Úvodník

V lednu minulého roku jsem se zamýšlel nad novoročními předsevzetími a jejich namnoze jepičím životem. Letos pojednám o něčem, co svým způsobem může být pro někoho novoročním předsevzetím, ale rozhodně by nemělo mít jepičí život. Tou činností není nic jiného než četba, a to ponejvíce četba krásné literatury neboli beletrie.

Nejspíš nebudu daleko od pravdy, když zveřejním pocit asi většiny lidí, že se jim v časech jejich pobytu na střední škole příliš nechtělo učit se do literatury všechna ta období a spisovatele, kteří byli s těmito epochami autorsky svázáni. Tím méně pak přehršel děl, která zmínění autoři sepsali. Jelikož však platí obecná zkušenost, že snáze přijímáme to, čemu jsme přišli na kloub, takříkajíc vzali jsme si za své, nabízí se nevyhnutelně logická úvaha, že cestu ke zvládnutí literárního učiva si můžeme velmi usnadnit, přečteme-li si od různých autorů z různých období jejich díla, vhlédneme tak jejich prostřednictvím do dané doby a tím také lépe pochopíme smýšlení a konání lidí oné doby, navíc si rozšíříme svou schopnost vnímat věci a děje v příčinných souvislostech.

Abychom se nenechali od četby odradit tím, že hned napoprvé sáhneme po knize, jejíž obsah je nad naše možnosti vnímání skutečnosti, což je dáno především věkem a našimi dosavadními zkušenostmi, musíme si vybrat knihu, jejíž obsah nás zaujme a v dané chvíli osloví. S výběrem knih krásné literatury je to podobné jako s výběrem klasické neboli vážné hudby. Pokud si nechceme dveře k jejímu plnohodnotnému vnímání uzavřít, poslechneme si ponejprv spíše Mozarta, Čajkovského nebo třeba Smetanu či Dvořáka, a Stravinského, Debussyho a další skladatele - řekněme trošku komplikovanější - si necháme na později, až si naše uši tomuto druhu hudby více přivyknou. Pak je dokonce šance, že se z nás stanou tzv. fajnšmekři a do budoucna si nenecháme ujít jedinou příležitost zavítat do koncertní síně. S výběrem správné knihy ve správný čas jsme na tom do značné míry stejně. A k tomu, abychom se neztratili v té přemíře děl, která se nám nabízejí, a k četbě si našli cestu, která nás bude trvale provázet celým naším životem, nám v naší současné situaci pomůže tzv. kánon děl povinné četby, z jehož nabídky si vybereme čtvrtinu děl, jež obsahuje. Je sestaven tak, aby díla v něm uvedená čtenářům umožnila nahlédnout do nejrůznějších epoch kulturního a společenského vývoje lidstva a i žánrově jsou vybrána tak, aby čtenáři mohli ochutnat jak z prózy, tak z poezie i dramatu.

Četbou knih totiž člověk čerpá nejen informace, ale zažívá i dějové napětí, rozvíjí svou představivost a v neposlední řadě obohacuje svou slovní zásobu, upevňuje si pravopis. Ne náhodou dnešní mladí lidé mnohdy ztrácejí ve svých písemných projevech schopnost tzv. logické návaznosti, protože na ně za všech stran útočí zkratkovitá zobrazení skutečnosti formou nejrůznějších klipů a hlavně se k nim všechno dostává v hotové, většinou filmové, podobě, čímž je zcela potlačena schopnost rozvoje vlastní fantazie a představivosti. Naši současnost ovládl spěch až chvat, zvykli jsme si všechno vyjadřovat ve zkratce, dokonce i vlastní životopis, který předkládáme svému zaměstnavateli a prezentujeme jím svou osobnost, již nemá charakter ucelené práce, ale smrskl se jen do jakýchsi odrážek, které jsou pouze heslovitými odpověďmi na konkrétní předtištěné otázky, bez nutnosti vtělit tyto odpovědi do srozumitelných a logicky sestavených vět. Adresát se tak sice dozví, jak se jmenujeme, kde bydlíme, co jsme vystudovali, případně kolika jazyky mluvíme a co nás baví, ale o charakteru naší osobnosti nezjistí takřka nic.

