Úvodník

V letošním školním roce padlo datum konání stužkovacího maturitního plesu na první den tohoto měsíce. Chtělo by se říci, že ples je mnohem více stužkovací (v současnosti spíše šerpovací) než maturitní, neboť jeho účastníky maturita teprve čeká a jakékoli veselí, na tomto plesu viděné, je veskrze předčasné. Ale veselí je mladým lidem vlastní, a proto je samozřejmě jeho přítomnost na takovéto události zcela na místě. Každému takovému plesu předchází mnoho starostí a práce, které si na svá bedra bere celý organizační výbor, a na něm záleží, jak celá tato navýsost očekávaná událost proběhne. Kromě ryze organizačních záležitostí se přípravy na ples nesou také v duchu tvorby vystoupení jednotlivých maturitních ročníků, která mají už svou dlouhodobou tradici a všichni zúčastnění se na ně těší. Jen s pouhým nástupem na šerpování už žádná třída dávno nevystačí, a tak jsme během plesu svědky různě nápaditých prezentací jednotlivých tříd. V podstatě povinností se už stalo natočení nějakého poutavého, pokud možno vtipného videa, které danou třídu do jisté míry charakterizuje a představí se v něm v různých rolích téměř všichni žáci třídy. Následuje choreografie nástupu na šerpování doplněná v posledních letech i dalším tanečním vystoupením pohybově nadaných jedinců třídních kolektivů a někdy i celých tříd.

A přesně tohoto scénáře se držel i letošní maturitní ples, jehož program byl navíc ozvláštněn či zpestřen společným countryovým tanečkem učitelů a žáků na hudební doprovod Michala Tučného „Báječná ženská“ podle choreografie Ing. Zuzany Veselé. A takových kulturních vložek si letos sami maturanti připravili také více než kdykoli v minulých letech. Se svými tanečními i jinými kreacemi se žáci jednotlivých tříd na parket vraceli i poté, co podle vlastního scénáře odprezentovali svoji třídu nějakým vtipným videem a každý maturant sebe sama v originálně pojatém nástupu na šerpování. Bylo se na co dívat, večer vyvrcholil předvedením živé pyramidy žáky 4A a před půlnocí pak ještě společným vystoupením všech tříd při tanci macarena, který na parket vtáhl i ostatní účastníky plesu. Jako překvapení před půlnocí vystoupil Honza Mlčoch coby Karel Gott revival, a pokud někdo při jeho vystoupení zavřel oči, byl přesvědčen, že na pódiu stojí a pěje sám skutečný Mistr Karel.

Průvodní slovo celým plesem vzala na sebe již osvědčená moderátorka Martina Qeetko Procházková, o hudební složku celého večera se skvěle postarala hudební skupina Novios z Prostějova a úplně na začátku, hned po úvodním slově pana ředitele, všechny tanečně naladil valčík v provedení šesti párů Taneční školy Progres Marka Černého. Součástí spíše závěrečné části plesu byla také velmi bohatá tombola, jejíž ceny byly nadmíru reprezentativní, nechyběl ani televizor o úhlopříčce 150 cm a hlavní cenou byl dokonce mobilní telefon iPhone.

Maturitní ples, který se již před několika lety přesunul do prostor pavilonu A olomouckého výstaviště Flora, což nepochybně zvýšilo jeho atraktivitu, byl organizačně i finančně náročný, ale jsem přesvědčen, že všichni jeho účastníci z něj odcházeli ne-li nadšeni, tak určitě velmi spokojeni a již nyní se těší na ples příštích maturitních ročníků, který si všichni užijí 7. března 2026 rovněž na stejném místě. Tak nezbývá než jen popřát našim letošním maturantům, aby stejně skotačivě prošli i maturitními zkouškami a jejich úspěšným složením si otevřeli cestu k dalšímu studiu a tím i k nejdelším prázdninám, které je v životě mohou potkat.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – TypeScript, Sass a CSS moduly

Minulý měsíc jsme úspěšně přidali React a díky JSX se tak zbavili HTML. Stejně jako v Argentině se ale naše motorová pila stále nezastavila, a proto dnes skrouhneme další dvě technologie – JavaScript a CSS – aby se dal projekt do budoucna rozšiřovat ještě lépe než doposud.

Proč se ale vlastně chceme zbavit JavaScriptu? Dám vám příklad. Už se vám někdy stalo, že jste komponentě přidali propu, která měla jiný typ, než který komponenta požadovala? Ne? Ale jistě jste programovali v Pythonu a pak hodinu hledali, proč vám program padá. A chyba nejspíš měla něco společného s dynamickým typováním proměnných. Přidali jste řetězec do čísla, neiniciovali hodnotu, a tak podobně.

