Elektronka online - září 2024

Úvodník

Prázdniny skončily! Zaplať pánbůh. Ty dva měsíce vlekoucí se nuda, nekonečný stereotyp: snídaně v poledne, protože dopoledne jsme vyspávali po noci strávené u kompu. Odpoledne na chatu (čti četu) s kamarády, protože setkání - jak my hezky česky říkáme - face to face - by nás mohlo donutit zvednout zadek ze židle. A večer už zase pořádná herní pařba u kompu. S tím je ale naštěstí opět na deset měsíců konec. Do našeho studentského života zase vtrhla adrenalinová zábava - škola se všemi svými nástrahami a hrozbami v podobě zákeřných písemek, diktátů a nevyžádaného zkoušení. Ti, kdož jsou strůjci všeho toho zla - naši učitelé - sice tvrdí, že všechno to trápení podstupujeme proto, abychom byli vzdělaní a připravení pro svá budoucí povolání. Každému studentovi se ale neodbytně dere na jazyk otázka: Je to všechno vůbec ještě nutné v době, kdy máme umělou inteligenci a strýčka Googla, který zná na všechno odpověď? Odpověď zní, bohužel na rozdíl od toho, co si dnešní student nejspíš myslí, ANO - pořád jsme my lidé naštěstí v mnoha ohledech nenahraditelní a pořád o výše zmíněných vymoženostech platí, že jsou dobrými sluhy, ale zlými pány. V mnohém nám mohou pomoci, ale ani zdaleka ne ve všem. Jako malý příklad za všechny může posloužit komunikace člověka s umělou inteligencí, kdy nezřídka tato končí ve slepé uličce, protože umělá inteligence pronese kouzelnou větu: „Nerozumím otázce.“ Trpělivý a až do této chvíle slušně se vyjadřující lidský účastník takové komunikace pak tedy ještě jednou co nejstručněji a nejvýstižněji formuluje svůj dotaz, ale po dalším ujištění umělé inteligence, že stejně nerozumí otázce, se se snahou dovést tento rozhovor k nějakému úspěšnému vyústění rázně rozloučí bez ohledu na to, že je hovor nahráván. Jako opravdu inovativní se teď jeví návrh současných digitálních zběsilců mít občanský průkaz už jen ve svém mobilu. Proč se tahat třeba v létě, když na sobě skoro nic nemáme, s malou nic nevážící plastovou kartičkou, když mohu mít u sebe jen elegantní telefon o standardních rozměrech 16 x 7,5 cm, jehož váha je na rozdíl od plastové kartičky nesrovnatelně větší? Vím, že je to zatím jen návrh a o zrušení OP v tradiční podobě zatím nebyla řeč, ale co není, může být. „Pokrok“ nezastavíš! Proto se stále vší silou přimlouvám za to, abychom měli především co nejvzdělanějšího člověka a veškeré technické vymoženosti mu byly co nejvíce ku pomoci, ale v žádném případě se nesnažily člověka nahradit. Otázkou samozřejmě zůstává, co by mělo být náplní člověčího vzdělávání, aby výsledný produkt - maturant či absolvent jakékoli školy byl do života vybaven takovými vědomostmi a dovednostmi, které mu budou užitečné nejen při výkonu jeho povolání, ale vybaví jej také schopností kriticky myslet, finanční gramotností a uměním slušné a konstruktivní komunikace. Protože ale v činnostech a fungování lidské společnosti existuje značná setrvačnost a mnohdy také zdánlivě neviditelná snaha některých kruhů věci směřovat tam, kam ony samy zamýšlejí, bez ohledu na to, zda to lidem bude ku prospěchu či nikoli, vypadá to, že prosadit ve všech ohledech lidské činnosti tzv. selský rozum, bude během na velmi dlouhou trať. Nezbývá než na konci tohoto malého zamyšlení popřát v duchu popěvku z legendárního filmu Starci na chmelu našim žákům a studentům „... ať na trati se neztratí“ a doporučit jim, aby s chutí nasávali všechny vědomosti, které se jim my učitelé budeme i v letošním školním roce s entuziasmem sobě vlastním snažit dnes a denně ve svých předmětech předávat. Hodně zdaru oběma jen zdánlivě znesvářeným společenstvím - žákům i učitelům - přeje do počínajícího školního roku 2024 - 2025 Elektronka online.

