Elektronka online - únor 2023

Aktualizováno: 1. březen 2023

Úvodník

V loňském roce si únorový úvodník všímal výročí Vítězného února 1948, který byl ovšem pro většinu demokraticky smýšlejících lidí spíše prohrou, dále nezůstal bez povšimnutí ani tzv. „suchý únor“, který má pomoci detoxikovat konzumenty alkoholu a zároveň v nich vzbudit snahu závislost na alkoholu když ne opustit, tak alespoň významně omezit. A jakým bychom to byli studentským časopisem, kdybychom zapomněli na sv. Valentýna - svátek slavený především mladými lidmi, kterým se poštěstilo potkat protějšek, v němž našli zalíbení a vědomi si toho, že vztah dvou lidí je jako zahrádka, o kterou je nutno pečovat, chceme-li také sklízet nějaké plody, neváhají ani vteřinu a naplno využijí svatého Valentýna k tomu, aby prokypřili půdu zahrádky, na níž pěstují svůj milostný vztah. Svátek sv. Valentýna připadá na 14. února a je to svátek, který si všichni určitě velmi rádi připomeneme.

Na opačném pólu popularity je pak datum 24. února 2022, které bude již navždy budit negativní emoce, kdykoli přijde jeho smutné výročí. Začala válka na Ukrajině, kterou agresor plánoval jako Blitzkrieg, ale jak už to z historie známe, z konfliktu se stal Sitzkrieg - tedy válka do značné míry opotřebovávající. Bohužel nežijeme v době, kdy se válčící strany setkaly na nějakém konkrétním prostorově omezeném bitevním poli, ale nacházíme se v době, kdy probíhajícími boji trpí kromě vojsk především civilisté, v jejichž zájmu je žít zcela normální běžný život, který by snad již po všech těch trpkých ponaučení z historie bylo možné při dodržování všech bezpečnostních smluv světovými politiky očekávat. Je jasné, že nic není v životě zadarmo, ani svoboda. Jen se domnívám, že cena, kterou za ni lidé platí, je stále až příliš vysoká, a i když ji lidé nakonec přece jen po všech obětech získají, není ani pak trvalá. Dějiny lidstva jsou jako život jednotlivého člověka střídáním vzestupů a pádů, přičemž udržení alespoň relativně příznivého setrvalého stavu nikdy netrvá dlouho. Tato skutečnost vyplývá z lidské podstaty a tu lze těžko nějak radikálně změnit. Jen by možná stálo za to snažit se alespoň o to, aby jednotlivá vychýlení nenabývala až tak tragických rozměrů.

Naštěstí, jak už bylo zmíněno, se zároveň s okolnostmi ne zrovna příznivými lze nadít i těch pozitivních. A jednou z takových je rozhodně i nadcházející maturitní ples naší školy, který se nazývá maturitním nejspíš především proto, že jeho hlavními aktéry jsou maturitní ročníky, i když plesající žáky maturita teprve čeká, a proto bychom mohli považovat za výstižnější nazvat tento ples plesem předmaturitním. Ještě totiž zbývá několik perných měsíců, kdy si potencionální maturanti musí připuštění k maturitní zkoušce zasloužit svým prospěchem. Účast na maturitním plese bohužel neznamená automatické obdržení maturitního vysvědčení. Neděje se tak sice často, ale ve své praxi jsem už byl svědkem i té situace, kdy účastník maturitního plesu, dokonce předseda třídy, nakonec k závěrečné zkoušce korunující celé čtyřleté studium připuštěn nebyl.

Věřme, že letos tento ojedinělý případ nenastane a všichni, kdož se z řad našich žáků v pátek 24. února v pavilonu A olomoucké Flory plesu zúčastní, nakonec i svou zkoušku dospělosti složí. K tomu jim dopomáhej… jejich vlastní píle a nadání.

NIAC, aneb fantazii se meze nekladou

Skoro každý jsme někdy viděli film nebo seriál, jehož téma bylo vesmírné sci-fi – Interstellar, Hvězdná brána, Star Trek apod. V nich si můžeme povšimnout nespočtu věcí, které bychom mohli označit za „futuristické“ či „nereálné“. A právě tyto kuriozity, vytvořené v představách filmařů, se stávají skutečností. Program NIAC – NASA Innovative Advanced Concepts (v překladu inovativní pokročilé koncepty NASA) má již několik let otevřené brány návrhům, které mají potenciál sloužit jako funkční inovace pro vesmírné účely!