Pokud ale použijete TypeScript, bez otypovaných proměnných se vám program odmítne poskládat. Až když je přidáte, proběhne kontrola a vy můžete mít téměř stoprocentní jistotu, že se s podobnou chybou už nesetkáte.

TypeScript toho ale umí víc, než jen kontrolovat správné typy. Třeba doteď jste museli všechny argumenty pro komponenty vypisovat na řádek, což přestane být zábavné, až jich bude víc než tři. Nyní je můžete shlukovat do interfaců, a z těch dále dědit nebo je používat na více místech zároveň. Také můžete využít enum (seznam s přednastavenými hodnotami) a naplno používat objektově orientované programování díky dekorátorům a chráněným nebo abstraktním funkcím.

Teď se zbavíme toho style.css souboru v rootu stránky. Jakmile ho ale rozkouskujeme tak, že každá komponenta má svůj styl u sebe, narážíme na problém. Názvy tříd nejsou lokální. Pokud pojmenujete třídu v jedné komponentě layout, bude ovlivňovat jinou třídu layout definovanou v úplně jiné komponentě v úplně jiné části stránky. Abychom nemuseli dokola vymýšlet unikátní jména, přidáme do webpacku CSS moduly, které při buildu všechny názvy vezmou a přejmenují. Schválně se podívejte třeba na Instagram a zmáčkněte F12, i tam místo normálních názvů uvidíte jen shluk náhodných znaků. A kromě lokálních jmen jste právě spoustě web scraperům znepříjemnili život, protože bez konzistentních názvů tříd se na stránkách špatně sbírají data.

A když už jsme v tom, rovnou můžeme místo CSS začít používat Sass – konkrétně jeho podtyp s příponou .scss. Má úplně stejnou syntax jako CSS, ale s několika vychytávkami. Například podporují proměnné. Ty hned můžeme využít při standardizaci celého webu, například se dají použít pro vlastní barvy nebo velikosti fontu, které pak můžeme importovat z jednoho místa. Pokud chceme recyklovat více řádků stylů najednou, můžeme je zabalit do mixinu – takové Sass obdoby funkcí, dokonce do něj můžeme vkládat i parametry. A v neposlední řadě dokáže zpracovávat podmínky a cykly. Při buildu se pak všechny styly převedou zpět na CSS, aby je prohlížeč uměl číst.

A aby kód po těchto změnách přečetl nejen prohlížeč, ale i my, naučím vás ještě používat ESLint. Jedná se o knihovnu, kterou po propojení s IDE můžete používat na formátování kódu. Podle pravidel, která jí nastavíte v konfiguračním souboru, vás může upozornit na nepoužívané proměnné, chyby v kódu, a jedním kliknutím opraví všechna odsazení řádků.

A to je vše. Kód opět najdete u mě na GitHubu (github.com/dlabaja/IT_doupe), a pokud to ten jeden jediný čtenář dočetl až sem, tak se dozví, že příště zprovozníme Storybook pro lepší vývoj a testování komponent. Tak zase za měsíc, Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V druhém čísle letošního kalendářního roku si tak můžete přečíst rozhovor s paní Vratislavou Matlerovou.

Rozhovor s pedagogem

PaedDr. Vratislava Matlerová, učitelka českého jazyka a literatury, působí na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Olomouci již 23 let. Kromě výuky je také metodikem prevence. V rozhovoru rozebírá své zkušenosti, přístup k výuce a přináší pohled na změny ve vzdělávání.

Stal se Vám někdy nějaký incident, kvůli kterému jste zvažovala, že odejdete ze školství?

Můžu říct, že ne. Vždycky jsem se snažila vycházet se studenty. Jsem od začátku přísná, což pomáhá nastavit jasná pravidla. V prvním a druhém ročníku to funguje výborně a postupně se se studenty vytvoří dobrý vztah. Mnozí oceňují tento přístup, což mi potvrzují zpětnou vazbou.

Co Vás vedlo k tomu stát se pedagožkou?

Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi. Po gymnáziu jsem nevěděla, co dál, tak jsem začala studovat na filozofické a pedagogické fakultě. Po studiích jsem 12 let učila na základní škole, ale po mateřské jsem chtěla zkusit střední školu. Tady na průmyslovce jsem už 23 let a práce mě pořád baví. Mám radost, když je práce zároveň koníčkem.

