Úvodník

Každá doba se odehrává v určitých kulisách a politickém prostředí, což se do značné míry propisuje do svým způsobem specifické slovní zásoby, která je pro onu dobu charakteristická. Přitom mnohým z nás ani nepřijde, že se každodenním používáním slovní zásoby mateřského jazyka stáváme mimoděk spoluúčastníky vývoje tohoto jazyka. Jazykový vývoj se děje cyklicky v následujících třech stupních, jimiž jsou „úzus“, „norma“ a „kodifikace“. Frekvence užívání některých slov nebo třeba slovních spojení se natolik zvýší, že se dostanou chtě nechtě do běžného slovníku nejen mezi obyvatelstvem, ale občas dokonce i do slovníku sdělovacích prostředků. A máme tu „úzus“. Zprvu jsou tato slova mnohdy pro značnou část uživatelů jazyka neobvyklá a pro někoho dokonce nestravitelná, ale po čase se hrany odporu otupí a ona zprvu ne právě tolerovaná slova vejdou do běžného života na všech jeho jazykových úrovních. Stanou se „normou“. A protože jazykovědci aktualizují spisovnost mateřského jazyka ve svých jazykových příručkách, jako je například Slovník spisovného jazyka českého nebo třeba Pravidla českého pravopisu, v poměrně velkých časových odstupech, dočkáme se „kodifikace“ vždy až za dosti dlouho dobu.

Na tomto místě bych rád odlišil problematiku jazykové spisovnosti od problematiky užívání tzv. plevelných slov, slovních spojení, nebo dokonce celých hesel, což s sebou nese již na začátku zmíněná konkrétní doba, v níž jazyk používáme. Zatímco jako zástupce problematiky spisovnosti vnímám například takové slovo „Česko“, které je dnes již zcela běžně užíváno, ač v době svého prvovýskytu většině lidí trhalo uši, zástupci plevelnatosti se mi vynořují zcela konkrétně ve spojení s dobou, která jim dala vzniknout. Tak například slovo „pracující“, které bylo hrdě používáno v socialistických tiskovinách před rokem 1989, bylo elegantně nahrazeno souslovím „daňový poplatník“. Některá slova tohoto typu však zůstávají, nehledě na dobu, v níž jsou používána. Takovou trvalkou je například slovo „jako“, případně „jakoby“. Všimli jste si, jak často užíváme právě těchto slov, a mnohdy svůj mluvní projev vyfešákujeme ještě slovy „prostě“, „jaksi“, „tak“… A nerad bych zapomněl, že svou naprosto nezastupitelnou funkci má pro sdělnost projevu ještě sportovci hojně užívané slovo „určitě“ nebo ještě lépe „Tak určitě“, zazní-li na začátku věty.

Dalším nešvarem jazykového projevu moderátorů ve sdělovacích prostředcích je skutečnost, že používají neadekvátní oslovení pro osoby, o nichž se ve svém zpravodajství zmiňují. Ze zpráv klidně zazní sdělení, že někdo někoho okradl a následně mu zapálil dům a vzápětí se o této svým činem zavrženíhodné osobě dozvíme, že „pan“ obžalovaný byl odvezen z vazební věznice k dalšímu výslechu. Ano, chápu, že existuje presumpce neviny, takže dokud není viník pravomocně odsouzen, mělo by s ním být nakládáno jako s nevinným. Co ale říci na další sdělení moderátora zpráv, v němž se dovídáme, že Petr Pavel přijel na návštěvu Zlínského kraje? Jistě, nic se nesmí přehánět a chápu, že doba, kdy při jakékoli zmínce jména a příjmení předrevolučního nejvyššího představitele tehdejší ČSSR vždy zaznělo: První tajemník komunistické strany Československé socialistické republiky a prezident Československé socialistické republiky soudruh Gustáv Husák na sjezdu zdůraznil, že…, je snad už definitivně minulostí, ale cítíte ten nepoměr v prokazování úcty? Všichni víme, že pan Petr Pavel je prezidentem republiky, ale cožpak si nezaslouží, aby jeho jméno bylo vždy zmíněno alespoň v následující podobě: Prezident republiky Petr Pavel… Stejně jako by stačilo použít v případě zmínky o obžalovaném jednoduše slovo „obžalovaný“ nebo „obžalovaná“, protože koncovka těchto zpodstatnělých přídavných jmen explicitně vyjadřuje rod a tedy oslovení pan či paní nemá, zvlášť když za tímto slovem nenásleduje konkrétní jméno delikventa, žádný význam.

Úplně samostatnou kapitolou je pak zaplevelování mateřského jazyka slovy přejatými z cizích jazyků, zvláště pak z angličtiny. Místo výzvy je před námi challenge, pokud jsme si dobře vybrali, uskutečnili jsme good choice, mládež pak chutě označuje důchodce za boomery a pokud se ucházíme o práci či studium, neobejdeme se bez „sívíčka“ To už je ale původně z latiny, jen tomu naši současníci dali anglickým spellingem písmen „c“ „v“ tuto cool podobu, abych zůstal stylovým. Slušně se mnou škublo, když jsem v restauraci slyšel někoho, jak si objednává „sízr salát“. Tak bych mohl pokračovat hodně dlouho, ale poněvadž tento úvodník již třikrát překonal minimum počtu slov maturitní slohové práce z českého jazyka, slušelo by se pomalu spět k nějakému vyústění.

Co tedy říci na závěr? Víme všichni, že vývoj všeho je přirozenou součástí našeho života, nevyhne se tedy ani mateřskému jazyku. Měl by být ale smysluplný a ctít genialitu pravidel pravopisu naší řeči. Jsem už dost dlouho na tomto světě, a tak si ještě zcela jasně pamatuji na pravopis slov gymnasium, president, fysika, jejichž dnešní pravopis byl kodifikován již před několika desetiletími a tvary, jak jsem je zde výše uvedl, nám už dnes opravdu připadají archaické. S odstupem času tomu tak bude nejspíš i u těch slov, jejichž dnešní modernizovaná podoba nám zatím ještě poněkud neladí. Inu, to je vývoj!

 -jo-

Ledová past - pokračování

Simon byl naprosto otráven, museli už zaznamenat přes třicet min. Práce byla zdlouhavá a na jeho vkus nudná. Ukázalo se, že zde je průjezdná trasa a teď už prozkoumávali její poslední část. Když nakonec Peterson řekl, že mají hotovo, Simon si oddechl. Zachycené miny si zaznamenali na mapy. Jeden z vojáků dostal roli navigátora, měl za úkol v průběhu jízdy Howarda informovat, pokud se k nějaké z min blížili.

Jízda znovu započala. Simon si nemohl nevšimnout napětí vznášejícího se ve vzduchu. To, co mina udělala s předchozím vozidlem, vtisklo strach do každého. Co když nějakou přehlédli? Nepříjemné ticho narušovalo jen občasné zasténání raněného. Simon během chvilky začal sám pociťovat úzkost. Zatnul pěsti a strnule se zahleděl na drážkovanou podlahu potřísněnou od bláta. Jeho sluch se zaměřil na zvuky pronikající do vozidla. Skřípání kovu, hučení motoru, nic zvláštního. Pokoušel se mysl oprosit od myšlenek na náhlý výbuch přímo pod nákladním prostorem, ale ty se vždy vrátily.

Teprve zhruba po hodině jízdy strach začal pozvolna opadávat. Vojáci už nebyli bílí jak stěna a rozhovory postupně nahradily ticho. Stev se však do řeči neměl, držel se za hlavu a v druhé ruce svíral pistoli.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Simon a šťouchnul do něj.
„Jo, jen mě trochu bolí hlava.“
„Odpočiň si.“

Simon ho poplácal po rameni a přesedl si za Petersonem. Poručík podrobně zkoumal mapu a fixem do ní zakresloval odhadovanou oblast minového pole.
„Budeme muset ověřit, jak velké je, mohli klidně oblast kolem zákopu zaminovat celou,“ zamumlal.
Simon přikývl.
„Jak daleko jsme od našeho cíle?“
„Asi hodinu.“

Cesta pokračovala vcelku bez problému, než se Petersonovi ozval do vysílačky Howard. Hlásil, že zpozorovali dvě věže kanónů typu bitevní krysa. Vozidla se zastavila a začalo se plánovat, co dál. Nejjednodušší způsob byl, aby je zlikvidoval tank. Mohl je odstřelit, a přitom být mimo jejich dosah. Muselo se to však důkladně promyslet. Druhá možnost byla nechat je být a prostě kolem nich projet. Neměli by je napadnout, protože nemají co zachytit, jejich senzory snímají teplo. Mohli zachytit motor, ale Peterson už na základně říkal, že na všechny nechal namontovat chladicí turbíny. Simon by byl radši pro jejich zničení, ale odhlasovala se druhá možnost. Peterson nechtěl riskovat prozrazení.

Rozjeli se tedy vpřed. Simon průzorem pozoroval, jak se k nim blíží. Jejich tvar připomínal věž normálního tanku. Jediným viditelným rozdílem byl zabudovaný senzor. Malé dělo oproti dělu jejich tanku vypadalo neškodně, ale opak byl pravdou. Tyhle kanóny byly nebezpečné zvlášť svou vražednou přesností a rychlostí střelby. Vzdálenost mezi vozidlem a kanónem se rychle zmenšovala. Zatím se zdálo, že senzory nic nezachytily, protože obě bitevní krysy hleděly jiným směrem bez jakýchkoliv známek aktivity. Simon si otřel pot z čela a znovu pohlédl do průzoru. Srdce se mu rozbušilo, když spatřil, že jeden z kanónů se začal otáčet a přímo jejich směrem. Zaměřují je!

Přiložil pohotově ruku k vysílačce, aby o tom informoval. Než však stiskl tlačítko, věž se zastavila. Pravidelné pátrání, blesklo mu hlavou. Nevěděli o nich, to se jen věž pootočila do jiného sektoru.
„Všechno se zatím zdá být v pořádku,“ ozval se z vysílačky velitel tanku.
„Potvrzuji,“ odpověděl Simon.
Oči přitom nespouštěl z věží, které pomalu míjeli. Nacházely se jen pár desítek metrů od nich, kdyby teď zahájily palbu, řidič by neměl sebemenší šanci se spršce vyhnout. Ve skutečnosti by nestihl zareagovat nikdo, z téhle vzdálenosti se na palbu reagovat ani nedalo.
„Projeli jsme,“ informoval chvíli poté znovu velitel.
„Rozumím.“
Zdálo se, že senzory nic nezachytily. Nakonec byl tento plán také dobrý. Simon si oddechl a posadil se na sedadlo.
„Vidíte, říkal jsem vám to,“ ozval se Peterson, který po celou dobu jen bezstarostně seděl, zřejmě naprosto důvěřoval tomu, co navrhl.
„Já nic neříkám,“ ospravedlnil se Simon.
Když se jim podařilo zdolat i tuto překážku, morálka znovu stoupla. Dokonce i raněnému se na tváři objevil náznak úsměvu.

Neuplynula ani hodina, když Howard oznámil, že zákopy jsou na obzoru. Přejeli za jeden z vraků velkého černého pásového vozidla. Tank nechali opodál, aby náhodou nebyli odhaleni. Po celé nebezpečné cestě to teď nesmějí něčím podělat.
„Simone, vezměte periskop, vylezeme na auto a podíváme se, jaká je tam situace.“
Simon přikývl a otevřel jednu ze skřínek na stěně. Uvnitř bylo několik skob, lano, smotaná síť, plachta a periskop. Vyndal ho ze skříně a nasadil si plynovou masku. Oba vystoupili z vozu. Peterson mu pomohl vyzvednout periskop nad vrak vozu. Opřeli jej, upevnili a poté přes něj Simon nahlédl. Ve sklíčku viděl jasný obraz zákopů. Táhl se z jihozápadu na severovýchod. Z některých jeho částí vyčnívaly černé barikády připomínající plástve. O pár metrů dál byly ve stejných rozmezích rozmístěné kanóny třídy bitevní krysy. Takřka neprostupná zeď.

Tohle místo si moc dobře pamatoval, jako by tu snad byl včera. Doopravdy jej však viděl před dvěma lety. Velitelství tou dobou rozhodlo, že nepřítele zatlačí, a to byla chyba. Velká chyba, protože vůbec nečekali, jak je připraven. Na útok měli přes dva tisíce mužů, těžkou techniku a dělostřeleckou podporu. Když však útok započal, pěšáci zákop hájili bez jediného zaváhání. Bitevní krysy měnily lidi v řešeta. Hlínu překryla rubínová pokrývka. Během první půl hodiny se možná části zákopu podařilo obsadit, jenže poté se na obzoru objevily posily. Pěšáci, zřejmě vysláni z města Temného řádu. Takové množství, že hájit nepřátelský zákop, který ještě ani nebyl pod plnou kontrolou, by byl holý nesmysl. Vojáci začali ustupovat, i jejich samotní velitelé, dokud ještě mohli. K dalšímu útoku na zákop se již nikdo neodhodlal. Válka se změnila v obranu vlastního a boj mezi nimi.

Simon zachytil pohyb. Několik pěšáků se přemísťovalo uvnitř zákopů, zřejmě jen hlídka. Rozhlédl se, kam dohlédl, ale nikde nebyly známky po velké skupině vozidel či formujících se jednotkách. Na severovýchodě spatřil pouze dvě pásová vozidla a okolo deseti pěšáků. Žádná hrozba.
„Zdá se, že se nepřipravují k dalšímu útoku,“ oznámil.
„Dobře, jaká je tam jinak situace?“ zeptal se Peterson.
„Máme tu asi tucet pěšáků, na deváté hodině jsou dvě pěchotní vozidla.“
Simon odstoupil od periskopu.
„Tak co dál?“
„Zaznamenáme ještě pár dat a můžeme se začít vracet,“ odpověděl Peterson, zrak přitom stále upíral na obrazovku přístroje. Zdál se být něčím znepokojený.
„Děje se něco?“
Peterson ukázal na obrazovku.
„Nějaká podzemní umělá anomálie.“
Na obrazovce se rozprostírala čtvercová síť, představující zdejší terén. Některá její místa byla lehce vypouklá, jiná zase promáčklá nebo pomačkaná. Jednalo se o kopce, krátery, koryta a další běžné nerovnosti terénu. Za zákopy se však nacházely tři neobvyklé útvary. Naprosto pravidelně kruhové jámy o průměru tří a půl metrů, které sestupovaly pozvolna dolů. Musely být hluboké několik desítek metrů. Simon zpočátku myslel, že hledí na jakési chřtány pekel, pak se však zapojilo i uvažování.
„Něco těží?“ zeptal se, jelikož to jej napadlo jako první.
„Pochybuji, co by tu asi tak těžili? Spíše dělají nějakou podzemní stavbu. Vede hluboko, tam, kde senzor ukazuje, že končí, je jen oblast, kam už nedosáhne.“
„Jakou stavbu?“ tázal se Simon.
„Nemám nejmenší tušení,“ zamumlal si pod vousy Peterson.

Zrakem neustále hleděl na tři propasti do hlubin, jako by čekal, že když je nebude hlídat, něco mu unikne.
„Teď umístím sondy, potrvá nejméně dvě hodiny, než zpracují veškerá potřebná data, poté se vydáme zpět.“
„Dobře, jdu tedy situaci oznámit ostatním.“
Simon vykročil zpět k vozidlu.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na duben

• Sníh dubnový hnojí, březnový tráví.
• Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem.
• Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy.
• Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromů.
• Duben hojný vodou - říjen vínem.
• Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá.

Ztráty a nálezy

V pátek 11. 4. 2025 byla v učebně č. 11 nalezena Power banka s nápisem ADATA , černá s bílým přívodním káblíkem, na svého zapomětlivého majitele čeká také černá mikina přes hlavu s kapucí a také protisluneční brýle s hranatou černou plastovou obroučkou.

Všechny nalezené věci jsou k vyzvednutí v kanceláři školy.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Nahlédneme-li zpětně do obsahu březnových úvodníků z několika předchozích let, zjistíme, že hlavní nosné téma měsíce března coby měsíce knihy již bylo zpracováno, a proto je nalezení nějakého poutavého tématu, které by bylo pro březen typické, poněkud obtížné. Ale přece mě alespoň jedno napadá - a sice jarní prázdniny, které v letošním školním roce připadají na týden od 10. do 16. března. Jakkoli mě jako úplně první myšlenka napadá, že prázdniny jsou od toho, aby si žáci a studenti právě v tomto týdnu odpočinuli od všech školních povinností, přece jen se mi na mysl vkrádá neodbytná potřeba decentně upozornit naše žactvo, že to může být také zároveň doba, kterou obzvláště žáci druhých a čtvrtých ročníků mohou využít na doplnění svých znalostí v předmětech, z nichž budou poměrně zanedlouho intenzivně přezkušováni. Ty, kteří se ocitají v poločase svého studia na této škole, čekají totiž tzv. minima, což není nic jiného, než přezkoušení z dosavadního učiva v českém jazyce a literatuře, angličtině a v některých odborných předmětech. Děje se tak formou písemného testu a účelem těchto minim je shrnout si učivo za dva roky a naučit se tak zvládnout větší objem látky, aby příprava k maturitě před koncem čtvrtého ročníku byla o trochu stravitelnější a budoucí maturanty svým objemem tolik neděsila. Letošní budoucí maturanti - tedy nynější čtvrťáci - mají o jarních prázdninách jedinečnou šanci dokončit četbu svých dvaceti knih, které pak předkládají ve svých seznamech k ústní maturitní zkoušce z českého jazyka a literatury a zároveň si dát dohromady látku, kterou se musí naučit k maturitě i v ostatních předmětech. Přes celkem silné oteplení na začátku března chci doufat, že i o prázdninách bude stále ještě možné zalyžovat si na svazích Jeseníků či kdekoliv jinde a skloubit tak část relaxační s tou studijní. Samozřejmě mohou existovat i jedinci, kteří všechny své studijní povinnosti s přehledem stíhají a mohou si tak dovolit vychutnat si celý týden prázdnin naplno, ale pro ty, kteří sami cítí vůči učivu jakýkoli dluh, je právě tato doba vítanou možností, jak tento dluh smazat nebo alespoň významně zmenšit. Ať už se rozhodnete jarní prázdniny strávit jakkoli, důležité je, aby vám svou náplní přispěly ke klidu duše a vlily vám do žil neutuchající chuť se dále naplno věnovat učivu a tím i přípravě na obě výše zmíněné navýsost důležité zkoušky. Říká se, že u maturity někdo září a jiný až v září. Je rozhodně mnohem lepší zazářit a vychutnat si pak následně nejdelší prázdniny ve svém životě, než se o hlavní část prázdnin připravit tím, že na nás bude stále číhat strašák reparátu v září. Je na každém, jak se svým časem naloží, já jsem se v tomto úvodníku snažil jen zlehka připomenout, že čas běží rychleji, než bychom si přáli.

