Úvodník

V úvodníku loňského čísla Elektronky jsem kromě jiného nabádal naše žáky k tomu, aby v cílové rovince školního roku, tedy v měsíci červnu, nepolevili, a naopak udělali vše pro to, aby byli ve všech předmětech klasifikováni a v žádné z rozvrhových disciplín nedosáhlo jejich hodnocení pěti bodů. Odměnou pak měly být ničím nerušené, naplno prožité dvouměsíční prázdniny, nenarušované hrozbou srpnového reparátu. Protože naši školu navštěvují žáci inteligentní, jistě si vzali loňské poučení k srdci, a proto se již k této problematice nebudu vracet.

Nepochybně již všichni spřádáte plány, jak blížící se prázdniny prožijete, abyste pak na ně třeba i s odstupem let mohli vzpomínat jako na ty když ne výjimečné, tak alespoň intenzivně prožité. Mnozí z vás věnují určitou část prázdnin nějaké brigádnické práci, aby pak ve zbývajícím čase volna mohli vydělané penízky investovat do zážitků a mohli své prázdniny považovat za opravdu smysluplně strávené.

Ne všichni jsou svým založením povahy dobrodružné - co už je pro někoho adrenalin, může být jiným považováno za nudu. Prostě se každý z vás pustí do toho, na co stačí. Hlavní je, aby vám všechno, čeho budete účastni, přinášelo radost a načerpali jste díky těmto prožitkům onu kýženou energii a chuť do další každodenní práce, která se bohužel ihned po prázdninách nevyhnutelně dostaví.

Z podstaty svého povolání mám tendenci zprostředkovávat vám informace, které možná většina z vás může někdy považovat za zbytečné, protože jejich obsah je natolik známý, že snad ani nemá smysl jej zveřejňovat. Přesto si v této chvíli neodpustím vám něco, co je vám dozajista známo, alespoň připomenout. A o co tedy jde?

Nejcennější, co každý z nás v životě máme, je naše zdraví. Proto při všem, co budete o prázdninách podnikat, myslete na jeho zachování. Během prázdnin se naše aktivity rozvinou někdy do nebývalé šíře, mnohdy se odvážíme zkusit i něco, s čím doposud nemáme žádné zkušenosti. O to více musíme být ve střehu, abychom z každého zážitku vyvázli živí a zdraví. Úrazy se totiž dějí během zlomku vteřiny, ale jejich léčení může trvat měsíce i roky, nemluvě o úrazech s trvalými následky. Opatrnost a uvážlivost jsou tedy více než na místě.

Aby vzpomínky na prožitá dobrodružství letošních prázdnin byly veskrze pozitivní - to vám všem přeje celá redakce Online Elektronky.

 -jo-

Zápisky z Anglie

Je to tu. Bílé břehy doverské. Půvab, na který nelze zapomenout. Je před námi však stále dlouhá cesta předtím, než spatříme kosmopolitní metropoli. Slyšíme oznámení. Trajekt se chystá zakotvit v Anglii. Zpátky tedy do autobusu.

Výjezd z lodi byl hladký, bezproblémový. Představa krásného rána je však pryč, na nebi jsou jen a jen mraky. Můžeme to ale vzíti z té lepší stránky, z té objevitelské, dá se říci. Zažili jsme totiž to pravé anglické počasí. Nicméně to naši výpravu nikterak neohrožuje a pokračujeme ven z přístavu. Výhled na moře z kopce nad přístavem Dover je k nezaplacení. Tím více, když všude kolem je nádherná anglická příroda plná zeleně.

Cesta vede do vnitrozemí Velké Británie do města Londýnského. Poblíž čtyřproudových dálnic, po kterých vede náš směr, vidíme půvabné anglické vesničky. Jejich architektura je něco úplně jiného než u nás, v domovině české. Pálené červené cihly dodávají jakousi útulnost v jejich okolí. V dáli už se ale začíná rýsovat Londýn, srdce Spojeného království.

Parkujeme na docela nezajímavém parkovišti poblíž mohutné řeky Temže. Už ale neotálíme a vydáváme se vstříc londýnskému metru. Zdá se býti odlišné od našeho, tedy pražského. Jen nástupiště a celé prostory zastávky North Greenwich Central byly velké asi jako Hlavní vlakové nádraží v Olomouci. Metra jezdí v jakési tubě - ne nadarmo se metru v anglickém jazyce přezdívá „tube“.

