přinejmenším alespoň trochu temperovat, aby mohly sloužit svému účelu.

Již v antických dobách platilo, že lidská stránka duševní má být v souzvuku s tou tělesnou - tzv. kalokagathia. Dnešním lidem se spíše v této souvislosti vybaví to známé sokolské heslo „Ve zdravém těle zdravý duch“. A protože lidská podstata je více méně již po staletí prakticky neměnná, víme tedy po celou tu dobu, co člověku prospívá a co mu naopak škodí.

Jak tato skutečnost souvisí s tím, co jsem napsal v hořejších řádcích? Chci tím více než naznačit, že člověčí zdraví duševní a tělesné jsou spojité nádoby a vzájemně se ovlivňují více, než si je hlavně mladý člověk ochoten připustit. Těm, kteří pravidelně sportují a neváhají tu a tam osvěžit svého ducha i nějakým zážitkem kulturním, to nemusím připomínat. Pro ty ostatní mám jedno doporučení, přinejmenším v oblasti sportovní. Nenechte se odradit momentálním případným snížením dostupnosti sportovního vyžití vlivem jeho momentálního zdražování a využijte všech možností, které pro rozhýbání své tělesné schránky máte, a to zcela zdarma. Zařaďte do své životosprávy pravidelné cvičení přímo ve svém domově, nejlépe hned ráno ještě před odchodem do školy. Uvidíte, že ke školní budově budete kráčet mnohem ztepileji a také vaše odolnost vůči stresu vzroste. Po vyučování si dopřejte opět určitý předěl mezi ukončenou výukou a přípravou na výuku dalšího dne třeba cvičením na work outovém hřišti nebo si běžte prostě jen tak zaběhat. Lze to i v zimě a kromě příslovečného vyčištění hlavy si zlepšíte imunitu a vaše mysl bude daleko otevřenější následné školní přípravě. Vzhledem k právě probíhajícímu ročnímu období zde nezmiňuji třeba pravidelné vyjížďky na kole, ty můžete zařadit, až se zase trochu oteplí.

Krátce a dobře - omezte v co největší míře přístup plevelných informací do vaší mysli a věnujte své úsilí - duševní i tělesné - tomu, co vám prospívá. V konečném důsledku to povede k jednoznačnému zkvalitnění vašeho života. Zároveň možná trošku s údivem zjistíte, že se vám začíná dařit a dosažení toho, že je vám vaše práce koníčkem, nabývá stále konkrétnějších obrysů. Sen se pak později stane realitou a věřte, že to bude ten největší vklad do vašeho spokojeného života. Jak říká Milan Pitkin: „A vvvo tom to jee!“

Historie Ruska a Sovětského svazu

Letos je to přesně 100 let, co vzniknul Sovětský svaz, celým názvem Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Proto si v listopadovém čísle Elektronky připomeneme jeho historii.

Vznik SSSR

Po velké říjnové socialistické revoluci v listopadu 1917 a převzetí moci bolševiky v Rusku začala občanská válka, jejímž výsledkem bylo upevnění moci bolševiků. Vládnoucí gardě se zároveň povedlo zavést státní monopoly a Rudou armádu jako hlavní obrannou složku státu. 30. prosince 1922 vznikl spojením Ruska, Ukrajinských, Běloruských a Zakavkazských socialistických republik Sovětský svaz. Předsedou vlády byl V. I. Lenin, kterého po jeho smrti roku 1924 vystřídal v čele SSSR J. Stalin, za jehož vlády byly uvedeny v praxi kolektivizace, gulagy (pracovní tábory pro lidi nepohodlné režimu) a silná propaganda. Mezi světovými válkami se Sovětský svaz postupně rozšířil až na 16 republik. Stalin si zároveň získával příznivce ve Francii, Velké Británii, nacistickém Německu, i v ostatních evropských státech, zejména mezi levicově zaměřeným obyvatelstvem a politiky.

Druhá světová válka

Na začátku druhé světové války Sovětský svaz přímo podporoval nacistické Německo, například dodávkami potravin, pohonných hmot apod. S Německem si navíc rozdělili Polské území na základě paktu Ribbentrop-Molotov (dohoda o vzájemném neútočení a rozdělení Polska). Nacistické Německo však na Rusko zaútočilo (operace Barbarossa), čímž dohoda padla. Ačkoliv se SSSR stal spojencem Velké Británie, Francie a USA proti Německu, stal se zároveň agresorem v dalších konfliktech (např. s Finskem). Jak druhá světová válka dopadla, všichni víme. Jejím výsledkem bylo (k našemu neštěstí) rozdělení Evropy na východní a západní sféru vlivu.