Pěkné jarní prázdniny a hlavně úspěch u všech zkoušek vám všem přeje Elektronka online.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – Storybook

Za tu dobu, co projekt tvoříme, se nám už nahromadilo několik komponent. Každá z nich má mnoho vlastních stavů, a ne všechny zkrátka můžeme nasimulovat na samotné stránce. V cestě nám totiž často stojí styly a další balast, který komponentu obklopuje. Abychom ji kompletně izolovali, máme vlastně dvě možnosti - buď si pro každou z nich uděláme vlastní stránku, kde zobrazíme všechny její stavy (nedoporučuji), a nebo použijeme Storybook.

Storybook je knihovna, jejímž cílem je vytvořit pro nás knihovnu komponent (říkají jim „stories“). Už když ji nainstalujeme příkazem "npm create storybook@latest", vygeneruje nám dvě složky - .storybook obsahuje konfiguraci Webpacku (tady musíme přidat Sass podporu) a parametry pro Storybook, stories zase nějaké základní komponenty pro demonstraci. Tuto celou složku můžete klidně smazat, my si totiž uděláme stories vlastní.

Každé komponentě nyní můžeme vytvořit soubor se *.stories.* příponou. V té exportujeme základní Meta objekt - obsahuje komponentu, která se má vykreslit, a také její stavy, které se následně v prohlížeči přetvoří na interaktivní prvky, kterými k nim budeme přistupovat - z booleanu se stane toggle, ze stringu text box, z Date objektu kalendář a ze seznamů hodnot comboboxy. Díky tomu mohou komponenty testovat i jiní členové týmu než vývojáři, třeba testeři, designéři, nebo produkťáci, bez toho, aby museli napsat jediný řádek kódu. Komponentu už pak jen exportujeme jako StoryObj typ.

V package.json nám storybook vygeneroval skript, kterým ho automaticky spustíme. Na localhostu nám vzápětí vyskočí webová stránka, ve které jsou pod sebou všechny komponenty seřazené. Po vybrání jakéhokoliv z nich s ním pak můžeme manipulovat a dole v sekci Controls mu měnit stavy.

A jako bonus vám ještě ukážu, jak se dá ve Storybooku jednoduše upravit vzhled. Můžete si totiž definovat vlastní, včetně změny loga vlevo nahoře. Já jsem tam například přidal logo školy a odkaz na náš snad ještě nějakou dobu existující časopis. Takto nastavený objekt pak můžete předat do souboru .storybook/manager.ts.

To by bylo tento měsíc vše, snad jsem alespoň svému jedinému čtenáři ulehčil testování komponent. Ohledně webu nás ještě čekají dva články, přičemž v tom příštím převrátíme strukturu projektu (snad už naposled) vzhůru nohama. K tomu nám pomůže framework Next.js, ale na jeho ukázku si ještě budete muset chvíli počkat. Tak zase za měsíc. Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V třetím čísle letošního kalendářního roku si tak můžete přečíst rozhovor s panem Petrem Pavelkou.

Rozhovor s panem učitelem Pavelkou

V rámci domácího úkolu z českého jazyka jsme dostali za úkol vypracovat rozhovor s jedním z učitelů školy. Já jsem si vybral pana učitele Pavelku.

Věděl jste už od dětství, že chcete být učitel?

No, teď je otázka od jakého dětství. Já si vzpomínám, že když jsem byl úplně malý, ještě než jsem chodil do školy, měl jsem takové to období, kdy jsem chtěl být kosmonaut, popelář a podobně, ale je pravda, že už ze základní školy si pamatuji, že vždycky, když se nás ptali, co chcete dělat, jsem skutečně říkal, že budu učitel. Ono je to asi dáno i tím, že já už jsem čtvrtá generace učitelů. Takže z toho prostředí pocházím, vyrůstal jsem v tom a celkem jsem to bral vždycky tak, že vím, do čeho jdu. Někdo to třeba úplně neví a potom třeba u toho učitelství nezůstane, mě v něm ale nic nepřekvapilo. Takže ano, dá se říct, že již od dětství jsem chtěl být učitelem.

Proč jste se rozhodl být učitelem?

Samozřejmě byla tady ta motivace v dětství a v rodině, kdy jsem měl kolem sebe hodně učitelů. Možná to vyzní třeba i zvláštně, ale sehrála tady určitou roli i náhoda, protože mě přijali na studium učitelství matematiky a fyziky, vlastně ještě před maturitou, nějak to to ten rok vycházelo, že měli asi málo uchazečů, tak mě přijali. To mě tak nějak uklidnilo a říkal jsem si: „Tak jo, to je nějaké znamení, teď už jenom udělám tu maturitu a klidně můžu jít studovat tu matematiku a fyziku“ a už jsem ani vlastně nešel dělat žádné další přijímačky.

A měl jste i nějaké jiné alternativy?

No právě, když se bavíme o těch seriózních v pozdějším věku, tak celkem ani moc ne. Já jsem k tomu docela dost směřoval, valnou část základní školy, po celou střední školu. Pořád jsem to směřoval k tomu učitelství, nebyl jsem k tomu nějak upnutý, ale vždycky, když se mě někdo na to zeptal, zamyslel jsem se a řekl: „Asi učitel“. Takže něco extra moc seriózního se nikdy zvlášť neobjevilo. Jinak snad jedině - já rád pracuji se dřevem, takže že bych třeba stavěl pergoly? Několik jsem jich stejně postavil, takže to by mi třeba nevadilo.

Jak dlouho učíte na této škole?

Tak teď jste mě trošku zarazil, ale tak víc než 20 let.

Učíte raději matematiku, nebo fyziku a proč?

Ono asi nezáleží jenom na předmětu, protože dost často je to vždycky spojené s nějakou třídou a i já učím v některých třídách raději a v některých méně rád, prostě s některou třídou si víc sednu a s některou méně, ale pokud bych se měl opravdu zaměřit jenom na ten předmět, tak mám o něco raději matematiku než fyziku. Ne že bych fyziku učil nerad a určitě také v souvislosti s tím, že jsem se k ní dostal tak trošku náhodou, tak toho nelituju, ale je pro mě asi o něco jednodušší učit matematiku, než fyziku. Já se právě i v té fyzice snažím, abych tam třeba zapojoval nějaké moderní věci, nové poznatky a je to takové komplikovanější, tyto věci pořád dohledávat a vždycky mít pravdu. Je to náročnější. Ve fyzice je více věcí, které se mění, matematika je v tomto ohledu taková konstantní a je jednodušší ji učit. Nedá se tedy úplně říct, že raději matematiku, raději fyziku ale je pro mě jednodušší učit matematiku.

Kdybyste se teď stal ministrem školství, co byste změnil?

Rezignoval bych, já bych to určitě nechtěl dělat. Chápu myšlenku té otázky, ale já bych se do něčeho takového nepouštěl z toho úhlu pohledu, že já nejsem příliš vůdčí typ. Mě baví opravdu moje práce učení a nechtěl bych úplně se stát nějakým hodně vedoucím pracovníkem a neučit, to by mě nebavilo, ale jestli bych se něco snažil změnit, pak to, co vím, že mně úplně není ve škole příjemné. Snažil bych se dát učitelům víc prostoru pro to, aby učili a nebyli tolik zatíženi vedlejší administrativou a vyplňováním různých formulářů a soupisek, aby se opravdu mohli víc věnovat jenom výuce, protože já si pořád myslím, že ve škole je výuka stále to nejzásadnější, tak aby ji učitelé dokázali dělat kvalitně.

A jak to vidíte do budoucna, jakým směrem se podle vás bude vyvíjet školství?

Já si myslím, že nějaká obří revoluce ve školství nenastane. Že to bude vždycky taková určitá evoluce, že se bude něco pozměňovat pomalu. Velice často přijde nový ministr školství s tím, že udělá nějaký razantní krok, že se něco musí změnit. Jenže ten ministr školství je tam třeba dva roky a najednou prostě přijde někdo jiný, který vidí priority v něčem jiném, a že se zase třeba otočí, nechci říkat o 180, ale minimálně o 90 stupňů někam jinam a prostě začne se zpracovávat nebo dělat něco jiného a myslím si, že měnit se bude pomalu,. Naše školství má dost velkou setrvačnost i kvůli tomu, že obec učitelská stárne. Ti, kteří učí, jsou pořád starší a starší a už nemají tolik síly ani motivace cokoli nějak razantně měnit. Takže bude se měnit pomalu, pozvolně, ale měnit se rozhodně bude, musí se měnit, musí se měnit nyní s příchodem umělé inteligence. Určitě není důvod žákům třeba toto zakázat, musí se na to naopak nějakým způsobem reagovat. Ale je to spojeno i s tím, že školství na všechno potřebuje peníze. Nedá se postupovat tak, jak se to velice často ve školství dělá, že se řekne: pojďte, udělá se tady projekt, všechno se v něm vymyslí. Vzpomínám si na takové projekty, že učitelé dostanou počítače. Výborně a udělají nějaké studijní materiály. Super. V čem a jak je budeme dělat? No, budete je psát ve Wordu. Aha. To je prostě taková věc, na kterou se často zapomíná, udělají se nějaké projekty, všechno možné a vždycky najednou tam něco chybí, takže se potom na konci řekne: „Á tak něco si najděte, co je prostě zdarma, co se nemusí nikde, nikde přihlašovat“, ale takových věcí je čím dál tím méně. Dnes už se začíná zpoplatňovat i ta umělá inteligence a super, můžeme s ní pracovat, ale musí se do toho investovat, musí být nějaké licence, musí být nějaké zařízení, které budou moci využívat třeba žáci ve škole. Nedá se všechno dělat způsobem: vytáhněte si svoje vlastní mobilní telefony, a zde se už třeba naráží i na to, že je potřeba, aby byla rychlá a spolehlivá síť ve škole. Takže velice často na to třeba nestačí. Takže aby se mohlo měnit, je potřeba i do toho investovat a musí se investovat nejenom do toho, aby se přilákali kvalitní lidi, ale musí se investovat i do vybavení, protože sice někteří lidé se holedbají, že dokážou učit jenom pořád s křídou a tabulí, že nic jiného nepotřebují, ale já si myslím, že je to škoda, když ty technologie tady jsou, tak je určitě používejme, ale ty technologie nás taky něco stojí.

Preferujete raději ChatGPT nebo GOOGLE GEMINI?

Tak ChatGPT bývá považován za spolehlivějšího, ale já mám raději ten GEMINI. Příjde mi, že když něco neví, nebo tomu nerozumí, tak to umí víc přiznat. Alespoň tedy z mého pohledu, mých zkušeností.

Měl jste jako dítě nějaký sen, který byste si chtěl ještě splnit?

Tak tohle mě asi zaskočilo nejvíce. Z takových jako opravdu velkých snů a ještě nějakým způsobem splnitelných? Asi ani ne, asi si na žádný nevzpomínám. Možná je to spíš tím, že už i jako dítě jsem byl hodně realistický, takže jsem si nepokládal nějaké obří sny, které by byly obtížně splnitelné. Takže obávám se, že asi ne.

 Tomáš Hončík, 3L

Ledová past - pokračování

Simon se usadil do rohu vozidla a z kapsy vytáhl deník. Měl teď nějaký čas. Na přebalu bylo propiskou napsáno 5. Zřejmě číslo deníku, napadlo jej. První stránky přeskakoval, jednalo se pouze o popisy běžných dnů v zákopu. Nijak se nelišily od těch, které zažíval on sám. Začal číst pozorně až někde na třicáté straně. Podle data se to odehrálo tři roky nazpět. Perimetr prý narušilo nepřátelské vozidlo, zřejmě průzkumné. Baterkou pomalu přejížděl po vcelku úhledném rukopisu.

Byl jsem vybrán do týmu, který půjde ulovit nepřítele. Už je to nějaká doba, co jsem naposledy vytáhl paty ze zákopu, takže mě to docela potěšilo. Navíc je to jen jeden transportér, pokud vše půjde hladce, bude to jen taková malá vyjížďka. K dispozici jsme dostali dvě vozidla, celkově nás jede čtrnáct a dozvěděl jsem se, že jede i Martinez, takže nebude při jízdě žádná nuda. Už mám sbalené věci, za chvíli vyrážíme. Následovala mezera, která zřejmě měla naznačovat, že uplynul určitý čas. Všichni mají dobrou náladu a po dlouhé době zase skrz ty plynný mračna pronikají paprsky slunce. Lepší počasí být prostě ani nemohlo. Podle předběžné zprávy velitele cíl dostihneme za hodinu. Martinez nezklamal a už vykládá vtipy, jo, ještě že ho tady máme. Další mezera. Po hodině jízdy velitel oznámil, že již jsme blízko, ačkoliv z jeho výrazu vyplývalo, že mu něco nesedí. Moc jsem se ho nechtěl vyptávat, ale nakonec mi to nedalo. Velitel mi bez odporu sdělil, že nepřítel zřejmě zrychlil. To znamená, že o nás už vědí Další mezera. Uplynula půlhodina a stále nic. Zrychlili jsme, abychom vozidlo dostihli, ale zřejmě to nestačilo nebo se někam museli schovat. Velitel vypadá rozčíleně a neustále se s někým hádá do vysílačky. Vypadá to, že jsme je asi ztratili. Předpokládám, že to brzy vzdáme a začneme se vracet. Škoda, dnes jsem pár těch plechovek chtěl dostat. Když je řeč o plechovkách, už mám docela hlad, doufám, že dnes bude zázrak a k večeři něco dobrýho.

Simona ze čtení vyrušilo zablikání jeho baterky. Zatřásl s ní a světlo se uklidnilo. Následující stránka byla částečně pomačkaná a text psán ve spěchu.

Byli jsme napadeni. Zřejmě to všechno naplánovali, zaútočila na nás z obou stran dvě útočná vozidla. Vše se stalo tak rychle. Museli jsme opustit vozidlo, jelikož nebylo schopno dále jet, ale, ale. Autor zřejmě ztratil nit. Moc pěšáků, drželi nás pod tlakem. Komunikace nefungovala, rušili zřejmě signál. Postříleli jsme jich hodně, sedm, osm, možná ještě víc, jenže to zdaleka nebyli všichni. Martinez mrtev, Tesun taky, K… U dalšího jména bylo napsané pouze první písmeno, poté následovala prudká čára, něco se zřejmě stalo, ale deník tím ještě nekončil.

Jsou tam venku, skrývám se uvnitř našeho vozidla, vrátil jsem se sem, když zavládl chaos, nemůžu pryč. V masce mám okolo padesátí procent, ale co s tím? Nemůžu pryč. Vozidlo je rozbité. Ve vysílačkách to chrčí. Zkontroloval jsem zásoby, mám tu jídlo na dva dny, ale to mě dřív ti venku vyčmuchaj a sejmou. Následující slova již byla zmatená, jako by se pisatel snažil pouze zachytit své myšlenky. Jak se odsud dostat? Nepřítel stále venku. Záchrana nepřijde, neví, co se nám stalo. Munice mám dost, ale jsem úplně sám. Tam venku nemám sebemenší šanci. Tlustší mezera než bylo obvyklé. Mám medikamenty, antiradiační pilule, něco podniknu. Zkusím se přiblížit k zákopu a spojit se vysílačkou. Zvažuji to již déle než deset minut a stále si myslím, že jinak to asi nepůjde. Kdyby tak alespoň přežil někdo další. Přeskočená strana. A je to, můj konec. Urazil jsem zhruba sto metrů a pak jsem to koupil. Prostřelená noha, nemůžu pořádně chodit. Jednoho z pěšáků jsem oddělal, ale pak jsem se musel schovat uvnitř nějakého vraku. Vypadá to, že dovnitř za mnou nejdou, zřejmě ani neví, že tu jsem. Uložil jsem si sem zásoby, a dokonce zde objevil i další. Necítím se však dobře. V masce mám už jen třicet procent. Bohužel komunikace stále nefunguje a tím skončila moje naděje na záchranu. Simon už viděl, že teď to šlo od desíti k pěti. Strašné křeče, kulku se mi sice podařilo vyjmout, ale nepomohlo to, ten průstřel je mnohem horší, než jsem si myslel. Vzal jsem si prášky proti bolesti, ale nějak to nezabírá, než jsem ránu ošetřil, ztratil jsem dost krve. Začínám se dost třást a cítit zimu, už to asi přichází.

Simon povzdechl, sklapl deník a schoval jej do svého batohu. Právě si přečetl jeden z tisíců osudů těch, kteří již při obraně padli. Životy zde bralo mnoho katů, otrava z jedu nebo ozáření, podchlazení, infekce a nemoci, následky zranění, šílenství, tím největším však byl bezesporu Temný řád. Znovu se ponořil do svých myšlenek.

„Prach slehnul, vítr se uklidnil, jdeme vás hledat,“ probrala jej vysílačka.
Na střechu vraku neustále prudce bubnovaly kapky deště. Simon vstal, trochu se protáhl a popadl zbraň. Nasadili si masky a Peterson otevřel kovové dveře. Když vykoukli ven, zjistili, že počasí bylo sice pořád příšerné, ale aspoň se zlepšila viditelnost. Zem byla naprosto rozblácená, některé části terénu dokonce v pohybu. V těchto částech se vytvořily pomalé proudy černé mazlavé hmoty. Krajina tak vypadala jak bažiny z noční můry. Simon se do nich rozhodně vydat nechtěl. Několik metrů před nimi stálo jejich vozidlo a tank. Dali se do pohybu směrem k nim. Simon jim zamával.
„Vidíme vás,“ ozval se z vysílačky Howard.
Vozidlo dojelo, co nejblíže mohlo. Simon se ještě chtěl domluvit, aby pohřbili mrtvé.
„Petersone, mohli bychom je tady pohřbít, ve vozidle pro ně místo není.“
Peterson se k němu otočil. Jeho výraz zakrýval tmavý plast masky.
„Ano, to bude asi nejlepší,“ souhlasil.
Obě těla naskládali do vraku vozu. Stev a další voják z dvou kovových trubek sbili kříž, který připevnili na střechu provizorní hrobky. Protože byl vrak částečně zapadlý do země, nedalo tolik práce zakopat společně blátem a sutinami dveře. Všichni se naposledy rozloučili s padlými. Když nastoupili, nákladní prostor byl naprosto zaplněn. Společně i se zraněným zde bylo osm lidí. Simon se usadil v rohu vedle Steva. Peterson začal vysvětlovat, co se bude dít dál.
„Naší misí bylo zjistit, jaká je situace na nepřátelské straně. Ztráty, které jsme utrpěli, byly kvůli našemu úkolu, a proto musíme pokračovat, aby nebyly zbytečné. Protože nepřátelé nasadili miny, budeme muset využít pásového drona, který je v naší výbavě. Ten nalezne všechny další miny a odhalí nám, jestli je někde nezaminovaná cesta.“
Všichni bez námitek přikyvovali.
„Odkrývání terénu může trvat několik hodin, zvlášť když máme drona jen jednoho. Udělejte si tu prozatím pohodlí.“
Když domluvil, přesunul se k několika skříním se zásobami. Vyndal drona na detekování min a položil ho na zem. Přes velký ovladač otestoval, jestli funguje. Dron se posunul dopředu a pak zase dozadu. Zdálo se, že ovládání fungovalo. Pásy byly zhotoveny z nerezového materiálu a měly několik drápů na prohrabávání terénu. Dron tvarově připomínal podvozek tanku bez věže. Na jeho vrchní i spodní straně se nacházely detektory kovu a spousta jiných senzorů. Peterson provedl několik dalších testů. Simon se v tom sice úplně nevyznal, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Poté byl dron vynesen ven. Simon měl za úkol kontrolovat hodnoty na zařízení, které dostal. Byly zde tři displeje, každý ukazoval důležitá data. První detekci kovu, druhý teplotu půdy, třetí pohyb. Peterson naplánoval trasu, dron začal pátrat. Všechny displeje začaly ukazovat naměřené hodnoty. Během prvních dvaceti minut se čísla držela na běžných hodnotách. Simon už začal pochybovat o funkčnosti detektorů, když náhle teplota vyskočila nahoru. Rychle se dostala na třicet pět stupňů.
„Mina?“ zahlásil a zeptal se zároveň.
Peterson přikývl a zaznačil si pozici.