Počátky programu NIAC sahají až do roku 1998, kdy byl spuštěn pod názvem NASA Institute for Advanced Concepts. Celý program fungoval tím způsobem, že byly udělovány granty a dotace těm, kteří zaujali svým nápadem. Granty měly dvě fáze: Phase I - celkové zkoumání a proveditelnost nápadu; Phase II - pokročilejší a detailnější zkoumání nápadu. Podařilo se tak objevit mnoho konceptů, které by mohly mít využitelný potenciál. Jako například projekt Roberta Zubrina - „Magnetická plachetnice“, tedy vlastně pohon. Princip celého pohonu by spočíval v tom, že by se loď pomocí magnetického pole jakoby „odrážela“ od nabitých částic vyzářených ze Slunce, jiných hvězd, nebo dokonce ionosfér planet a tím pádem tak získávala rychlost, či naopak zpomalovala. A mnoho dalších jako např. „Vesmírný výtah“, „Lunární výtah“ nebo „Koncept využití jeskyní na Marsu“. Program byl ovšem přerušen již roku 2007.

Toto přerušení programu však nevydrželo dlouho, a tak v roce 2011 NASA oznámila znovuspuštění programu se stejným cílem i stejnou zkratkou – NIAC (ovšem s trochu pozměněným celým názvem, viz výše). Nadále se věnuje vědeckým pokrokům, které mohou ulehčit průzkum vesmíru - různé materiály, obleky, ale také již zmíněné pohony atd. Převzal se i systém grantů, od roku 2019 se však některé projekty dostaly až do Phase III – zde se počítá s využitím v běžném provozu NASA či v jiných společnostech. Z nové éry programu za zmínku určitě stojí např. „Lunar Crater Radio Telescope“. Tento, jak již z názvu vyplývá, rádiový teleskop by byl umístěn na odvrácené straně Měsíce. Nebyl by to však obyčejný teleskop, ale využíval by kráter na Měsíci jakožto „misku“. Ten by měl v průměru až 1 km, což by byl největší radioteleskop v dějinách lidstva.

Program, když počítáme i předešlé období s jiným názvem, běží dohromady už více než 20 let. Za tuto dobu bylo zkoumáno mnoho konceptů, ne všechny však vždy uspěly. Ovšem, musíme se dívat i na ty neúspěšné jako na jakýsi krok kupředu. I z těchto nepovedených nápadů si mohla NASA či jiné společnosti odnést nějaký poznatek. Neváhejme tedy a nebojme se přičinit se na prozkoumávání vesmíru a vylepšení výhledů společné budoucnosti našimi vlastními silami a lidskou hravostí!

IT doupě

Jak na… UNO v Pythonu

Minulý týden jsme dostali za úkol naprogramovat v pythonu jakoukoliv karetní hru. Zavzpomínal jsem proto na dávné časy ve školní družině a napadlo mě, že bych mohl zkusit zdigitalizovat UNO. Na to, že to nebude jen tak, jsem přišel už po několika hodinách programování. Dnes vám ukážu, jak jsem se s projektem popral a jak si můžete něco podobného napsat také. Veškerý kód najdete na https://github.com/dlabaja/IT_doupe pod datem 23/02.

Ještě předtím, než začneme - vím, že to není pro mechaniku hry smrtelně důležité, ale barvičky do UNA zkrátka patří. V terminálu se dají použít ASCII znaky, které je reprezentují a které, jak jistě z minulé Elektronky víte, podporují i RGB. A když už jsme u vylepšování UI, příkazem cls nebo clear se dá smazat výstup terminálu, takže si hráči navzájem neuvidí do karet.

Nejdříve musíme vygenerovat balíček. UNO má 108 karet, od každé barvy jednou 0 a dvakrát všechna čísla včetně stopky, změny směru a +2. Posledních 8 jsou černé změna barvy a +4. Všechny karty uložíme do seznamu a pomocí funkce take_from_deck() z něj dáme jednu kartu na stůl a 7 karet každému hráči. Hra může začít.

Každý tah zahájí funkce play(). Z ní se spustí choose_card(), ve které si uživatel (jak již název napovídá) vybere z ruky kartu. Funkce si vytvoří vlastní slovník hratelných karet a podle toho také vygeneruje UI. Každá karta má ve slovníku přiřazené pořadové číslo a pokud ho uživatel napíše, kartu zahraje. Pokud chce jen dobrat z balíčku, může stisknout 0. Pak jsou tu i nějaké další podmínky, například na stopku nebo dobírání plus karet. Nakonec funkce vrátí vybranou kartu.