Proto nenechejme své duše okorat a vrhněme se do četby knih. Zvláště pak v právě probíhajícím zimním období, které je pro tuto činnost snad nejpříhodnější.

 -jo-

Trek v Cairngorms

Při návštěvě Skotska jsem se já a tři další vydali do nitra pohoří Cairngorms, konkrétně na horu Cairn Gorm. Čekali jsme pouhý výhled z vrcholku hory, nakonec se nám ale naskytla dechberoucí podívaná po celou dobu treku.

Již při příjezdu do střediska pod horou Cairn Gorm jsme byli ohromeni. Chvíli jsme nevěděli, kam jít, ovšem našli jsme si stezku, která nám nejvíce - alespoň zdánlivě - vyhovovala. Naše výprava se rozpůlila na dvě dvojce - jedna se rozhodla pro lanovku, druhá, jejíž součástí jsem byl, se vydala po rychlé přípravě směrem k vrcholu.

Ihned na začátku stezky jsem si všiml něčeho, co jsem právě na tak odlehlém místě nečekal. Cesta totiž byla celá vyložena kameny a navíc byla po bocích značena malými kamennými pyramidami. Po pár krocích strmě vzhůru se nám ale pomalu začal rýsovat pohled směrem do nížiny, odkud jsme přijeli. Výhled na malebnou skotskou krajinu nabízel několik jezer obklopených lesy a rašeliništi pokrytými vřesem. Při rozhlížení se po okolí jsem najednou spatřil útes, který mne zaskočil. Vypadal, jakoby byl oprýskaný vlnami moře a oceánským větrem. Nacházeli jsme se však několik desítek mil od břehů Severního moře.

Blížili jsme se k checkpointu, ve kterém končila dráha lanovky, a v jeho vnitřku se nacházela menší kavárna. Ještě před příchodem se však kromě nadmořské výšky zvedal i vítr. Čím výše jsme šli, tím bylo počasí nepříznivější. Nejen kolem vrcholku Cairn Gorm se totiž doslova točil dlouhý mrak. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na cestu, konečně již na samotný vrchol hory, po níž je pojmenováno celé pohoří a národní park.

Jen pár metrů od checkpointu začínalo schodiště, jehož konec byl v nedohlednu. Po několika minutách silného větru a nespočtu schodů se nám podařilo dostat se na vrchol. Bohužel onen mrak, který jsem zmiňoval dříve, byl právě tam, kde se nachází finální pyramida stezky. Vidět jsme mohli maximálně na 50 metrů, drželi jsme se tak pro jistotu u sebe.

Nazpět z hory Cairn Gorm jsme zvolili jinou cestu, dá se říci okružní. Vedla přes hřeben hned vedle hory, a tak se zdál být sestup na mapě snadný. Jenže po strmém úseku cesty se před námi najednou otevřela obrovská louka končící propastí. Z protilehlého srázu propasti vyrůstala hora. Zprvu jsme váhali, zdali se máme vydat tam, kde ani není stezka, avšak zvědavost nás dohnala a rozhodli jsme se prozkoumat krajinu před námi.

Uprostřed pláně tekl malý potok, jehož černé břehy bily přímo do očí. V něm jsme spatřili jakousi žlutou vestu, doufali jsme, že ji jen někdo ztratil. Naštěstí tomu tak bylo. My jsme si však museli nyní dávat pozor, jelikož zdánlivě snadný terén se proměnil v hluboký mech a občasnou bažinu. Když se blížil začátek příkrého msvahu, objevil jsem v krajině jakousi mýtinku, asi 2 - 3 metry v průměru. Jelikož se rozléhala v mírné prohlubni, jako první mě napadlo, že ji mohl vytvořit nějaký impakt meteoritu. Avšak tuto myšlenku jsem ihned zavrhl, jelikož mýtinka byla zcela plochá. Mohlo jít také o strom, který nedlouho předtím musel být vytržen. To by samo o sobě mohlo dávat smysl, podkopává to však fakt, že v okruhu několika kilometrů se žádný jiný strom nenacházel.