 Jan Balošák, 4L

Zachrání český fotbal nadějný talent z Božetěchovy?

Dne 3. 12. 2024 se ve sportovní hale Gymnázia Čajkovského, lidově známé jako „Čajkaréna“ v Olomouci, konal fotbalový turnaj středních škol a já jsem k této příležitosti vyzpovídal jednoho z nejlepší reprezentantů naší školy na tomto turnaji ze třídy 3L, Jakuba Helluse. V rozhovoru nám prozradil nejen to, jak turnaj probíhal, ale také i to, co pro něj fotbal znamená.

Proti jakým týmům jste hráli a který byl podle vás ten nejtěžší soupeř?

„Hráli jsme proti třem středním školám, Švehlově SŠ polytechnické z Prostějova a olomoucké Obchodní akademii a Strojárně. Nejtěžší soupeř byla rozhodně prostějovská Švehlova SŠ, kterou jsme schytali rovnou na první zápas a nakonec jsme s ní i prohráli 5:3. Moc nám ze začátku nešlo proměňovat šance a na to jsme taky nakonec dojeli, nicméně v dalších zápasech jsme se z toho poučili a další dva soupeře jsme rozdrtili, napřed Obchodku 4:1 a poté Strojárnu 7:4.“

Jakou sestavu tvořil váš tým, a myslíte si, že jste byli dobře sehraní?

„Chvíli nám trvalo se sehrát, ale nakonec si myslím, že nám to spolu celkem šlo. Náš tým tvořili ti největší fotbaloví talenti naší školy, hlavně ze třetího a čtvrtého ročníku. Za mojí třídu 3L jsem zde byl já, spolu s mými bývalými spoluhráči z týmu 1. HFK Olomouc, Patrikem Spáčilem a Janem Skopalem. Kromě nás zde byli i dva reprezentanti ze 3A a zbytek byli čtvrťáci. Naším „Messim“ týmu byl talentovaný Martin Škoda ze 4L, působící v mužstvu SK Sigma Olomouc, který na hřišti předváděl neskutečné výkony, které nás nakonec dovedly k postupu.“

Povedlo se vám vstřelit nějaký gól, popřípadě na jaký vlastní zákrok jste za celý turnaj nejvíce hrdý?

„Na turnaji se mi povedlo vstřelit několik gólů a přidal jsem i nějaké asistence. Nejvíce hrdý jsem na svůj gól proti Obchodní akademii, kdy jsem se skvěle uvolnil a střelou z dálky překonal brankáře. Také jsem měl několik dobrých individuálních akcí, kdy jsem obešel obránce a připravil šance pro spoluhráče.“

Probíhala u vás nějaká individuální příprava na turnaj?

„S kamarády ze třídy jsme byli o víkendu před turnajem ve Velkém Týnci na tamním hřišti, kde mě kluci trénovali ve všech různých dovednostech. Na hřišti mě pořádně prohnali, abych měl na turnaj dostatečnou kondičku. Ani když mě postavili do brány, abych chytal, mě moc nešetřili. Modřiny od jejich ran míčem mám snad ještě doteď, ale nezlobím se za to na ně, to ke kvalitnímu tréninku prostě patří. Abyste mohl předvést pořádný výkon, musíte na trénincích pořádně makat.“

Vaším trenérem, který vás na turnaj doprovázel, byl pan učitel Šmehlík. Povzbudil vás do turnaje dostatečně?

„Na pana učitele Šmehlíka nemůžu říct jediné křivé slovo. Podporoval nás po celou dobu turnaje a vnášel do našeho týmu klid, který nám v některých vypjatých situacích zápasu chyběl, a když už jsme něco pokazili, uklidňoval nás tím, že přeci o nic nejde a že hlavní je si turnaj užít, v čemž měl samozřejmě naprostou pravdu.“

Co pro vás osobně znamená reprezentovat naši školu na takovéto sportovní akci?

„Je to pro mě neskutečná čest a jsem rád, že jsem byl na tento turnaj vybrán. Fotbalem žiju a možnosti reprezentovat naší školu v tomto sportu si samozřejmě velice vážím. A hlavně jsem díky tomu nemusel do školy.“

Probudil ve vás turnaj chuť se v budoucnu vrátit k profesionálnímu fotbalu?

„Hrát fotbal mě stále baví, donedávna jsem i hrával za Holici, ale návrat v blízké budoucnosti určitě neplánuji. Možná na stará kolena, pokud budu mít chuť, zkusím nějaký ten okresní přebor, nicméně teď se soustředím hlavně na školu a hraní pro radost.“

Na závěr bych chtěl Jakubovi poděkovat, že souhlasil s mým nápadem, udělat spolu rozhovor a taky za čas, který nad ním se mnou strávil. Přeji mu také mnoho dalších úspěchů a doufám, že do konce jeho působení na naší škole bude nejen svou školu, ale také svou třídu 3L i nadále reprezentovat na sportovních akcích.

 Adam Linhart, 3L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na březen

• Březen bez vody, duben bez trávy.
• Březnové slunce od nohou studí.
• Hřmí-li v březnu, sněží v máji.
• Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl.
• Panská láska, ženská chuť a březnové počasí není stálé.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy zůstávají stále nevyzvednuty nálezy z minulých měsíců (viz minulá čísla Elektronky). Nově na svého zapomnětlivého majitele či majitelku čekají bílá sluchátka přes hlavu zn. Sony, která byla nalezena v prostoru šaten se skříňkami.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V letošním školním roce padlo datum konání stužkovacího maturitního plesu na první den tohoto měsíce. Chtělo by se říci, že ples je mnohem více stužkovací (v současnosti spíše šerpovací) než maturitní, neboť jeho účastníky maturita teprve čeká a jakékoli veselí, na tomto plesu viděné, je veskrze předčasné. Ale veselí je mladým lidem vlastní, a proto je samozřejmě jeho přítomnost na takovéto události zcela na místě. Každému takovému plesu předchází mnoho starostí a práce, které si na svá bedra bere celý organizační výbor, a na něm záleží, jak celá tato navýsost očekávaná událost proběhne. Kromě ryze organizačních záležitostí se přípravy na ples nesou také v duchu tvorby vystoupení jednotlivých maturitních ročníků, která mají už svou dlouhodobou tradici a všichni zúčastnění se na ně těší. Jen s pouhým nástupem na šerpování už žádná třída dávno nevystačí, a tak jsme během plesu svědky různě nápaditých prezentací jednotlivých tříd. V podstatě povinností se už stalo natočení nějakého poutavého, pokud možno vtipného videa, které danou třídu do jisté míry charakterizuje a představí se v něm v různých rolích téměř všichni žáci třídy. Následuje choreografie nástupu na šerpování doplněná v posledních letech i dalším tanečním vystoupením pohybově nadaných jedinců třídních kolektivů a někdy i celých tříd.

A přesně tohoto scénáře se držel i letošní maturitní ples, jehož program byl navíc ozvláštněn či zpestřen společným countryovým tanečkem učitelů a žáků na hudební doprovod Michala Tučného „Báječná ženská“ podle choreografie Ing. Zuzany Veselé. A takových kulturních vložek si letos sami maturanti připravili také více než kdykoli v minulých letech. Se svými tanečními i jinými kreacemi se žáci jednotlivých tříd na parket vraceli i poté, co podle vlastního scénáře odprezentovali svoji třídu nějakým vtipným videem a každý maturant sebe sama v originálně pojatém nástupu na šerpování. Bylo se na co dívat, večer vyvrcholil předvedením živé pyramidy žáky 4A a před půlnocí pak ještě společným vystoupením všech tříd při tanci macarena, který na parket vtáhl i ostatní účastníky plesu. Jako překvapení před půlnocí vystoupil Honza Mlčoch coby Karel Gott revival, a pokud někdo při jeho vystoupení zavřel oči, byl přesvědčen, že na pódiu stojí a pěje sám skutečný Mistr Karel.

Průvodní slovo celým plesem vzala na sebe již osvědčená moderátorka Martina Qeetko Procházková, o hudební složku celého večera se skvěle postarala hudební skupina Novios z Prostějova a úplně na začátku, hned po úvodním slově pana ředitele, všechny tanečně naladil valčík v provedení šesti párů Taneční školy Progres Marka Černého. Součástí spíše závěrečné části plesu byla také velmi bohatá tombola, jejíž ceny byly nadmíru reprezentativní, nechyběl ani televizor o úhlopříčce 150 cm a hlavní cenou byl dokonce mobilní telefon iPhone.

Maturitní ples, který se již před několika lety přesunul do prostor pavilonu A olomouckého výstaviště Flora, což nepochybně zvýšilo jeho atraktivitu, byl organizačně i finančně náročný, ale jsem přesvědčen, že všichni jeho účastníci z něj odcházeli ne-li nadšeni, tak určitě velmi spokojeni a již nyní se těší na ples příštích maturitních ročníků, který si všichni užijí 7. března 2026 rovněž na stejném místě. Tak nezbývá než jen popřát našim letošním maturantům, aby stejně skotačivě prošli i maturitními zkouškami a jejich úspěšným složením si otevřeli cestu k dalšímu studiu a tím i k nejdelším prázdninám, které je v životě mohou potkat.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – TypeScript, Sass a CSS moduly

Minulý měsíc jsme úspěšně přidali React a díky JSX se tak zbavili HTML. Stejně jako v Argentině se ale naše motorová pila stále nezastavila, a proto dnes skrouhneme další dvě technologie – JavaScript a CSS – aby se dal projekt do budoucna rozšiřovat ještě lépe než doposud.

Proč se ale vlastně chceme zbavit JavaScriptu? Dám vám příklad. Už se vám někdy stalo, že jste komponentě přidali propu, která měla jiný typ, než který komponenta požadovala? Ne? Ale jistě jste programovali v Pythonu a pak hodinu hledali, proč vám program padá. A chyba nejspíš měla něco společného s dynamickým typováním proměnných. Přidali jste řetězec do čísla, neiniciovali hodnotu, a tak podobně.

Pokud ale použijete TypeScript, bez otypovaných proměnných se vám program odmítne poskládat. Až když je přidáte, proběhne kontrola a vy můžete mít téměř stoprocentní jistotu, že se s podobnou chybou už nesetkáte.

TypeScript toho ale umí víc, než jen kontrolovat správné typy. Třeba doteď jste museli všechny argumenty pro komponenty vypisovat na řádek, což přestane být zábavné, až jich bude víc než tři. Nyní je můžete shlukovat do interfaců, a z těch dále dědit nebo je používat na více místech zároveň. Také můžete využít enum (seznam s přednastavenými hodnotami) a naplno používat objektově orientované programování díky dekorátorům a chráněným nebo abstraktním funkcím.

Teď se zbavíme toho style.css souboru v rootu stránky. Jakmile ho ale rozkouskujeme tak, že každá komponenta má svůj styl u sebe, narážíme na problém. Názvy tříd nejsou lokální. Pokud pojmenujete třídu v jedné komponentě layout, bude ovlivňovat jinou třídu layout definovanou v úplně jiné komponentě v úplně jiné části stránky. Abychom nemuseli dokola vymýšlet unikátní jména, přidáme do webpacku CSS moduly, které při buildu všechny názvy vezmou a přejmenují. Schválně se podívejte třeba na Instagram a zmáčkněte F12, i tam místo normálních názvů uvidíte jen shluk náhodných znaků. A kromě lokálních jmen jste právě spoustě web scraperům znepříjemnili život, protože bez konzistentních názvů tříd se na stránkách špatně sbírají data.

A když už jsme v tom, rovnou můžeme místo CSS začít používat Sass – konkrétně jeho podtyp s příponou .scss. Má úplně stejnou syntax jako CSS, ale s několika vychytávkami. Například podporují proměnné. Ty hned můžeme využít při standardizaci celého webu, například se dají použít pro vlastní barvy nebo velikosti fontu, které pak můžeme importovat z jednoho místa. Pokud chceme recyklovat více řádků stylů najednou, můžeme je zabalit do mixinu – takové Sass obdoby funkcí, dokonce do něj můžeme vkládat i parametry. A v neposlední řadě dokáže zpracovávat podmínky a cykly. Při buildu se pak všechny styly převedou zpět na CSS, aby je prohlížeč uměl číst.

A aby kód po těchto změnách přečetl nejen prohlížeč, ale i my, naučím vás ještě používat ESLint. Jedná se o knihovnu, kterou po propojení s IDE můžete používat na formátování kódu. Podle pravidel, která jí nastavíte v konfiguračním souboru, vás může upozornit na nepoužívané proměnné, chyby v kódu, a jedním kliknutím opraví všechna odsazení řádků.

A to je vše. Kód opět najdete u mě na GitHubu (github.com/dlabaja/IT_doupe), a pokud to ten jeden jediný čtenář dočetl až sem, tak se dozví, že příště zprovozníme Storybook pro lepší vývoj a testování komponent. Tak zase za měsíc, Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V druhém čísle letošního kalendářního roku si tak můžete přečíst rozhovor s paní Vratislavou Matlerovou.

Rozhovor s pedagogem

PaedDr. Vratislava Matlerová, učitelka českého jazyka a literatury, působí na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Olomouci již 23 let. Kromě výuky je také metodikem prevence. V rozhovoru rozebírá své zkušenosti, přístup k výuce a přináší pohled na změny ve vzdělávání.

Stal se Vám někdy nějaký incident, kvůli kterému jste zvažovala, že odejdete ze školství?

Můžu říct, že ne. Vždycky jsem se snažila vycházet se studenty. Jsem od začátku přísná, což pomáhá nastavit jasná pravidla. V prvním a druhém ročníku to funguje výborně a postupně se se studenty vytvoří dobrý vztah. Mnozí oceňují tento přístup, což mi potvrzují zpětnou vazbou.

Co Vás vedlo k tomu stát se pedagožkou?

Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi. Po gymnáziu jsem nevěděla, co dál, tak jsem začala studovat na filozofické a pedagogické fakultě. Po studiích jsem 12 let učila na základní škole, ale po mateřské jsem chtěla zkusit střední školu. Tady na průmyslovce jsem už 23 let a práce mě pořád baví. Mám radost, když je práce zároveň koníčkem.

Vidíte rozdíly v přístupu studentů k učení dnes a dříve?

Určitě. Požadavky na základních školách bývaly dříve vyšší a maturita byla mnohem složitější. Dnes se mi maturita z češtiny zdá příliš zjednodušená. Dříve studenti museli mít hluboké znalosti z literatury, což dnes chybí. Přesto se stále najdou studenti, kteří se chtějí učit a mají zájem.

Co byste chtěla, aby si studenti odnesli z Vaší výuky?

Podle mě je důležité najít zlatou střední cestu mezi drilem a moderními přístupy. Bez učení a trénování paměti to nejde. Studenti musí mít určité znalosti, ze kterých mohou vycházet, a paměť je potřeba stále cvičit.

Jak jste se dostala k pozici metodika prevence?

Studovala jsem základy společenských věd, což zahrnovalo i psychologii a sociologii. Předchozí ředitel mě požádal, zda bych si tuto oblast nedovzdělala. Od té doby se věnuji prevenci na naší škole.

Máte pocit, že současné osnovy odpovídají potřebám dnešní doby?

Částečně ano, ale mnoho věcí je zastaralých a mělo by se změnit. Technologie jdou dopředu a je potřeba na to reagovat. Například u slohových prací už nemá smysl je zadávat jako domácí úkoly, protože je studenti často opíšou nebo použijí umělou inteligenci.

Jaký máte názor na používání umělé inteligence při učení?

Umělá inteligence je dobrý pomocník, když se využívá správně. Sama ji používám k přípravě materiálů, které si pak upravím. Důležité je, aby studenti AI nezneužívali, ale chápali ji jako nástroj, který jim má pomoci.

Jaké jsou Vaše koníčky mimo školu?

Mám velkou rodinu, tři děti a vnučky, o které se ráda starám. Miluji turistiku, cestování, hory a v zimě lyžování.

Jaké je Vaše nejoblíbenější literární období a autor?

Čtu různé žánry, od historických po současné romány. Mezi mé oblíbené knihy patří Quo vadis od Sienkiewicze a Malý princ, kterého jsem četla několikrát. Z modernějších autorů mám ráda Hrabala a Hartla.

Jak motivujete studenty k pozitivnímu vztahu k češtině?

Na technicky zaměřené škole je to složité. Vysvětluji jim, že znalost mateřského jazyka je důležitá. Snažím se je také vést ke čtení, protože to rozvíjí myšlení. Když se mi podaří přesvědčit pár studentů, aby začali číst, je to pro mě velký úspěch.

Na závěr bychom chtěli paní učitelce Matlerové moc poděkovat za její ochotu, za přístup k rozhovoru a za to, že si na nás udělala čas. Myslíme si, že tento rozhovor vyznívá pozitivně a ukazuje, že díky zkušenostem a nadšení paní učitelky lze studenty i dnes motivovat a vést k učení a rozvoji ve vzdělání.

