Elektronka online - září 2023

Úvodník

Chci věřit, že se vám všem podařilo naplno strávit prázdninové dny tak, že se nyní cítíte opět plni síly, otevřeni novým informacím, které budete dychtivě čerpat v novém školním roce a svým přístupem k učení si připravovat dobrou pozici ke klidnému a systematickému postupu napříč jednotlivými ročníky studia na naší škole.

Ti z vás, kteří se v letošním školním roce ocitají teprve na prahu celého pobytu na SPŠE a jsou tedy v prvním ročníku, se budou nějaký čas teprve rozkoukávat a tzv. rekognoskovat terén. Pro ně bude určitě stěžejní nenechat se odradit náročností některých předmětů, soustavně se připravovat na výuku a dostat se tak do dobré psychické pohody, byť se třeba mohou zpočátku dostavit i nějaké dílčí neúspěchy. Stmelení třídního kolektivu velkou a téměř nezastupitelnou měrou přispěje absolvování lyžařského kurzu, proto se na něj již teď mohou těšit i ti, kteří si myslí, že vůbec neumějí lyžovat.

Před žáky druhého ročníku, tedy před těmi, kdo se již v terénu orientují, stojí menší překážka ve studiu, která by některé mohla trochu vyvést ze studijního rytmu - a sice absolvování tanečního kurzu. Událost veskrze příjemná, už proto, že je spojena s přítomností dívek, kterých je na naší škole opravdu jako šafránu, a také proto, že se mnohým žákům ulehčí pohyb ve společnosti, protože se během tanečních nenaučíte pouze tančit, ale dostane se vám také nenásilného poučení, jak se chovat ve společnosti, aby byl pro všechny pobyt v ní příjemným. Ještě před absolvováním tanečních si přijdou na své všichni ti, kteří mají sportovního ducha, protože hned na začátku druhého ročníku je zařazen kurz moderních sportovních aktivit. Dost možná, že ti, kteří o sportu zatím slyšeli jen z dálky, v pohybové aktivitě najdou zalíbení a začnou naplňovat starověké a dosud platné heslo „kalokagathia“ - tedy soulad krásy duševní i tělesné. Jinými slovy „ve zdravém těle zdravý duch“.

Letošní třeťáci mají pak před sebou snad nejklidnější rok svého čtyřletého studia, proto by měli naplno využít volného času již k přípravě na maturitu. Na mysli mám kompletaci povinné četby a všech poznatků z maturitních předmětů tak, aby čtvrtý ročník byl pro vás kromě zisku nových poznatků vlastně již jen takovým opakováním látky a ne předmětem stresu z časové tísně.

Čtvrťáci by si měli hlavně uvědomit, že maturitní zkouška se skládá v jednotlivých maturitních předmětech z obsahu celého čtyřletého studia, a tak doporučuji přečíst si znovu předchozí odstavec, který je věnován třeťákům. Nepodceňte systematické opakování, abyste pak mohli maturitu zvládnout v klidu a nepřišli následně o nejdelší prázdniny, které budete v životě mít, protože pokud nebudete nuceni skládat opravné zkoušky, čeká vás prakticky od konce května do nástupu na vysokou školu nekonečné volno, které můžete strávit dozajista mnohem příjemněji než opakováním látky z předmětu, v němž jste případně neuspěli u maturity.

Elektronka vám všem přeje hodně zdraví, sil a chuti do letošního školního roku, v jehož průběhu naše škola oslaví již 60 let své existence.
Za celou redakci O. John

-jo-

Perly kosmického inženýrství aneb cesta za dobytím vesmíru

(část druhá)