Green Park. Naše konečná zastávka. Vystupujeme poblíž Buckinghamského paláce - sídla královské rodiny. Všude jsou vyvěšeny britské vlajky tzv. „union jacky“, pravděpodobně zanechané z korunovace nynějšího krále Karla III. Po několika málo vyfocených záběrech se vydáváme hlouběji do londýnského nitra.

Viděli jsme zde nespočet krásných monumentů - od Big Benu s Westminsterským opatstvím, přes budovu New Scotland Yardu až po Trafalgarské náměstí. Zde jsme na nějakou tu dobu zastavili a přitom se mohli jít pokochat nádhernými obrazy do Národní galerie, nebo se po náročném dopoledni naobědvat. Když se znovu setkáváme, vyrážíme do uliček čínské čtvrti. Při příležitosti i tady objevit, co všechno se na tomto místě nachází, narážím na jednoho pána. Zeptal jsem se, samozřejmě anglicky, zda si mohu přisednout. Odpověděl mi kladně, s nepřeslechnutelným britským přízvukem. Po pár sekundách ale naopak on pokládá otázku, zde jsem Američan. To vyvolalo mezi námi diskuzi, ve které jsme se dostali až ke stávce zaměstnanců železnic. Pán ovšem nepřijel do Londýna stávkovat, nýbrž podívat se na zápas svého oblíbeného týmu - Manchester City. Nyní se naše výprava již bohužel musí pohnout a já i se svými spolužáky jsme nuceni se s pánem rozloučit. Jen mě mrzí, že jsem se ho nestačil zeptat na jeho jméno.

Po krásném dni plných zážitků ale přichází bod, kdy se máme setkat se „svými“ rodinami. Na nás připadla paní Louise, která již od samého začátku působí velice mile. Jedeme jejím autem, po části Londýna jménem Bexley. Přejíždíme dům za domem a já již netrpělivě vyčkávám, kde nakonec zastavíme. A je to. Konečně jsme zastavili. Vykládáme svá zavazadla z posledních sil a jdeme se ubytovat. Menší dům, vypadající zvenčí jako většina domů okolních, je ale velice útulný. Pravda, musíme se do jednoho pokoje vejít čtyři, to ale zase takový problém není. Ach ano. Paní Louise nás volá na večeři. Výborné těstoviny. Lepší jsem snad nikdy nejedl. A ta limonáda. No zkrátka nebylo si na co stěžovat. Po těžkém dni ale všichni spěcháme se umýt a padáme únavou do našich postelí.

Druhý den v Anglii vyrážíme po vydatné snídani k jižnímu pobřeží. Po cestě se zastavujeme u jakési kresby obrovského muže. Mírně bych řekl pozoruhodné. Pokračujeme ale dále k útesům. Jejich velkolepost mi bere dech. Na tomto místě je cítit nepopsatelný klid, i přesto, že vítr nezná hranic. To ovšem nezabraňuje výhledu na moře s Lamanšským průlivem. Máme možnost se podívat i na pláž pod útesy. Šumějící moře bijící o břehy Anglie navíc umocňuje celý pocit onoho zmíněného klidu.

Brighton. Krásné přímořské letovisko, kde máme zatím nejdelší rozchod. Vidíme architektonicky krásný Královský pavilon a uličky brightonské. Narážíme se spolužáky na butik, kde celý jeho vnitřek působí nádherným retro stylem. Největší zážitek ovšem dostáváme z pláže, na které si mnoho z nás koupilo tradiční anglický pokrm „fish and chips“. Po chvíli sezení pod slunečníkem jsme se spolužákem zřeli fotbalové utkání v televizi. Je to ono utkání Manchester City, o kterém mi povídal neznámý pán z londýnské Čínské čtvrti. Nicméně, nám již ubíhá čas a my se chceme ještě podívat na malebné molo. Samotné molo lemují různé obchůdky se suvenýry, ale opět i zde se kocháme dalekosáhlým výhledem na moře. To je však poslední, co za tento den stíháme, a naše kroky směřují do autobusu, kterým se navracíme zpět k našim rodinám. Jídlo opět podle zkušeností z prvního večera nemělo chybu, i když to byla jen obyčejná domácí pizza, znovu s limonádou.