 Matyáš Mackovík a Lucie Otřísalová, 3L

Ledová past - pokračování

Simona probudilo nepřirozené nadskočení vozidla. Hlavou narazil o dveře. On usnul? Nebyl si toho vědom, tohle byla průzkumná mise a on by rozhodně neměl spát. Zatřásl rozespale hlavou. Howard si zřejmě nevšiml, že je mimo. Musel se plně soustředit na řízení, protože zdejší terén byl plný vraků, gelových jezer a jiných nástrah. Simon znovu pohlédl z okna. Okolo se po zemi rozprostíralo pouze černé bláto a spousta rezavého kovu. Krajina se vůbec nezměnila. Vlastně nevěděl, co očekával. Obloha byla temnější než obvykle a v černých mračnech v dáli se zablesklo.
„Bouřka, to není ideální,“ řekl tiše, spíš pro sebe než pro řidiče.
„Žádný problém,“ odpověděl Howard.
Sotva domluvil, autem otřásl výbuch. Vedle předního vozidla něco explodovalo. Rudá záře, která tmu přímo prořízla, byla oslepující. Simon si rukama zakryl obličej. Výbuch byl hlasitý a i přes pravidelné hučení motoru ohlušující. Od předního skla se odrazilo několik šrapnelů. Jejich vozidlo prudce zabrzdilo. Změna stavu vymrštila Simona vpřed, na poslední chvíli nárazu zabránil rukama. Otřeseně se rozhlédl, co se stalo. Celé okolí bylo zahaleno v černém mračnu prachu. Howard se pokusil navázat kontakt s druhým vozidlem, sice se mu to podařilo, ale nikdo nereagoval. Po chvíli šumění se ozval Peterson.
„Do hajzlu… co to bylo?“
Poté hlasitě zakašlal.
„Řidič je jen lehce zraněn, musím zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní.“
„Jdu vám na pomoc,“ odpověděl Simon.
Otevřel okno do nákladního prostoru. Zdálo se, že všichni jsou v pořádku, jen trochu otřesení.
„Steve a John se mnou!“ zavelel.

S maskou, kterou si pohotově nasadil, vystoupil ven. Rychle za sebou zabouchl dveře, aby se moc toho bordelu nedostalo dovnitř. Přes zvířený prach nebylo nic vidět, dohlédl sotva na dva kroky před sebe. Posvítil baterkou, ale ani tak si moc nepomohl. Zezadu se mu poplácáním po rameni ozval Steve. Simon naznačil, že rozumí a začal postupovat vpřed. Měl prst na spoušti a očekával, že se před ním každou chvíli objeví pěšák. To se však nestalo, místo toho nahmatal dveře auta. Spíš jen jejich část, protože zadní část vozu byla protržená. Roztrhaná plachta vlála ve větru. Kostra, přes kterou byla přehozená, měla několik částí rozlámaných. Vlezl dovnitř a spatřil dvě těla ležících vojáků. U třetího opřeného o zeď kabiny dřepěl Peterson. Čtvrtý voják nasazoval jednomu z ležících masku.
„Jaká je situace,“ zařval Simon, aby ho bylo přes masku a vichr slyšet.
„Jeden mrtvý, dva těžce zranění,“ odpověděl stejně hlasitě Peterson.
Simon doběhl k Petersonovi a podřepnul z druhé strany vedle zraněného.
„Nadýchal se mnoho toxického prachu a má několik popálenin.“
„Můžeme ho přenést?“ zeptal se Simon.
„Musíme, tady s ním nic nenaděláme. Ať ho tvoji muži odnesou k tobě do vozu. Možná se nám podaří z něj prach vypumpovat.“
Simon naznačil vojákům, aby ho přenesli. Přešel k druhému zraněnému. Když přecházel, všiml si, že ve spodním plášti vozu je obrovská trhlina.
„Pane, má silné popáleniny a dostalo se do něj několik šrapnelů.“
„Můžeme ho přenést?“
„Ne, pokud se s ním bude hýbat, šrapnely můžou přeříznout tepny nebo poškodit důležité orgány.“
Tohle vůbec nevypadalo dobře.
„Jak je na tom?“ zeptal se Peterson, který k nim právě přešel.
„Špatně, nemůžeme ho ani přenést.“
Peterson pohlédl na zraněného vojáka, byl v bezvědomí. Simon ucítil na těle kapky, v tu ránu se z nebe spustil liják. Voda se začala mísit s černou hlínou a prachem. Déšť začal bubnovat do vozu. Musí rychle zakročit, tenhle voják už nemá moc času.
„Zkusíme ho přenést, nic jiného nám stejně nezbývá,“ rozhodl nakonec Simon. Dal znamení na tři.
Všichni vojáka opatrně zvedli, vyšli z vraku vozidla a namířili si to k druhému. V prachu a dešti se špatně orientovalo. Načernalé kapky špinily masku a to už tak bylo vidět jen na pár kroků. K tomu všemu se jim ještě nohy bořily do bláta. Nesmí se vychýlit z kurzu, pokud se zamotají, už nikdy vozidlo nenajdou. Potom jim dojdou filtry a bude konec. Simon zahlédl siluetu auta.
„Támhle je,“ vykřikl, i když pochyboval, že ho ostatní slyšeli.

Když se dopotáceli k vozidlu, Simon nahmatal boční dveře. Se zděšením zjistil, že se jedná o zrezlý a proděravěný terénní vůz. Museli jít špatně. Peterson i voják na něj pohlédli. Simon cítil chlad vody, která už prosakovala přes jeho oblek. Musí se skrýt před deštěm. Zacouvali k zadním dveřím a Simon předal zraněného vojákovi. Přešel ke dveřím a nahmatal kliku. Když chtěl dveře otevřít, zjistil, že jsou zaseklé. Vší silou se je pokusil vytrhnout, ale zablácená klika se zasekávala a klouzala mu v ruce. Nohou se opřel o kovovou stěnu a znovu zabral, tentokrát uslyšel křupnutí a dveře se pomalu se skřípáním otevřely. Když vnesli zraněného dovnitř, dveře zase rychle zabouchnul. Byla zde naprostá tma. Položili zraněného na zem. Prostor vozu poté postupně osvětlily tři kužely baterek. Když zkontrolovali, že jsou zde přijatelné podmínky, sundali si masky.
„Sakra,“ řekl Peterson a praštil pěstí do zdi. „Nezvládl to,“ dopověděl hořce.
Simon polknul, pocítil, jak ho znovu zaplavují emoce. Odvrátil se od padlého muže a posvítil do zbytku prostoru. V rohu se válela kostra v neprůstřelné vestě a helmě, tělo měla pokryté cáry z vojenské uniformy. Křečovitě si k sobě tisknula pušku, ani po tak dlouhé době ji nepustila. Na protější zdi stálo několik otevřených skříněk, mnohý obsah se nacházel na zemi. Po zběžném prohledání našel munici do samopalu, dvě útočné pušky, antiradiační pilulky a zbytky léčiva, které však již byly prošlé. Když strhával mrtvému psí známky, všimnul si, že vedle něj leží ošoupaný deník. Jen jej zběžně prolistoval a schoval do kapsy. Poté se opřel o zeď a podíval na filtr. Podle zbývajících tří bílých čtverců poznal, že v něm zbývá asi třicet procent. Pokusil se spojit vysílačkou s ostatními.
„V dešti a vzneseném prachu se nám nepodařilo najít auto, ukryli jsme se do vraku terénního vozu.“
„Rozumím,“ odpověděl po chvíli Howard.
„Podařilo se nám stabilizovat zraněného, hned, co prach znovu slehne, pokusíme se vás najít,“ informoval ho na oplátku.
Simon se začal netrpělivě procházet v těsném prostoru vozidla. Peterson a voják se opřeli o stěnu. Kapky deště bubnovaly na kovovou střechu. Byl zde cítit zápach černého slizu a otrávené půdy. Pancíř z venku mohl být protržený, nebo pobyt vraku na tomto nehostinném místě způsobil to, že se těsnění uvolnilo. Škvíra však musela být velice malá, protože detektor zamoření ukazoval nízké hodnoty, které by pro ně neměly být škodlivé.
„Výbuch nás nadzvedl, šlo to zespodu,“ promluvil nakonec Peterson.
„Musela to být nějaká výbušnina umístěná pod zemí.“
„Byla to mina nebo na dálku odpalovaná nálož,“ dodal Simon.
Peterson vypadal, že mu to přijde zvláštní. Promnul si vousy.
„Od kdy používají droni miny?“ zeptal se nakonec.
„Od té doby, co my.“
Poručík na něj nechápavě pohlédl. Simon začal vysvětlovat.
„Mnoho lidí tvrdí, že se droni učí od nás. Neboli jejich program vylepšuje a využívá každou naši novou strategii. Původně jsem si to nemyslel, ale tohle je přímo ukázkový příklad.“
Na chvíli se odmlčel a poté pokračoval ve výkladu.
„Miny jsme na bojiště nasadili před dvěma dny, droni se s nimi setkali před zhruba dvaceti hodinami. Informace odesílají v určitých cyklech, to znamená, že na výrobu měli několik hodin.“
„To, co říkáš, zní jako možné, ale některé droní taktiky vůbec neodpovídají těm našim,“ odpověděl Peterson.
„Neřekl jsem, že všechny taktiky berou od nás, program by mohl generovat i vlastní strategie.“
Voják oddechl a pozorně naslouchal rozhovor jeho dvou nadřízených. Simon si srovnal, co vlastně řekl a pořád mu to vše dávalo smysl. Peterson znovu utichl, zdálo se, že si to snaží přebrat. Tím jejich rozhovor skončil.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na únor

• Únorová voda - pro pole škoda.
• Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.
• Když záhy taje, dlouho neroztaje.
• Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna.
• Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky.
• V únoru-li vítr neburácí, jistě v dubnu krovy kácí.
• V únoru sníh a led - v létě nanesou včely med.
• Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto.
• Co si únor zazelená - březen si hájí; co si duben zazelená - květen mu to spálí.
• Teplý únor - studené jaro, teplé léto.
• Je-li v únoru zima a sucho, bývá prý horký srpen.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy je stále deponována modrozelená kalkulačka, stejně tak i láhev na vodu - kovová, černá s nápisem PURE brainmax s chromovaným uzávěrem, na němž je kovové poutko. Od minulého měsíce ledna se nic nezměnilo.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Úvodník loňského roku se nesl v duchu výzvy k četbě povinné literatury, potažmo k četbě krásné literatury obecně. Zmínil jsem tehdy všechny klady, které s sebou četba knih člověku a rozvoji jeho osobnosti po všech stránkách přináší a chci doufat, že jsem vás tím k četbě motivoval. Jistě vám při čtení loňského úvodníku neuniklo, že člověk, který čte, si kromě jiného obohacuje slovní zásobu a upevňuje gramatiku mateřského jazyka. Takto vybaven má pak mnohdy i chuť vtělit vlastní myšlenky do některého ze slohových útvarů - nejčastěji vypravování, úvahy, případně reportáže či referátu. Těm z vás, kteří Elektronku čtou pravidelně, jistě neuniklo, že redakce má ve svém středu Honzu Balošáka ze 4L, který do každého čísla Elektronky přispívá četbou na pokračování „Ledová past“ a ve svém literárním projevu to dotáhl tak daleko, že toto své dílo vydal již jako celou opravdovou vázanou knihu. Další členové redakce přispívají do jednotlivých čísel každý podle svého zaměření. Honza Dlabaja ze 4L vám zprostředkovává IT znalosti ve své pravidelné rubrice „IT doupě“, Ondra Langer ze 3A se rád podělí se čtenáři časopisu o své postřehy z oblasti kosmonautiky, Jaroslav Strejček ze 4L nás svými příspěvky seznámil se svým koníčkem - včelařstvím a Jakub Křížan ze 4B přispívá od znovuobnovení činnosti školního časopisu svými články, které nás informují o nejrůznějších událostech vztahujících se k našim dějinám či různým výročím. Kromě toho ještě ve spolupráci se studentkami VOŠ Simonou Šromovou a Světlanou Lindovskou zveřejňuje postupně všechny rozhovory s účastníky každoročně pořádané akce BožeTECH, kteří jsou dnes významnými pracovníky ve svém oboru a kdysi byli studenty naší školy. Celé číslo Elektronky byste si nepřečetli, kdyby je Dan Hut ze 4L formálně neupravil a nevyexpedoval na web školy. Sporadicky se ještě tu a tam najde jedinec, který do některého z čísel také přispěje svou troškou do mlýna. Předchozí řádky píši jednak proto, abych všem, kteří ať už pravidelně nebo jen občas přispívají do školního časopisu, za jejich úsilí poděkoval a také proto, abych motivoval žáky všech ostatních ročníků, kteří doposud své případné příspěvky ukrývají v útrobách šuplíků svých psacích stolů, aby se nebáli je vynést takříkajíc na světlo boží a nechali je otisknout v Elektronce. Jistě jste si při čtení úvodníku všimli, že prakticky všichni členové redakce jsou až na výjimky ze čtvrtých ročníků, což znamená, že za několik měsíců naši školu po maturitě opustí, nehledě k tomu, že již nyní mají svůj čas z velké části vyplněn intenzivní přípravou na zmíněnou maturitu a mnoho času nazbyt jim tedy nezbývá. Pokud se nenajdou jejich následovníci, je nabíledni, že po jejich odchodu náš školní časopis neodvratně zamíří do propadliště dějin. Tímto apeluji na všechny žáky naší školy, aby tento neblahý scénář nedopustili a svou vlastní literární aktivitou udrželi v doposud pravidelném měsíčním rytmu náš časopis při životě a třeba mu i vdechli poněkud novou tvář. Jedinou podmínkou je, aby příspěvky do něj vkládané byly autorské, ne jen odněkud převzaté. Pokud vám v poskytnutí vlastních příspěvků brání obava, že se v nich dopustíte nějakých prohřešků proti spisovné češtině, nemusíte mít strach, protože všechny příspěvky před vydáním nového čísla procházejí mým jazykovým dohledem, takže případné chyby padají na mou hlavu.

Rád uvítám každého zájemce o práci na školním časopisu kdykoli o přestávce v mém kabinetu (O. John, kabinet jazyků III, napravo od jazykové učebny JU2) a domluvíme se na další spolupráci.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – React

Během posledních čtyř dílů jsme poskládali docela solidní základ pro web. Tedy tohle bych řekl, pokud by byl rok 2010. Stačí jen chtít předesignovat tlačítko, a hned to musím manuálně udělat pro všechny, co jsou na webu (template-based rendering). Pokud ale udělám jednu komponentu tlačítka a tu následně všude použiju, bude stačit změnu udělat jen na jednom místě (component-based rendering). No a to je taky důvod, proč dnes HTML soubory vyměníme za React komponenty.

React je JavaScriptová knihovna, díky které můžete stránky skládat z komponent. Každé komponentě můžete předávat parametry (text, barvu, akci po kliknutí, …) a každá z nich si zároveň může uchovávat svůj lokální stav. Místo toho, aby stránka přišla vytvořená už ze serveru, vytvoří ji knihovna dynamicky až v prohlížeči pomocí metody createElement().

Abyste tuto metodu ale nemuseli vůbec volat, vzniklo JSX. To vám dovoluje de facto psát HTML v JavaScriptu a k tomu jednoduše používat dynamické hodnoty, které se píší do složených závorek. Kromě normálních tagů umožňuje psát i námi definované komponenty nebo prázdný </> tag, který se neprojeví v DOMu.

Domovskou stránku jsem tedy rozdělil následovně: Z měnícího se názvu vznikla samostatná komponenta obsahující skript pro měnění textu, který se dá zavolat interně (při přejetí myši), nebo externě (zavoláním funkce předané v parametrech). Komponenta Title zase umožňuje měnit typ nadpisu pomocí čísla místo tagu. Tlačítek jsem vytvořil dva druhy – do ButtonClick můžete předat akci po kliknutí a do ButtonLink zase odkaz. Obě vychází ze stejného základu umožňujícího měnit text a barvu. Změně se nevyhnul ani list. Jeho tvorba pro mě vždy byla jedna z nejotravnějších. Teď se ale umí poskládat sám, a stačí mu k tomu jen seznam položek a zda je má číslovat. Nakonec jsem přidal i pár jednodušších položek, jako oddělovač, článek, nebo text.

Díky tomuto postupu teď bude náš design jednotný a pokud budou komponenty správně vytvořené, bude nám stačit na stránce jen maximálně měnit jejich pozici v layoutu. Tímto jsme konečně vymýtili statické HTML soubory.

Ještě je ale třeba zajistit směrování. V budoucnu ho ještě budeme měnit, zatím by ale mělo stačit to z knihovny react-router. Práce s ním je velmi jednoduchá, do komponenty Route lze vkládat cesty i stránky, které se pod nimi skrývají.

A tady práce v Reactu končí. Server nyní po obdržení požavavku vytvoří jednoduchou HTML kostru s referencí na balíček našich skriptů a tu pošle uživateli do prohlížeče. Tam se role ujme index.jsx, najde element s id „root“ a do něj celou stránku vykreslí.

Ačkoliv pro tak malý projekt může tolik komponent působit směšně, už jenom logickým uspořádáním stránky jsme si ulehčili jakýkoliv další vývoj. U nahrazení HTML ale nezůstaneme. V únoru totiž nahradím i CSS a JavaScript. Ale na to si ještě budete muset počkat. Zdroják opět najdete na github.com/dlabaja/IT_doupe a do příště Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V prvním čísle letošního kalendářního roku přináší Elektronka první z nich.

Rozhovor s pedagogem

Jmenuji se Illia Hura, jsem student třídy 3L. Dostal jsem za úkol položit několik otázek libovolnému učiteli podle vlastního uvážení. Vybral jsem si pana učitele Johna, protože si ho vážím a považuji za inspirativního. Jeho názory a zkušenosti mi připadají zajímavé a věřím, že by mohly pomoci lépe pochopit některé věci v životě.

Proč jste se rozhodl stát učitelem němčiny? Co Vás motivovalo?

S němčinou jsem se dostal do styku již jako dítě, někdy v páté třídě ZŠ. Na druhém stupni ZŠ jsem pak chodil na nepovinné hodiny němčiny. Pak jsem pokračoval individuálně na Státní jazykové škole a němčina jako taková mě zaujala. Proto jsem ji pak šel studovat spolu s českým jazykem na vysokou školu FF UP zde v Olomouci – obor učitelství.

Co byste mohl poradit mladé generaci ve výběru vzdělání?

Vzdělávat se v oboru, který vás baví. Pokud nemáte dostatečně brzy jasno, který obor by vás zaujal, vystudujte gymnázium, abyste měli otevřené všechny možnosti ke studiu na vysoké škole.

Kdybyste mohl vrátit zpět v čase, změnil byste svou profesi?

Ne. Ve své době mě ovšem zajímala i ekonomie a žurnalistika. Vzhledem k době, v které jsem se pro studium na VŠ rozhodoval, tedy v době hlubokého socialismu, tyto obory byly velmi poplatné tehdejšímu socialistickému režimu, a byly tedy pro mě v praxi nezajímavé.

Co je podle Vás nejdůležitější, co by měl učitel své žáky naučit?

Býti slušným člověkem, který zároveň najde zaujetí v předmětu, kterému učitel vyučuje

Myslíte si, že je důležité cestovat v mládí? Proč?

Cestovat v mládí, zvláště dnes, kdy je to už možné bez omezení, považuji snad dokonce za povinnost. Cestování rozšiřuje obzory, vytváří potřebný nadhled a učí člověka toleranci.

Jaká je nejneočekávanější věc, kterou jste si uvědomil v průběhu let?

Reakce mých vlastních rodičů na některé skutečnosti v mém životě, kdy se v rámci přesvědčení, že konají to nejlepší podle svého vědomí a svědomí, dopustili některých omylů, které mi někdy dost zkomplikovaly život.