Vidíte rozdíly v přístupu studentů k učení dnes a dříve?

Určitě. Požadavky na základních školách bývaly dříve vyšší a maturita byla mnohem složitější. Dnes se mi maturita z češtiny zdá příliš zjednodušená. Dříve studenti museli mít hluboké znalosti z literatury, což dnes chybí. Přesto se stále najdou studenti, kteří se chtějí učit a mají zájem.

Co byste chtěla, aby si studenti odnesli z Vaší výuky?

Podle mě je důležité najít zlatou střední cestu mezi drilem a moderními přístupy. Bez učení a trénování paměti to nejde. Studenti musí mít určité znalosti, ze kterých mohou vycházet, a paměť je potřeba stále cvičit.

Jak jste se dostala k pozici metodika prevence?

Studovala jsem základy společenských věd, což zahrnovalo i psychologii a sociologii. Předchozí ředitel mě požádal, zda bych si tuto oblast nedovzdělala. Od té doby se věnuji prevenci na naší škole.

Máte pocit, že současné osnovy odpovídají potřebám dnešní doby?

Částečně ano, ale mnoho věcí je zastaralých a mělo by se změnit. Technologie jdou dopředu a je potřeba na to reagovat. Například u slohových prací už nemá smysl je zadávat jako domácí úkoly, protože je studenti často opíšou nebo použijí umělou inteligenci.

Jaký máte názor na používání umělé inteligence při učení?

Umělá inteligence je dobrý pomocník, když se využívá správně. Sama ji používám k přípravě materiálů, které si pak upravím. Důležité je, aby studenti AI nezneužívali, ale chápali ji jako nástroj, který jim má pomoci.

Jaké jsou Vaše koníčky mimo školu?

Mám velkou rodinu, tři děti a vnučky, o které se ráda starám. Miluji turistiku, cestování, hory a v zimě lyžování.

Jaké je Vaše nejoblíbenější literární období a autor?

Čtu různé žánry, od historických po současné romány. Mezi mé oblíbené knihy patří Quo vadis od Sienkiewicze a Malý princ, kterého jsem četla několikrát. Z modernějších autorů mám ráda Hrabala a Hartla.

Jak motivujete studenty k pozitivnímu vztahu k češtině?

Na technicky zaměřené škole je to složité. Vysvětluji jim, že znalost mateřského jazyka je důležitá. Snažím se je také vést ke čtení, protože to rozvíjí myšlení. Když se mi podaří přesvědčit pár studentů, aby začali číst, je to pro mě velký úspěch.

Na závěr bychom chtěli paní učitelce Matlerové moc poděkovat za její ochotu, za přístup k rozhovoru a za to, že si na nás udělala čas. Myslíme si, že tento rozhovor vyznívá pozitivně a ukazuje, že díky zkušenostem a nadšení paní učitelky lze studenty i dnes motivovat a vést k učení a rozvoji ve vzdělání.

 Matyáš Mackovík a Lucie Otřísalová, 3L

Ledová past - pokračování

Simona probudilo nepřirozené nadskočení vozidla. Hlavou narazil o dveře. On usnul? Nebyl si toho vědom, tohle byla průzkumná mise a on by rozhodně neměl spát. Zatřásl rozespale hlavou. Howard si zřejmě nevšiml, že je mimo. Musel se plně soustředit na řízení, protože zdejší terén byl plný vraků, gelových jezer a jiných nástrah. Simon znovu pohlédl z okna. Okolo se po zemi rozprostíralo pouze černé bláto a spousta rezavého kovu. Krajina se vůbec nezměnila. Vlastně nevěděl, co očekával. Obloha byla temnější než obvykle a v černých mračnech v dáli se zablesklo.
„Bouřka, to není ideální,“ řekl tiše, spíš pro sebe než pro řidiče.
„Žádný problém,“ odpověděl Howard.
Sotva domluvil, autem otřásl výbuch. Vedle předního vozidla něco explodovalo. Rudá záře, která tmu přímo prořízla, byla oslepující. Simon si rukama zakryl obličej. Výbuch byl hlasitý a i přes pravidelné hučení motoru ohlušující. Od předního skla se odrazilo několik šrapnelů. Jejich vozidlo prudce zabrzdilo. Změna stavu vymrštila Simona vpřed, na poslední chvíli nárazu zabránil rukama. Otřeseně se rozhlédl, co se stalo. Celé okolí bylo zahaleno v černém mračnu prachu. Howard se pokusil navázat kontakt s druhým vozidlem, sice se mu to podařilo, ale nikdo nereagoval. Po chvíli šumění se ozval Peterson.
„Do hajzlu… co to bylo?“
Poté hlasitě zakašlal.
„Řidič je jen lehce zraněn, musím zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní.“
„Jdu vám na pomoc,“ odpověděl Simon.
Otevřel okno do nákladního prostoru. Zdálo se, že všichni jsou v pořádku, jen trochu otřesení.
„Steve a John se mnou!“ zavelel.