Studená válka

Po rozšíření komunistického režimu do mnoha dalších zemí východního (země střední a východní Evropy, Čína, Vietnam, Severní Korea) i západního světa (např. Kuba) nastalo období největšího zbrojení, propagandy a šíření nenávisti k demokratickým zemím, porušování lidských práv, věznění nevinných a záhadné mizení lidí. Zejména v Československu byl tento trend nejvíce rozšířen zejména v 50. letech, ze kterých pochází pracovní tábory u nás. O jednom z nich, který byl zachován jako památka zločinů tohoto režimu, jsem psal v jednom z minulých čísel Elektronky.

Přestože lidská práva byla porušována i nadále, k jistému uvolnění zejména v oblasti myšlení či umění došlo po smrti J. Stalina roku 1953, který byl nahrazen Nikitou Chruščovem. Když se však o „povolení šroubů“ pokusili českoslovenští politici, přijeli nám východní bratři „na pomoc“ s tanky. Podobně tomu bylo i v jiných zemích, které začínaly mít tendenci ubírat se západním směrem (např. NDR, Maďarsko). I tak se však komunistický blok začal stávat nejednotným zejména ve vztahu SSSR a Číny.

Roku 1964 vystřídal Chruščova v čele Sovětského svazu Leonid I. Brežněv. Zvyšující se životní úroveň se stávala čím dál náročnější na systém, který přestával na požadavky stačit. Jediným východiskem tak bylo zesilování propagandy a snaha o pošpinění pověsti západních států, k čemuž přispěla mj. také válka ve Vietnamu, kde USA zakusily neúspěch.

Pečeme s panem Talafousem

Možná Vám přijde, naši milí čtenáři, že Vánoce ještě ani neklepou na dveře či se ani neblíží k oněm dveřím, ale protože náš časopis není týdeník a do námi očekávaných svátků vyjdou pouze dva časopisy, je již na čase se jak se patří naladit, proto Vám zde vydáváme první část receptů, které Vám zaručeně naladí vánoční atmosféru a také ještě jeden recept, který spotřebuje část podzimní jablečné úrody.

Koláč Karlštejn

Jablka jsou bohatým zdrojem sacharidů a vlákniny, proto rozhodně nezapomeneme v našem podzimním vydání na jeden skvělý recept, který je obsahuje. Do naší rodiny tento recept vnikl před pár lety a od té doby se bez něj na podzim neobejdeme. Je jím koláč Karlštejn, těžko říct, proč získal tento název, avšak my tento název pouze převzali a dále nepátrali po vzniku jména.

Suroviny:
2 hrnky polohrubé mouky, 1 hrnek cukru krupice, 1 balíček vanilkového cukru, tuk na vymazání plechu (sádlo je nejlepší), mletá skořice, 250 g másla či jiného rostlinného tuku na pečení například Hera (za mě je nejlepší použít Zlatou Hanou, neboť disponuje skvělým poměrem rostlinného a živočišného tuku za skvělou cenu), alespoň 1,2 kg jablek

Smícháme mouku, pískový cukr, vanilkový cukr v sypkou směs. Vymažeme si plech a vysypeme moukou. Jablka oloupeme, nahrubo nastrouháme a podle chuti dosladíme. Do plechu hlubokého alespoň 2,5 cm rovnoměrně nasypeme 1/2 sypké směsi a přikryjeme ji nastrouhanými jablky, ty zasypeme jednou a půl kávové lžičky mleté skořice. Poté již stačí celé dílo zasypat zbytkem směsi a rovnoměrně navrstvit plátky tuku. Pečeme v horkovzdušné troubě na 175 °C dozlatova, zhruba 25 minut. Nebuďte nedočkaví, neboť je nezbytné, aby zcela vychládl, naplní se tím jeho potenciál a získá plnou chuť.

Perníčky – vůně Vánoc

Většina lidí si nedokáže představit Vánoce bez perníčků. V dobách, kdy bylo koření drahé a bylo luxusním zbožím, se pekl pouze v bohatých přímořských městech, například ve městě Hamburg, a poté se vyvážel do vnitrozemí západní Evropy.. U nás máme Pardubice, sice nemají přístup k moři, ale toto krajské město již máme všichni spojené s perníkem. Recept na perník původně pocházel z Hradce Králové, ale továrna si jej koupila a zde již započala výroba vynikajícího kořeněného pečiva.