Co byste poradil sám sobě v osmnácti letech?

Víc se učit, naučit se klidně i více jazyků a do větší hloubky.

Máte oblíbenou knihu nebo film, který můžete doporučit?

Film, jehož reprízu si nikdy nechám ujít, jsou „Prázdniny v Římě“. Je to film z roku 1953, černobílý s velkým humánním posláním a se skvělým hereckým obsazením v hlavních rolích: Audrey Hepburn a Gregory Peck. Knih, které jsem přečetl, je samozřejmě velmi mnoho, ale pokud bych měl vybrat jednu, která mě nějak zásadně ovlivnila v pohlížení na svět, pak by to byla, pro někoho možná překvapivě, kniha pro mládež od Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Je to kniha o skautech a jejich příbězích. Mými velmi oblíbenými autory jsou pak dále Erich Maria Remarque a Arthur Hailey.

Jaký je podle Vás nejlepší způsob, jak si vytvořit nové přátele?

Být v každé situaci sám sebou. Pak si při jakémkoli styku s lidmi s někým buď padnete do oka, nebo ne. V opravdovém přátelství se totiž člověk do ničeho nenutí.

Jak trávíte svůj volný čas mimo práci?

Patřím k tzv. outdoorové generaci, takže není dne, kdy bych po práci zůstal až do večera doma. V létě je to samozřejmě snazší, v zimě trošku omezené. V mém případě je koníčkem číslo jedna cyklistika. Pohyb spojený s příjemnými vjemy pobytu v přírodě.

Jsem velmi vděčný, že mi pan John věnoval čas a odpověděl mi otevřeně na všechny mé otázky. Bavilo mě pokládat otázky, ale nejvíce mě těšilo poslouchat jeho odpovědi. Jsem rád, že jsem se dozvěděl odpovědi na otázky, které mě zajímaly.

 Illia Hura, 3L

Český zbrojní průmysl aneb Malá velmoc světa

Již v době první republiky bylo Československo jednou z nejvíce průmyslově vyspělých zemí světa. Mezi odvětvími, ve kterých vynikalo, byl i zbrojní průmysl. Na ten se po desetiletích nezanevřelo, a tak je Česká republika v dnešním světě špičkou mezi zbrojaři. V tomto článku si představíme tři nejvýznamnější podniky, jež hrají roli v obraně nejen našeho státu.

CSG

Czechoslovak Group (CSG) je největší tuzemská zbrojařská skupina. Vybudoval ji v 90. letech 20. století Jaroslav Strnad, který je otcem nynějšího majitele skupiny Michala Strnada. Hlavním oborem koncernu jsou zejména vozidla a zbraňové systémy.

Například podnik Tatra Defence Vehicle. Ten produkuje vojenská obrněná vozidla. Ačkoliv v názvu nalezneme název legendární značky Tatra, firma pod ni nespadá, avšak přebírá od ní podvozky. Ostatně i samotná Tatra je vlastněna z části Michalem Strnadem.

Snad nejdůležitější podnik koncernu je Excalibur Army, jenž sídlí v nedalekém Šternberku. CSG (dříve Excalibur Army) zde v minulosti odkoupilo VOP a ten přetavilo na současnou společnost. V podstatě však pokračuje cestou svého státního předchůdce, jelikož se v něm nejen opravují vojenská bojová vozidla, ale dokonce se zde vyrábí, krom jiných, samohybné houfnice (např. DANA) a probíhá zde vlastní vývoj a produkce nové techniky.

Colt CZ Group

Colt CZ Group je skupina tradičních zbrojovek, které jsou dnes v českém vlastnictví. Ve jméně skupiny je ale pozoruhodná přítomnost značky Colt, který je, respektive býval, americký. Avšak dnes je tomu jinak, a již čtvrtým rokem je spojen právě, mimo jiné, s Českou zbrojovkou.

Koncern působí v oblasti výroby i vývoje ručních palných zbraní a munice. Za jeho jménem se „neskrývá“ jen Colt a Česká zbrojovka (CZ), jenž je dodavatelem české armády (CZ BREN 2, CZ 75, …). V repertoáru můžeme najít i další české výrobce, jako Sellier & Bellot nebo Zbrojovku Brno, ze zahraničí například společnost Dan Wesson (pistole model 1911).

Aero Vodochody

Původně česká firma založená v roce 1919 je největší výrobce letecké techniky v tuzemsku. Nyní je však vlastněna společností HSC Aerojet, která je většinově maďarská, s pravděpodobnými napojeními na maďarskou vládu. Pod křídla Aera spadá i Letiště Vodochody.

Co se týče produkce, Aero má za svou dlouholetou historii nespočet vyvinutých modelů. V současnosti se zaměřuje na opravy a modernizaci svých starších proudových letadel, L-39 Albatros a L-159 Alca a také na výrobu jejich nejnovějšího modelu L-39 Skyfox. Skyfox je podzvukový proudový letoun, jenž byl navržen pro potřeby výcviku a lehké bojové úkoly (bitevní podpora, průzkum a hlídkování). Dočká se i zařazení do Armády ČR.

Pokud byste tedy v budoucnu chtěli pracovat v tomto průmyslovém odvětví, v naší domovině si budete moci vybrat z široké nabídky a přispět tak k obraně našeho státu a naší svobody.

 Ondřej Langer, 3A

Ledová past - pokračování

Ve vozidle zavládlo ticho. Howard již neměl chuť se hádat a Simon teď po hrubém výčtu reality znovu uvažoval o všem, co právě řekl, a o skutečném světě. Ovlivnila jej ponurá atmosféra, která se do něj vtísnila v zákopech jako jed. Když teď chrlil ta slova, jen zrádnou látku dostával ven a ukázalo se, že si tím docela ulevil. Občas, když byla situace bídná, se mu to stávalo, že myslel na věci, na které by normálně nechtěl, ale zároveň byly důležité. Svět byl jednou z nich. Úvaha o tom, jaký vlastně nyní je, co z něj zbylo a co jednou bude. Když o tom začal přemýšlet, vždy jej zamrazilo a pocítil beznaděj. Mysl poskládala obrazce hlubokých jam na místech, kam zaútočily smrtící paprsky, zarůstající liduprázdné trosky a také na tvůrce toho všeho. Temný řád, který budoval opevnění, věznil v nich zajaté lidi a ty, kteří byli ještě svobodní, zabíjel. Za předpokladu, že by lidé dokázali nepřítele odrazit, co by se vlastně stalo? Simon věděl jen tohle. Nyní neexistovaly žádné národy a státy, jen opevněná města a lidé, kteří si říkali přeživší. Ať se stane cokoliv, svět již nikdy nebude takový jako dřív. Nikdy.

Stěrače rozehnaly z okna vrstvu prachu. Zem okolo naprosto zčernala, to kvůli tomu, že sliz se zde mísil s blátem. Okolní vraky zabalovaly tmavé kokony. Na několika místech nehybně čekaly velké kaluže načernalé tekutiny. Vozidlo přejíždělo zbytky pěšáků, pod jeho koly praskaly rozervané pláty, zkroucené končetiny a pukaly helmice. Kuželovitá světla ani na okamžik nesjela z vozidla kousek před nimi. Po cestě narazili na několik malých zkroucených stromů, byly olepené černou látkou připomínající pavučinu. Simon se snažil pozorovat okolí, ale více než na deset metrů neviděl. Vzdálenější vraky mu připomínaly útesy či siluety velkých monster. Možná již konvoj obkličovaly jako vlci stádo… Ze zadní části korby se ozýval tlumený smích. Simon se otočil a otevřel okýnko.
„Co je to tu za kravál?“
Steve se na něj podíval.
„Jen jsem vyprávěl, jak se jednou Mike málem podělal, když jsme do pokoje nastražili ten vrak pěšáka.“

Simon se také usmál. Ten nevinný šprým byl nápadem Henryho. Zajistil jednoho pěšáka a zaplatil pár červených technikovi, aby mu zprovoznil senzory. Když pak pěšáka s planoucíma očima nalíčili před dveře do pokoje, stačilo jen vyčkat. Mike měl totiž směnu a každou chvíli se měl vrátit. No, a když šel do ubikací, vešel a pěšáka spatřil sotva deset centimetrů od sebe, jeho instinkt zavelel. Skočil po něm, srazil jej k zemi, vůbec mu nepřipadalo divné, že se mu to podařilo a začal nožem útočit. Nebyl však rozčílený, když za ním dovnitř přistoupili rozesmátí ostatní, kteří jej ze dveří pozorovali. Řekl jen něco jako, mě z vás jednou klepne. Navíc dostal jako omluvné jednu sklenku zákopového chlastu, nic extra, ale pro vojáky tady to byl snad jediný dostupný alkohol.
„No dobrá.“
Zaklapl okénko a znovu se usadil do sedadla. Auto před nimi se náhle zastavilo. Řidič pohotově zabrzdil. Simon se zeptal do vysílačky.
„Co se děje, Petersone?“
„Zapadli jsme do bahna, dejte nám chvilku,“ ozval se poručík.
Auto se otřáslo, kola se v bahně začala protáčet a vozidlo se rozvlnilo v mazlavém podloží.
„Budeme muset vystoupit, auto zapadlo do toho lepivého sajrajtu,“ zachrčela vysílačka.
„Rozumím.“
Simon se na řidiče s obavami podíval.
„Jdu jim pomoct,“ řekl nakonec po krátkém rozmyšlení.
„Máme ochranné masky?“
„Jo, jo, jsou v přihrádce, určitě si ji vezměte,“ odpověděl Howard s pohledem na ukazatel zamoření na palubní desce.
Simon si jednu nasadil, utáhl gumové popruhy a vystoupil. Při došlapu na zem uslyšel nepříjemné začvachtnutí. Když došel k zapadlému vozu, okolo už stáli vojáci i s Petersnem a dívali se, jaká je situace.

Zadní kolo bylo zapadlé hluboko v černé kaluži. Ta se na něj s čvachtáním lepila, jakoby byla živá a právě si dávala svačinu.
„Tak jak jste na tom?“ zeptal se Simon.
„Budeme ho muset vytlačit, vojíne, jděte nastartovat auto, až se do toho opřeme, šlápněte do toho,“ rozkázal Peterson.
Vojín nasedl do vozu. Ostatní se opřeli a na tři zatlačili. Ozval se motor. Auto se začalo vyprošťovat ze spárů černé mazlavé tekutiny. Simon cítil, jak se mu nohy boří do bahna, v tu ránu se kola začala protáčet. Auto znovu sjelo do prohlubně a vojáci od něj odstoupili.
„Vojíne, doneste mi támhle ten plát kovu,“ řekl Peterson a ukázal na plát kousek od nich.
Vojín ho donesl a Peterson plátem podložil kolo. U ostatních kol to udělali podobně.
„Zkusíme to znovu.“
Řidič nastartoval a ostatní se vší silou opřeli do vozidla. Kola se začala pomalu otáčet, zarývala pod sebe kovové pláty a torza pěšáků, jež pod ně vojáci nacpali.
„Ještě jednou a pořádně!“ zařval Peterson.
Všichni pořádně zabrali. Vozidlo se dalo do pohybu a řidič ujel ještě několik metrů, aby měl jistotu, že je z gelové bažiny venku.
„Všichni do vozu, můžeme pokračovat.“
Vojáci znovu zmizeli v autě. Simon se vrátil ke svému a nastoupil, usadil se do sedadla a sundal si plynovou masku. Howard si ji od něj vzal a zkontroloval, jak je na tom filtr. Následně ji uklidil do přihrádky.
„Spotřeboval jste deset procent, to je dobré,“ prohodil.
„Tolik?“ zeptal se udiveně Simon.
„Ano, oblast je zde středně zamořena, což znamená, že opotřebování filtru je… za pět minut zhruba deset procent.“
Simon měl masky a filtry v standartní výbavě, zatím je však použil jen opravdu zřídka. Věděl, že každý filtr má na boku umístěn bílý papírový pásek, který je rozdělen na deset čtverečků. Tento pásek reaguje na radiaci, chemikálie a další bordel tam venku, to se na něm projevuje tak, že postupně černá.
Howard nastartoval a následoval vozidlo před nimi, které se rozjelo.
„Kolik filtrů tady máme?“ optal se Simon.
„Okolo patnácti. Nemusíte se bát, je jich zde dostatek i pro případ nouze.“

Simon cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Představa, že by jim došly filtry a on umřel pomalou smrtí, která zahrnuje vykašlávání krve a dušení, byla děsivá. Kromě toho by jí nijak nemohl zabránit, a jen by čekal, než to vše skončí. Pohlédl z okna, bylo zaprášené a nebylo z něj skoro nic vidět. Několik černých šmouh naprosto blokovalo výhled. Opřel se tedy znovu do sedadla. Vozidlo nadskakovalo, jak projížděli hrbolatým terénem. Pod koly se ozývalo praskání a skřípání zbytků materiálů z bojových vozidel a další techniky, která se zapojila do posledních několika bojů. Vozidla vjela mezi údolí tvořené z několika vraků velkých robotů. Jejich těla připomínala spíše sud než tělo. Tito roboti přenášeli toxický gel, který poté roznesli po bojišti. Jsou pomalí, a proto snadným cílem pro raketová zařízení. Pokud byli dobře zasáhnuti, vybuchli a zřítili se na zem. Obsah se sice i tak dostal ven, ale už nepředstavoval hrozbu pro vojáky v zákopech. Škody, které by nastaly, pokud by se takovéto množství gelu dostalo do zákopu, by byly strašlivé. Ručička na ukazateli zamoření v okolí prudce stoupla, pohybovala se mezi oranžovým a červeným políčkem, na konci tohoto políčka byla lebka. Jeden ze senzorů se rozsvítil červeně.
„Co znázorňuje tento senzor?“ zeptal se Simon, jelikož červená většinou neznamenala nic dobrého.
Řidič pohlédl na světýlko.
„Kvůli narůstajícímu zamoření se zapnuly filtry kabiny i nákladního prostoru.“
Simon se spojil vysílačkou s Petersnem.
„Neříkal jste, že oblast, kterou budeme projíždět, je jen lehce zamořená?“
„Ano, tohle je pouze krátký usek, který má hodnoty zamoření vyšší. Až vyjedeme z této oblasti, bude zase její úroveň téměř v normálu.“
„Rozumím,“ odpověděl Simon.
Vozidlo zahalil stín jednoho z obrovských vraků. Někteří tito roboti byli mnohem větší než jiné kusy stejného druhu. Mohli vážit mnoho desítek tun, Simon by se nebál říct, že i přes sto tun. Povrch tohoto giganta se skládal z tenkých ocelových plátů. Droni se u těchto robotů nezaobírali pancířem. Na jeho trupu byla vidět velká trhlina, kterou způsobila raketa. Po průniku dovnitř roztrhala nádrž i jeho ovládání na kusy. Droni na tyto roboty používali zbytky z vraků, které už by jinak nevyužili. Není divu, že jejich plášť nic nevydrží.
Projížděli dál a naskytl se jim pohled na obrovský senzor. Z takovéto blízkosti viděli, že je složen z několika menších šestiúhelníků, které tvoří plástev. Několik částí bylo popraskaných, některé segmenty chyběly. Náhle Simona vyrušil hluk. Na sklo u řidiče něco narazilo. Náraz byl tak prudký a hlučný, že by se Simon nedivil, že je neprůstřelné sklo poškozené.
„Střílejí po nás,“ vykřikl řidič.
Simon z opěradla zvedl pistoli. Na okně auta byl malý pavouk, kterého náraz vytvořil.
„Nepřítel na deváté až dvanácté hodině,“ upozornil Simon ostatní do vysílačky.
„Rozumím,“ ozval se radista tanku.
Obě vozidla zpomalila, následně udělala prudký manévr a zajela za vrak transportéru.
„Zaznamenali jsme tři cíle, jedná se o tři pěšáky,“ oznámil velitel tanku.
V následujícím okamžiku se venku začaly ozývat výstřely. Jeden mnohem hlasitější je však všechny umlčel. Simon chvíli uvažoval, jestli to nebyl raketomet, který umlčel tank. Tuto nepříjemnou myšlenku však rychle zavrhl a vyvrátil ji i hlas radisty.
„Cíle úspěšně zničeny, můžete pokračovat.“
Auta se znovu vrátila na původní trasu. Simon rozbalil mapu. Do nepřátelské zóny dorazí přibližně za dvě hodiny.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na leden

• Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
• Mokrý leden - prázdné sudy - neurodí se vína.
• Mlhavý leden - mokré jaro.
• Roste den, roste i zima.
• Leden studený, duben zelený.
• Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
• V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy je stále deponována modrozelená kalkulačka, nově byla nalezena láhev na vodu - kovová, černá s nápisem PURE brainmax s chromovaným uzávěrem, na němž je kovové poutko.