Začíná nový den. Tento den se máme podívat do jednoho z největších center vzdělání britských ostrovů - Cambridge.

Ze začátku se mi město nezdá nijak zajímavé, ale když se slunce nad obzorem dostává čím dál tím výše a my čím dál tím blíže historickému centu Cambridge, celé to tu nějak ožívá. Už to vidím. Historické budovy na každém rohu, různé hospůdky a hromada studentů. Toto je pravá Cambridge. Vhod přichází rozchod, kdy máme možnost podívat se do mnoha obchůdků a zastavit se u stánků. Posléze si nás převezme paní průvodkyně, která nám povídá o všemožných zajímavostech z města - od baru, kam chodili příslušníci RAF, až po King’s College, kde studoval například Alan Turing. Uprostřed Cambridge se však tyčí kostel Great St. Mary’s a několik z nás si nenechá ujít příležitost podívat se na jeho vrchol. Po 123 schodech jsme na vyhlídce, kde přímo před očima můžeme vidět celou Cambridge jako na dlani. Kuriózní věc, co se udála během našeho pobytu zde v univerzitním městě, je, že student mé třídy si vypůjčil od pouličního hudebníka kytaru a začal hrát a zpívat písničky. Jak naše škola, tak i ostatní kolemjdoucí se shromáždili a poslechli si jej, a dokonce se k němu pár studentů od nás přidalo.

Prohlídku Cambridge ukončujeme na skromném bulváru pro pěší. Výběr obchodů je zde opravdu široký, a tak nikdo neotálí a alespoň do jednoho se zaskočí podívat. Po cestě zpět k našim hostitelům ale podnikáme jednu malou zastávku ve městečku Saffron Walden. Mohutný kostel a krásné zahrady podtrhují tento den. Snad jen přejezd přes obrovský most nad Temží u Londýna zbývá v tento den zmínit. Málem bych ale zapomněl. Naši poslední večeři si rovněž pochvaluji, i přesto, že mexický pokrm, už si nepamatuji jeho název, byl mírně pálivý a mým spolubydlícím nebyl tolik pochuti. A před námi je tedy poslední noc.

Nadcházející ráno jsme, jako ostatně každé ráno, se zpožděním protáhnutým o čas strávený balením přijeli opět poslední. Před autobusem se loučíme s paní Louise a... No zkrátka nemám ani moc chuť nastupovat do toho autobusu, když vím, že právě tento mě odveze pryč z této země, kterou jsem si i za tak krátký čas oblíbil. Dnes je však před námi ještě kousek Londýna, a tak alespoň ještě na chvíli mohu zapomenout na konečný odjezd.

Dostáváme se kolem londýnského Toweru na Tower Bridge. Odtud naše výprava směřuje do City - části města poseté výškovými budovami plnými kanceláří. To je však vše. Kromě výhledu na město z jedné z nich zde toho není moc ke zhlédnutí. Odsud se vracíme zpět k Toweru, nyní již více zblízka. Spatřili jsme krátce i jednoho ze strážců Toweru – tzv. „beefeatera“.

Nyní přichází jeden z posledních rozchodů. Připutovali jsme ke katedrále sv. Pavla. I na tomto místě je nespočet obchodů a restaurací, kde na pár okamžiků ulevíme svým nohám. Ale odpočinek netrvá dlouho a my se pomalu přibližujeme naší finální destinaci. Od repliky Shakespearova divadla The Globe, vyrážíme lodí do Greenwiche. Hned po vystoupení nás uvítává plachetnice vystavená jen pár desítek metrů od břehu řeky Temže. Samotná plachetnice pochází z dob britského impéria a byla využívána pro přepravu čaje. Poté nám je udělen rozchod. Suvenýry jsou zde vidět na každém kroku, a tak je čas nákupů. To ale nechme být, jelikož máme příležitost se podívat do Národního muzea námořnictví. Úchvatné expozice mě v tomto muzeu drží, i přes ubývající čas.