Tu se však před námi otevřela dechberoucí scenérie. Místo, o kterém jsem si myslel, že je nějakou propastí, totiž bylo velkým horským jezerem. Stáli jsme na srázu, několik desítek metrů nad hladinou. K břehu jezera jsme se bohužel nemohli dostat, ale strávili jsme zde několik minut a kochali se okolím. Poté jsme se ale již museli pomalu vydat na zpáteční cestu.

Jelikož jsme nepočítali s tím, že bychom se takto odklonili od trasy, museli jsme najít pomocí mapy v telefonu stezku zpět. V nepříznivém počasí a téměř s nulovým signálem se mi však nedařilo určit naši polohu. Vydali jsme se tak zhruba tím směrem, kde by se měla nacházet naše původní stezka.

Jako první nás čekal příkrý kopec, na jehož vrcholu se nacházelo několik balvanů. Pod jedním z nich jsme si na chvíli sedli a rozdělali svačinu. Dokonce jsme při odpočinku spatřili jakéhosi živočicha, který však byl poměrně plachý a z dáli jsme ho nepoznali. Následně se však již před námi objevila naše stezka. Zavedla nás k úseku zvanému „Goat Trail“ (doslova Kozí stezka). Při sestupu jsme zde museli být náramně opatrní. Převýšení „trailu“ bylo totiž enormní, řekl bych, že sklon stezky se blížil pravému úhlu. Nicméně nabízela krásný pohled do údolí před námi, do něhož jsme právě mířili.

Vedle stezky se nacházel nádherný pahorek, pod kterým se mezi tisíci kameny rozprostírala dvě malá jezírka. Z nich šuměl podél stezky vedoucí již ke středisku malý potok. Kolem něj se rozléhala krásná planina, skoro jako vytržená z pohádky. Všude okolo vřes a jen šumění potůčku narušovalo jinak „ohlušující“ klid. Měl jsem pocit, jakoby právě na tomto místě kdysi stávala jakási osada, kterou obývali původní obyvatelé Skotské vysočiny. Zde však již končil náš trek a my jsme se vrátili zpět ke středisku, kde na nás už čekala druhá dvojice.

Velkolepost a klid celé oblasti mne ohromily. Když se zamyslím nad tím, že ono horské jezero jsme našli jen díky tomu, že mě můj parťák přemluvil, abychom sešli ze stezky, říkám si, co jsme na tom místě mohli vše najít, jen kdybychom měli více času. Prozkoumávání tohoto pohoří by určitě stálo za to.

Pohoří Cairngorms a vlastně celý stejnojmenný národní park nabízí mnoho míst, která má cenu navštívit. Vedle různých treků se zde nachází například malebné vesnice, ve kterých lze navštívit palírny světově známé skotské whisky. Pokud tedy rádi objevujete a cestujete, právě Skotsko by mělo být tím místem, do kterého zabodnete prst na mapě.

 - Ondřej Langer

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Poslední rozhovor byl proveden s naším studentem Martinem Kuráněm.

Martin Kuráň - O cestě do USA

Mohl by ses nám krátce představit?

Jsem studentem čtvrtého ročníku oboru elektrotechnika. Mimo školu se věnuji sportovnímu šermu.

Jak ses k cestě do Ameriky dostal?

Moje máma pracuje ve firmě Honeywell, která již třináctým rokem nabízí studijně zábavní program pro děti zaměstnanců v rozmezí od 16 do 18 let věku. Hlásil jsem se již minulý rok, to mě nevzali, ale letos to už vyšlo.

Jak probíhalo výběrové řízení?

Musel jsem vyplnit dotazník s otázkami typu, co by mi program dal, jak vidím svoji budoucnost a podobně. Ten se odevzdal a firma vybrala.

Do které části Spojených států jsi jel?

Byl jsem ve městě Huntsville ve státu Alabama.

Jak dlouho jsi na cestě strávil?

Celkově týden, samotný program byl na pět dní. Každý den byl zajímavý, byly i jiné zajímavé aktivity.

Mohl bys nám popsat, jak vypadal tvůj den?

