Úvodník

Jaro budiž pochváleno

Letošní jaro si hodně přispíšilo, dalo by se říci, že zimě ukrojilo minimálně několik týdnů z jejího kralování. Vlekaři tak byli nedobrovolně přinuceni věnovat závěr své sezóny úvodu sezóny turistické a cyklistické. Také na tuto dobu nezvykle vysoké teploty umožnily přírodě rozvinout své vnady, a tak se do míst, kde v tuto dobu ještě v minulosti ležel sníh, mohou vypravit jak turisté pěší, tak ti, kteří vyznávají pohyb na kole. Cesty oschly a všudypřítomná svěží zeleň, bohatě kvetoucí stromy a typická jarní květena lákají lidi ven z jejich příbytků. Po šedivých chladných zimních měsících přichází konečně závan teplého jarního vzduchu a bylo by škoda nedopřát si pobytu v přírodě a nechat tu veškerou kvetoucí krásu, která bohužel nemá dlouhého trvání, odeznít bez naší přítomnosti. Přitom nemusíme vyrážet až tak daleko. Naprosto úchvatné jsou bohatě kvetoucí sakury, jejichž krásou se můžeme sytit přinejmenším na Jeremenkově třídě a v Mozartově ulici. Také třešně už proměnily své koruny v bohaté kytice bílých květů a postupně se přidávají další stromy. Řepková pole lákají včely na žluté koberce svých květů a i obyčejná tráva je nyní neobyčejně zelená a svěží. Toho všeho můžeme být svědky, vyjdeme-li si na procházku třeba jen po městě a nebo do jeho blízkého okolí. Ve volné přírodě pak na nás navíc čeká lákavá směsice vůní a uklidňující šum lesa. K tomu, abychom si toho všeho užili, a obrazně řečeno dobili si baterky novou životodárnou energií, stačí jen málo. Překonat svou pohodlnost, přerušit případnou hráčskou vášeň a osedlat svůj bicykl. Několika šlápnutími do pedálů se přeneseme do kouzelného světa jarní přírody, vyvětráme si hlavu a nabereme nový elán do dalšího studia či práce. Čím pravidelněji si tento relax dopřejeme, tím lehčeji se budeme cítit a o to snáze si poradíme i se všemi povinnostmi, které život přináší. Již vícekrát jsem se na stránkách Elektronky zmínil o prospěšnosti sportu, potažmo cyklistiky. V tomto ročním období jízda na kole navíc přináší požitek z jarní přírody, který je o to intenzivnější, že přichází po chladné a barevně naprosto nevýrazné zimě.

Tak tedy neváhejte a užívejte si všeho, co nám zdarma nabízí naše jarní příroda.

 -jo-

IT doupě

Jak funguje Internet - LAN security

Ahoj a vítám vás u dalšího dílu. Pokud jste zatím tyto články četli a některým z nich i porozuměli, máte zřejmě docela dobrou představu o tom, „Jak funguje Internet“. Veškeré protokoly, hesla, nebo šifrování jsou vám ovšem k ničemu, pokud útočník získá k zařízení fyzický přístup. Stačí jeden port switche a dokáže probourat celou síť. Jak to dělá a jak tomu ideálně zabránit? To bude téma dnešního dílu.

Začněme zlehka. Není špatný nápad nastavit na zařízeních hesla a vypnout všechny nepoužívané porty. Tímto eliminujeme drtivou většinu všech možných útoků. No jo, ale co připojené porty? Aby útočník nenahradil některé z vašich počítačů svým riced Kali linux Thinkpadem, musí se i tyto porty zabezpečit. Dobrým způsobem je pamatovat si MAC adresy připojených zařízení a pokud se najednou neshodují, port buď natvrdo vypnout nebo alespoň blokovat všechen jeho provoz. Tohle dnes umí většina switchů na trhu.