Celkem bylo vytvořeno 6 provozuschopných modelů orbiteru. Prvním z nich - Enterprise ale sloužil pouze jako zkušební model. Jeho použitím se především testovalo přistání budoucích orbiterů plachtěním v atmosféře Země. Další orbitery – Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour - se již však dočkaly plného nasazení. Bohužel došlo i ke dvěma fatálním nehodám. 28. ledna 1986 po téměř tříletém provozu raketoplánu Challenger došlo při misi STS-51-L k explozi při startu mise. Je pravděpodobné, že část posádky mohla přežít samotný výbuch, ovšem náraz orbiteru do vodní hladiny byl fatální. Podobný osud měl i raketoplán Columbia a jeho posádka. Již při startu (16. ledna 2003) se od hlavní nádrže odlomil kousek izolační pěny, který poškodil levé křídlo družicového stupně. Průběh mise tím však nijak nebyl narušen. Posádka byla dokonce ujištěna, že tento problém nepředstavuje žádné riziko. Při návratu z vesmíru se ale kvůli poškození křídla začal orbiter přehřívat a důsledkem byl celkový rozpad lodi. Stejně jako u Challengeru, nikdo z posádky nepřežil. Avšak i navzdory těmto smutným událostem byl celý program velice úspěšný. Raketoplány i ve spolupráci s ruskými Sojuzy (o kterých se pobavíme níže) pomohly vybudovat na oběžné dráze Země Mezinárodní vesmírnou stanici. Dále raketoplány vynesly nespočet satelitů a různých zařízení, mezi kterými je například Hubblův vesmírný teleskop, rentgenová observatoř Chandra či sonda Galileo, která primárně zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Většina těchto zařízení má společné to, že jsou dosud v provozu. To indikuje důležitost celého, bohužel dávno již ukončeného, programu Space Shuttle. Sovětský svaz se neúspěšně pokoušel o obdobný projekt, zvaný Buran, který byl pro nedostatek financí již po rozpadu SSSR zrušen. Avšak Ruská federace má v dnešní době stále jeden z nejdéle sloužících vesmírných nosičů, jehož služeb stále využívá i sama NASA.

Řeč je o raketách typu Sojuz. Jejich historie sahá až do 60. let minulého století, tedy kdy byl kosmický věk na samém počátku. Od té doby by se zdálo, že rakety typu Sojuz prošly mnoha úpravami a vylepšeními. Opak je pravdou. I když ne doslova. Existuje totiž jednoduché vysvětlení. Po mnoha desetiletích provozu sojuzů došlo jen k pár nehodám (o kterých oficiálně víme), jejichž počet se dá spočítat na prstech ruky. To dokazuje jejich vysokou spolehlivost, na které dle mnohých má velký podíl jejich „jednoduchost“. Nicméně kvůli této „jednoduchosti“ byli konstruktéři nuceni rakety zmodernizovat. V roce 2004 prvně vzlétla nová verze Sojuz-2.1a. Její hlavní předností bylo převedení analogového řídicího systému na digitální. Od té doby však přišly už jen verze, které byly pouze minoritním vylepšením, jako například náhrada výkonnějších motorů za staré. V posledních letech se sojuzy primárně využívaly na přepravu posádky, a to nejenom ruské, na ISS ve stejnojmenných kosmických lodích (například nejnovější Sojuz-MS) či na vynesení lodí typu Progress, které jsou v podstatě nákladními obdobami lodí Sojuz. V dalším odstavci se ale již zaměříme na nám „geograficky bližší“ rakety – a to ty evropské. Představíme si rakety typu Ariane, jejichž provozovatel má zkušenosti i se samotnými sojuzy.

Nosné rakety Ariane jsou vyvíjeny firmou Airbus. Zde ale úloha Airbusu končí a zbytek provozu raket je v rukou firmy Arianespace, respektive Ariane Group, která je však z půlky vlastněná firmou Airbus. Nyní ale k samotným raketám. Prvotní podnět výroby arianů přišel od západních zemí Evropy, aby i Starý kontinent měl své vesmírné nosiče. V roce 1979 tak poprvé vzlétla první úspěšná evropská vesmírná raketa s názvem Ariane 1. V současnosti má ESA, po odstavení modelu Ariane 5 konfigurace ECA, k dispozici pouze rakety typu Vega, které jsou určeny jen pro nízkotonážní náklad. Na nové generaci raket Ariane (Ariane 6) se však již pracuje a zahájení jejich provozu je naplánováno na rok 2024. Provázanost provozovatelů raket Ariane se sojuzy, jak jsem již naznačil, je opět záležitostí podílů ve firmách. A to ve firmě Starsem, která je 50% vlastněná právě jimi a druhou půlku vlastní ruská státní kosmická korporace Roskosmos s k ní přidruženou firmou Progress. Po ruské invazi na Ukrajinu ale spolupráce mezi ESA, která využívala rakety ruské výroby, a Roskosmosem byla prakticky přerušena. Sojuzy tak byly korporací Roskosmos staženy z vybavení Evropské vesmírné agentury. Tento problém ale západní svět zas tolik trápit nemusí, jelikož již pár let figuruje na tomto poli firma, která znovupoužitelností svých vesmírných raket a lodí nastavila nový kurz kosmické dopravy.