Budíček byl většinou kolem šesté hodiny, měli jsme asi 20 minut na základní hygienu, poté nás odvedli na snídani. Následně nás rozdělili do týmů, které chodily po různých stanovištích. Každý den chodily týmy na jiná stanoviště v rámci US Space and Rocket center. To pořádá pro veřejnost takzvaný Space camp. Na bázi toho existuje také program Honeywell leadership challenge academy, kde jsou mimo jiné aktivity na budování leadershipu a kolektivu. Součástí byly například různé simulátory, například simulátor chůze na měsíci, simulátor přetížení, centrifuga, 3G simulátor, mnohé letecké simulátory, například jsem trávil asi čtyři a půl hodiny na simulátoru stíhačky F-15. Zajímavý byl simulátor vesmírné mise, kde se tým rozdělí na tři části. Čtyři účastníci plnili úkoly v modulu ISS, čtyři byli v raketoplánu a zbytek byl v řídícím středisku. Byl vždy velitel řídícího střediska, dále velitel a asistent pro ISS.

Kdo s tebou jel? Měl jsi na cestě někoho známého?

Jelo se mnou pět lidí z Olomouce, ale s těmi jsme se poznal až na letišti. Jinak ne. Z České republiky to byli celkem tři z Brna, jeden z Prahy a šest z Olomouce. Do deseti týmů bylo rozděleno 160 lidí z celého světa.

Měl jsi čas na to, aby ses podíval do města a podobně?

Vůbec ne. Byli jsme prakticky celou dobu zavření v kempu, pořád nás musel někdo hlídat. Pořád jsme byli pod dozorem člověka, kterému říkali crew trainer, ten nás vodil po těch atrakcích, simulátorech a podobně, toho jsme se museli pořád držet. Hlavně asi proto, že tam byli i mladší účastníci.

Objevil jsi nějaké nové jídlo, které jsi odtud neznal?

Moc ne, protože jsem v Americe byl už dříve a většinu jídel jsem znal. Překvapila mě rozmanitost jídel, kdy jsme na obědy a večeře měli prakticky jenom hamburgery. Přezdívá se tomu hamburgerová dieta. Akorát k snídani jsme měli vajíčka, ale ne jako tady. Bylo to jako vajíčka na cukru.

Kdybys měl příští rok možnost jet znovu, jel bys?

Lákalo by mě si na těch stanovištích například zkusit jiné pozice, protože když jsme se kupříkladu rozdělili, už to tak zůstalo a ostatní si to nezkusili. Bylo na to poměrně málo času.

Která aktivita či pozice se ti líbila nejvíc?

Líbilo se mi všechno, ale nejzajímavější a nejvíce reálná byla aktivita s názvem accident command, kde nás opět rozdělili do částí. Jedna část byla SAR tým (Search and rescue), který má na starosti prohledávání sutin a trosek, hledání zraněných lidí a jejich zachraňování. Mě ustanovili kapitánem tohoto týmu, takže to bylo zajímavé, dvě a půl hodiny stresu. Pak tam byli medici, takže když jsme někoho našli a vyprostili, předali jsme ho medikům a ti jej odvezli do nemocnice. Dále tam byl tým logistiky, který měl přerozdělovat materiál mezi ostatní týmy a stůl velitelů, kde byl velitel celého zásahu, velitel SAR týmu, tedy můj přímý nadřízený, velitel mediků a velitel administrativy. Mělo to simulovat, že v městě bylo tornádo a zničilo celé nákupní středisko. Dostali jsme mapu prvního a druhého patra a měli jsme tam posílat tzv. dobrovolníky, kteří označovali zraněné páskami. Zelená znamená lehké poranění, žlutá středně těžké poranění, červená těžké poranění a černá smrt. Podle toho se pak rozděloval i materiál. Červení potřebovali nosítka, aby přežili transport, žlutým stačila ta vojenská nosítka. Trvalo asi půl hodiny, než jsme se naučili, kdo co potřebuje, potom už jsme to zvládali. Bylo stresující, ale zajímavé zkusit si, jak by se taková situace řešila, kdyby nastala.

Jaká byla možnost se procvičit v anglickém jazyce?