Slovo perník pochází z českého výrazu peprník a toto označení sladké pečivo získalo pro svou výraznou ostrou chuť, která byla způsobena původní příměsí pepře. Dnes již máme kořenící směsi, které povětšinou pepř neobsahují a výraznou chuť tvoří hřebíček a badyán.

Suroviny
Těsto: 1 kg hladké mouky, 400 g mletého cukru, 120 g másla, 200 g tekutého medu, 6 polévkových lžic mléka (na procentu mléčného tuku nezáleží), 2 lžíce oleje, 2 vejce, 150 g mletých vlašských ořechů, 1 prášek do pečiva, 2 kávové lžičky jedlé sody, 1 sáček perníkového koření
Citrónová poleva: 1 bílek, šťáva z jednoho citrónu a mletý cukr

Mouku, cukr, prášek do pečiva, jedlou sodu a perníkové koření prosejeme, přidáme měkké máslo, vlažné mléko, vejce, med, olej, začneme formovat těsto, které se doopravdy hůře formuje, ale výsledná chuť za tu trochu lidské námahy stojí. Po vytvoření alespoň něčeho připomínajícího těsto vpracujeme mleté ořechy. Těstu prospěje menší odpočinek, a tak jej zabalíme do potravinářské fólie a necháme v lednici alespoň 6 hodin uležet. Odpočaté těsto vyválíme a pomocí rozličných formiček vykrajujeme perníčky. Pečeme na pečicím papíru v horkovzdušné troubě rozehřáté na 175 °C asi 9 minut (v půlce doby pečení je žádoucí otočit plech) Hotové perníčky již nazdobíme bílkovou polevou, kterou vytvoříme již ze zmíněných surovin, množství cukru volíme tak, aby směs měla konzistenci hustého medu. Perníčky potřebují alespoň tři týdny na zvlhnutí, a tak je pečte s předstihem, jsou-li stále tvrdé, přidejte do skladovací krabice rozkrojené jablko, perníčky nasají jeho vlhkost.

Zázvorky – cukroví, na které se tak trochu zapomnělo

Zázvor je pro svou velmi výraznou chuť buď milován nebo nesnášen. Pro ty, kteří jej milují, přináším již trochu starší recept na zázvorky jednoduché pikantní cukroví.

Zázvorový kořen není ničím jiným než oddenkem mateřské rostliny. Zázvor našel v minulosti využití u mořeplavců, zde získal využití jakožto lék na nevolnosti a mořskou nemoc. I dnes existují zázvorové kapky pomáhající proti žaludeční nerovnováze. S těmito benefity koresponduje skutečnost, že při bohatých Vánocích se dává žaludku doopravdy zabrat, a tak není od věci si ho alespoň trošku zklidnit zázvorovým zázrakem.

Suroviny
280 g mletého cukru, 200 g hladké mouky, 2 celá vejce + 2 žloutky, 20 g čerstvého kořene či 4 kávové lžičky mletého sušeného zázvoru

Využijeme-li celý zázvorový kořen, musíme jej oloupat. Nejlépe se zázvor oloupe přejížděním lžící po kůře. Poté z něj utlučeme v hmoždíři pastu. Nad vodní párou umícháme vejce, žloutky a cukr v řidší směs, konzistencí by nám to mělo připomínat hladký tužší med, teplota by neměla přesáhnout 90 °C. Za stálého míchání necháme lehce vychladnout, zhruba na 50 °C. Postupně přidáváme mouku se zázvorem a vytváříme jemné těsto. Z něj na pomoučeném válu vyválíme plát tenký 5 mm, a vykrajujeme rozličné tvary. Buď můžeme tvary sušit v troubě 2 hodiny při teplotě 100 °C či je nechat přes noc na plechu a ráno upéct při teplotě 130 °C. Pečeme je tak, aby v troubě byly měkké a po vychladnutí tvrdé. Nejlepší je proto zkoušet jejich upečení do doby, než vytažený kus po vychladnutí nejde skoro ani zlomit. Protože zázvorky potřebují alespoň pět týdnů na zvlhnutí, pečeme je s předstihem. Stejně jako u perníčků můžeme využít metodu měknutí za pomoci rozkrojeného jablka.