- Ondřej Langer

IT doupě

Jak funguje Internet – Transportní vrstva

Letní prázdniny jsou bohužel za námi. A to kromě dalších deseti měsíců písemek znamená jediné - nové číslo Elektronky! V minulém díle této rubriky jste se měli možnost dozvědět něco o IP adresách. I když jsou velmi důležité, samy o sobě fungují jen jako označení síťových zařízení a neumožňují výměnu dat. Pro komunikaci se proto používá transportní vrstva složená z protokolů TCP a UDP. A právě na ty se dnes podíváme.

Nejdříve ale potřebujeme nějak identifikovat aplikaci, která síťový požadavek posílá. Teoreticky by se to dalo uložit do samotných dat, to by ale vyžadovalo, aby si to každý program implementoval sám, z čehož by vznikl pěkný chaos. Proto tato vrstva implementuje povinné pole s číslem portu, na kterém aplikace naslouchá odpovědi serveru. Pro každou IP je jich 65 tisíc a dělí se na ty známé (0 – 1024; 22 SSH, 80 HTTP, 53 DNS, ...), registrované (1024 – 49k; 3306 MySQL, 1194 OpenVPN, ...) a dynamicky přiřazované. V praxi ale můžete použít jakýkoliv, který v té chvíli žádná aplikace nevyužívá. A pokud se na nějaký budete chtít připojit, stačí za IP napsat dvojtečku a číslo portu.

A jaký je rozdíl mezi TCP a UDP? TCP si zakládá na spolehlivosti a garanci doručení, čehož dosahuje neustálou komunikací s druhou stranou. Posílá data tak, aby nezahltila síť a cílové zařízení je stíhalo zpracovávat. Vše, co pošle, očísluje, a pokud se náhodou něco po cestě ztratí, dá mu o tom příjemce vědět a data se pošlou znovu. To se opakuje do doby, dokud TCP nedostane od druhé strany zprávu, že v pořádku dorazila. Díky těmto mechanismům jej používá většina protokolů jako HTTP, FTP, SSH nebo SMTP (o těch si povíme v dalším díle).

Oproti tomu UDP se snaží být co nejjednodušší. Pokud bych použil analogii školáčka, tak zatímco se TCP snaží data dovést za ručičku až do cíle, UDP je vyhodí ze dveří a doufá, že se tam nějak dostanou sama. Asi nechápete, kdo by něco takového používal. UDP je ale skvělé pro audio/video komunikaci nebo multiplayer, kde je potřeba rychlost a aktuálnost. Nikdo by asi nechtěl čekat na ztracený paket se zastaralými daty. Navíc je protokol díky jednoduché hlavičce a žádné komunikaci s protistranou velice rychlý.

Vím, že tento článek nebyl tak dlouhý jako předchozí, ale oproti ostatním vrstvám je tato nejméně obsáhlá. To ale na její důležitosti nic neubírá. Některé věci, jako třeba zahajování TCP komunikace pomocí kontrolních bitů a sekvenčních čísel, jsem tu raději kvůli komplexnosti ani nezmínil. Pokud by vás ovšem zajímaly, máte možnost se letos opět přihlásit do Cisco síťové akademie a získat tak kromě spousty užitečných znalostí i CCNA1 certifikaci. A nenechte si ujít příští díl této rubriky, podíváme se totiž na zoubek těm nejpoužívanějším aplikačním protokolům.

- Jan Dlabaja, 3L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.

Jindřich Lakomý – Mubea

Co jste na naší škole studoval?

Na této škole jsem začal studovat v roce 2002, po druhém ročníku jsem byl přeřazen do skupiny automatizace. Tenkrát se psaly tzv. rozdělovací testy na telekomunikaci, sdělovací techniku a automatizaci a já byl právě v té automatizaci.

Šel jste po střední škole někam dál?