Naopak sháňka je po učebnici angličtiny žáka Kodytka z 2A. Poctivému nálezci bude Jirka Kodytek velmi vděčen.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: (opět) Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Stejně jako každý měsíc odkazuji v prvních řádcích na téma úvodníku téhož měsíce minulého roku. Ten loňský se nesl v duchu nálady vytvářené vánočními trhy, jichž jsme svědky každoročně na Horním náměstí a zároveň tak trochu nabádal k návštěvě našeho města, které má po všech stránkách rozhodně co nabídnout. Ve své snaze neopakovat se nasměruji vaši pozornost trochu jiným směrem, nicméně opět směrem navýsost s vánočním obdobím souvisejícím. Pravděpodobně nejvíce se na samotný Štědrý den těší děti, které ještě věří tomu, že dárky jim přinese Ježíšek a pro splnění jejich tužeb postačí pokud možno během roku nezlobit a před samotným Štědrým dnem v dostatečném předstihu napsat seznam toužebně vyhlížených dárků na papír, ten vložit do obálky a položit někam na římsu, aby si ji Ježíšek na své neúnavné pouti po všech lidských obydlích vyzvedl a všechno jak se patří „zařídil“. Z výchovného, ale i ekonomického hlediska každé rodiny je žádoucí, aby Ježíškovi našeptávači - tedy rodiče - svým dětem připomněli, že ani Ježíšek nemá neomezené možnosti, byť by byl sebepřejícnější. Ono totiž i malé dítě je už člověk - sice „miniaturizovaný“, ale vlastně takový, že na co si zvykne, to později více méně automaticky očekává. Je proto moudřejší Ježíškovi vzkázat, aby dítěti seslal třeba jen jeden dárek - ten, po kterém ono dítě nejvíc touží, nebo ten, se kterým si podle Ježíškova názoru nejvíc vyhraje, a ne jej zahrnout bezmyšlenkovitě vším, na co si před Vánocemi vzpomnělo. Vždyť přece stejně každý svým dětem v průběhu roku koupí občas něco, co jim udělá radost a Vánoce jsou pak víceméně příležitostí, kdy můžeme svým potomkům dopřát třeba něco finančně náročnějšího, přičemž tomu zároveň zachováme jakýsi punc výjimečnosti. Nikdo z nás snad nepoměřuje míru lásky vůči nám podle toho, kolik dárků jsme dostali a jak byly hodnotné. Úplně stejně by tomu mělo být i u našich dětí. Z vlastní zkušenosti vím, že je daleko důležitější, aby obdarovaný viděl, že jsme si s výběrem dárku pro něj dali práci a pečlivě jsme vybrali to, co mu udělá opravdovou radost a neodbyli jsme to tím, že jsme všechno takříkajíc zalepili penězi. Když byly našemu synovi asi tři roky, přál si pod stromeček malý traktor s vlečkou z umělé hmoty, nic víc. Jako správní našeptavači jsme toto přání Ježíškovi předali a ještě jsme se přimluvili, aby spolu s traktůrkem přinesl i malé autíčko. Ježíšek přání splnil, dokonce i oba dárky zabalil, a když potom pod stromečkem syn traktůrek s vlečkou vybalil, byl opravdu nadšen a okamžitě si s dárkem začal hrát. Když jsme mu po chvíli ukázali ještě další balíček od Ježíška - ono autíčko, syn si jej už vůbec nevšímal a my jsme to tak nechali. Autíčko pak dostal o měsíc později na své narozeniny. Všemi těmi řádky, jimž jste až do této chvíle věnovali svoji pozornost, jsem chtěl říci, že je jen a jen na nás, jestli si celé předvánoční období i Štědrý den užijeme v klidu a naplno v kruhu rodinném, vtaženi jedinečnou atmosférou adventního času, nebo podlehneme shonu a nervozitě, jakožto neblahému důsledku konzumního pojetí Vánoc. Všechno je totiž relativní. Jakýsi neviditelný tlak okolí nás sice nutí do činností, jako je předvánoční úklid, pečení mnoha druhů cukroví a shánění spousty dárků, ale stačí si uvědomit, že existence smítka na koberci, nabídka dvou až tří druhů toho nejoblíbenějšího cukroví a nález byť jen jediného dárku pod stromečkem je naprostým luxusem oproti situaci, ve které budou trávit Vánoce lidé na severu Moravy, jimž velká voda mnohdy vzala úplně všechno a jejich hlavní starostí je, aby Vánoce měli vůbec kde strávit. Netvrdím, že musíme na všechno rezignovat, ale přistupujme k tomuto svátku tak, aby nám činil hlavně radost a ne stres. Tak šťastné a veselé… přeje všem Elektronka a do nového roku pokud možno jen samá pozitiva.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – Balíčky, bundling a publikace

Dnešní díl se bude od těch předchozích trochu lišit. Poprvé totiž nebudeme dělat nic se stránkou samotnou, ale zprovozníme technologie, bez kterých by se v budoucnosti jen těžko obešla.

Začněme balíčky. K jejich správě se používá příkaz npm a díky němu je můžeme ze stejnojmenné stránky (https://www.npmjs.com/) importovat do projektu. Tam pro jeho fungování stačí zadat příkaz npm init, čímž vygenerujete package.json obsahující info a knihovny použité v projektu – ty se instalují pomocí npm install . Mezi nejpopulárnější z nich patří například moment (práce s časem), lodash (práce s objekty), React (již brzy), nebo třeba Webpack, který stáhneme jako první, a hned vysvětlím proč.

Pokud půjdete na téměř jakoukoliv moderní stránku (například Instagram) a pomocí F12 si rozbalíte její kód, celkem rychle přijdete na to, že je téměř nečitelný. A pokud ho nějaký šílenec netvořil ručně, je na vině bundler, mezi které Webpack spadá. Ten totiž dokáže vzít soubory, které v projektu používáte, podle jejich typu je zpracovat, osekat nepotřebné věci jako mezery, nové řádky, nebo jména funkcí, a následně vyprodukovat jeden bundle.js soubor obsahující celou stránku, který pro správné fungování stačí zmínit někde ve vašem HTML souboru.

Vše, co Webpack dělá, se dá nakonfigurovat ve webpack.config.js souboru. Potřebujete zadat vstup, ve kterém si pak najde importy a pomocí stromu závislostí je rekurzivně zpracuje. Mezi pravidla jsem zadal, aby pro styly používal css-loader a díky HtmlPluginu můžu společně s bundlem exportovat i HTML soubory, ke kterým se automaticky připojí. Po spuštění příkazu webpack se všechny soubory „zkompilují“ do složky dist. To, co je v ní, následně může jít na produkci.

No jo, ale jak? Teoreticky můžete stránku přímo otevřít v průzkumníku souborů a bude fungovat. Tím ale ztrácíte možnost tvořit vlastní cesty a vykonávat akce na serveru. Proto je lepší využít některou z volně dostupných knihoven na již zmíněném npm. V budoucnosti vše zařídí Next.js, prozatím jsem si vybral express.js, protože je poměrně jednoduchý na konfiguraci a umí vše, co budeme potřebovat. Například reagovat na neplatné cesty nebo možnost spustit server na jakémkoliv portu. Nezapomeňte na některou z cest nastavit i bundle.js, jinak se ke klientovi vůbec nedostane.

A to bude vše, zdroják k dnešnímu dílu najdete jako vždy u mě na GitHubu, a příští rok zase Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Svět kostek 2024

O víkendu 19. a 20. října probíhala na Výstavišti Flora v Olomouci akce Svět kostek. Vstupné stálo 190 Kč, děti do 15 let platily pouze 130 Kč. Různí lidé a nejen z Česka sem přijeli ukázat veřejnosti své výtvory z Lego kostiček. O tom, co všechno se zde nachází, jsem se byl osobně přesvědčit.

Výstavu přicházím navštívit v neděli odpoledne. Pořádá se pouze v pavilonu A. Po zaplacení vstupného vcházím dovnitř a hned vidím nespočet staveb všeho druhu. Jako první si prohlédnu stavby na prostředních stolech. Kolem zoo, kostela a dalších staveb procházím, dokud nenarazím na jednu z největších staveb této výstavy. Mám na mysli Bradavický hrad. Trvá mi nějakou chvíli si jej celý dobře prohlédnout. Stavitelé si dali spoustu práce, já i ostatní můžeme nahlédnout do různých místností hradu, které jsou zpracovány se smyslem pro detail. Jdu dál a narážím na vlakovou dráhu s nádražíčkem uprostřed a vysokou větrnou elektrárnou. Nejedná se pouze o statický model, po kolejích totiž jezdí vláček.

Přesouvám se ke stolům na pravé straně budovy. Zde se mi naskýtá pohled na rozsáhlou kuličkovou dráhu, která zabírá hned několik stolů. Není dílem Čechů, nýbrž Angličanů, kteří jsou zde přítomni a připraveni odpovídat na dotazy návštěvníků, pochopitelně pouze v angličtině. Jednou za čas musí vrátit do dráhy jednu ze stovek dřevěných kuliček, která zrovna náhodou vypadla ven. Nejvíce mě zaujal vysoký jeřáb, který je součástí dráhy. Kuličky šroubovitým výtahem vyjedou nahoru, odtud z vrchu padají do síťky dole. Je ovšem na čase jít dále.

Přesouvám se do zadních částí pavilonu. Zde zhlížím výstavu modelů českých lokomotiv a vagonů, nechybí ani tramvaj T3 s olomouckými barvami. Některé vlaky se také prohánějí po postavených kolejích. Hned na vedlejším stole zase vidím vlaky, které vyšly v rámci oficiálních stavebnic Lego. Našel jsem i tu, kterou jsem míval doma.

Procházím se dále kolem krajů výstaviště. Nejvíc mě zaujme veliká zoo, se kterou se ta, kterou jsem viděl na začátku, vůbec nedá srovnávat. Obsahuje úplně všechna zvířata, která byla v rámci stavebnice dosud vydána. Jak jdu dále, vidím stavby všeho druhu. Ať už inspirované realitou či fantasy. Zmíním například stavebnici se scénou z filmu Indiana Jonese.

U některých stanovišť je vystavena cedulka s vypsanými věcmi, které jsou někde ukryté. V případě hradu s vojskem nacházím všechny až na jeden. Papoušci mi dávají zabrat, ale nakonec spatřím jednoho z nich. Druhého nevidím a rád bych si prohlédl zbytek výstavy, proto jeho hledání vzdávám. Příliš dobře se ukryl.

Konečně se dostávám k jedné z nejvyšších staveb zde. Jedná se o ruské kolo, které si budu muset prohlédnout ještě jednou, a to z horních pater. Mimo hlavní sál si pak hrají děti s kostičkami a skládají je dle své vlastní fantazie. Zároveň mají jejich rodiče možnost pro ně nějakou stavebnici zakoupit. Mě ale zajímají stavby v horním patře výstavy. Shora mám teprve ideální příležitost si prohlédnout onen velký model ruského kola. Sice je postaven na stůl v přízemí, ovšem jeho vršek dosahuje až úrovně podlahy patra. Když ale odvrátím zrak směrem mé nadcházející cesty, hned vidím veliké obrazy sestavené z kostiček, například ten od Vincenta van Gogha. Jedná se o velice detailní podobiznu slavného obrazu. Dále zase můžu vidět vedle sebe seřazená sportovní auta, která se prodávala či prodávají v rámci oficiálních stavebnic.

Bohužel pro mě i ostatní návštěvníky byl ohlášen konec akce a musíme výstavu opustit. Výstavu jsem si užil, určitě ji znova navštívím příští rok a totéž doporučuji i Vám. Jistě se najdou další úžasné stavby, které vyžadovaly spoustu fantazie a úsilí.

 Matěj Brachtl, 3L

Recenze divadelní hry: Přelet nad kukaččím hnízdem

Dne 11. listopadu 2024 jsem navštívil divadelní představení Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Pavla Kheka v Moravském divadle Olomouc. Už od prvního okamžiku mě zaujala nejen atmosféra, ale i dějová linka.

Děj se odehrává na psychiatrickém oddělení, kde má pacienty pod kontrolou vrchní sestra Ratchedová, která je velmi manipulativní. Hlavní postavou je Randal McMurphy, který se do léčebny dostane kvůli trestu, ale místo toho, aby se podřídil, začne se vzpírat systému.

Scéna byla celkem jednoduchá, ale úplně to stačilo. Celé prostředí léčebny bylo chladné a sterilní, což přesně odpovídalo tomu, co se tam odehrávalo. Pacienti byli uzavření, bezmocní a pod neustálým dohledem. McMurphy byl energický a odvážný, ve skvělém kontrastu s vrchní sestrou, která byla pořád klidná a stála si za vším, co řekla. Vedlejší postavy mě také zaujaly. Každý z nich měl jiný příběh, který měl v příběhu určitý důvod.

Hodnotím Přelet nad kukaččím hnízdem 85 %. Rozhodně bych jej doporučil každému, kdo hledá skvělý divadelní zážitek.

 Kryšof Kovář, 3L

Futsalový turnaj středních škol

Dne 6. 11. 2024 se reprezentanti naší školy pod vedením trenéra Vojtěcha Šmehlíka zúčastnili futsalového turnaje středních škol. Hrály se tři zápasy po dvakrát dvanácti minutách a postupovalo se pouze z prvních dvou míst. Naše škola z těchto tří zápasů byla schopna vyhrát dva a tím postoupit do dalšího kola.

První zápas jsme hráli proti SŠ polytechnické z Prostějova. V prvním poločase jsme byli lepším týmem my, ale kvůli naší neschopnosti proměňovat šance jsme první poločas prohráli 3:0. Na začátku druhého poločasu jsme po pár rychlých akcích a chybách soupeře byli schopni zápas vyrovnat, ale i přesto zápas skončil 5:3 pro tým hostů.

Druhé utkání proběhlo s Obchodní akademií, kde jsme se poučili z předešlých chyb a začali jsme se více soustředit na zakončení. Povedlo se nám dát dva rychlé góly, ujmout se vedení, a tudíž hrát s větším klidem. Zápas byl poměrně vyrovnaný, ale výsledkově jsme byli lepší a utkání skončilo čtyřmi brankami pro nás a jednou pro soupeře.

Poslední a nejtěžší zápas jsme odehráli se Střední průmyslovou školou strojírenskou z Olomouce. První poločas byl vyrovnaný do chvíle, než se brankáři soupeře mezi nohy zkušeně trefil hráč č. 11, František Jenčík. Chytili jsme se gólové vlny a modrým ďáblům jsme nasázeli 7 gólů. Zápas skončil 7:4 a tři body i s postupem zůstaly na naší straně. Dobrý výkon kromě Františka předvedli také Jan Skopal s číslem 2 a Martin Škoda s číslem 8.

Všem našim klukům a trenérovi patří velký potlesk za výkon, který předvedli, a snad na tento výkon navážou i v dalším kole.

 Jakub Hellus, 3L

Ledová past - pokračování

Peterson nasedl a vydal rozkaz k nastoupení svým mužům. Simonovi ukázal na druhé z vozidel. Postával u něj voják. Když Simon došel k vozidlu, okamžitě od něj dostal energické potřesení rukou.
„Howard, nadpraporčík ze stanoviště G.“
„Simon, poručík ze stanoviště E.“
Voják naskočil k volantu. Simon usedl na sedadlo vedle.
„Nastupte si,“ pobídl své muže.
Když všichni nastoupili, ozvalo se zaklapnutí zadních dveří. Vozidlo před nimi se rozjelo. Howard nastartoval auto a následoval jej, nakonec vyjel tank. Vznikl tak menší ozbrojený konvoj. Přejeli přes kovový most, pod kterým procházel zákop. Když byli všichni na druhé straně, most se opět s hlasitým vrzáním vydal vzhůru. Kola se začala prodírat přes suť a bahno. Z nebe se snášely černé žmolky a dopadaly na okna auta. V okolní mlze Simon viděl mnoho obrysů okolních vraků, nyní již mutantů, kteří jen čekali na správný okamžik.
„Pane, slyšel jsem, že jste bojovali proti nějakému obřímu dronovi, je to pravda?“ nadhodil Howard.
Ta slova vyvolala Simonovi velmi živé vzpomínky. Začínal si uvědomovat, že jejich stanoviště bylo snad jediné, které se s novým nepřítelem střetlo, jelikož další o něm nic nehlásili.
„Ano, je, byl to velký opancéřovaný dron s kulometem,“ odpověděl nakonec.
„A je pravda i to, že pozabíjel přes šest lidí a čtyři zranil?“ vyptával se Howard dál.
„Přesně nevím, ale možná by to odpovídalo. Jak to vlastně víte?“
„Čtu všechna hlášení, pane,“ odpověděl Howard.
„To nemáte nic lepšího na práci?“
„Buď řídím, nebo čtu, je to něco jako moje hobby.“
Howard poté zakroutil hlavou.
„Pamatujete, když jsme se jim začali bránit? Jejich první útoky proti našim zákopům? Hnali se přes bojiště a my je prostě rozstříleli na kusy.“
Simon se usmál. To, co řidič říkal, byla naprostá pravda. Když droni útočili poprvé, byli rozstříleni ještě sto metrů od zákopů.
„Ale jejich další útoky byly koordinovanější. Každý útok, co následoval, byl lepší než předchozí a jejich odražení bylo těžší,“ dodal Simon.
„Přesně!“ vykřikl Howard.
„Začali používat vozidla, různé bojové taktiky a už se nehnali jako poprvé.“
„Učí se, mají program, který se vyvíjí ze získaných zkušeností. Jako lidé. Rozkazy a vše, co mají provádět, však dostávají od počítačů. “
Když Simon domluvil, Howard spokojeně poplácal volant.
„Přesně tak, aby se však mohli učit, musí mít učitele.“
Poté nastalo ticho. Simon si to, co řidič říkal, přebíral v hlavě. Již to párkrát slyšel. Že pěšáci získávali sílu ze střetů s lidmi. Že lidé hráli roli učitelů a pěšáci zase žáků. Co však vyvolávalo strach, byla otázka, zda jednou nepřijde čas, kdy již se žák ničemu nebude moci přiučit. To by totiž znamenalo, že si s učitelem bude roven a pak...
Rovnováha se snadno vychýlí.
Samotný žák porazí toho, kdo jej všemu naučil.
„A my tu máme spoustu potenciálních žáků,“ pokračoval Howard.
„Mnozí z nich však jsou zničeni dřív, než se cokoliv stihnou naučit. Vědomosti takových žáků nemá ani smysl zachovávat.“
Krátce se podíval na Simona, a když viděl, že stále zaujatě poslouchá, pokračoval.
„Zato intelekt těch, kteří již něco umí, ano, ti se obnoví v novém těle se svým původním vědomím a můžou ve studiu pokračovat. Přijít sem k nám, pokusit se dobýt zákop, něco se přiučit a jít dál.“
Ukázalo se, že Howard byl jeden z těch, kteří hledali informace. Simon to od něj jaksi dokázal přijmout snáz než od ostatních žvanilů a teoretiků v zákopu.
„Když je žák, tedy pěšák, dost zkušený, nemá pro něj dále smysl setrvávat ve škole, tady v přední linii. Je pověřen dělat něco závažnějšího, při čemž využije svých zkušeností a nebude jen základním dílkem vojska.“
„Ano, to jsou devastátoři,“ souhlasil Simon.
Howard přikývl, rád, že se do hovoru zapojil.
„Jsou vysláni do světa, aby někoho eliminovali, něco zničili nebo…“
Simon neslyšel, co řidič dál říkal. Slovo svět mu naprosto zaclonilo mysl. Jaký svět? Co zbylo ze světa. Co zbylo z Ameriky? Co z Evropy? Nic. Vše pohaslo v okamžiku, kdy nepřítel smazal z povrchu zemského velká města, armádní základny, národní přístavy. Vytvořil na jejich místech krátery a jejich okolí proměnil v krví nasáklé ruiny, které požíral oheň. Lidstvo se během lusknutí prstu stalo ohroženým druhem.
„Do světa z prachu a ruin,“ řekl ponuře prodírající se těmi myšlenkami.
Howard na něj tázavě pohlédl. Zřejmě jej to, co řekl, překvapilo.
„No, ale vždyť příroda se zachovala a spoustu lidí taky,“ sdělil.
V jednom měl pravdu. Příroda se zachovala. Útok z orbity jí neuštědřil žádnou velkou ránu. Nezpůsobil radiaci jako atomové rakety, ani dlouhodobě nezměnil klima. Teď kořeny lámaly asfalt neudržovaných silnic, traviny se invazivně šířily, mechy zarůstaly ruiny a vraky aut. Temný řád v následujících letech zamořoval jen malé oblasti u zákopů, aby zabránil dobývání prostoru a získal vhodné prostředí pro boj.
„Příroda zde přetrvá, kolik si však myslíš, že přežije lidí?“ zeptal se Simon.
„V Haxeru je mnoho lidí,“ řekl vcelku zřejmé řidič.
„Ale na jiných místech, třeba až za mořem, co?“ Simon se trochu přestával ovládat a zvýšil hlas.
„I tam lidé žijí. Než se přerušila komunikace, vznikly tam také pevnosti, které odporovaly.“
„Než se přerušila komunikace,“ zopakoval Simon pohrdavě.
„Vždyť od té doby uplynulo skoro sedm let, mohly už dávno padnout.“
„Ale nemusely,“ odsekl Howard.
„Snad vzpomínáš, proč se komunikace přerušila. Ta mezikontinentální kvůli zničení satelitů a ta tady…“
Chvíli mlčel a trochu zkrotil svůj hlas. Tohle téma pro něj bylo těžké.
„Protože lidé zradili. Každý začal hrát sám za sebe a tím se hodně snížila šance na přežití.“
Howard něco chtěl říct, ale on pokračoval.
„Některé zničí korupce, jiné koordinovaný nepřítel a mnozí to prostě vzdají.“
„I kdyby to byla pravda, existují přece podzemní bunkry, tam lidé přeci přežijí.“
Simon si odfrkl a pohlédl na temnou krajinu z okna.
„Mnoho bunkrů bylo zničeno na počátku invaze, nacházely se v hlavních městech a vojenských základnách, které byly zničeny. Orbitálnímu útoku neodolá ani beton ani ocel, prostě nic. Dejme však tomu, že nějaké bunkry, dále od měst či jiných důležitých cílů, byly ušetřeny. Lidé tam budou žít, ale časem, třeba za sto nebo ještě víc let, jim dojdou nějaké důležité zásoby a budou muset vyjít na povrch. Tam již však nebude ten svět, který opouštěli, když odcházeli do těch svých bunkrů. Už to bude svět pod vládou Temného řádu.“
„Já bych nechtěl žít jako krysa, radši budu zemi hájit až do poslední kapky krve,“ řekl nakonec.
„Bereš to moc pesimisticky,“ utrousil Howard.
Simon mu neodpověděl.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na prosinec