Teď se ale vydáváme na nejznámější místo v Greenwichi - ke hvězdárně. Krátký, avšak strmý výstup na kopec hvězdárny nám zabral jen pár minut a za odměnu si můžeme v obklopujícím parku na chvíli sednout a užít si jeden z nejlepších výhledů tohoto výletu. Podobně jako v Cambridgi máme i zde celý Londýn jako na dlani. Tímto místem však prochází nultý poledník a byla by tak škoda neudělat si s ním fotku. Jako třešničku na dortu ale celou výpravu zakončujeme společnou fotkou účastníků z mé, potažmo naší třídy.

Před námi je tedy už jen cesta zpět domů. Nyní přichází moment, který bych nejraději neprožil. Musím Anglii, prozatím, opustit. V doverském přístavu na nás již čeká trajekt a my, vyčerpání, zato plní zážitků, nastupujeme na jeho palubu. Slova mi na těchto řádcích už nějak sama nenaskakují. Nejraději bych psal o dalším dni. Ale i tak, to, co jsem poznal a viděl zde v zemi anglické, je zážitek, který si budu navždy pamatovat. Ten pocit volnosti a klidu na vršcích bílých útesů, krásná architektura, ale i lidi, které jsem stačil poznat… Na to nezapomenu. Doufám tedy, že se sem někdy v budoucnu vrátím a ukončuji tento článek ničím jiným než - See you later, England!

Pozn.: Omlouvám se čtenářům, že nevyšlo v tomto čísle pokračování článku „Perly kosmického inženýrství aneb…“. Z časových důvodů nebylo možné článek dokončit, a tak vydání druhé části odkládám na začátek příštího roku. Děkuji za pochopení.

 - Ondřej Langer

IT doupě

Jak funguje Internet – IP adresy

Vítejte u posledního letošního dílu Vaší jistě velmi oblíbené rubriky. V minulém díle jsem Vám ukazoval technologii Ethernet, díky které se mohou dorozumívat počítače na jedné síti. Co když ale chcete něco poslat do světa? Na to už Vám MAC adresa stačit nebude. Naštěstí existují IP adresy, kterou má téměř (k tomu se ještě dostanu) každý počítač unikátní. A právě na ty se dneska podíváme.

Existují dvě verze IP adres – v4 a v6. IPv4 byla první a zná ji snad každý, jako příklad uvádím 192.168.0.1/24, pravděpodobně adresu Vašeho routeru. Číslo za lomítkem značí masku podsítě, která určuje, kolik bitů v IP adrese připadne síti a kolik hostovi. V tomto případě by měla síť 24 bitů a její adresa by byla 192.168.0.0, přičemž posledních 8 bitů (.1) by byla IP adresa hosta (do takové sítě by se vešlo až 254 zařízení). Pokud je to moc, můžete si pomocí masky počet bitů pro síť zvětšit a mít tak síť pro 62 nebo třeba 14 zařízení, čímž zároveň vzroste počet individuálních podsítí, které můžete používat.

Pokud byste ale chtěli síť naopak zvětšit, už by to mohl být problém. IPv4 adresy jsou sice díky své velikosti dobře zapamatovatelné, ale mají jen 4 miliardy kombinací. Nejen, že je na světě více lidí než adres, ale často má člověk víc než jedno zařízení připojené k internetu. To se snaží protokol zachránit tzv. soukromými adresami, které nejsou unikátní a abyste s nimi mohli používat internet, musíte před výstupem do něj použít překladač adres (NAT) s jednou jedinou globální IP adresou. Ten dá do požadavku místo vaší soukromé adresy svoji a server si tak myslí, že komunikuje s jedním hostem a přitom jich právě může obsluhovat stovky. To sice vyčerpání adres zpomalilo, ale značně to ztížilo věci jako hosting nebo přímou komunikaci mezi dvěma počítači. I přesto adresy nakonec došly...

Naštěstí se s tímto problémem počítalo a vznikla IPv6, která má rovnou 128 bitů, čili 1020 adres pro každé zrnko písku na Zemi. Než nám dojdou, zřejmě to nějakou dobu bude trvat. Zapisují se v šestnáctkové soustavě a mohou vypadat například takhle: 2001:db8::1/32, kde se za každou dvojtečkou vynechávají počáteční nuly a dvojitá dvojtečka značí řadu nul (původní adresa by vypadala 2001:0db8:0000:0000:0000:0000:0000:0001/32).