V týmu jsem měl poměrně dost Čechů, ale snažil jsem se mluvit spíš s těmi ostatními právě z toho důvodu, abych se procvičil v angličtině. Nejhorší dorozumění bylo s lidmi z Indie z důvodu jejich zvláštního přízvuku.

Jak probíhal poslední den? Byl nějaký ceremoniál?

Ano, byl ceremoniál s vyhlášením, kde každému týmu předali diplom za absolvování tohoto programu. Následně byl vyhlášen nejlepší tým dle počtu bodů, každá aktivita byla bodovaná. Vítězem se stal náš tým, což jsme nečekali. Následovala večeře, na kterou objednali šéfkuchaře z restaurace, takže poslední večeři nebyly hamburgery. Potom byla party, na kterou byl objednán DJ. Další den už jsme se vydali na cestu domů.

Měli jste proplacené letenky?

Honeywell platil celý program, ubytování, jídlo a polovinu ceny za letenky.

Jak dlouho jste letěli?

Celkově asi 20 hodin. Letěli jsme s dvěma přestupy, ve Frankfurtu a ve Washingtonu.

Myslíš, že ti tato zkušenost pomůže v pracovním životě?

Rozhodně mi pomůže při práci v týmu. Bylo tam dost aktivit na stmelování týmu a práci v týmu. Pomůže mi zkušenost se spoluprací s lidmi z celého světa, které jsem předtím neznal. Například ten accident command mi pravděpodobně pomůže v klidu řešit stres vyvolávající krizové situace, v simulaci stíhačky jsem zase musel v krátké chvíli vyhodnotit mnoho faktorů a na jejich základě se rozhodnout. Jiné aktivity mi zase pomohly se zlepšit ve vysvětlení svého nápadu nebo návrhu různými způsoby například i pro člověka mimo daný obor.

Jaký zážitek ti nejvíc utkvěl v hlavě?

Asi nelze říci jeden konkrétní zážitek, líbil se mi celý kemp.

Získal jsi nějaké kontakty?

Ano, s některými z týmu si doteď píšu. Byla to dobrá možnost poznat lidi z jiných kultur, v tomto ohledu to bylo velice zajímavé.

Říkal jsi, že jsi už předtím v Americe byl. Kdy a při jaké příležitosti?

Byli jsme tam tři roky zpět na vánoce, protože tam máme rodinu. Je to v Indianě, blízko Chicaga. Asi tři hodiny cesty, což je v Americe málo.

Jak ses vyrovnal s časovým posunem?

Cestou tam to nevadí, protože těch devět hodin navíc, co tam je, člověk většinou vydrží a jde spát normálně večer. Zpátky to působí prakticky obráceně, protože člověk by musel vydržet ještě o den déle, aby šel spát u nás večer. Já jsem byl celou cestu zpět vzhůru. Bylo to zajímavé, protože jsme se vraceli v sobotu a já jsem v neděli měl turnaj v Teplicích. Po příjezdu jsem strávil doma asi dvacet minut, odhodil jsem kufr, vzal jsem sportovní věci, pojedl a jel na turnaj, takže jsem spal až v Teplicích na hotelu. Na turnaji první zápasy docela šly, protože jsem v sobě měl asi čtyři kávy, ale později se ta únava začala projevovat. Poslední zápas jsem vedl 8:4, ale prohrál jsem 15:9. Člověk při takové únavě přestává vnímat a ovládat své tělo. Ale body do žebříčku turnaj samozřejmě přinesl.

 Tímto naše redakce děkuje Martinu Kuráňovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

IT doupě

Jak funguje Internet - VLAN

Zdravím vás u dalšího dílu této internetové ságy, kterou jsem napsal už v prosinci ale někdo nejmenovaný ji zapomněl dát na web. Má dojná kráva jménem Sítě stále nevyschla a ba naopak se zdá, že je větší, než jsem si myslel. Dnes si ukážeme jednu z nejdůležitějších věcí, co budete jako správce sítě potřebovat, a to konkrétně segmentaci sítě nikoliv podle lokace (jako to normálně dělají routery a switche), ale podle funkce.