Šel jsem na Brněnskou vysokou školu, ačkoliv o mě měla zájem zlínská i ostravská škola. Tuto školu jsem nedodělal, dodnes jsem z toho zklamaný, z finančních a jiných důvodů. Sázím Sportku a pokud bych vyhrál, určitě bych šel dostudovat vysokou školu.

Na jaké pozici ve firmě pracujete?

Jsem na pozici elektrotechnik – specialista údržby. Dostal jsem relativně svobodu a možnost vlastními návrhy přispívat k udržení či zvýšení kapacity výrobních linek. Přijímací pohovory v této firmě jsou vždy na několik kol, já jsem byl přijat hned v tom prvním díky znalostem radiotechniky a automatizační techniky jak ze školy, tak z vlastní praxe.

Je zaměstnání ve vaší firmě stabilní? Jak se na jeho stabilitě projevil koronavirus a válka na Ukrajině?

Já jsem ve firmě již 15 let, takže já jsem zažil i finanční krizi. Ta byla problematická, troufnu si říci, více, než Covid-19 a válka na Ukrajině, protože firmy opravdu neměly peníze. Firma se snažila podržet všechny zaměstnance, aby byli schopni splácet hypotéky a nějak normálně fungovat. Firma investovala nemalé prostředky do toho, aby se udržela v chodu a i při zprovoznění toho trhu byla pořád konkurenceschopná. Vždy jsme z toho vyšli jako vítězové, jak v krizi, v době covidu, tak teď během války, protože ta konkurence se zmenšila a my jsme vždy po obnovení toho trhu nasadili takové tempo, že jsme neměli problém s výrobou, s dodávkami, bylo to hlavně o managementu firmy, ale v neposlední řadě o trpělivosti zaměstnanců. Když třeba byla omezena výroba, byli týden doma, měli snížený plat, což se ale později vykompenzovalo, když už byl trh opět stabilizovaný a peníze se vrátily.

Mluvil jste o tom, že jste nemohl dokončit školu. Máte v plánu si doplňovat vzdělání?

Pokud by to bylo na mně, šel bych klidně i učit, ale rád bych se dovzdělal v oboru automatizace. Technik, který pracuje, postupně získá nějaké znalosti a zkušenosti, ale není to nějaký obecný, ucelený a ovládnutý soubor znalostí. Pro mě by bylo dobré tu školu dostudovat z toho důvodu, abych si ucelil znalosti a mohl je někomu předávat, abych někoho něco neučil chybně. Na mém ohodnocení nebo pozici ve firmě by ten titul asi mnoho nezměnil, ale líbilo by se mi to na vizitce.

Říkal jste si někdy během těch 15 let, co pracujete, že byste to šel dělat sám za sebe?

Mám kolem sebe dost lidí, kteří pracují na sebe, a vím, že není jednoduché mít pod sebou lidi. Já se radši zabývám pouze tou technikou, prováděním konkrétních prací a ne managementem okolo toho všeho. Jsem technik a ostatní záležitosti radši přenechám někomu jinému. Jsem raději zaměstnaný, protože se můžu soustředit pouze na tu techniku.

Na Indeed jsou recenze vaší firmy od zaměstnanců. Někteří firmu chválí, ale jsou tam i stížnosti na špatné pracovní prostředí, fyzické přetěžování a zhoršení zdravotního stavu. Co byste k tomu řekl, co byste vyvrátil, co je naopak pravda?

Jelikož firma Mubea má v Prostějově 6 výrobních hal, stále vznikají nové a přicházejí noví zaměstnanci, je více než pravděpodobné, že se vyskytnou nějaké konflikty mezi zaměstnanci. Ta práce je těžká, ale je zvládnutelná. Já jako technik nemám problém, když nejsou lidi, jít klidně na noční směnu a 12 hodin fyzicky pracovat, protože poznám to prostředí, poznám tu práci a jsem pak schopen to zařízení optimalizovat. Práce je i není těžká, každý den je to jiné, ale nemyslím si, že by byla nezvládnutelná. Je nutné si uvědomit, že zaměstnanci chodí na denní a noční 12h směny, takže jsou každý druhý víkend v práci. Na druhou stranu jsou za to ohodnoceni a znám spoustu lidí, kteří v tomto režimu pracují, dokonce k tomu občas i pracují a přivydělávají si někde navíc, takže jsou spíše rádi, že jsou v tomto režimu. U lidí, co naši firmu opustí, to hodnocení zpravidla nebude kladné, naopak lidi, co ve firmě zůstávají, se obvykle takhle na internetu nevyjadřují. My v Prostějově máme přes 1500 zaměstnanců a není možné, aby všichni byli spokojení.