A otevíráme králičí noru (zase). Pokud totiž zjistíme whitelistnutou MAC adresu, není tak těžké ji zkopírovat a vložit do našeho framu. Pak potřebujeme těžší kalibr – protokol 802.1x neboli něco, co zvládá AAA (authentication, authorization and accounting – kdo je to, jaká má práva a všechno zaznamenat). Nejčastěji se používá centralizovaný RADIUS server a takto zabezpečená síť nepustí žádné zařízení dovnitř do té doby, dokud se neprokáže platnými údaji (ideálně certifikátem, o bezpečnosti hesel víme všichni svoje). Takto můžeme zabezpečit i všechny routery a switche a rázem máme naprosto bezpečnou síť… téměř.

Síť je bezpečná jen tolik jako její nejslabší článek. Tím jsou samozřejmě myšleni uživatelé. Proti social engineeringu sice moc zbraní neexistuje, nicméně můžeme alespoň zablokovat podvodné weby (například YouTube a Google mapy) a emaily, a to přímo serverem, kterým budou muset všechny tyto pakety projít. V extrémních případech se dá dokonce udělat whitelist povolených webů, ale riskovat demonstrace zaměstnanců, kteří nebudou mít přístup na novinky.cz, asi nikdo nechce. Spoustu lidí dnes pracuje z domova, a proto je důležité umožnit připojení pouze přes šifrovanou VPN a zabránit tak vyzrazení informací napůl cesty.

Nakonec je ještě nutné zabezpečit samotné klienty. I tady můžete RADIUS použít pro jakoukoliv authentikaci, nicméně uživatel, ať už legitimní či nikoliv, má zde mnohem volnější ruce. Může smazat systém a nahradit ho svým. Může použít Gobbler a rezervovat všechny adresy v DHCP. Může se díky ARP vydávat za default gateway. Může ze sebe udělat DHCP server a nabízet falešné ínformace. Může ze sebe udělat switch, připojit se na DTP trunk a volně přecházet mezi VLAN. Může zneužít Native VLAN a udělat totéž co v předchozím kroku. Může ze sebe udělat Root Bridge. Může… asi chápete, kam tím mířím. A i přesto, že se všem zmíněným problémům dá různými způsoby předejít, stačí chyba konfigurace nebo nová zranitelnost a někdo se špatnými úmysly si cestu skrz vždy najde.

Ne vždy to musí skončit takto negativně. Pokud vás zabezpečení sítě zajímá stejně jako mě, kromě CCNA 2 si můžete zkusit i CyberOps Associate, který naše škola nabízí zdarma a pomůže vám s pochopením kyberbezpečnosti, dalšího z oborů, který AI ještě chvíli dominovat nebude. Snad jste se dnes něco nového dozvěděli a do dalšího měsíce Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Poslední dron se s dírou v hrudním plátu pomalu sesunul k zemi. Sam vyndal magnetickou pinzetu a zamířil s ní k vraku pěšáka. Tom došel k muži a pomohl mu vstát.
„Potřebuje obvaz,“ řekl, jelikož jeho poraněná tvář silně krvácela.
Třesoucí se žena kývla a vyběhla ze sklepa ven.
„Díky, zachránili jste mi život, jsem vaším dlužníkem,“ zahuhlal muž s poraněnou tváří a snažil se udržet na nohou.
Sam vytáhl z robota zařízení. Vypadalo jako nábojnice s velice ostrým hrotem a několika výčnělky po stranách. Jednalo se o jádrovrtač - speciální munici proti robotům, kterou Sam sestrojil. Schoval si daný projektil do kapsy, jelikož se jednalo o novou verzi a on si chtěl později ověřit, jak obstála.
„Proč po vás ti droni jdou?“ zeptal se přitom se zájmem.
„Koupil jsem si několik rušiček signálů a pár jsem jich ve městě nainstaloval. Teď je to už stejně jedno, pokud zjistí, že se jejich oddíl nevrátil, pošlou sem další.“ Bylo mu špatně rozumět, při mluvení měl bolesti a od úst mu odlétaly krvavé kapky.
„Máme pro vás nabídku,“ chopil se Sam situace.
„Před nimi mě neochráníte,“ zabručel muž při tom, co si osahával zmrzačený nos.
„Můžete se přidat k nám, jsme organizace, která bojuje proti Temnému řádu. Máme základnu v podzemí.“
Muž na ně nevěřícně pohlédl. Do sklepa sešla žena, nesla obvaz a dezinfekci. Podřepla k muži a začala jej ošetřovat.
„A co moje žena?“
Sam pomalu vstal.
„Může jít s vámi, normálně to neděláme, ale nechat ji tu samotnou by pro ni znamenalo jistou smrt, stejně jako pro vás, pokud tu zůstanete.“
Muž se dlouho nerozhodoval.
„Dobrá, přijímám vaši nabídku.“
„Za dvě hodiny dorazte na toto místo, buďte opatrní,“ podal mu Sam kus papíru, na který právě napsal souřadnice.
„Zapamatovat a zničit,“ dodal.
Když vycházeli ze sklepa kolem vraků pěšáků, muž na ně ještě zavolal.
„Ještě jednou díky za záchranu.“
Sam se uklonil a přátelsky usmál. Prošli chodbou a vylezli z domu na ulici, kde opodál postávala hlídka dronů. Nejkratší cestou jim zmizeli z dohledu, dvakrát zahnuli za roh, aby se vyhnuli případnému pronásledování a zamířili k další zastávce v jejich obchůzce. Tentokrát se dům nacházel u hranic tábora.