-jo-

IT doupě

Jak se tvoří web - HTML

Jak už jste se jistě od svých starších členů rodiny a poloviny učitelského sboru dozvěděli, dvěma měsícům volna je opět konec. Každý si je užil po svém - já se třeba začal učit tvorbu frontendu, ve kterém jsem měl značné mezery. A protože má dojná kráva jménem články o sítích vyschla, začínám tímto novou webovou rubriku. Začneme HTML, styly, skripty, a postupně se dostaneme až k Reactu, Next.js, a vrcholu pomyslného frontendového stacku (minimálně do příštího týdne). Tak pojďme na to.

Jak jistě víte, každá stránka je složená z HTML dokumentu, který je zase složený z prvků ohraničených < > a </ >. Každý z nich může mít v sobě vložený libovolný počet potomků (nebo také ne, pokud ho ohraničíme < />), takže prvky můžeme kombinovat a tvořit celkem komplexní struktury. K tomu nám pomohou zabudované prvky jako <p/> pro odstavce, <span/> pro jednoduchý text, <a/> pro odkazy, <button/> pro tlačítka, a nejdůležitější, <div/>, který dělá… nic?<div/> sice nemá žádnou funkci, ale díky tomu jím můžeme jednoduše obalovat prvky a tvořit logické skupiny.

Ještě bych neměl opomenout <head/> a <body/> - má je každý dokument a mohou se vždy použít jen jednou. Do hlavičky se obvykle píší věci, co nejsou na stránce vidět. Třeba odkazy na styly a skripty, metadata pro Google roboty, nebo název webu. Samotná stránka se definuje až v „těle“, právě pomocí některých z více než stovky základních prvků.

Každý prvek má několik atributů, které můžeme nastavovat. Id je unikátní a class zase reprezentuje skupiny prvků. Oba se nám budou hodit při stylování. Pomocí href můžeme nastavit url adresu (užitečné pro odkazy) a eventy jako onclick zase spustí skript, pokud se naplní nějaká podmínka (v tomto případě kliknutí na tlačítko).

Je úplně jedno, v jakém editoru budete web psát. Klidně to udělejte v Notepadu. Třeba Visual Studio Code má pár maker, která vám mohou pomoci. !+Enter vygeneruje celou základní strukturu dokumentu a lorem+Enter zase nějaký výplňový text. Nezapomeňte soubor pojmenovat index.html.

A stránka je hotová. Ještě ale nejste programátoři, protože HTML je programovací jazyk asi tak moc jako Word, do kterého teď píšu. Se surovou HTML stránkou díru do světa neuděláte. Ať se snažíte, jak chcete, vždy budete potřebovat přidat barvičky… a styly. A na ty se podíváme příště. A nejen to neustále omílané CSS. Dnešní kód najdete na https://github.com/dlabaja/IT_doupe pod aktuálním číslem, já se zatím loučím a Informatice Zdar!

- Jan Dlabaja, 4L

Na jaře tohoto roku se na naší škole konala akce BožeTECH 2024 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. V Elektronce online zveřejňujeme postupně rozhovory, které jsme s těmito účastníky uskutečnili. Ve vydání měsíce září si můžete přečíst následující rozhovor.

Jaroslav Černoch - NXP

Jaké byly vaše hlavní motivace pro studium na naší škole? Jaký obor jste studoval?

Studoval jsem obor, který se tehdy označoval jako M, už nevím, jak se přesně jmenoval. Přišel jsem hlavně kvůli počítačům. Já už jsem v té době už počítač měl a bylo to hned jasné. Vlastně jsem nevybíral obor, spíše školu.

Jaká byla vaše první pracovní pozice po absolvování školy?

Po škole jsem byl na civilní vojenské službě na lékařské fakultě v Olomouci. To bylo až po vysoké škole. Pracoval jsem už během studia na vysoké škole, moje diplomová práce se také týkala práce, dělal jsem překladač programovacího jazyka. Takže jsem byl programátor, což se od té doby nezměnilo. Je to skoro neuvěřitelné, že uplynulo třicet let a já pořád pracuji na stejném projektu.

Kolik firem jste vystřídal?