Nedávno firma oslavila výročí 100 let působení. Jak zaměstnanci toto výročí pocítili?

Firma Mubea si zakládá na titulu rodinná firma a snaží se tak přistupovat i k zaměstnancům. V Prostějově jsme oslavili 20 let, blíží se 25 let a vždy je prioritou firmy, aby se udělala co největší oslava pro zaměstnance a jejich rodiny, děti, příbuzné, kde je zadarmo pití, jídlo, atrakce pro děti, nějaká prohlídka výrobního zařízení firmy a samozřejmě v rámci možností jsou vypláceny nějaké prémie. Ty v poslední době byly hlavně v souvislosti s covidem nebo teď s energetickou krizí. Firma dostala i nějaké dotace na podporu zaměstnanců, aby zvládali platby za energie.

Jaké máte ve firmě zastoupení mužů a žen?

Já bych řekl, že je to v současné době tak nějak půl na půl. I na pozice, které dříve byly spíše mužské, se dostávají ženy, například seřizování strojů.

Máte ve firmě pozice, které využijí například matky samoživitelky nebo lidé, kteří chtějí práci na částečný úvazek?

Máme dokonce speciální smlouvy s těmito lidmi, ale ono je těžké zaměstnat tyto lidi v těžkém provozu, takže my, tuším, dáváme nějaké sponzorské dary nějakým agenturám nebo organizacím, které je pak rozdávají těm potřebným lidem. Fungují i nějaké sbírky, například po tornádu na jižní Moravě nebo teď v souvislosti s Ukrajinou. Je možné jednorázově přispět nebo pravidelně si nechávat strhnout z výplaty na tuto podporu. Firma vždy byla ochotná dát nějaké peníze na podporu lidí zasažených živelnými pohromami, které se například staly v místě, kde máme pobočku.

Je v rámci firmy možnost vycestovat a pracovat v některé ze zahraničních poboček?

Možnost samozřejmě je, ideálně se přestěhovat s rodinou. Můj kamarád, který studoval vysokou školu ve Zlíně a dělal procesního inženýra, byl do toho tak zapálený, že šel dělat vedoucího poboček v Indii. Zařídili mu možnost přestěhování svých věcí, služební automobil a byt v místě. Je zde samozřejmě možnost Německa, jak my pomáháme v Německu, tak němečtí kolegové pomáhají nám v Prostějově. Například zaškolování je dobré vždy provádět v zahraničí, kde například funguje nějaký stroj, aby transfer té technologie byl co nejjednodušší od zprovoznění do plné výroby.

Je pro vás konkurencí firma Hella (nově Forvia Hella)?

Hella je spíše čistě elektrotechnická firma, my jsme více high-tech kovárna, čili je to pokročilé řemeslo, taková spíše špinavá práce. V oblasti montáží už je to samozřejmě čistější, lepší. My ale nevyrábíme jenom pružiny a stabilizátory, my po celém světě vyrábíme řadu věcí jako jsou elektrokola, karbonové díly pro McLaren, Ferrari, sportovní vozy, tím pádem Mubea je spojována s mnoha technologiemi. Samozřejmě všechny nejsou stejné jako v Helle, máme i zaměstnance, kteří přišli z Helly k nám, například ve vyšším managementu, já jsem naopak učil programovat jednoho studenta, který potom nastartoval kariéru v Helle. Když mám pod sebou nějaké studenty, nepočítám s tím, že půjdou pracovat k nám, spíše předávám to know-how a nevadí mi, když pak půjdou pracovat do Helly. Hella je spíš na jemnou elektroniku, vyrábí světlomety, které jsou vidět, takže musí být pěkné na pohled, zatímco pružiny od nás oceníte až po průjezdu D1.

Mubea nabízí stipendium pro studenty středních a vysokých škol do výše až 4 000 Kč a nabízí také odpovídající pozici. Využil jste toho?