Ať už se pustíte do jakéhokoli receptu, který jsme Vám zde předvedli, mějte na paměti, že Vám redakce přeje sladký úspěch bez komplikací. Dobrou chuť!

IT doupě

Jak na… Uživatelské rozhraní v Rustu

Konzolová aplikace je sice často nejlepší řešení, ale zkuste ji někdy ukázat vašim rodičům nebo prarodičům. Šance je, že z ní budou mít strach a nebudou vůbec vědět, jak ji ovládat nebo se jim vůbec nebude líbit, a to i přesto, že na rozdíl od většiny aplikací má terminál v základu tmavý režim. Pokud proto chcete něco, co vypadá profesionálně a intuitivně, uživatelskému rozhraní se zkrátka nevyhnete. A o tom, jak ho použít ve svých Rust aplikacích, budu právě dnes psát.

Všechna okna, která máte na ploše, včetně samotné plochy a tlačítek okolo, se nazývají GUI (Graphic User Interface). Programovacích knihoven kolem něj existuje mnoho, například Qt, GTK, WinUI (Windows) a dokonce i herní enginy jako Unity nebo Godot. Protože používám Gnome, jevilo se mi GTK, které vyvíjejí, jako jasná volba. Proto bych vám ho chtěl ukázat.

Velkou výhodou GTK je, že běží všude, má otevřený kód a jeho nová verze 4 má moderní vzhled. Nevýhodou bylo ovšem ovšem až překvapivě malé množství dokumentací. Naštěstí je knihovna dostupná v několika jazycích, takže pokud jste pro ten váš žádné řešení nenašli, stále můžete zkusit přeložit nějaké jiné. Pro naše účely doporučuji tuto stránku: https://gtk-rs.org/gtk4-rs/git/book/.

Zkusíme napsat aplikaci s tlačítkem, které po stisknutí přičte +1. Na začátek importujeme gtk4 knihovnu. Chvíli to potrvá, to je bohužel jedna z mála nevýhod carga. Do main() funkce přidáme proměnnou app, která bude sloužit jako základ celé aplikace. Ta vyžaduje id, což může být úplně cokoliv, odděleno třemi tečkami. Teď potřebujeme nějaké GUI. K aplikaci ho připojíme pomocí app.connect_activate(), která celé uživatelské rozhraní, vložené jako parametr, načte. Funkci zakončíme příkazem app.run(), který následně aplikaci pustí.

Všechny elementy, se kterými budeme pracovat, se jmenují widgety a mají mnoho podob: od tlačítka, obrázku, jmenovky, progress baru až po kalendář nebo color picker. Všechny si můžete prohlédnout zde: https://docs.gtk.org/gtk4/visual_index.html, nás zatím budou zajímat jen 3 - okno, mřížka a tlačítko. Všechno budeme psát do metody build_ui(), protože je již napojena na aplikaci. První uděláme okno. Každý prvek můžeme pomocí NázevPrvku::builder() jednoduše poskládat, jako například u okna nastavit aplikaci (ta je v parametru naší funkce), výšku, šířku a title, se kterým budeme pracovat. Nezapomeňte na window.show(), jinak se vám nic neukáže!

Abychom mohli do okna přidávat elementy, použijeme grid. I ten má své parametry, které mu přes buildera můžeme nastavit, nás bude zajímat margin, horizontální a vertikální zarovnání a také rozestupy řádků a sloupců… pokud jste si ještě nezotročili žádného front-end developera, teď je na to ideální čas. A i tady je něco, na co byste neměli zapomenout, a to konkrétně připojit pomocí window.set_child() grid k samotnému oknu.

A už zbývá jen tlačítko, tady bude projednou i trochu logiky. Tentokrát ani nepotřebujete buildera používat, stačí vám pomocí with_label() nastavit text. Abychom na to náhodou nezapomněli, přišpendlíme ho ihned funkcí grid.attach() do gridu. Protože kvůli magii Rustu nemůžeme jednoduše hýbat proměnnými z funkce do funkce, uděláme novou proměnnou s kopií okna a tu vložíme do eventu button.connect_clicked, který se spustí, když na tlačítko klikneme (kdo by to čekal). Kam vypíšeme výstup po kliknutí, je na nás, já jsem si na ukázku vybral horní panel. Takže teď už jen stačí vzít název okna, přeparsovat ho na int, přičíst k němu 1, nastavit ho jako nový název a máme oficiálně hotovo.