Zatímco IPv6 adresami můžete plýtvat, jak chcete, s IPv4 musíte šetřit. Dám Vám modelový příklad: Máte přidělenou adresu 192.168.0.0/24 a chcete z ní vytvořit 3 podsítě, které budou obsahovat 15, 14 a 30 zařízení. První síť musí logicky začínat 192.168.0.0 a její maska může být /25 - /30 (31 a 32 nemají místo pro žádné hosty). Podle vzorečku 232-x-2, kde x je maska, můžeme zjistit, kolik zařízení se do sítě s danou maskou vejde. Pokud jich potřebujeme 15, pak nejmenší možná je /27 (až 30 hostů). Podle dalšího vzorečku 256/2x-y, kde x je maska (27) a y je původní maska (24) pak dopočítáme velikost této sítě (32), což znamená, že adresa sítě je 0.0, první zařízení bude mít 0.1, poslední možné 0.30 a 0.31 bude adresa pro broadcast. Tak se dá postupovat i u dalších dvou podsítí, kde další bude mít masku /26 a adresu 0.32 – 0.47 a poslední /27 a adresu 0.48 – 0.79. Tím jsme ušetřili maximum možného místa a ještě nám ho pro budoucí podsítě spousta zbyla.

Ano, vím že toho bylo dnes poměrně dost, ale berte to tak, že na přelouskání článku máte celé prázdniny :). A až skončí (i to se bohužel stává), nezapomeňte se v novém školním roce přihlásit do Cisco kroužku, kde stejně jako letos já budete moci získat CCNA 1 certifikaci, díky které budete těmto článkům konečně rozumět. Za redakci přeji pěkné prázdniny a informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 2L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.

Ondřej Dvořák – 5G Microwave solution s. r. o.

Jaký obor jste na naší škole studoval?

Studoval jsem na střední škole obor sdělovací technika a radioelektronika. Maturoval jsem 2002. Pokračoval jsem na VÚT Brno ve stejném oboru.

Jaký předmět byl váš oblíbený?

Radiová zařízení s panem Burdou.

Jak dlouho vaše firma funguje a na co se zaměřuje?

Samotná firma existuje asi dva a půl roku a zaměřuje se na výstavbu a servis telekomunikačních sítí. Našimi zákazníky jsou tedy mobilní operátoři.

Proč jste při zakládání firmy vybral právě s. r. o.?

Je to lepší než být OSVČ kvůli daním a obratům. Také legislativně je to jednodušší. Založení s. r. o. je v dnešní době jednoduché, takže nebyl důvod řešit jinou formu společnosti.

Víte přibližně, jaké máte obraty?

Zhruba 8 milionů.

Proč jste při zakládání s. r. o. zvolil jako základní kapitál 20 tisíc? Proč ne víc?

Nebylo potřeba. Dnes může ta jistina být klidně jedna koruna, tak jsme si řekli, že dáme 20 tisíc. Ve výsledku je to jedno, může to být i koruna, ale když se pak řeší nějaké výběrové řízení, tak je lepší, aby tam nějaká jistina byla, než mít nějaké s. r. o. s korunou, které bylo založeno pár dní před nějakým tendrem. I kvůli těm tendrům a jednáním je lepší jednat za firmu než za jednotlivce, zvlášť když proti vám stojí nějaká velká firma.

Jaký byl ten impuls, že jste si řekl, že založíte vlastní firmu?

Já jsem pracoval v jiné firmě na vedoucí pozici a řekl jsem si, že to zkusím, že půjdu takzvaně s kůží na trh.

Co byste poradil těm, kdo chtějí založit firmu?

Určitě je dobré nejprve nabrat zkušenosti v nějaké větší firmě, seznámit se s těmi zařízeními. Pokud chce někdo pracovat v oblasti telekomunikací, tak určitě doporučuji začít u mobilních operátorů od těch nejnižších pozic. Bez těch předchozích zkušeností bych se do zakládání firmy vůbec nepouštěl.

Jak těžké bylo získat zákazníky?

Nebyl to problém, protože práce je hodně a lidí, kteří chtějí pracovat rukama naopak málo. Práce je dost, dokonce musíme odmítat práci.

Proč vaše firma není na sociálních sítích?

Naše firma se zaměřuje spíše na velkoobchod a nepotřebuje reklamu pro koncové uživatele. Mám pouze soukromý profil na LinkedInu, kde občas přidám nějakou fotku z práce.