Nejkomplexnější funkci hry jsme si už shrnuli, teď zbývá ten zbytek. Po vybrání karty se program ještě podívá, zda nemá karta nějaké speciální vlastnosti. Stopka nastaví proměnnou stopped na true a kdokoliv, kdo ji nebude mít čím přebít, bude na jedno kolo zastaven. Změna směru byla ošemetnější, protože jsem ji musel implementovat dohromady se systémem hráčů. Každý z nich má pořadové číslo, které se sčítá se směrem hry (±1) a pokud někdo směr otočí, směr hry se zneguje a cyklus pojede pozpátku. U černých karet se musí hned po vybrání nastavit barva, aby se na ně dalo hrát a pokud hráč zahraje jakoukoliv plusovou kartu, její hodnota se přidá do bufferu, jehož hodnota se po každém přebití zvýší. Z UNA se pak stává horká brambora a pokud vám plus karty došly, celý buffer dobíráte.

A to je vlastně vše. I přesto, že se to nikterak dlouhé nezdá, hra nabobtnala do více než 200 řádků. A jako vždy to můžete dotáhnout ještě dál - můžete přidat logy tahů, hru proti počítači, možnost říct „UNO“ (o tom je vlastně celá hra, že?) nebo přidat vlastní karty s vlastními schopnostmi. A nemusíte být omezováni ani terminálem, spolužák si vybral Prší a vytvořil pro to celou okenní aplikaci. Závěrem, pokud nevíte, co zrovna programovat, zkuste deskovou nebo karetní hru - není to tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.

Ledová past

Kapitola 2 - Na hranicích - pokračování

Jeho útok bajonetem byl směřován do hrudi. Simon ho samopalem odrazil. Následoval však ihned další útok shora. Tentokrát útok odrazil velice těsně. Kopnul drona do hrudi. To proto, aby si od něj získal odstup. Pozvednul samopal a vypálil tři rány. Dron se zhroutil na zem. Další dva byli zneškodněni jen pár okamžiků poté. Simon viděl, že měli první ztráty. Na zemi leželi tři vojáci.
„Potřebujeme zdravotní tým, ihned! Odtáhněte raněné do bezpečí.“
Tři vojáci ustoupili i se zraněnými. Simon se opřel o několik dřevěných beden a znovu se zapojil do odstřelování dronů nabíhajících do zákopů. Jednalo se o útočné drony. Druh pěšáků, kteří měli pevnější zbroj a helmici dodatečně vyztuženou. Někteří dokonce místo samopalů používali střepinomety. Zbraň, která metala černé projektily. Přes vesty, textil i maso pronikaly jako nůž máslem. U pasu nosili zahnuté dlouhé trnité nože. Útočili ve vlnách a vskakovali do zákopů . Nože nebo bajonety využívali při skoku ke zlikvidování jednoho vybraného cíle. Podle tohoto chování se předpokládalo, že mají vyvinutější bojový program. Simon je zneškodňoval střílením do nohou. Když se nemohli hýbat, už nebyli až tak nebezpeční.

Ostatní pěšáci podřepli za sutiny nejblíže zákopu a začali soustředěnou palbou likvidovat kohokoliv, kdo nebyl ukrytý. Simon se také musel schovat, protože ho několik z nich zaměřilo. Z beden nad jeho hlavou odletěly třísky a kusy dřeva. Musejí změnit taktiku nebo je tu za chvíli rozstřílí na hadry. Jeden z těžkých kulometů byl zasažen granátem a zničen. Oba vojáci naštěstí vyvázli bez vážného zranění. Simon na obloze zahlédl několik raket letících z jejich směru na nepřátele. Jeden z dálkových naváděcích systémů musel zaměřit jejich pozici. Rakety dopadly několik metrů za zákopy. Snesly na drony záhubu. Exploze zvedla ze země černý prach a suť. Kovová těla byla vymrštěna do vzduchu. Pár kroků od Mika dopadla černá lesklá helmice. V jednom ze tří čárových senzorů probliklo červené světlo. Ve vzduchu byl cítit pach spálené gumy a kovu. Všichni vojáci opatrně začali vykukovat ze zákopu. V místech, kde se droni nacházeli a soustředili palbu do zákopu, čnělo několik zčernalých kráterů. Vycházel z nich kouř a kolem se povalovaly kusy poškozených dronů. Někteří ještě cukali hlavou nebo rukou, ale už pro ně nepředstavovali hrozbu. K barikádám se však blížila další tři vozidla. Když je Simon spatřil, byla ještě daleko. Teď už ale ne, od zákopu je dělilo pouhých sto metrů. Mladý voják doběhl vedle Simona. V ruce držel kovovou bednu.
„Pane, ve skladu byla poslední bedna, byly v ní pouze tři rakety.“
„Dobře, přesuň se na své stanoviště.“