Pouze jednu. Ve třeťáku na vysoké jsem začal pracovat pro českou firmu, kterou pak koupila jiná firma, tu koupila zase jiná firma, ale pořád je to totéž, stejný projekt, stejní lidé.

Řekl byste nám něco o firemní kultuře?

NXP je velká firma, kde se člověk nemusí bát, že mu například nepřijde výplata. Nemusí se bát být sám sebou, mladí i staří. Já tedy nevím, kam se počítat, pořád se cítím, jako bych právě odešel ze školy, i když vím, že to tak úplně není. Chodíme spolu na teambuildingy, sami si je organizujeme. Přijde mi skvělé, že si jako zaměstnanec například můžu odskočit na školu, kde jsem studoval. Já například organizuji v naší firmě masáže, kolegové zase mají například stolní fotbal, posilovnu, myslím si, že kultura ve firmě je dobrá.

Jaké máte ve firmě benefity?

Hlavní benefit je to, jak se člověku v té práci líbí. Stravenek může být libovolně, ale já to beru spíš tak interpersonálně. Když je dobrý tým, vydrží se i bez větších benefitů. Ale ano, benefity máme.

Pracujete tedy jako programátor?

Ano. Co jsem ale zjistil, že to úplně není tak, jak si člověk může myslet, že jednou programátor, navždy programátor. Já občas utíkám na školu, máme kroužek informatiky, což také patří k firemní kultuře. Chci vést kroužek, vedu kroužek. Dál také čím je člověk zkušenější, tím víc řeší, co se bude programovat, než samotné programování.

Co konkrétně nejčastěji programujete?

Já programuji v C++ takový expertní systém pro dokumentaci k našim produktům. Je to vnitřní nástroj k použití ve firmě a zjednodušeně řečeno je to program, kde se píše katalog našich součástek.

Co si pod tím mám představit?

Čipy jsou nejsložitější věc, co lidstvo dokáže vyrobit. Vyrábí je naše firma a dokumentace k nim je vždy složitá, rozhodně to není jedna stránka parametrů. Když si koupíte běžný čip, dostanete k němu 5 000 stránek dokumentace a těch čipů vyrábíme tisíce, takže vytvářet dokumentaci k těmto čipům není jednoduché. Rozhodně to nelze udělat tak, že si člověk sedne a napíše návod. Snažíme se tedy v dokumentaci udržovat pořádek, aby ten, co si produkt koupí, jej dostal tak, aby vše mělo hlavu a patu.

Do kterých společností dodáváte čipy?

To jsou stovky firem po celém světě. Ohledně oborů je to hlavně spotřební elektronika, medicinální technika, může to být i průmysl, roboti, mobily, nabíječky a tak dále. 50 procent odběratelů jsou automobilky. Nemůžeme úplně říkat, kdo přesně od nás tyto čipy kupuje.

Jak vnímáte vývoj vaší náplně práce za dobu, co jste ve firmě?

Řekl bych, že některé principy platily vždy a vždy platit budou. Čím univerzálnější a flexibilnější člověk je, tím lépe se uchytí. Specialista je specialista, ale všeobecný přehled je devíza, která se nikdy neztratí. U programování mi přijde, že se z něj začíná vytrácet řemeslo. Dřív, když byl dobrý programátor, měl vše nastudováno. S nástupem umělé inteligence si myslím, že programátoři vymizí. Zůstanou jen ti analytici, kteří budou říkat, co se bude programovat.

Využíváte na vaší pozici umělou inteligenci?

Hodně se o tom uvažuje, je tam však mnoho legislativních problémů. Když umělá inteligence vytvoří kód, kdo je za něj zodpovědný, jakou má licenci, kdo jej bude servisovat. Další otázkou je, zda můžeme umělou inteligenci nechat programovat naše systémy, které jsou v podstatě tajné, vnitrofiremní. Vždy dochází k jakémusi sdílení kódu mezi strojem umělé inteligence a firmou, a to je něco, co si většina firem nepřeje. Spíše se uvažuje o tom, že bychom si pořídili nějaký klon toho stroje, který bychom měli pouze pro sebe, aby to byl vnitrofiremní, uzavřený systém.

Jak vnímáte umělou inteligenci vy osobně?