• Studený prosinec - brzké jaro.
• Prosinec proměnlivý a vlahý, nedělá nám zima těžké hlavy.
• Prosinec naleje a leden zavěje.
• Prýští-li ještě v prosinci bříza, nemívá zima mnoho síly.
• Mrazy, které v prosinci brzy ochabnou, znamenají zimu mírnou.
• Jaký prosinec, takové jaro.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy na svého majitele stále čeká černá bunda a světle šedá kalkulačka Casio. Nově se do kanceláře dostaly následující nálezy:

• Modrá kalkulačka Casio (nalezena v posluchárně 11.12.2024)
• Svazek 4 klíčů s nábojnicí a kovovým štítkem s nápisem „Handtmann Myšleky pro budoucnost

Pokud postrádáte jakékoli věci související s TEV (oblečení, boty…) najdete je v kabinetě učitelů TEV.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut Jan Dlabaja

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V loňském roce se můj úvodník soustředil na vylíčení sledu událostí, které byly spojeny se stavem české společnosti před rokem 1989, se samotným průběhem sametové revoluce a také s euforickou dobou, která následovala několik měsíců, snad i let těsně po svobodných volbách na konci 80. let. Od té doby se mnohé změnilo jak na politické mapě naší země, tak na geopolitické mapě Evropy i světa. Tradiční politické strany, z nichž nejstarší je strana sociální demokracie, zažily údobí svého vrcholného vlivu na směřování naší země, ale postupně jejich vliv slábl, až ze spektra politických stran, jimž dáváme ve volbách svůj hlas, zmizely téměř úplně. Nemám v úmyslu na tomto místě jmenovat další docela slušnou řádku v té době vzniknuvších stran, jejichž působení již také patří minulosti a už vůbec nemá smysl zmiňovat zcela kuriózní strany jepičího trvání, jako byla například strana se zkratkou NEI, což byla svým celým názvem Nezávislá erotická iniciativa. Komickou složku v parlamentu ztělesňoval také předseda Republikánské strany Československa Miroslav Sládek, který navíc těžil ze své fyzické podobnosti s Mr. Beanem. Tato strana se v roce 2013 přetransformovala do SPR - RSČ (Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa) stále pod vedením Miroslava Sládka, ale již zcela bez jakéhokoli politického vlivu. Objevily se však další politické subjekty, které hlásaly spásné myšlenky a slibovaly celkovou očistu spojenou s neutuchající prosperitou. Na tomto místě nelze nezmínit stranu VV – Věci veřejné, která slibovala zatočit s korupcí, aby nakonec sama na tento nešvar zahynula. Zároveň striktně popírám, že bych měl cokoli společného s jejím předsedou, který sdílí moje příjmení, jen křestním jménem je Radek. Vždy, když se mi do rukou dostanou před jakýmikoli volbami hlasovací lístky se seznamem všech stran a hnutí, které se pouští do volebního klání, nestačím žasnout, jaké strany roztodivných názvů se domnívají, že by mohly být snad opravdu zvoleny. Někteří konkrétní kandidáti se nechávají napsat na kandidátní listinu jen proto, aby zvěstovali co možná nejširší veřejnosti, že jejich jméno zdobí nějaký titul, protože každý kandidát je na listině uveden se všemi tituly, jichž dosáhl. Pokud si myslíte, že jsem si to teď právě vymyslel, mohu vás ujistit, že tomu tak bohužel není a sám minimálně jednoho takového kandidáta osobně znám. Je to člověk, který má rád humor a budiž mu ke cti, že nechal své jméno v soupisce napsat až docela dolů na bezpečně nevolitelné místo. Od listopadu roku 1989 uplynulo již neuvěřitelných 35 let a za tu dobu se nutně musela proměnit i nabídka kandidujících politických stran a hnutí. Tehdy nově vzniklé, jako například ODS nebo KDU ČSL, jsou již vnímány jako tradiční a nově se na výsluní snaží prosadit například Piráti, Trikolora, Svobodní nebo třeba SPD. Jediné seskupení, které vzniklo s poměrně velkým časovým odstupem od sametové revoluce a kterému se daří od doby svého vzniku v roce 2011 držet si přízeň voličů, je ANO - původně s přídomkem - bude líp. Jak ČSSD, tak i ODS a ANO byly v minulosti stranami vládními, proto s nimi má každý potencionální účastník voleb zkušenosti a může relevantně zvažovat, zda jim dá svůj hlas či nikoli. Největší neznámou jsou vždy nové subjekty, které neváhají oslovovat své možné voliče na první pohled skvěle vypadajícími, ale ve skutečnosti nesplnitelnými sliby, přičemž pracují s nespokojeností lidí a známou skutečností, že je vždy snadné semknout se proti něčemu. Mnohem složitější je ale něco opravdu pozitivního vytvořit, zároveň na to mít peníze a všechno to dobré udržet i do budoucna. Vzhledem k tomu, že vždy záleží na lidech, je dobré pozorně sledovat činnost jednotlivých politiků, ať už jsou jakékoli politické příslušnosti, a podle toho se pak u volební urny rozhodovat, komu svůj hlas svěříme. Nyní máme krátce po krajských volbách a v některých volebních obvodech i po volbách do Senátu, ale ty parlamentní se kvapem blíží, a tak bedlivě sledujme veřejné dění, aby nám nic podstatného neuniklo a mohli jsme pak bez momentálního ovlivnění lákavou předvolební kampaní pokud možno zodpovědně rozhodnout, komu pomůžeme vydláždit cestu k politické kariéře. Naše demokracie je demokracií zastupitelskou, a tak funguje jako spojité nádoby. Jakým lidem umožníme nás zastupovat, tak se my budeme celé další volební období mít. Záměrně nezapočítávám do tohoto procesu nepředvídatelné okolnosti, jako jsou povodně, tajfuny či epidemie, o válečných konfliktech ani nemluvě.

Celým tímto zamyšlením jsem chtěl hlavně říci, že je důležité nerezignovat na okolní dění ve společnosti, naopak je nadmíru žádoucí, jak by řekl Šafránek z filmové ságy Básníků, držet prst na tepu doby a činit následně rozhodnutí, která vycházejí z našeho vlastního úsudku a ne z úsudku, který nám někdo vnutil v rámci jakékoli kampaně nebo zdánlivě dovedně vytvářené nálady ve společnosti. Na první pohled snadná řešení, která nabízejí hlavně tzv. populistické strany, mívají ve svém důsledku většinou velmi hořkou pachuť.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web - JavaScript

Pokud jste četli minulý díl rubriky a jeho znalosti aplikovali na vaši stránku, jistě uznáte, že jí nový vizuál prospěl. Styly ale nejsou vše a některých efektů s nimi lze dosáhnout jen velmi obtížně nebo vůbec. Stejně tak nemůžete na stránce tvořit nic dynamického, například aktuální čas. Dnes se to pokusíme napravit, dokončíme tuto svatou webovou trojici a nakonec vám ukážu i tvorbu jednoho zajímavého efektu.

Začněme trochou teorie. Díky JavaScriptu můžete přistupovat k DOM API a tím modifikovat strukturu celého HTML dokumentu. Jinak umožňuje dělat de facto vše, co ostatní jazyky. Omezuje ho pouze jeho webové prostředí, díky čemuž mi například neukradne data z počítače při brouzdání svého guilty pleasure webu novinky.cz.

Typy má oproti C mnohem jednodušší na používání a s místem v paměti šetří asi jako Rusové se svou armádou. Jediný číselný typ number má rovnou 64 bitů a podporuje i desetinná čísla, boolean a string asi představovat nemusím. Mezi pokročilejší typy patří Array, Map, nebo třeba Date. Všechny je můžete uložit jako let (mutabilní) nebo const. Některé typy také mohou být prázdné, třeba undefined nebo null. Velkou nevýhodou jazyka je ovšem validace typů až při běhu, čímž je kód náchylný ke zbytečným chybám.

Podmínky se tvoří stejně jako v Pythonu, jen místo and, or a not používáte &&, || a !. Některé typy jsou tzv. falsy (undefined, null, prázdný řetězec), takže vrací automaticky false. JavaScript obsahuje i všechny známé cykly jako for, while nebo forEach.

Pojďme programovat. Zatímco styly se připojovaly skrz <link />, JavaScript přípojíte přes <script />. Vytvořil jsem si složku scripts, do které budu soubory ukládat. Chtěl bych vytvořit dvě věci. Pokud kliknete na modré tlačítko, změní se nadpis na nějaký string ze seznamu. Pokud na nadpis najedete, změní se také, ale tentokrát s animací, během které se z textu stanou náhodné znaky a postupně se objeví nové slovo.

Jsou některé funkce, které bych chtěl používat globálně. Například proměnná se seznamem nadpisů nebo ta na generování náhodných čísel. Mám dvě možnosti. Zaprvé je můžu přiřadit k window objektu, který je globální a jde používat všude. Tohle zatím musím dělat pro všechny funkce, které následně zmíním v HTML. Dlouhodobě je to ale neudržitelné, zvlášť když omylem přiřadím funkci nebo proměnnou se stejným názvem a tím si ji přepíšu. Do budoucna budu používat export/import syntaxi, která ze souborů tvoří moduly a umožňuje mi je tak lépe členit.

První skript je jednoduchý. Jeho spuštění si můžete ověřit pomocí console.log(), který stejně jako Python print() (ten v JavaScriptu otevírá dialog pro tiskárny) umí vypisovat data do konzole. A nyní konečně použijete HTML id atribut z prvního dílu – pomocí document.getElementById() totiž můžete prohledávat DOM a měnit vlastnosti jednotlivých elementů, v našem případě text nadpisu. Teď už stačí funkci jen přiřadit ke globálnímu window objektu a připojit do tlačítka pomocí atributu onclick.

Druhý úkol už je trochu těžší, tento efekt jsem našel na kanále Hyperplexed (https://www.youtube.com/watch?v=W5oawMJaXbU). Pokaždé, když po nadpisu přejedu myší, spustí se event onmouseover a funkce scrambleTitle(). Ta vybere náhodné slovo ze seznamu a spustí opakovač. V něm se každé písmeno slova nahradí náhodným znakem, a po třech iteracích se vždy jedno písmeno ustálí. Takhle to dojde až na konec. A aby se efekt nedal během běhu narušit, má v sobě zabudovaný také jednoduchý zámek.

S JavaScriptem mohou konečně všechny stránky ožít. Pořád to ale není úplně ono. Kvůli HTML musíme používat globální window objekt, typy se kontrolují za běhu, a tvorba dynamického obsahu je stále poměrně náročná. Vše postupně v průběhu rubriky vyřeším. Kód opět najdete na https://github.com/dlabaja/IT_doupe. A do té doby Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 4L

Na jaře tohoto roku se na naší škole konala akce BožeTECH 2024 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. V Elektronce online zveřejňujeme postupně rozhovory, které jsme s těmito účastníky uskutečnili. Ve vydání měsíce listopadu si můžete přečíst následující rozhovor.

Lucie Mikulášková (HR) a Michal Sedlář (technolog) - Mapro

Studovali jste obor, ve kterém momentálně pracujete?

Michal Sedlář (MS): Já určitě ne, protože technologie vstřikování plastu se učí pouze na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a navíc je to hlavně teorie, ale ne praxe. Já jsem elektrikář a k tomu ekonom, takže Vysoká škola Baňská. K současné pozici jsem se dostal díky dvacetileté praxi.

Lucie Mikulášková (LM): Já jsem vystudovala gymnázium a v současné době studuji sociální pedagogiku a andragogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jsem trochu mimo obor, ale ne úplně.

Jak jste se bez ekonomického vzdělání dostala k tomu, že děláte personalistku? Co vás na tom lákalo?

LM: K personálnímu není potřeba ekonomické vzdělání, některé firmy to požadují, z mého pohledu není úplně potřeba, protože tam je hlavní porozumět lidem, porozumět firmě, co zrovna potřebuje a jak k ní přivést správné lidi.

Co je vaše náplň práce?

MS: Moje náplň práce je učit programování vstřikolisů, které prodáváme zákazníkům, naučit je zpracovávat plasty, jednotlivé druhy plastů, naučit je programovat a ovládat konkrétní stroje. Proškoluji zákazníky v optimalizacích procesů, učím i manažery, jak zefektivnit práci.

LM: Mojí prací je hlavně nábor nových zaměstnanců, případně řešení kompetencí a potřeb stálých zaměstnanců. Navíc jde o celkovou personalistiku společnosti. Řešení benefitů, firemní akce a podobně.

Oba se setkáváte s různými lidmi. Co je na té práci nejtěžší?

MS: Když lidé nejsou pokorní. Neexistuje člověk znalý všeho. I já dělám chyby a nemám rád jednání se zákazníkem, který mi tvrdí, že má pravdu za každou cenu, i když třeba způsobí poruchu stroje. Ne vždy všechno lze.

LM: Já to jenom doplním, za mě pokora je na prvním místě. Lidé si často dávají velké požadavky, například s minimem praxe žádají přemrštěné peníze a podobně. Je dobré být realista, vědět, co si můžu a nemůžu dovolit. Můžete mít klidně hlavu v oblacích, ale nohama být pořád na zemi.

MS: Slušností také je vždy poprosit, poděkovat a pozdravit. To je základ.

Jak se má umět člověk ocenit? Jak může někdo vyjádřit, že jeho práce stojí tolik?

LM: Rozdělila bych to na dva typy lidí. Lidé, kteří už mají nějakou praxi a kteří ne. U těch prvních je důležitá zpětná vazba, když odchází z firmy, je dobré vědět, čeho si na mně lidé vážili, kde mám naopak rezervy. Je těžké se subjektivně ohodnotit, člověk se může přecenit, ale také velmi jednoduše podcenit. Takže konstruktivní zpětná vazba od kolegů nebo nadřízených je důležitá. Lidé bez praxe mohou využít třeba učitele, zeptat se jich, zda mohou jít tam, kde chtějí. Kolikrát jsou učitelé studentům blízcí, trochu je znají. Těch je možné se zeptat. Potom existují různí kariérní poradci, různé platformy, nebo je možné se například dovzdělat v nějakém kurzu, například získat certifikát o znalosti jazyka. Existují různé kurzy, kde člověk opravdu dostane ohodnocení podle toho, na jaké úrovni je.

MS: Důležitá je praxe. Co opravdu umím, co dokážu nabídnout firmě, případně zákazníkovi. Samozřejmě je možné se nějakým způsobem bavit o tom, že když zaměstnanec dokáže, že je na nějaké úrovni, může přijít nějaký růst. I vize zvýšení benefitů poté, co jsme něco dokázali, je důležitá.

V čem je vaše firma lepší, než konkurence? Co ji drží na pozici, jakou má?

MS: Vzhledem k tomu, že máme za sebou největšího světového dodavatele vstřikolisů na světě, dokážeme ušít zařízení přímo na potřeby zákazníka. Celou linku můžeme postavit podle přání zákazníka. Také je to díky servisu, který máme tady v Olomouci, na Slovensku, v Polsku, nemáme týdenní prodlevu při čekání na náhradní díly, máme centrální sklad v Německu, kde je spousta dílů. I tohle vypovídá o tom, proč se držíme na vrcholu.

Do jakých odvětví nejčastěji dodáváte?

MS: Plastikářský průmysl. Nejčastěji je to automotive, obalový průmysl, v dnešní době i zbrojní průmysl a tak dále. V podstatě vše, co se lisuje z plastů, tam dodáváme.

V roce 2022 se rozšířily závody do Polska a na Slovensko. Jaké bude další rozšíření?

MS: Nerozšířily se, pouze se otevřela nová pobočka, ale ona už tam byla, jen se přesunulo sídlo. Takže už dávno jsme působili ve třech státech. Další rozšíření podle mých informací není plánováno, protože máme centrálu v Německu, máme pobočku v Polsku, pobočku na Slovensku a zároveň ještě dceřinou firmu na Ukrajině. Zároveň budeme zastupovat jednoho výrobce z Číny, který bude mít novou pobočku v Srbsku, takže se nebude všechno vozit lodí z Číny.

LM: Spíše než otevírání dalších poboček je na místě nabírání zaměstnanců a rozšiřování současných poboček. Nebavíme se o expanzi do dalších států, ale spíše jde o rozšíření současných poboček.

Jaké vidíte inovace v oboru zpracování plastů?

MS: Momentálně máme novou řadu vstřikolisů, které by měly být daleko úspornější, rychlejší, takže ty inovace tady jsou, zhruba každé dva roky přichází nová řada.

LM: Určitě je zde vývoj v oblasti udržitelnosti. Všechny firmy se snaží být udržitelné, snaží se fungovat tak, aby to byla alespoň malá podpora přírody. To bude určitě trend i v technologii strojů, udržitelnost hraje velkou roli.

V poslední době se více mluví o umělé inteligenci, jaký má vliv na firmu, kde pracujete? Využívá se u vás?

MS: V programování vstřikování plastů nebude umělá inteligence použita, protože člověk musí vidět, co konkrétní stroj dělá. Každá vlastnost plastu je jiná, teploty jsou jiné a každý výsledek je jiný. Robot nepozná, jestli je poškozen nástroj, kterým vstřikujete. Neví, jestli vám nevychází teplota. Zde člověk není nahraditelný, lidský faktor je zde důležitý.