Kolik máte zaměstnanců? Jaký jste zaměstnavatel?

Máme 5 lidí, k tomu 5 externistů, kteří vypomáhají, když je nějaká větší stavba. Jsou to OSVČ, kteří pro mě pracují. Například při stavbě stožárů je potřeba dost lidí, takže případně najímám další.

Doporučil byste ostatním studium na této škole?

Určitě ano.

Jak jsou ve vaší firmě důležité jazykové znalosti?

V naší firmě stačí základní znalost angličtiny pro čtení technické dokumentace a práci v programech v anglickém jazyce. Jeden z našich zákazníků má operátory v Indii, takže pro komunikaci je potřeba zvládnout tu indickou angličtinu.

Upřednostňujete práci v kolektivu nebo samostatnou práci?

Já preferuji práci samostatně, ale bez toho týmu to nejde. Baví mě věci spíše rozjíždět, ale ta rutina je pak už o tom týmu. Je to nutná součást té práce, ale radši pracuji sám.

Jak si představujete uchazeče o zaměstnání? Co děláte pro rozvoj svých zaměstnanců? Jak zajišťujete jejich školení?

Je určitě dobré, když uchazeč o zaměstnání v naší firmě má elektro vzdělání, ale dále si už zaměstnance školíme sami. Například pro práci ve výškách či práci na elektrickém zařízení. Další technologie už jsou tak specifické, že se je zaměstnanci učí přímo v terénu nebo z manuálů, které dodají operátoři, nebo si vytváříme vlastní návody.

Co se vám nelíbilo na předchozím zaměstnání, když jste založil vlastní firmu?

Jde hlavně o to, že když se firma zvětšuje, případně ji koupí větší firma, tak každý proces je delší a složitější. Když mám svoji malou firmu, tak tím pomyslným kormidlem otáčím sám a hned vidím výsledky. U velkých firem je hodně lidí, točí se tam hodně peněz, rozhodování je složitější a činnost firmy není tak efektivní.

 Tímto naše redakce děkuje panu Ondřeji Dvořákovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 2 - Na hranicích - pokračování