Ve mně převládají spíše obavy, nejsem ten, kdo by zářil, že teď nás čeká skvělá budoucnost. Docela se bojím zneužití jak na poli médií, tak na poli útoků, které bude vést někdo mnohem hbitější a chytřejší, než jsou lidé. Je mi však jasné, že to nikdo nezastaví, to je utopie. Svoji roli ve firmě vidím spíše v tom, abych minimalizoval škody. Ale samozřejmě se rád ChatGPT také na něco zeptám.

Co vám pomohlo se jako programátor rozvíjet ve znalostech od doby, co jste ve firmě?

Občas dělám nábory do našeho týmu, a když ke mně přijde uchazeč, největší devíza pro mě je, že si doma hraje. Že je doma nadšený do svého oboru, programuje a pájí. Já jsem byl přesně tento typ. To byl pro mě největší vklad.

Co je pro vás důležité při náboru povahově?

Vždy je pro mě důležité, aby ten dotyčný člověk fungoval jako člověk, protože tým je tým a v našem oboru sóloví hráči prakticky vůbec nejsou. Musí se s ním dát domluvit, musí být vstřícný, pokorný, nejen příjmením, ale i duší.

Co bylo během vaší kariéry největší výzvou, se kterou jste se setkal?

Služební cesta do Ameriky. Vůbec to nesouviselo s oborem, tam se cítím docela sebevědomý, ale já jsem konzervativní typ i v tom, že nerad cestuji. Takže v práci spíše ty postranní problémy.

Jak je důležitá angličtina ve vašem oboru?

Nás učily angličtinu přeučené ruštinářky, takže angličtina byl velký boj, ale v počítačovém prostředí se člověk zorientuje. Angličtina je alfa a omega, ale myslím si, že to je nejmenší problém mladých.

Kdybyste vrátil čas a vybíral si školu, vybral byste si stejnou cestu?

Já jsem zde byl spokojen a důkazem je to, že se sem snažím dostat i svého syna.

Jak je dnes důležité mít při studiu brigády?

Já sám jsem diplomovou práci dělal pro firmu, takže to byla vlastně brigáda, ale nejsem toho příznivcem. Podle mě by bylo lepší, kdyby se studenti věnovali hlavně škole. Vím, že naše firma studenty hodně tlačí do spolupráce, sám mám některé v týmu, ale nejsem toho vnitřním zastáncem. Škola je škola a člověk má být ponořený do knížek a cpát do sebe informace co to jde a ne „rubat dolary“. Já jsem ve škole opravdu usilovně pracoval. Není to moje zásluha, já jsem se s touhle vlastností narodil. Přišel jsem do laboratoře v 7 ráno a v 7 večer jsem se vrátil. Nikdy jsem toho nelitoval a také bych to všem doporučil. Je to jedinečná fáze života, kdy máte spoustu času a mladý mozek, což už se nikdy nebude opakovat.

Co je váš lék proti prokrastinaci? Jak proti ní bojovat?

Nevím, sám s tím občas bojuji, zvláště po době covidu, kdy byl home office a člověk získal mnohé špatné návyky.

Jak vaše firma reagovala na pandemii covidu, válku a aktuální inflaci?

V době covidu byl home office. U nás to bylo jednoduché. Řekl bych, že v našem týmu nebyl téměř žádný rozdíl, skoro si myslím, že ani v produktivitě. Náš obor je jeden z mála, který stoprocentně může takto fungovat, není tady žádný problém. Jinak se teď bojíme hlavně o Čínu a Tchai-wan, protože to je naše oblast zájmu. Máme tam fabriky pro výrobu.

Jak předpokládáte, že se firma bude rozvíjet v dalších letech?

Mikročipy jsou velice fluktuační oblast trhu a myslím, že nikdo neví, jak se trh bude vyvíjet. Elektromobilita je velká výzva, ale nikdo neví, co se stane. Naší strategií je distribuovat produkty mezi mnoho firem v mnoha oborech.

Nabízí vaše firma kariérní růst? Zaplatí vám například nějaký vzdělávací kurz?

Já to mám tak, že co se mi líbí, to mi firma zaplatí. Jinak se mi líbí, že naše firma nabízí růst v profesi. Můžu být stále inženýr, stále programátor a nemusím se stát manažerem. Já bych nerad byl manažerem.

Můžu vědět proč?