Já jsem to nevyužil, protože tenkrát to nebylo. Kdyby tyto akce byly, určitě bych je využil a tu vysokou školu bych dodělal. Nicméně studenti, které mám teď pod sebou, se snaží toto stipendium využít a mají tak ke studiu příspěvek, takže mají pak větší klid na studium a nemusí řešit nějaké brigády. Spíše je to o celkové pohodě studenta. Pokud se studenty řeším nějakou bakalářskou nebo diplomovou práci, snažím se to postavit tak, aby to pro ně bylo co nejjednodušší. Nemusí vytvořit nějakou zásadní věc, na kterou se čeká, ale vyrobí nějaký díl, který ve škole ohodnotí kladně a on získá nějakou praxi.

Šel byste učit, kdybyste měl tu možnost?

Samozřejmě. Elektrotechnikou žiji a automatizace je pro mě v podstatě splněný sen. Já mám práci, kterou žiji i doma, pracuji v dobré firmě, která se za mě zaručila, takže bych mohl pracovat i kdybych skončil na vozíku. Učit a předávat zkušenosti z praxe by mě určitě bavilo. Problémem je čas ve firmě, kdy není možné, abych odcházel od rozpracovaných projektů a firma by mě pro takové akce musela uvolňovat.

Doporučil byste tuto školu ostatním? Dal byste sem případně studovat vaše děti?

Tuto školu doporučuji všude, nejen svým dětem. Moji synové mají samozřejmě podporu v oboru, ale nechci je do toho nutit. Sami se rozhodnou, co je pro ně správné. Nás v ročníku končilo 90 absolventů, z čehož pouze deset mělo opravdu zájem o tento obor. A ti, kteří sem byli dotlačeni, pouze zabírali místa těm, které by to opravdu zajímalo. Toto bych se svými dětmi zažít nechtěl. Vedu je k tomu, ale ať si sami určí, co chtějí dělat. Každopádně pokud budou chtít střední školu v oboru, tak určitě sem.

Jak jsou ve vaší firmě důležité jazyky?

Když jsem opouštěl tuto školu, říkal jsem si, že v životě nebudu programovat a nechci mít nic společného s němčinou. Teď dělám programátora v německé firmě a je to asi to nejlepší, co se mi stalo, protože ačkoliv němčina mnou byla opovrhovaná, měl jsem ji od základní školy, tak jsem si našel v Německu výborné přátele, techniky, se kterými jsem v kontaktu. Samozřejmě jsem musel dostudovat angličtinu, protože v naší firmě je dobře umět německy i anglicky, protože když máme například nějakou konferenci, jsou tam lidi z různých poboček a všichni neumí německy. Je tedy dobré plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého i v případě, že si například nemůžu vzpomenout na nějaký technický výraz v angličtině, vypomohu si němčinou. Oba jazyky lze takto kombinovat.

Zapojil jste se do nějakých mimoškolních aktivit, které vám pomohly dostat se na současnou pozici?

V Prostějově byl dům mládeže, který zajišťoval elektrotechnický kroužek. Zároveň se tam pořádaly různé soutěže, kde se kladl důraz na teorii, ale hlavně na praxi. Já jsem na ty soutěže rád jezdil, protože jsem už od šesti let rád něco vyráběl, pájel a pracoval s plošnými spoji. Velkou motivací bylo, když jsem v roce 2001 skončil na 4. místě v celostátním kole, kde jsem měl možnost změřit síly s těmi nejlepšími. Rád jsem také opravoval různá zařízení a chtěl jsem tehdy daný kroužek vést, bohužel problémem byl čas. Není až tak důležité navštěvovat mimoškolní aktivity, důležité je třeba i doma něco dělat, věnovat tomu čas. Tato škola měla navíc takové zázemí, že nebylo potřeba navštěvovat mimoškolní aktivity, stačilo navštěvovat samotnou školu. Jinak důležitou roli v podpoře studenta hrají rodiče. Ti mají mnohem větší vliv než škola.