Po několika minutách se ulice začala měnit. Zem i domy pokrýval černý řídký sliz. Ze střech pomalu stékaly tmavé kapky, které za sebou zanechávaly lesklou stopu jako slimáci. Při chůzi se sliz lepil na boty. Po každém kroku se ozvalo čvachtnutí. Ve vzduchu byly cítit chemikálie. Na ulicích se povalovaly sudy, mnohé byly protržené a vytékala z nich stejná černá hmota. Rezavý kov pokrývalo mnoho nápisů: neotvírat, pozor, bio-hazard, životu nebezpečné. Zřejmě je napsali zdejší obyvatelé. Tom věděl, že některé části tábora vypadaly jako smetiště. Důvod, proč se v táboře doslova povalovalo takové množství gelu, mu moc nedával smysl. Skoro to však vypadalo, že Temný řád lidi úmyslně vystavuje kontaktu s touto látkou.

Na takhle krátkou dobu jim odpad nic vážného způsobit nemohl. Při pobytu v rámci hodin to však již bylo něco jiného. Látka by začala působit na svalstvo, orgány. Těm, co zde žili, se život mohl zkrátit až o desítku let. Dobře věděl, odkud se ta hmota vzala. Výroba pěšáků tvořila tento černý sliz. Při svařování a povrchové úpravě černého kovu v továrnách Temný řád používal nějaký gel. Po opakovaném používání vsakoval chemikálie, to se projevovalo jeho tmavnutím a po úplném zčernání byl už nepoužitelný.

Ulice byly naprosto prázdné. Až po několika minutách zlověstné ticho narušily z dálky doléhající dunivé údery. Tom rychle poznal, že se přibližují, zdálo se, že jim šly přímo naproti. Zpoza budov vykráčel velký robot. Byla to bandaska. Dron byl vysoký asi čtyři metry. Většinu jeho konstrukce tvořilo válcovité tělo nepravidelného tvaru, které se směrem dolů zužovalo. Na spodní část byly napojené dvě masivní nohy. Hlava, typicky vybavená sadou senzorů, byla téměř celá zasazená v horní části těla. Většina trupu byla pokryta mnoha trubkami, ze kterých vytékal a vystříkával černý sliz. Na zádech nesl dvě objemné kovové nádrže. Rudě zářící senzory pátraly po okolí. Vypadal sice děsivě, ale nepředstavoval bezprostřední nebezpečí. Měl funkci roznašeče na opotřebovaný gel. Pomoci tryskání z vývodových trubek jej rozprašoval do okolí. Pomalými kolébavými kroky procházel ulicemi tábora. Oba ho chvíli pozorovali a poté pokračovali v cestě. Dunění obrových kroků pomalu sláblo.