Popadnul bednu a položil ji na místo prázdné. Vyndal raketu, na špičce měla jeden tenký červený pruh. To znamenalo, že se jedná o vysoko průraznou s menší náloží. Přepnul tedy u ovládacího panelu na mód s vysokou trajektorií. Vložil raketu do zbraně. Dřepnul si a zaměřil první vozidlo. Po stisknutí spouště opsala raketa vysoký oblouk. Proletěla pláštěm. Celé vozidlo se otřáslo. Změnilo kurz a ve velké rychlosti narazilo do vraku jiného vozidla. Simon popadnul další raketu. Zaměřil druhé vozidlo. Raketa proletěla vzduchem a zarazila se do předního plátu vozidla. Exploze ho protrhla. Zezadu se ven okamžitě začali valit pěšáci. Poslední vozidlo se zastavilo ve větší vzdálenosti než předchozí. Zadní dveře se otevřely. Ven vyběhlo jen pět pěšáků. Vojáci začali zaměřovat cíle. Náhle se však ozvalo zadunění a z vozidla vykráčel velký dron. Byl tak o tři hlavy vyšší než ti normální. Jeho kovové tělo mělo šedivou barvu a pokrývalo jej mnoho symbolů. Byly zvláštní, Simon ani jeden z nich nepoznával. Jeho pancíř byl masivní a na zádech ještě vyztužený něčím, co připomínalo krunýř. Hlava se podobala rytířské helmě s mnoha červenými senzory, nahoře se vyjímal zlatý trn. Z boku helmice trčel zaměřovací mechanismus. Vyzařovalo z něj šest laserů. Na každém rameni vystupoval náramenní pancíř, houpalo se na nich mnoho řetězů, na kterých chřestily černé lebky. Místo nohou měl tři masivní končetiny podobné kosám. Rotační kulomet nesl obouruč. Průměr jedné hlavně musel být minimálně dva centimetry. Zbraň byla zakončena tlustou ocelovou částí, připomínající kladivo.

Nastalo ticho. Robotické monstrum začalo po zákopech pátrat zaměřovacími lasery. Červené tečky neposedně olizovaly cíle. Vojáci nevěděli, co mají dělat. Pohlédli na Simona. Musel vydat rozkaz.
„Všichni zacilte palbu na to velký hovado!“
Bojištěm se znovu rozezněla směs výstřelů. Samopaly, pušky i kulomety vystřelily na nepřítele několikrát.
„Přestaňte střílet!“
Vojáci přestali střílet a zahleděli se na nepřítele. Všechny projektily se od pancíře odrazily, zůstalo po nich jen mnoho škrábanců a důlků. Robotovi zazářily oči . Minigun se roztočil. Ze zbraně se ozvalo hučení. Bojištěm se ozvalo svištění kulek.
„K zemi!“
Mnoho zářivých projektilů se zaseklo do pytlů s pískem a ocelových beden. Jeden si našel místo v hrudi opozdilce. Měl štěstí. Těžká kevlarová zbroj zásah zmírnila. Skončil na zemi s vyraženým dechem. Zbytek kulek prolétal vzduchem. Pancéřovaný dron kropil zákop sprškami kulek a pomalu se blížil. Několik dronů ho následovalo jako svého vůdce a štít. Simon musel rychle začít přemýšlet. Vyzkouší na toho velkého poslední raketu, ale co ostatní. Může jim dát rozkaz k vrhu granátu, aspoň zjistí, jak jsou proti němu účinné.
„Henry, Steve, vrhněte na cíl granát.“
Oba muži od pasu vytáhli granáty, odtrhli pojistku a vrhli je. Jejich trasa byla přesná a mířila na cíl. Granáty dopadly. Ozvala se exploze. Střelba utichla. Simon vykouknul ze zákopu. Na místě, kde se robot nacházel, se vznášela rozvířená suť. Náhle se znovu rozeznělo hučení. Kouřem prolétlo několik zářivých ran. Znovu se skrčil, zdálo se, že granáty nezabraly. Simon musel raketomet použít, nic jiného ho zatím nenapadlo. Neměl k dispozici žádnou jinou účinnější zbraň. Proplížil se k raketometu a natočil jej směrem na cíl. Zasunul raketu a cíl zaměřil. Slyšel zaúpění dalšího muže. Ta věc nás tu zmasakruje, pokud to nezabere, problesklo mu hlavou...