Tím bychom měli základní aplikaci hotovou. Jak vidíte, na to, že skoro nic neumí, má 40 řádků. Proto doporučuji oddělit si alespoň GUI od veškeré logiky, jinak se v tom za chvíli nevyznáte. Toho se dá docílit i přepsáním toho všeho do XML podoby, která je kratší a nebude vám nikam zasahovat. Přeji vám s GUI hodně štěstí, pevné nervy při stylování (budete je potřebovat) a u dalšího čísla na viděnou.

Ledová past

Operace - pokračování IV

„Držte se co nejdál od strouhy, i tady se můžou nacházet stokové masky,“ varoval Tom.
Sam pátral po bahnem a shluky odpadu zanesené hladině. Neviděl na ní však nic, co by jej znepokojovalo. Zdmi i stropem prorůstala plíseň, na mnoha místech vystupovaly hanlivé a nesmyslné nasprejované nápisy. Na zemi se válely odpadky a hemžilo se to všelijakou havětí. Když procházeli křižovatkou, zpoza jednoho rohu vyběhlo několik postav. Namířily na ně baterkami. Tom i Sam si kryli obličeje, když je prudké světlo udeřilo do očí. Tom jich předtím, než si zakryl obličej, napočítal minimálně šest. Ozval se rázný mužský hlas.
„Identifikujte se.“
„Tři, devět, dva, nula, nula,“ odpovídal pohotově Tom.
Muž znovu promluvil, tentokrát přátelským tónem.
„Tak to se mi ulevilo, co tu kruci děláte?“
Tom se dal do vysvětlování:
„No, při operaci jsme museli trochu improvizovat.“
Postavy sklonily zbraně. Tom na ně vzhlédl, ukázalo se, že to je hlídka odboje.
„Kam máte namířeno teď,“ zeptal se vousatý velitel.
„Zpět na základnu.“
„Doprovodíme vás.“
Nikdo nebyl proti. Vydali se tedy společně dál, jejich základna byla zbudována hluboko v tomto kanalizačním komplexu. Potrvá více než půl hodiny, než k ní dorazí. Velitel se po chvíli ticha zeptal.
„Jak operace proběhla?“
Sam se rád chlubil, a tak začal:
„Úspěšně, našli jsme to, co jsme potřebovali,a ještě něco navíc, pro naše techniky máme cenné součástky. Temný řád jistě nepotěší, co jsme mu se serverovnou provedli.“
Jeden z vojáků se se zájmem zeptal.
„Kolik jste těch plecháčů dostali?“
„Nepočítal jsem to, ale myslím, že by jich mohlo být víc než deset, taky jsme sundali dvě dogy.“
Prošli další křižovatkou, na jedné z jejich cest varovně vyhlížel symbol červené lebky. Hlídky je sprejovaly na místa, která sousedila s nebezpečnými oblastmi. Zabočili opačným směrem. U stěn tady každých dvacet metrů stál hranatý sloup. Ve vodě plavaly mnohem větší shluky odpadu.
„Dejte si bacha, tady se to hemží stokovými maskami.“
Všichni se drželi co nejblíž u zdi, ale od vody je dělil jen metr, cesty zde byly úzké. Hlavně zbraní mířily k vodě, všichni věděli, co je může každým okamžikem čekat. Na povrch klidné hladiny se vydralo několik bublinek.
„Jsou tam,“ zašeptal někdo ve skupině.
Po jeho slovech se z vody obrovskou rychlostí cosi vyřítilo. Ve světle baterek se zaleskl tmavý kov a rudé senzory. Ozvaly se výstřely. Zařinčel kov. Voda v kanalizačním korytu sebou cloumala, jak ji jako blesk opouštěly další tělesa. Tom věděl, že to jsou masky, chtěly kořist.
Jeho sluch náhle opět zachvátilo ticho.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se velitel.
Poté se ozvalo ano od všech členů skupiny. Tentokrát si s sebou masky nikoho nevzaly.