Tímto naše redakce děkuje Jindřichu Lakomému. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 2 - Na hranicích - pokračování

Simona přerušil štěkot kulometu. Tři pěšáci se sesypali na zem. Rychle se ohlédl. Zpoza sutin vyjel tank, masivní pancéřované vozidlo. Z hranaté věže vyčnívalo dlouhé dělo a těžký kulomet, za kterým seděl voják. Přes vozidlo bylo přehozené šedočerné zablácené maskování. Pásy si přes bojiště razily cestu k nim. Devastátor vydal jasné rozkazy.
„Zlikvidujte je všechny.“
Pistolí zastřelil jednoho ze zajatců a velitele popadnul za krk. Než Simon stihl zakročit, využíval ho Devastátor jako živý štít. Několik pěšáků padlo při první střelbě Simonova oddílu. Jeden z dronů zapnul zařízení na zápěstí, v tu chvíli všichni vojáci upadli do bláta, jako by byli paralyzováni. Ostatní pěšáci začali plnit rozkazy. Bojiště znovu ovládly výstřely. Simon stihl zastřelit dva pěšáky a poté ho napadl jeden šavlí. Útok vykryl předloketním chráničem. Cítil, že ho vykryl jen částečně, ale bylo to to nejlepší, co mohl v ten moment udělat. Udeřil drona puškou a vytáhl od pasu nůž. Dron znovu zaútočil. Čepel se několikrát zableskla. Simon zjistil, že útok nějakým způsobem znovu odrazil. Všechny rány byly tak rychlé, že ani nevěděl, co vlastně udělal. Využil však tohoto okamžiku a nožem bodnul dronovi pod helmici. Vytrhl nůž přesně ve chvíli, kdy na něj zaútočil další. Uskočil dozadu. Dron vykročil vpřed a udělal další smrtící piruetu. Pokusil se ji vykrýt puškou, ale útok byl tak silný, že mu ji vyrazil z ruky. Druhou rukou zasekl dronovi nůž zboku do krku. Celá váha robota se na něj svalila. Opřel se a padající tělo odklonil bokem. Když uviděl, že nemá dalšího nepřítele, popadl svou pušku a rozhlédnul se, kde je Devastátor. Zahlédl, jak ustupuje ještě se dvěma jeho strážci zákopem a nadporučíka má jako živý štít. V druhé ruce svíral pistol a velice přesně střílel. Jeho střelba si vyžádala už druhého mrtvého. Jeden byl ze Simonova oddílu. Tank vystřelil. Náboj dopadl. Dva drony rozsekaly šrapnely. Bláto a suť se vznesly do vzduchu. Jeden z dronů odjistil granát a vrhl jej na tank. Střepy se od tanku neškodně odrážely, některé se zasekly do pancíře, ale to bylo vše, co dron způsobil. Kulomet mu zato uštědřil smrtící spršku. Zbytek dronů si v zápalu boje ani neuvědomil, že jejich vůdce je na ústupu. Nebo snad ano a získávali mu čas? Simon si chtěl Devastátora podat osobně, nesměl mu utéci. Přiblížil se a ukryl za zeď zákopu. Vykoukl zpoza rohu, ale okamžitá střelba pistole ho ujistila, že nechce být Devastátorovou další obětí. Přes bitevní vřavu na něj zařval Henry.
„Simone, jdu s tebou.“
„Dobře, kryj mě.“
Henry si opřel zraněnou ruku o barikádu a vypálil z pušky, aby na sebe Devastátora upozornil. Byl to útok, který byl schválně směřován mimo. Pozornost Devastátora však získal. Simon se vyklonil zpoza rohu a sestřelil jednoho z Devastátorových strážců. Na jejich velitele zatím útočit nemůže, je zde riziko, že trefí nadporučíka. Druhý strážce se rozběhl vpřed, aby Devastátorovi získal čas. Simon namířil pušku do východu. Dron vyběhl. Černá čepel šavle se blýskala ve vzduchu. Proti křížové palbě obou mužů však nezmůžete se šavlí nic. Kulky se do něj zakously z obou stran. Svalil se do bahna, kde z něj vyšlehlo několik jisker. Simon vykoukl do prostoru. Devastátor tam nebyl, musel zmizet v zatáčející se chodbě. Nesměl jim uprchnout.
„Henry, za mnou!“