S maskou, kterou si pohotově nasadil, vystoupil ven. Rychle za sebou zabouchl dveře, aby se moc toho bordelu nedostalo dovnitř. Přes zvířený prach nebylo nic vidět, dohlédl sotva na dva kroky před sebe. Posvítil baterkou, ale ani tak si moc nepomohl. Zezadu se mu poplácáním po rameni ozval Steve. Simon naznačil, že rozumí a začal postupovat vpřed. Měl prst na spoušti a očekával, že se před ním každou chvíli objeví pěšák. To se však nestalo, místo toho nahmatal dveře auta. Spíš jen jejich část, protože zadní část vozu byla protržená. Roztrhaná plachta vlála ve větru. Kostra, přes kterou byla přehozená, měla několik částí rozlámaných. Vlezl dovnitř a spatřil dvě těla ležících vojáků. U třetího opřeného o zeď kabiny dřepěl Peterson. Čtvrtý voják nasazoval jednomu z ležících masku.
„Jaká je situace,“ zařval Simon, aby ho bylo přes masku a vichr slyšet.
„Jeden mrtvý, dva těžce zranění,“ odpověděl stejně hlasitě Peterson.
Simon doběhl k Petersonovi a podřepnul z druhé strany vedle zraněného.
„Nadýchal se mnoho toxického prachu a má několik popálenin.“
„Můžeme ho přenést?“ zeptal se Simon.
„Musíme, tady s ním nic nenaděláme. Ať ho tvoji muži odnesou k tobě do vozu. Možná se nám podaří z něj prach vypumpovat.“
Simon naznačil vojákům, aby ho přenesli. Přešel k druhému zraněnému. Když přecházel, všiml si, že ve spodním plášti vozu je obrovská trhlina.
„Pane, má silné popáleniny a dostalo se do něj několik šrapnelů.“
„Můžeme ho přenést?“
„Ne, pokud se s ním bude hýbat, šrapnely můžou přeříznout tepny nebo poškodit důležité orgány.“
Tohle vůbec nevypadalo dobře.
„Jak je na tom?“ zeptal se Peterson, který k nim právě přešel.
„Špatně, nemůžeme ho ani přenést.“
Peterson pohlédl na zraněného vojáka, byl v bezvědomí. Simon ucítil na těle kapky, v tu ránu se z nebe spustil liják. Voda se začala mísit s černou hlínou a prachem. Déšť začal bubnovat do vozu. Musí rychle zakročit, tenhle voják už nemá moc času.
„Zkusíme ho přenést, nic jiného nám stejně nezbývá,“ rozhodl nakonec Simon. Dal znamení na tři.
Všichni vojáka opatrně zvedli, vyšli z vraku vozidla a namířili si to k druhému. V prachu a dešti se špatně orientovalo. Načernalé kapky špinily masku a to už tak bylo vidět jen na pár kroků. K tomu všemu se jim ještě nohy bořily do bláta. Nesmí se vychýlit z kurzu, pokud se zamotají, už nikdy vozidlo nenajdou. Potom jim dojdou filtry a bude konec. Simon zahlédl siluetu auta.
„Támhle je,“ vykřikl, i když pochyboval, že ho ostatní slyšeli.