Za několik okamžiků poté dorazili na místo. Před domem se povalovaly velké hroudy slizu. Přišli ke vchodu a přitom se jim pokusili vyhnout. Tom chtěl zaklepat, ale zjistil, že dveře jsou pootevřené. Vstoupili tedy pomalu dovnitř.

 - Jan Balošák

Pranostiky na duben

• Sníh dubnový hnojí, březnový tráví.
• Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy.
• Jasný měsíc v dubnu škodí květu stromů.
• Duben hojný vodou - říjen vínem.
• Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá.

Ztráty a nálezy

Od minulého měsíce března se nic nezměnilo. V kanceláři školy zůstává stále nevyzvednuto pánské šedé sako a dále svého majitele/majitelku netrpělivě vyhlíží modrý pracovní plášť, „stříbrný“ prstýnek v podobě sovy s modrýma očima, přívěsek s křížkem, klíčkem, mašličkou a průsvitnou skleněnou kuličkou dlouhý cca 10 cm.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Co se děje o přestávkách

Přestávka - důvod, proč vlastně vůbec žáci chodí do školy - tak by ji definovali ti, kteří pobyt ve škole berou spíše jako společenskou záležitost a o vzdělání jako takové jim vlastně ani tak moc nejde. Jiní by v definici přestávky hledali slova o tom, že je to jedinečná a v mnoha případech jediná možnost, kterak dostát povinnosti, mít v následující hodině vypracován domácí úkol a třetí skupina žáků - já bych je nazval gurmáni - trpí vždy těsně před zvoněním abstinenčními příznaky z nedostatku příjmu potravy a přestávky jim umožňují je vždy alespoň na hodinu zatlačit do podvědomí. Uvedené tři skupiny žactva jsou samozřejmě jen vzorkem z nepřeberné palety přístupů k přestávkám. Nesmíme zapomínat na žáky - obchodníky, - kuřáky, - milovníky a sponzory mobilních operátorů. Neboť i pro ně je těch několik minut přestávky vítanou šancí, jak utišit svoje choutky. Studenti obchodníci realizují své výměnné obchody především v oblasti hudebních nosičů, softwaru všeho druhu i jiných komodit, kategorie kuřáků má sice jasnou prioritu, ale po vstupu do EU viditelně ztížené podmínky pro její realizaci (od rostoucí ceny cigaret přes úpravu školního řádu až po zřizování fyzických bariér v podobě oplocení…). Žáci milovníci to mají na naší škole obzvláště těžké, protože ty tam jsou doby povinných početních kvót dívek ve třídách, takže relevantních objektů zájmu je velmi málo a riziko střetu s kolegou se stejným vkusem neúměrné. Na tomto místě je třeba říci, že všechno zlé je k něčemu dobré, protože naši žáci velmi rádi a v hojném počtu navštěvují taneční, kde si svůj handicap ze školních přestávek mohou plně vynahradit. Charakterizovat sponzory mobilních operátorů je prakticky zbytečné. Všichni vědí, o co se zde jedná. Poněvadž již dávno začalo platit, že kdo nemá mobilní telefon, není člověk, je nabíledni, že jej v současné době vlastní všichni. To zároveň roztáčí kola koupěchtivosti nových modelů, protože nemohu-li se vyrovnat svému spolužáku ve znalostech, je třeba ho předčit alespoň nejmodernějším typem mobilu. Ať se učí ti, kterým jejich předpotopní loňský model neumožňuje přístup na internet. Ti, co tento problém neřeší, si vše potřebné přečtou na velkoplošném barevném displeji mobilu, který dostali od rodičů za úspěšné vykonání opravných zkoušek v září po prázdninách. Vždyť co by pro nás rodiče neudělali, když přece chtějí, abychom tuto prestižní školu zdárně dokončili!