Hlavní důvod je problém s work-life balance. Práce s lidmi by mi nevadila, ale mě pořád baví to, co dělám. Vidím, že manažeři pořád píší e-maily, řeší různá povolení, polovinu času jsou na mítincích a to by mě nebavilo. Já jsem rád, že mám stále před sebou nějaké úrovně jako vývojář, programátor.

Měl byste nějaké rady pro studenty?

Není nad zapáleného studenta. Myslím si, že studentský věk není vhodný pro specializaci. Já jsem jako inženýr studoval biomedicínu a přišlo mi to úžasné, ten rozhled. Své mládí jsem strávil v knihovně. Opravdu je potřeba využít mladý mozek.

Tímto naše redakce děkuje Jaroslavu Černochovi. Rozhovor vedly Simona Šromová a Světlana Lindovská, zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Tom si prohlížel regály. V ruce otáčel zdobenou polní lahev. V obchodu bylo spoustu zajímavých věci, možná ani nechtěl vědět, jak se sem dostaly. Sam právě zdejšímu majiteli nabídl, aby se přidal k odboji. Obchodník nabídku bez váhání přijal. Byli už na odchodu, když se náhle Tomovi ozval Leo.
„V ulici je několik nepřátel, kryjte se!“
Tom si rychle jeho slova uspořádal v hlavě.
„Všichni za pult!“ rozkázal.
Popadnul zmateného obchodníka a skryli se. Několik vteřin poté se ozvala střelba. Sklo se roztříštilo. Dveře proděravělo několik projektilů. Z venku byly slyšet kroky dronů.
„Možná hned tak nepůjdeme,“ řekl Sam.
Bill otevřel přihrádku pod pultem. Vytáhl z ní dvojhlavňovou brokovnici a jedna krabička s náboji mu zmizela v kapse.
„Jo, ale vezmeme s sebou aspoň několik těch parchantů.“
Nabil zbraň. Tom informoval odstřelovače.
„Leo, pusť se do nich.“
„Rozkaz, šéfe,“ ozvalo se radostně.
Dovnitř něco dopadlo. Kutálelo se to po podlaze.
„Pozor, granát.“
Ozval se výbuch. Tom se stihl skrčit, otevřít pusu a zacpat uši. Přesto slyšel slabé pískání. Okolní zvuky byly tlumené. Ještě otřesený výbuchem vykoukl zpoza rohu pultu a několikrát vystřelil. Před okny byly postaveny štíty. Kulky se přes ně nedostaly a odrazily. Sam i Bill na tom byli o něco hůř. Zdálo se, že se včas nekryli. Z venku byl slyšet rachot, jak se jeden z pěšáků skácel k zemi. Odstřelovač začal plnit rozkaz. Tom znovu vykoukl a zastřelil jednoho z dronů, který se neopatrně rozhlédl, když vyhodnocoval, co se stalo. Droni prorazili dveře. Dva vstoupili dovnitř, ukrytí za štíty. Postavili je na zem a začali střílet. Celá stěna za pultem se během chvilky proměnila v cedník. Tom se vyklonil a pokusil se jednoho z nich zasáhnout. Štít však projektil znovu odrazil.
„Jdu ti pomoc, Tome,“ ozval se Sam.
Zvedl se, opřel zbraň o pult a začal střílet. Jeden projektil ze salvy zasáhl drona za štítem. Zhroutil se na zem. Jeho místo však rychle nahradil další.
„Tome, musel jsem se začít přemisťovat, pátrací droni mě začali hledat. Sundal jsem tři,“ ozval se Leo.
„Rozumím.“
Bill zatřásl hlavou. Popadl brokovnici. Vykoukl zpoza rohu a vystřelil. Sprška broků se zastavila o kovový štít. Jeden z dronů vnikl dovnitř oknem. Zaútočil. Tom pohotově stáhl Billa k zemi.
„Drž se při zemi, mrtvej budeš k hovnu.“
„Jasný,“ přitakal Bill.
Tom se pokusil drona zasáhnout. Zastihl ho v momentě, kdy přebíhal za bližší kryt. Dvě rány pěšáka zasáhly do těla. V běhu se zřítil k zemi.
„Same, potřebujeme nějakýho pátrače.“
Sam se skrčil. Z kapsy vytáhl smarthack a začal se nabourávat na jednoho ze zachycených pátračů. Zařízení jich hlásilo více, než obrazovka dokázala pojmout. Byly jich zde desítky.
„Bille, dej mi brokovnici.“
Tom si od prodavače vzal zbraň a znovu vykoukl. Oba pěšáci za štíty ho však zasypali palbou, a tak si útok rychle rozmyslel. Drželi je v šachu.