Když se dopotáceli k vozidlu, Simon nahmatal boční dveře. Se zděšením zjistil, že se jedná o zrezlý a proděravěný terénní vůz. Museli jít špatně. Peterson i voják na něj pohlédli. Simon cítil chlad vody, která už prosakovala přes jeho oblek. Musí se skrýt před deštěm. Zacouvali k zadním dveřím a Simon předal zraněného vojákovi. Přešel ke dveřím a nahmatal kliku. Když chtěl dveře otevřít, zjistil, že jsou zaseklé. Vší silou se je pokusil vytrhnout, ale zablácená klika se zasekávala a klouzala mu v ruce. Nohou se opřel o kovovou stěnu a znovu zabral, tentokrát uslyšel křupnutí a dveře se pomalu se skřípáním otevřely. Když vnesli zraněného dovnitř, dveře zase rychle zabouchnul. Byla zde naprostá tma. Položili zraněného na zem. Prostor vozu poté postupně osvětlily tři kužely baterek. Když zkontrolovali, že jsou zde přijatelné podmínky, sundali si masky.
„Sakra,“ řekl Peterson a praštil pěstí do zdi. „Nezvládl to,“ dopověděl hořce.
Simon polknul, pocítil, jak ho znovu zaplavují emoce. Odvrátil se od padlého muže a posvítil do zbytku prostoru. V rohu se válela kostra v neprůstřelné vestě a helmě, tělo měla pokryté cáry z vojenské uniformy. Křečovitě si k sobě tisknula pušku, ani po tak dlouhé době ji nepustila. Na protější zdi stálo několik otevřených skříněk, mnohý obsah se nacházel na zemi. Po zběžném prohledání našel munici do samopalu, dvě útočné pušky, antiradiační pilulky a zbytky léčiva, které však již byly prošlé. Když strhával mrtvému psí známky, všimnul si, že vedle něj leží ošoupaný deník. Jen jej zběžně prolistoval a schoval do kapsy. Poté se opřel o zeď a podíval na filtr. Podle zbývajících tří bílých čtverců poznal, že v něm zbývá asi třicet procent. Pokusil se spojit vysílačkou s ostatními.
„V dešti a vzneseném prachu se nám nepodařilo najít auto, ukryli jsme se do vraku terénního vozu.“
„Rozumím,“ odpověděl po chvíli Howard.
„Podařilo se nám stabilizovat zraněného, hned, co prach znovu slehne, pokusíme se vás najít,“ informoval ho na oplátku.
Simon se začal netrpělivě procházet v těsném prostoru vozidla. Peterson a voják se opřeli o stěnu. Kapky deště bubnovaly na kovovou střechu. Byl zde cítit zápach černého slizu a otrávené půdy. Pancíř z venku mohl být protržený, nebo pobyt vraku na tomto nehostinném místě způsobil to, že se těsnění uvolnilo. Škvíra však musela být velice malá, protože detektor zamoření ukazoval nízké hodnoty, které by pro ně neměly být škodlivé.
„Výbuch nás nadzvedl, šlo to zespodu,“ promluvil nakonec Peterson.
„Musela to být nějaká výbušnina umístěná pod zemí.“
„Byla to mina nebo na dálku odpalovaná nálož,“ dodal Simon.
Peterson vypadal, že mu to přijde zvláštní. Promnul si vousy.
„Od kdy používají droni miny?“ zeptal se nakonec.
„Od té doby, co my.“
Poručík na něj nechápavě pohlédl. Simon začal vysvětlovat.
„Mnoho lidí tvrdí, že se droni učí od nás. Neboli jejich program vylepšuje a využívá každou naši novou strategii. Původně jsem si to nemyslel, ale tohle je přímo ukázkový příklad.“
Na chvíli se odmlčel a poté pokračoval ve výkladu.
„Miny jsme na bojiště nasadili před dvěma dny, droni se s nimi setkali před zhruba dvaceti hodinami. Informace odesílají v určitých cyklech, to znamená, že na výrobu měli několik hodin.“
„To, co říkáš, zní jako možné, ale některé droní taktiky vůbec neodpovídají těm našim,“ odpověděl Peterson.
„Neřekl jsem, že všechny taktiky berou od nás, program by mohl generovat i vlastní strategie.“
Voják oddechl a pozorně naslouchal rozhovor jeho dvou nadřízených. Simon si srovnal, co vlastně řekl a pořád mu to vše dávalo smysl. Peterson znovu utichl, zdálo se, že si to snaží přebrat. Tím jejich rozhovor skončil.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na únor

• Únorová voda - pro pole škoda.
• Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.
• Když záhy taje, dlouho neroztaje.
• Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna.
• Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky.
• V únoru-li vítr neburácí, jistě v dubnu krovy kácí.
• V únoru sníh a led - v létě nanesou včely med.
• Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto.
• Co si únor zazelená - březen si hájí; co si duben zazelená - květen mu to spálí.
• Teplý únor - studené jaro, teplé léto.
• Je-li v únoru zima a sucho, bývá prý horký srpen.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy je stále deponována modrozelená kalkulačka, stejně tak i láhev na vodu - kovová, černá s nápisem PURE brainmax s chromovaným uzávěrem, na němž je kovové poutko. Od minulého měsíce ledna se nic nezměnilo.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John