Dejme si příklad. Máme třípatrovou firmu a v ní několik oddělení, z nichž každé by mělo mít svoji vlastní síť. Proč neudělat jen jednu síť, ptáte se? Už jen z toho důvodu, že každé zařízení jednou za čas pošle všem ostatním na síti broadcast, a kdyby takových bylo více, celá síť by se ucpala. Můžeme tedy zkusit více sítí a použít routery - ani to není úplně ideální. Routery jsou drahé, ale hlavně spojit například část oddělení z prvního a část ze třetího patra bude logisticky docela náročné a dlouhodobě neudržitelné řešení. Je tu ale ještě jedna možnost.

VLAN je schopná vyřešit všechny naše stávající problémy. Funguje na té nejnižší vrstvě, takže nám k její funkci stačí obyčejný switch, jednoduše se škáluje, je bezpečná (komunikovat mohou jen uživatelé se stejnou VLAN, o „interVLAN“ se zmíním později) a hlavně není závislá na lokaci - i přes to, že je každá z jiné sítě, mohou z prvního až třeba do stého patra putovat všechny současně na jednom kabelu.

To, z jaké VLAN frame pochází, zjistí switch podle jeho hlavičky. V praxi se používají ty s ID od jedné do tisíce, i když ta první bývá často nastavená jako defaultní pro všechny sítě. Kromě toho je v hlavičce i priorita, používaná hlavně u hlasových komunikací. Pro každý port switche se dá nastavit konkrétní VLAN (access port), a podle toho potom daný frame přesměruje. To platí i pro broadcasty, které konečně nezahltí celou síť.

S jedním switchem je nastavení celkem snadné. Pokud se ale chce dostat do sítě, kde je stejná VLAN, ale úplně jiný switch než ten váš, musíte vytvořit trunk. Tak se označuje spojení mezi dvěma switchi/routerem, které funguje jako bílá listina a můžete na něm nastavit, která VLAN projde a která se od tohoto switche nehne ani na krok.

A tímto se dostáváme k poslednímu problému. Doteď totiž nemohly různé VLAN komunikovat mezi sebou, protože je switch nepustil. Tady už potřebujeme podporu IP adres a zároveň zajistit, že všechna zařízení ve stejné VLAN mají stejnou IP sítě. Nejstarší z metod pro interVLAN routing používá pro směrování router, do kterého vede z každé VLAN jeden kabel. Protože je ale fyzických portů na routeru jako šafránu, tato metoda se prakticky nepoužívá. Mnohem efektivnější je tzv. Router-on-a-Stick, který získal své jméno díky tomu, že je v diagramech na okraji. Místo fyzických portů používá ty virtuální (subinterface), z nichž každý může mít jinou ip adresu. K routeru tak stačí jeden jediný kabel a on už vše přesměruje. Poslední dobou se ale velice uchytily Layer 3 Switche, které oproti těm normálním zvládají i IP adresy a protože je čtou hardwarově, jsou dokonce rychlejší než samotný router.

Tak, a za mě nejtěžší problematiku z celého CCNA máte za sebou. Nicméně pro správné pochopení je třeba také praxe. K té se dostanete, pokud úspěšně splníte CCNA1 a zapíšete se do dvojky. Tam se naučíte nejen vše možné i nemožné o VLAN, ale i o STP, Etherchannelech, DHCP, FHRP, WLAN a dalších. Umělá inteligence sice pomalu nahrazuje programování, ale správu sítě jen tak neovládne. Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Pranostiky na prosinec

• Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
• Mokrý leden - prázdné sudy - neurodí se vína.
• Mlhavý leden - mokré jaro.
• Roste den, roste i zima.
• Leden studený, duben zelený.
• Neudrží leden, neudrží ani jeden.
• Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
• V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.

Ztráty a nálezy

V lednu čeká na svého majitele v kanceláři pánské sako šedé barvy.

Zároveň opět připomínáme, že veškeré věci, které ve škole naleznete, odevzdejte prosím v kanceláři. Ti, kteří svou ztracenou věc hledají, se k ní právě v kanceláři nejsnáze dostanou.

Elektronka tímto děkuje všem poctivým nálezcům.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John