Samovi se mezi tím podařilo nabourat do systému. Teď mohl jednoho z pátračů ovládat. Na zařízení se objevil jasný obraz. Okno videa bylo rozděleno na hexagonové segmenty, části obrazu bez pohybu byly potemnělé, naopak ty, kde byl čilý ruch, červeně pulzovaly. Shlížel z výšky na ulice. Dron byl zhruba dvě stě metrů nad táborem a v jeho okolí létalo několik dalších.
„Uvidíme, co umíš,“ zašeptal, když na obrazovce zvolil směr letu.
Pátrací dron byl složen ze tří šestiúhelníkových černých plátů, celkem o rozměru zhruba jednoho metru, vybaven sítí skenerů, kamer a lehkým střepinometem.
Sam zadal příkaz k útoku. Střepinový kanon neslyšně zaměřil cíl a program propočítal trajektorii. Vzduchem prosvištěly lesklé střepy a přesně zasáhly druhého pátrače. Jeho motory přestaly pracovat a ujala se ho gravitace. Jiní dva pátrači se na Samem ovládaného drona zaměřili, jejich senzory zaznamenaly jeho útok a vyhodnotily jej jako nepřátelský.
„Dáme si malou honičku,“ spustil hacknutého pátrače k zemi.
Motory běžely na plné obrátky, klesal stále rychleji. Na obrazovce se mihla první dávka střepů, pronásledovatelé zahájili palbu. Zem pod ním se přibližovala, už i viděl ulici, ve které se nacházel Billiho krámek. Připravil se a na poslední chvíli, zhruba deset metrů od země, drona zvedl nahoru, přímo proti jeho pronásledovatelům. Oba pátrači se mu pokusili vyhnout a následně se jeden rozdrtil o zem a druhý zavadil o stěnu budovy. Sam drona obloukem otočil a namířil si to ke dveřím obchodu. Před nimi stáli za štíty dva pěšáci, kteří stříleli do místnosti. Zvýšil rychlost drona na maximum a narazil do nich.