Celé stanoviště se zdálo být prázdné. Zbytky raketometu se povalovaly po celém prostoru, zřejmě jej zasáhl granát, oba těžké kulomety měly roztrhané přední plátování. Na zdejším bojišti stálo mnoho vraků pásových vozidel. Většina z nich byla poškozena. Jeden z vojáků naznačil, že z levého křídla se něco blíží. Všichni zaměřili širokou chodbu. Oči byly na zaměřovačích, prsty na spouštích. Všichni připraveni v podřepech. Zpoza rohu vykráčel voják. Nebyl to nikdo jiný, než velitel tohoto stanoviště. Neměl u sebe žádnou zbraň, oči měl sklopené k zemi jako poražený. Poté za ním vykráčeli tři černí pěšáci. Dva z nich byli útoční, kteří svírali dlouhé trnité šavle, prostřední byl velice odlišný. Měl popelavou barvu. Přes ramena přehozen černý plášť. Na prsních plátech bylo několik reliéfů. Jeho helmice byla zdobená stříbrnými pruhy. Ruce byly o něco mohutnější, ale svíral pouze pistoli. Na opasku měl upnutou dlouhou šavli jako jeho druzi. Byla však zdobená, protkaná modrými vlákny, která na ní tvořila bludiště. Z chodby vykráčeli další lidští vojáci a hned za nimi černí droni. To se opakovalo dvakrát. Do prostoru takto celkem vstoupilo přes patnáct dronů a osm vojáků. Vojáci byli odzbrojeni a měli na rukách zářivé náramky. Jediný, kdo jej neměl, byl velitel. Vojáci poklekali na zem a černí droni zaujali pozice za nimi. Zbraně jim namířili k hlavám jako při popravě. Jejich velitel popošel o dva kroky k Simonovi. Pistoli svíral klidně u pasu. Promluvil.
„Slabí odpůrcové Temného řádu, slyšte. Zajali jsme vaše bratry a ty, kteří se nehodlali vzdát, jsme zabili. Nyní je držíme jako rukojmí. Odložte zbraně a vzdejte se, nebo draze zaplatíte všichni.“
Tohle nebylo dobré. To, co tu dron říkal, bylo v podstatě to, aby odhodili zbraně a zemřeli. Věděl, že to asi nepomůže, ale zkusil vyjednávat. Aspoň tím získá čas.
„S kým mám tu čest?“
To, co vyslovil, znělo dost urážlivě a sarkasticky, ale zdálo se, že dron to nepoznal nebo ignoroval.
„Devastátor třetí třídy, sloužící Temnému řádu.“
Simon věděl, že Temný řád má přesnou hierarchii, podle které se pěšáci řídí. Ti, kteří podstoupí určitý počet bojů, jsou povýšeni. Stává se z nich Devastátor. Ten získá určitý počet pěšáků, kterým velí. Je pověřován různými sabotážemi a malými útoky. Pokud bude úspěšný, posunuje se od Devastátora první třídy, postupně až na Devastátora čtvrté třídy. Každý velí vyššímu počtu pěšáků a je pověřován důležitějšími úkoly. Simon také věděl, že po Devastátorovi čtvrté úrovně následuje hodnost Temný bojovník. Ten už nevelel žádné jednotce. Byl to krvelačný bojovník, který se infiltroval do měst, aby zabíjel důležité lidi nebo sabotoval výzkumy. Měl mnohem tvrdší kořínek, jeho zbroj se zdála oproti pěšácké téměř nezničitelná. Využívali různé speciální zbraně od obrovských sekyr až po malé střepinové pistole. Nikdy se se žádným nesetkal a podle řečí těch, co ano, ani nechtěl. Po temném bojovníkovi následoval arci-dron. O těch už nevěděl vůbec nic. Ale podle názvu to byli jejich kápové. Devastátor třetí úrovně byl nejvýše umístěný dron, se kterým se dosud setkal. Přemýšlel, co má dělat. Odhodlal se jen ke slovnímu odporu.
„Nevzdáme se, nemáme to ve zvyku stejně jako vy.“
Dronovy senzory se zableskly. Udělal další krok vpřed. Jeho plášť se ve větru vlnil.
„Tito lidé se však vzdali. Mohli bojovat, ale radši svůj život zachovali o něco déle.“
Simon to chápal, i on by se v některých případech vzdal. Vůbec se mu nelíbilo, jak se dron přibližoval. Byl připraven ho zničit, pokud bude třeba. Pohlédl na ostatní. Byli připraveni zemřít stejně jako on. Dron udělal další krok vpřed. Naznačil při tom zvláštní gesto. Jeden z pěšáků vystřelil. Voják před ním padl do bahna. Kulka mu proletěla hlavu.
„Tak co, už jste si to rozmyslel?“
Tohle bylo moc i na Simona. Dlouho už to nevydrží a zmáčkne spoušť. Pokud to ale udělá, popraví zajatce. Byla to jeho noční můra. Vojáci ztrápeně hleděli do bláta, jako by tam hledali záchranu. Dron ukázal znovu gesto. Ozval se výstřel. Na zem se však svalil pěšák. Henry měl namířenou zbraň směrem k padlému dronovi.
„Promiň, Simone, už jsem to nevydržel.“
Než stačil Simon odpovědět, Devastátor namířil pistoli na Henryho a vystřelil. Projektil zasáhl ruku. Henry zaúpěl a upustil zbraň. Z rány se mu začala valit krev.
„Máte poslední možnost se vzdát, potom je nechám popravit všechny i s velitelem.“
Musel se rozhodnout a hned, nebo uvidí smrt mnoha lidí, kteří sem přišli bojovat ze stejného důvodu jako on.
„Dobrá…“

 - Jan Balošák

Pranostiky na červen

• Červen studený, sedlák krčí rameny.
• Jaro přízeň, a léto trýzeň.
• Jestli v máji neprší, červen to dovrší.
• Když máj vláhy nedá, červen se předá.
• Na mokrý květen přichází suchý červen.
• Netřeba boha o déšť prositi; přijde hned, jak začneme kositi.

Ztráty a nálezy

Již z hloubi minulých měsíců na svého majitele čekají osiřelá kalkulačka Casio a také bílá sluchátka (pecky). Ani pro stříbrnou termoláhev inzerovanou v květnu si nikdo nepřišel.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John