Masky byly malí roboti. Držely se u dna a pomoci dlouhých nohou se pohybovaly jako krabi. Díky nim se také dokázaly vymrštit z vody. Temný řád je navrhl tak, aby z vody vyskakovaly k cíli otočené vnitřní stranou. Pokud se dobře trefí, dopadne na hlavu oběti a nohy se do ní zaříznou, aby nešla sundat. Pomoci jedné nožky, na niž je umístěn dlouhý trn, se propojí s mozkem hostitele. Oběť je paralyzována a podléhá ovládání masky, která je naprogramována tak, aby zničila všechny další lidské jedince, kteří nejsou pod vládou jiné masky. Pokud v dosahu žádný cíl není, ovládnutí se jen tak belhají po stokách. Největší problém však byl, že pokud se maska napojila na mozek, již nebylo cesty zpět. Pokud by se noha odřízla, člověk by dostal obrovský šok a zemřel by. Nožka nějak propojí informace masky s mozkem a její odstranění zastaví jeho funkci. Masky byly natřeny černou barvou, aby ve vodě splynuly se dnem. Pokud se obrácené pohybovaly na dně, viděly pomocí několika čidel. Při ovládání hostitele využívaly velký šestiúhelníkový senzor.

Temný řád masky nasadil do kanalizací, aby odboj zlikvidoval. Věděl, že zde má základnu, ale netušil, kde přesně. Kanalizace byla obrovská, pod celým městem spletitá jako bludiště. Nebylo možné sem poslat žádnou armádu, do kanalizačních prostor by se početnější jednotky nevešly. Temný řád také dobře věděl, že odboj zná stoky mnohem lépe a mohl by i s méně početnou jednotkou padnout do léčky. Zvolil tedy jinou strategii. Začal do stok vpouštět různé mutanty a roboty, jako jsou například stokové masky. Některá místa se zdroji pitné vody nechával otrávit. Do kanalizací posílal dobře ozbrojené hlídky, které se snažily stopovat a zajímat odbojáře. Na několika místech podzemí také vybudoval bunkry, které zajišťovaly východy ze stok. Odboj byl zkrátka velkou potíží a Temný řád něco takového nehodlal trpět. Jeho postupná vyhlazovací strategie a čištění stok možná nebyla nejefektivnější, odboj to však dostávalo do úzkých. Byli jako lovná zvěř uprostřed lesa. A smyčka se pomalu utahovala…

Pokračovali v cestě. Po útoku masek už nenastaly další komplikace a všichni dorazili na základnu...

Včelařská vložka

Skvělá aktualita přímo ze včelích úlů: včely spí. Původně měla být toto jediná informace tohoto článku o včelkách, ale kvůli případným stížnostem a žalobám hladových čtenářů na náš úžasný tisk, vám sem přidám něco o chorobách, jež ohrožují včelstva. Základními a nejznámějšími chorobami je bez pochyby varroáza, mor včelího plodu a nosemóza. Dále to také ale mohou být různá virová onemocnění, či škůdci jako třeba zavíječ voskový. Mor včelího plodu je bakteriální onemocnění včelího plodu, které mezi sebou mohou včely přenášet. Bakterie se objeví ve střevech ještě nenarozené larvy, kterou zahubí. Včely poté otevřou víčka napadených buněk a mohou tuto nemoc přenášet. U zamořených včelstev je nutná likvidace a všechny ostatní úly v okolí 5 km musí do karantény. Včelaři se toho moru jistě obávají jako čert kříže, naštěstí ministerstvo zemědělství vyplácí včelařům finanční náhrady. Nosemóza je zato onemocnění, jež cílí na dospělé včely. Neútočí na nos, ale na žaludek, zde se množí a postihuje trávicí trakt včely. Nemocná včela poté nedokáže správně strávit potravu a také “znečišťuje” vnitřek úlu. Nejvíce tato choroba zasahuje včely na jaře, v létě díky neschopnosti bakterie žít ve vyšších teplotách mizí. O varroáze si povíme někdy příště, poněvadž je to nemoc dosti zajímavá.

Pranostiky na listopad

• V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
• Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
• Padá-li listí v listopadu, jistě brzy přijde led, ale dlouho nepobude.
• Studený listopad - zelený leden.
• Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
• Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.
• V listopadu příliš mnoho sněhu a vody, to známka příští neúrody.
• Jaký listopad, takový březen.

Ztráty a nálezy

V měsíci listopadu se našel na dámském WC v sektoru počítačových laboratoří v hlavní budově prstýnek s větším růžovým očkem (s největší pravděpodobností bižuterie).

Upozornění: Buďte pozorní a dbejte na své věci, protože ne všechny lze následně dohledat.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jiří Greš, Jakub Křížan, Jan Balošák

Grafika: Jeroným Jerry Motyka

Další přispěvatelé: Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John