Vběhli do chodby. Při jejich krocích se ozývalo čvachtání bláta. Hlavně pušek směřovaly k zatáčce zákopu. U zatáčky zastavili. Henry vykoukl. Přikývnul, že je vzduch čistý. Běželi dál. Tato cesta směřovala do střílny. Vstoupili do velké nahrubo opracované místnosti. Celá část zákopu byla pod šedou maskovací plachtou. Uprostřed bylo několik beden s municí a řada děl RD-B25. Všichni vojáci, kteří obsluhovali toto zařízení, leželi na zemi v krví zbarveném bahně. Henry zajistil přístupovou cestu. Simon zkontroloval mrtvé vojáky. Jejich těla byla pokryta bodnými zraněními. Podle krve smísené s bahnem usuzoval, že byli zabiti při začátku útoku. Ze zadní části komplexu se ozvalo zasténání.
„Je tu někdo?“
Simon vstoupil do skladu hnízda. Na zemi ležel nadporučík, kterého Devastátor držel jako zajatce. Probíral se k vědomí, podlitina na spánku dávala tušit, co se před chvílí stalo. Pomohl mu vstát. Nadporučík rychle ukázal směrem na bojiště. Simon se otočil.
Jedno z pásových vozidel se dalo do pohybu. Začalo se otáčet.
„Pokusil jsem se ho zastavit, když začal utíkat k tomu transportéru,“ ukazoval velitel stanoviště rozechvělou rukou.
Simon se rozběhl k nejbližší B25. Zkontroloval, jestli je nabitá, raketa naštěstí byla vložena. Sedl na křeslo operátora střelby. Přepnul obrazovku na základní režim, umístil zaměřovač na rozjíždějící se cíl a stiskl spoušť. K jeho nelibosti se na obrazovce rozzářil nápis: blokovaná trajektorie, šance na zásah 15%.
Spustil přeměřování, ale počítač zahlásil Error – generátor neodpovídá. „Henry, pojď mi pomoct, potřebuju to dělo otočit a generátor je v háji...“
Henry doběhl k dělu. Oběma rukama chytil zablácenou kliku. Začal jí otáčet. Bylo vidět, že je to namáhavé, byl opřen o zem a měl napnuté svaly.
„Sakra, takhle to snad dělaj jen pračlověci,“ sípal přitom.
Dělo se začalo neochotně otáčet. Nadporučík přispěchal na pomoc. Stoupnul si k dalekohledu a zaměřil vozidlo.
„Ještě o pět stupňů vpravo,“ informoval.
Simon nevěděl, jestli to dokáže. Tohle přece jenom nebyla ta zbraň, kterou používal běžně při každé obraně. Nebyl to raketomet P12, se kterým už vyřídil několik plechových strojů. Byla to B25. Seděl za ní jen jednou při cvičení. Přiblížil si cíl, na obrazovce se mu povedlo vyvolat výpočty počítače s pravděpodobností zásahu. Druhou ruku dal na spoušť. Vozidlo teď k nim bylo otočeno zády. Vzdalovalo se. Před výstřelem se pomodlil, aby ten plechovej parchant uvnitř zdechnul. Zmáčkl tlustě oranžově ohraničenou spoušť. Šlo to ztuha. Pak se kanón rozvibroval. Ozval se zážeh a raketa vyletěla do vzduchu. Napjatě sledoval obrazovku. Raketa dopadla na cíl. Výbuch pohltil vozidlo. Tlaková vlna zvířila prach okolo.
„Cíl zasažen,“ zajásal Simon.
Rozvířená suť se začala usazovat. Na místě vozidla zůstal zčernalý vrak. Jeho vrchní část pancíře byla rozervaná na kusy. Kouřilo se z něj jako z hořící skládky pneumatik. Simon se opřel o křeslo a vydechl. Vyšlo to. Byl unaven a všechno ho bolelo. Několik lidí, které znal, tu teď už nebylo. Další útok může následovat už dnes večer. Útoky Temného řádu jsou nevyzpytatelné a neberou při nich zajatce. Jejich útoky mají jen jeden úkol, prolomit zeď. Nadporučík došel ke křeslu.
„Musíme se vrátit na stanoviště F a zjistit, jak jsou na tom. A vůbec, měli bychom se ujistit, jak proti přepadu obstál zbytek obrany. Spojíme se s ostatními stanovišti.“
Všichni tři se začali vracet zpět. Vzduch kolem byl plný pachu střelného prachu a krve. Z dálky přicházela černá mlha, kterou doprovázelo hučení větru. Obloha potemněla. Dnešek bude ještě hodně dlouhý a náročný, pomyslel si Simon.