LM: V technologii to úplně použitelné není. Nevíme, kam se to posune za půl roku nebo za rok, AI se vyvíjí pořád. Já to využívám čistě jako chatbota, můžeme to využít v administrativě, v rámci financí, plánování projektů, takže tady nějaká možnost využití je.

Když přijde uchazeč a využije k napsání životopisu nebo motivačního dopisu umělou inteligenci, jak to vnímáte? Berete to v dobrém, nebo ve špatném?

LM: Záleží na tom, jestli ten životopis je kvalitní, nebo ne. Podkopnu si nohy, já to taky používám. Zrovna jsem si sama generovala nějaké věci na LinkedIn a podobně. Ale je tam potřeba kontrola, ještě to není tak stoprocentní, aby to psalo za vás, kolikrát s tím chatem musíte komunikovat, aby vám to správně napsal a je to opravdu potřeba zkontrolovat. Ale za mě, pokud to člověk nevyužívá každodenně, že by z toho sám přestal přemýšlet, to není takový problém. Pokud to někdo použije pro napsání životopisu nebo motivačního dopisu, protože zrovna nemůže najít správné věty a to, že napíše lepší životopis, mu přinese lepší práci, potom proč ne.

Myslíte si, že se dá zjistit využití umělé inteligence například k sepsání závěrečné práce a na základě toho například odebrat titul?

LM: Už existují programy, které to umí poznat. Nevím, jestli je školy využívají, protože školy využívají odevzdej.cz, využívají theses, které vše zkontrolují ve chvíli, kdy to nahrajete do systému. Nevím, jak mají integrované tyto programy na rozpoznání toho, jak vám ten chat pomohl, na druhou stranu tyto programy jsou dostupné, takže pokud student využije AI k parafrázování, za mě je dobré využít zároveň tento systém na rozpoznání a udělat si dvojí kontrolu. Jednak je možné zadat práci například do odevzdej.cz, druhá kontrola může být přes antiprogram umělé inteligence, který rozpozná, které odstavce vypadají, že je tvořil chat a máte možnost dokument před odevzdáním ještě přepsat vlastními slovy. Určitě je škoda být součástí procesu odebrání titulu kvůli tomu, že si člověk nezkontroloval svou práci.

Jaké jsou možnosti profesního a kariérního růstu? Nabízí firma nějaké kurzy, které využíváte?

MS: Samozřejmě firma proplácí kurzy angličtiny, případně další jazykové kurzy, v mé profesi bych to ale využil, kdybych úplně změnil obor působení, protože jako jediný v České republice a na Slovensku už se nemám kam posunout. Leda bych se naučil polsky a střídal kolegu v Polsku.

Díky práci máte možnost cestovat?

MS: Ano, stále cestuji za zákazníky.

LM: V podstatě je zázrak, že tu kolega dnes se mnou může být, protože jinak bych ho sháněla někde v Německu.

MS: Příští týden Německo, potom zase. Jedeme k zákazníkovi a potom do centrály, kde budeme testovat novou formu pro zákazníka na našem vstřikolisu, abychom mu ukázali, že to s naším lisem jde. Potom budu zase školit české seřizovače v Německu v základech programování vstřikolisu.

Jak se u vás recyklují plasty?

MS: My nevyrábíme, ale všichni zákazníci už z důvodu ceny všechny přebytečné plasty recyklují a podle norem Evropské unie přimíchávají do jiných materiálů. Momentálně testujeme materiál, který je ze 30 % z komunálního odpadu. Jiný zákazník vstřikuje materiál se 40 % obsahu dřeva pro letecký či potravinářský průmysl.

Obáváte se o to, aby firma neztratila zákazníky, protože jde o plasty, proti kterým se Evropská unie snaží bojovat?

MS: Neobávám se.

LM: Záleží na oblastech. Například v oblasti příborů, brček a takových věcí jsou plasty asi nahraditelné. Ale například v automotive zatím není moc alternativ. Pokud se najdou jiné materiály, samozřejmě budou možná upřednostněny, ale pořád je mnoho oblastí, kde náhrady nejsou nebo jsou drahé.

MS: Navážu na automotive, kde měla dříve auta plechová světla. Takový světlomet pak vážil třeba 3 kilogramy. Dnešní světlomet z plastu váží jeden kilogram. To je úspora hmotnosti, tím pádem úspora spotřeby, což zanechává menší uhlíkovou stopu. Nahrazování a zmenšování hmotnosti pomocí tvrzených plastů má zase jiné výhody.

Jak se vám líbí naše škola? Přece jen nejste absolventi, takže máte názor zvenku.

LM: Za mě je určitě důležitá odbornost, protože já s všeobecným vzděláním nemám skoro žádné pracovní příležitosti oproti těm, kteří už na škole zažili nějakou praxi nebo znají nějakou technologii. Na trhu mají rozhodně větší uplatnění než lidé z všeobecných středních škol, kde sice získají všeobecný přehled, ale s tím může jít pracovat maximálně do pokladny v Kauflandu.

MS: Je dobře, že se škola otevírá dalším firmám, studenti mají možnost do těchto firem nahlédnout a zvážit, kde by chtěli pracovat. To zdaleka na všech školách není.

Co byste studentům doporučili na závěr?

LM: Dělat, co je baví. V dnešní době je velká nabídka práce a lidé nejsou. Takže opravdu se zaměřit na to, co člověka baví, jít za svým cílem, vzít veškeré možnosti, které se nabízejí. Zároveň pokud člověk chce například cestovat, práce vždycky počká, my, co máme kolem dvaceti až třiceti let, půjdeme do důchodu možná v sedmdesáti, možná taky vůbec, takže opravdu práce počká a zážitky i koníčky jsou na prvním místě. Opravdu využít toho, že je možné cestovat, využít vzdělávacích programů, Erasmus a podobně, prostě dělat, co je baví.

MS: Já se připojím, důležité je neuhýbat a jít si za svým cílem.

Rozhovor vedly Simona Šromová a Světlana Lindovská, přepsal jej Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 4 - Průzkum

Hrubé stěny zákopu osvětlovaly slabé plápolající plameny ohniště. Jako velké jazyky olizovaly kusy dřeva, které do nich jeden z vojáků přikládal a přetvářely je na teplo a hustý kouř. Okolí zákopů bylo temné a děsivé. Světlo vrakům vozidel propůjčovalo pohybující se rysy, připomínaly velké mutanty, kteří strnule číhali a pozorovali muže u ohniště. Vzduch byl plný černých popelových vloček. Kromě zvuku praskajícího dřeva a občasného povzdechnutí zde vládlo hrobové ticho. Všichni muži byli zasmušilí, jejich lesknoucí se oči hleděly do plápolajícího ohně.
Truchlení a smutek dopadal i na Simona. Při útoku, který se uskutečnil dnes ráno, padlo po celé linii přes čtyřicet vojáků. Na pomoci obrany se podílely nové posily z města. Dorazily do boje po zahájení bitvy. Nebyla to však plánovaná pomoc, posily prostě jen dorazily v době útoku. Nemusely dorazit a vše mohlo být jinak. Možná ani on sám by tu teď nebyl. Měli štěstí. S několika tanky dorazilo také velké množství pěchoty. Se započítáním ztrát teď celý zákop byl v plusu o něco přes třicet mužů. Měli také více než dvacet těžce zraněných a neschopných boje.
Simon bloudil ve svých myšlenkách. Pátral po nějaké, která by ho dokázala rozveselit. To se mu však stále nedařilo. Poslední dobou mu přišlo, že z jeho života všechny vzpomínky na období před válkou vyprchaly. Nahrazovaly je ty nové, obrazy bojiště, zbraní, tváří mrtvých… Jeho mysl byla přehlcená černými vojáky, jejichž tenké senzory měly zářivou krvavou barvu. Slyšel dunění jejich ocelových kroků a chladnokrevnou řeč. Nedokázal se od nich odpoutat, byli palivem pro jeho noční můry. Ať se snažil myslet na cokoliv, tito temní pěšáci ho vždy dostihli. Probodávali pohledy, prostřelovali kulkami, mučili i pro ty největší sadisty ohavnými způsoby.
Zatřásl hlavou, aby se vrátil do reality. Oheň před ním příjemně hřál a spacák, kterým se přikrýval, již byl teplý. Na blízku pravé ruky měl opřenou pušku. V levé svíral psí známku, která patřila jednomu z padlých. Tři vojáci, mezi kterými byl Steve, potichu rozmlouvali. Mike a Henry odpočívali v dolních pokojích, aby si odpočinuli ze zranění z boje. Všichni vojáci byli o něco veselejší, než když Simon začal bloudit v myšlenkách. Ani nevěděl, jak dlouho byl mimo, někdy se dokázal zapomenout i na několik hodin. Steve přihodil do ohně další kus zkrouceného dřeva. V ohništi zapraskalo. Simon si odhrnul rukáv, stříbrně lesknoucí se ručičky na tmavě matných hodinkách ukazovaly půl jedenácté. Hodinky byly v zákopech vzácným zbožím, obvykle se daly sehnat pouze od někoho, kdo je s sebou přivezl z města. Simon k nim však přišel jinak. Zhruba po roku služby mu přišel balíček. Poslala mu ho Anna, jeho dívka. Když jej rozbalil, našel tam onen dárek. Hodinky. Žádný laciný šunt, ale pořádné mechanické, takže nemusel řešit problém se sháněním baterek. Kdykoliv pak na ně pohlédl, pousmál se a vzpomněl si na ni. Nebyly to pro něj pouze hodinky, ale také talisman.
Fousatý voják si dlouze zívnul. Opřel se o stěnu a zabalil do spacáku, aby se ukryl před lezavou zimou. Jeden z mužů se zvedl od ohniště a šel vystřídat vojáka na pozorovatelně. Tam, mimo záři plamenů, stál voják s dalekohledem a jeho zkoumavý pohled neustále kontroloval bojiště, druhý posedával u vysílačky, připraven okamžitě nahlásit cokoliv zahlédnou.
„Jaká je zatím situace, Steve?“
„Naše lovecké skupiny po celém bojišti ve vzdálenosti kilometru od zákopu dostaly přes dvacet dronů. Zdá se, že Temný řád posílá průzkumné oddíly, asi chce zjistit, jaké máme ztráty. Taky se nám podařilo ukořistit jedno z jejich vozidel. Velitel ho nechal poslat do města na prozkoumání. Podle podrobných zpráv také dobře zafungovaly protitankové miny. Byly rozmístěné na jihu a zlikvidovaly více než deset vozidel. Do města byl zadán příkaz na výrobu mnoha dalších kusů.“
„A co zranění?“
„Všichni se drží,“ dopověděl tiše Steve.
Simon se jemně usmál. Aspoň nějaké dobré zprávy. Atmosféru narušily blížící se kroky, podle jejich rytmu se zdálo, že někdo měl naspěch. Zpoza rohu vyběhl voják menší postavy, byl zahalen ve stínu. Přistoupil k ohni. Plameny ozářily jeho tvář a odhalily, že se jedná o velice mladého muže s černými rozcuchanými vlasy. Simon by odhadoval, že se jedná o nováčka ze skupiny nově příchozích. Z města byli často posíláni mladí lidé s nedostačujícím výcvikem, to proto, že starších rekrutů je málo a na výcvik není dostatek času.
„Mohu zde najít Simona Westa?“ otázal se voják hlasitě.
„Ano, to jsem já.“
„Pane, máte se ihned dostavit na centrální stanoviště. Velitel vydal rozkaz k průzkumné akci. Budete velet jednomu z oddílů. Na stanovišti čeká pět vojáků. Další tři si máte vzít vy, jaké uznáte za vhodné. Vyráží se přesně za hodinu.“ Simon trochu zmateně přikývl, zatím ještě nebyl na žádné průzkumné akci, vždy se staral pouze o obranu zákopu, přesto však jasně muži odpověděl.
„Rozumím. Přiveďte mi z mého stanoviště dva dobrovolníky.“
Voják zasalutoval a vydal se svižně pryč.
„Vojíne,“ oslovil ho ještě Simon.
Muž se zastavil a otočil směrem k němu.
„Ano, pane?“ znejistil.
„Kde máte helmu? Chcete, aby vás voddělal nějakej z těch plecháčů?“
„Omlouvám se, spěchal jsem.“
Simon zahrabal v bedně kousek od sebe a vyndal helmu.
„Vezmi si tuhle,“ řekl a poté ji vojákovi hodil.
Ten helmu neobratně chytil a zaplácl s ní své střapaté vlasy.
„Děkuji, pane.“
Poté podruhé zasalutoval a znovu zmizel ve tmě. Simon vstal a protáhl se.
„Steve, jdeš se mnou.“
Steve se jako blesk vymrštil ze země, nasadil si batoh, popadl pušku a již byl připraven.
„Rozkaz.“
„Tak zdar, chlapi, pošlu vám sem dva náhradníky,“ rozloučil se Simon. Vydali se směrem na centrální stanoviště. Po cestě míjeli jednu četu za druhou. Obvykle skýtala pět mužů, kteří seděli v zákopu, ohřívali se u ohniště a střídali se ve vyvýše-ných pozorovatelnách. Když je Simon pozdravil, dostávalo se mu několik zívnutí a tichých odpovědí.
Hlavní linií pokračovali kolem odboček do skladů, střílen a vstupů do podzemí. Zákop se po zhruba sto metrech pozvolna začal rozšiřovat, až se nakonec rozprostřel do širokého prostoru, jehož velikost odpovídala fotbalovému hřišti. Celou oblast i bojiště před ní osvětlovaly velké světlomety. Ačkoliv byla hluboká noc, hemžilo se to zde mechaniky, mediky a spoustou vojáků. Přední linie byla připravena k protiútoku. Nízké zdi z pytlů písků a ocelových beden zajišťovaly krytí. Podél opevnění se pravidelně střídala kulometná stanoviště a malé bunkry. Před zákopem hnízdili velcí protitankoví ježci a blýskaly se ostnaté dráty. Na opačné straně do bojiště hledělo několik raketových systémů.
Momentálně stála uprostřed komplexu dvě velká vozidla a tank. Kontrolovala je skupinka mechaniků. Kolem postávali vojáci s velkými polními batohy. Když dorazili k vozidlům, Simona přivítal jeden z důstojníků. Zřejmě druhý velitel operace, jelikož byl plně vyzbrojen. U pasu měl dva granáty, na zádech batoh se samopalem a místo uniformní čepice helmu. Ve vyhlazené tváři bez jediné vrásky s černými vousy se leskl intelekt, alespoň tak to Simonovi připadalo.
„Peterson, poručík ze stanoviště G,“ potřásl si s ním silným stiskem.
„Simon, poručík ze stanoviště E,“ představil se na oplátku.
Poté se podíval na vozidla. Jednalo se o dva terénní jeepy, které měly korbu pro pěchotu. Prostory kryla kovová kostra, potažená vlnící se šedou plachtou. Kromě maskování sloužila k zabránění průniku škodlivých látek. Oba terénní vozy byly vyztuženy ocelovými pláty, zvláště přední část. Peterson vytáhl z batohu mapu a rozložil ji na kapotu.
„Zde je trasa jízdy.“
Velká šedá plocha ukazovala místo bojiště. Přes něj se po každé straně táhla klikatá čára, zákopy. Na několika místech vystupovaly zvýrazňovačem zakroužkované oblasti, hlídané vždy stejnobarevnou lebkou. Tato místa byla otrávena jedovatým plynem, nebo zde vybuchl dron s černým gelem. Temný řád zamořoval celé bojiště slizem, z něhož se vypařovaly toxické látky. Pěšákům nic nezpůsoboval, zato pro lidi byl smrtící. Na krátkou dobu ne, ale znemožnili tím obsazení dalších pozic. Některé gely vykazovaly menší známky toxicity než jiné. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že každý gel měl v sobě obsaženo jiné množství škodlivin. Čím blíž jste byli k nepřátelským zákopům, tím více byl terén zamořen. Přes mapu na bojišti se táhla zelená šipka. Začínala na centrálním stanovišti a po několika oklikách se dostala k nepřátelským zákopům. Velkým obloukem se zase vrátila na stanoviště Alfa.
„Pojedeme po této trase. Míra zamoření by zde měla být nízká. Poté se zastavíme kousek od nepřítelovy linie a zaznamenáme nějaká data, to je hlavním cílem našeho průzkumu. Celkově nám to zabere necelý den.“
Simon znovu pohlédl do mapy.
„Jsou zde nějaké druhy obranných autoděl?“ zeptal se zamyšleně.
„Ano, ale pouze verze bitevní krysy, nesnímají pohyb, ale teplo. Jsou protipěchotní. Velikost ráže čtyřicet milimetrů. Náš přední pancíř takový projektil zastaví. Boční pancíř pouze s malou pravděpodobností. Jejich dosah je tři sta metrů. Věže jsou lehce pancéřované. “ Simon moc dobře tento druh znal, jen neměl tak podrobné informace.
„Říkal jste, že jsou zaměřeny na teplo? Pořád je zde problém, že zaměří motor.“
Peterson se pousmál
„Nechal jsem motor opancéřovat a namontovat na něj chladicí turbíny. Ale líbí se mi vaše úvaha.“
„Jen nechci něco nechat náhodě,“ odpověděl Simon pragmaticky.
„Já samozřejmě také ne.“
Simon poukázal na okolí kolem jejich trasy.
„Na co můžeme po cestě narazit?“
„Pravděpodobně potkáme pár pěšáků, přinejhorším osamocený transportér.“ Jeden z mechaniků došel k Petersonovi. V kožených rukavicích držel modrý smotaný plán a uklízel jej do kovového pouzdra.
„Pane, všechny úpravy jsou dokončeny,“ oznámil.
„To rád slyším, dobrá práce. Můžete jít.“
Mechanik se otočil a mávnutím ruky naznačil ostatním, že mohou balit. Okolo vozidla zůstalo jen několik vojáků. K Simonovi dorazili dva muži. Byli to vojáci z jeho oddílu.
„Jsme tady, pane,“ ohlásil jeden.
Simon přikývl.
„Pokud máte, Simone, vše, co potřebujete, můžeme vyrazit,“ řekl Peterson. Simon pohlédl na hodinky. Hodina byla skoro pryč a půlnoc se pomalu ale jistě blížila.
„Dobře, vyrážíme.“

 - Jan Balošák

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na listopad

• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.
• Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
• Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
• Když se v listopadu hvězdy třpytí, mrazy se brzo uchytí.

Ztráty a nálezy

Již od září je v kanceláři školy deponována černá teplá bunda s kapucí zn. WEDZE (napsáno na nášivce uvnitř). K ní se asi 10. 11. přidal nález zelených kraťasů a bílého trička spolu s modro zeleným pouzdrem ve školní jídelně (přihrádky na odložení brašen), dále modrá plastová láhev Adidas, modré pouzdro na zips z rifloviny a hnědý „skládací“ box na svačinu.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut Jan Dlabaja

Jazykový dohled: Mgr. Oto John