A pak je tu ještě jedna - bohužel naprosto nudná a ničím nezajímavá skupina žáků, kteří přestávku využívají k tomu, aby si během ní připravili věci do dalšího vyučování, trošku se prošli po chodbách školy s nutnou zastávkou na WC, aby pak nenarušovali průběh následující hodiny. To jsou ti, kteří se na vyučování připravili doma, mají napsány všechny domácí úkoly a nejsou tedy ničím výjimeční. Je naprosto logické, že pak mají ve svém uplatnění v životě smůlu, neboť současnost přeje výjimečným osobnostem a poctivý žák, který se navíc naučí během studia obstojně cizí jazyk, musí počítat s tím, že se uplatní jen v cizině, kde bude také po zásluze odměňován pouze v eurech a ne v korunách.

Jestli se pak po návratu domů nestane výjimečným, to nechám na zvážení žákům, stejně jako to, jak budou trávit přestávky.

 -jo-

IT doupě

Jak funguje Internet - Jak funguje Internet - DHCP a FHRP

Jako vždy vás opět vítám u nového dílu této ajťácké rubriky. Oficiálně jsme v polovině CCNA 2, a proto nastal čas na dva důležité protokoly. První, který vám dokáže automaticky přidělit IP adresu, a druhý, který sice v životě asi tolik neuplatníte, ale díky němuž není selhání routeru u ISP konec světa.

Jako první si vysvětlíme DHCPv4, který ještě používá zastaralé IPv4 adresy. Jediné, co potřebujeme, je DHCP server. Ten může být buď samostatný nebo přímo v routeru, stejně jako ve většině domácností. Řekněme, že máte telefon a chcete se připojit k síti. Pokud DHCP funguje, jak má, vypadá proces takto: Klient se připojí do bezdrátové sítě dle výběru a pošle DISCOVER frame na adresu obsahující broadcast MAC (ff:ff:ff:ff:ff:ff) i IP (255.255.255.255). DHCP server ho zachytí, rezervuje IP z poolu a včetně informací o času půjčky, bráně a DNS broadcastem rozhlásí po síti OFFER. Po doručení odešle klient REQUEST broadcast mířený na DHCP server, čímž dá všem najevo, že má o tuto IP zájem a zároveň se ujišťuje, že ještě není zabraná. Tohle musí udělat i v případě, že chce požádat o prodloužení IP. Server už potom ACKNOWLEDGMENT paketem potvrdí, že je IP klienta, a tím jejich komunikace prozatím končí.

U IPv6 funguje protokol trochu jinak. Protože jsou adresy prakticky neomezené, není nutné je přidělovat centrálně a existují tak tři typy DHCP. První SLAAC potřebuje jen router, který do éteru pravidelně posílá ADVERTISEMENT pakety obsahující informace o síti. Aby na ně klient nemusel dlouho čekat, může sám zaslat SOLICIT na adresu ff02::2 (router multicast). Potom už si konec IP musí vygenerovat sám, buďto náhodně (musí zkontrolovat, zda už na síti neexistuje) nebo použitím své MAC adresy a její lehkou modifikací, čímž ji ale vystavuje veřejně celému světu.

SLAAC má i hybrid verzi s DHCP serverem, kdy server dodává jen údaje stejné pro celou síť (například adresu DNS serveru) a zbytek opět posílá router. Pokud odstraníme SLAAC úplně, router bude stále posílat ADVERTISEMENT pakety, ovšem ty budou obsahovat pouze adresu DHCP serveru, kde si bude muset klient zjistit zbytek.