Ozval se mohutný náraz. Obraz vypadl a spojení se přerušilo. Velké štíty a droni, kteří stáli za nimi, byli vmrštěni do místnosti. Pokroucené zbytky pátrače se syčením obvodů zůstaly ležet ve vchodu.
„Cesta je volná,“ prohlásil Sam.
„Jdeme.“
Vykročili z krytu pultu a vydali se mezi regály. Tom zahlédl venku další dva černé drony za štíty, které byly postavené před transportním vozidlem. To zatarasovalo průchod ven z ulice. Museli najít jinou cestu. Druhou stranu ulice přehrazovala cihlová zeď. Ta by šla přelézt, za předpokladu, že nebudou mít nepřátele v zádech. Potřebovali krytí. Tom zpod bundy vytáhl oba kouřové granáty, jeden podal Samovi.
„Uděláme si clonu před vozidlem, poté přelezeme zeď!“
Odjistili pojistky a současně je vrhli. Granáty dopadly kus před velké štíty. Kouř se začal rozptylovat. Vyčkali, a když se celá ulička zahalila šedou clonou, vyrazili z obchodu směrem ke zdi. Tom udělal Billovi stoličku. Ten se díky ní vyškrábal nahoru a přelezl zeď. Potom Sam. Když vylezl nahoru i on, pomohl vylézt Tomovi. V průběhu jeho přelézání na druhou stranu zpoza kouře vylezl dron. Zamířil samopalem, zbraň zaštěkala. Tom pohotově seskočil dolů a nad jeho hlavou prosvištěla sprška zářivých kulek. Ze vzduchu se začali snášet další pátrači.
„Za mnou,“ zařval a rozběhl se směrem k nejbližšímu únikovému kanálu.
„Teď rovně, na další křižovatce doleva,“ ozval se Carl najednou.
Běželi, co jim nohy stačily. Míjeli lidi, kteří se na ně vyděšeně dívali. Uhýbali a uskakovali jim z cesty. Ve vzduchu létali pátrači. Několik střepů prosvištělo Tomovi kolem ucha. Zahnuli podle instrukcí doleva. Vběhli do tenké ulice kryté střechami. Přeskočili několik beden a popelnicí.
„Dostanete se na rozcestí, jděte znovu vlevo. Poté vlezete prvním vstupem do kanálu,“ navigoval Carl.
Přesně jak řekl, cesta se rozdvojila. Zahnuli doleva. Probíhali dlouhou ulicí. Když se Tom ohlédl, viděl několik pátračů, kteří je pronásledovali. Událost, která se odehrála před sedmi lety, se opakovala. Sevřel se mu žaludek. Cesta vedla pořád dál, připadalo mu, že ulice je nekonečná. Jeho děsivá vzpomínka se vrátila. Jediné, co jim zbývalo, bylo běžet. Narazili na několik křižovatek, ale žádný kanalizační vstup. Na cestu před nimi dopadaly stíny dronů ve vzduchu. Byly přímo nad nimi. Náhle zpozoroval kanalizační otvor. Zpoza uličky vyběhli tři ozbrojení muži. Začali útočit na pátrače. Byli to další agenti odboje. Několik pátračů se pod jejich palbou zřítilo. Jeden z mužů otevřel kanalizační poklici a mával na ně.
„Běžte, rychle.“
Začali slézat po žebříku dolů. Muži hned za nimi. Poslední přisunul poklici a uzavřel průlez. Když slezli dolů, Bill si dal ruce na kolena a začal nabírat vzduch do plic. Nebyl to žádný zdatný sportovec. Jeden z mužů k Tomovi promluvil.
„Leo nás informoval, že máte potíže, šli jsme vám na pomoc. Mezi tím jste se však dostali z budovy a začali prchat. Carl nám potom řekl vaši trasu, a kam míříte.“
„Zase ten Carl,“ oddychnul si Sam.
„Měli bychom pokračovat, můžou sem poslat hlídky,“ sdělil Tom.
Vydali se hlouběji do stok. Na páchnoucí temné a vlhké prostředí byli zvyklí, Bill však ne. Mžoural do tmy okolo a zacpával si nos. Při každém sebemenším zvuku, ať to bylo šplouchnutí nebo jeho vlastní kroky, se ohlížel, jestli je někdo nesleduje. Tom si od něj vzal svoji pistoli a brokovnici mu po zvážení vrátil.
„Kam to vlastně jdeme?“ zašeptal obchodník.
„Do naší základny. Je ukryta hluboko v tomto komplexu. Před Temným řádem jsme zde v bezpečí. Původně zde byla vojenská zbrojnice, kterou armáda zhotovila při stavbě města. Když to zde Temný řád obsadil, ukryli jsme se uvnitř. Naše základna je teď mnohem větší než na počátku. Vydrží i několikadenní obléhání,“ ujal se výkladu Sam.
Jeden z Odbojářů dodal.
„Temný řád nemá stoky zmapované. Žádný jeho člen se nedostal k základně ani na pět set metrů. To je v kanalizacích velká vzdálenost plná nástrah, zatáček a křižovatek. Kdyby se nějaká skupina pěšáků k základně přibližovala, naše hlídky jí zlikvidují.“
„Hustý,“ okomentoval Bill.
Po rozhovoru došli na velkou křižovatku a pokračovali po ní rovně. Cesta se několikrát rozvětvila, ale oddíl šel pořád po hlavní trase.

Nakonec došli do trojúhelníkovité místnosti. Uprostřed byla nádrž plná až k okrajům zkalené vody. Z počátku se místnost zdála být slepá, Tom však věděl, že ve stěně jsou zabudované velké pancéřované dveře, zamaskované betonovým nástřikem. Naproti vchodu byl také nenápadný výstupek, to byla zamaskovaná střílna. Když postoupili dál, dveře se začaly otevírat. Vojáci uvnitř střílny potvrdili jejich příchod. Bill nevěřícně hleděl na velký průchod, který dveře odkryly. Sam ho poplácal na zádech.
„Vítej na základně, Bille.“

- Jan Balošák

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se žáci a studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete další informace a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity žáků a studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

Ing. Josef Kolář, ředitel školy