A aby toho nebylo málo, od DHCP skočíme ještě k FHRP - First hop redundancy protokolu. Díky STP už můžeme mít v síti několik náhradních switchů, ale brána může být vždy jen jedna a pokud nedej bože spadne, bude celá síť izolovaná od zbytku světa. FHRP naštěstí umožňuje vytvořit virtuální router s jednotnou IP i MAC a pod ním sdružovat ty fyzické. Volby probíhají skoro stejně jako u STP, ten s největší prioritou vyhrává a podle periodických HELLO paketů proudících mezi nimi ostatní poznají, kdo je naživu a koho je v případě potřeby třeba nahradit. Některé z protokolů dokonce nabízejí balancování zátěže, čímž do provozu zapojují i zatím neaktivní routery a zvyšují tak efektivitu

Tady bych to pro dnešek ukončil, povedlo se mi vysvětlit tři moduly ve čtyřech odstavcích textu. Protože jsou tyto články poměrně povrchové a většina detailů v nich z pochopitelných důvodů chybí, doporučuji vám jako vždy kouknout se na Cisco kurzy na naší škole a nebo alespoň na stránku https://www.geeksforgeeks.org/dynamic-host-configuration-protocol-dhcp/, kde je DHCPv4 vysvětleno mnohem lépe než v samotném kurzu. Já jdu zatím dopsat seminárku, a jako vždy Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Vydali se k další adrese. Po cestě míjeli obyvatele, kteří byli zapřaženi do masivní výroby kovových pláství, základních stavebních bloků pro zdi, některé stavby či opevnění. Pracovali uprostřed betonového prostranství. Většina činností probíhala v hangárům podobných halách. Obsluhovali výrobní linky, slévali kov, přenášeli hotové kusy a skládali je do aut. Na práci dohlíželo několik pěšáků. Tohle byla jedna z několika mála prací, které byly lidem svěřovány. Temný řád totiž nechtěl, aby lidé pracovali tam, kde se skrývala tajemství jeho technologie. Pracovali zde pouze ti, co si chtěli přivydělat, a několik vylosovaných na tento týden. Lidí, kteří byli ochotni pracovat dobrovolně, bylo málo, považovalo se to totiž za kolaboraci s nepřítelem. Temný řád měl pracovní síly dost, tohle zřejmě dělal spíše proto, aby se lidé nenudili. Minuli výrobní čtvrť a ocitli se znovu mezi řadami identicky vyhlížejících domů.

Na schodech před jedním z nich posedávali muži v otrhaných hadrech. Popíjeli z lahví něco, co kdysi bylo pivo. Tom se otřásl, když si pomyslel, jak ta břečka asi chutná. Jeden muž začal rozhazovat rukama a pokřikovat, Tom si až po chvíli uvědomil, že na ně.
„Hej ty, máš prachy?“
Oba ho ignorovali a šli dál. Muž vstal a namířil si to k nim. Na zdejší lidi byl vcelku svalnatý, měl vyholenou hlavu a na pažích ošklivě zahojené jizvy.
„Mluvím s váma, vy nezdvořáci, buď se zastavíte, nebo vám namlátím,“ zahulákal arogantně.
„To bych neřekl,“ zašeptal Tom.
Muž udělal několik kroků a zaútočil. Jeho mohutná pěst proletěla vzduchem. Tom pomalu uhnul jeho nemotornému útoku. Jako odpověď muži vrazil pěstí do břicha. Nebyl to sice silný úder, ale na svalnatého ožralu stačil. Ten se popadl za břicho a sklátil se na zem
„Dobrá rána,“ okomentoval Sam.
Ostatní opilci na schodech se muži začali chechtat. Jeden tak silně, až mu z nosu vytryskla nezdravě zelená nudle. Tom ponechal ožralého svalovce na zemi, ať si pro příště zapamatuje, že nemá dělat hlouposti. Se Samem se vydali dál.

Za malou chvíli dorazili k domu. U dveří však stála skupina tří pěšáků. Jeden pěstí zabušil na dveře, až se otřásly. Otevřela jim žena. Vyděšeně zírala, kolena se jí třásla.
„Vydejte nám Owna,“ řekl dron chladně.
„On tu není,“ zakoktala žena, ale i Tom poznal, že lže.
Dron ji odstrčil ode dveří a vstoupil dovnitř, jeho kumpáni hned za ním. Tom se na Sama podíval.

Jako odpověď dostal přikývnutí. Chvíli počkali a poté se vplížili dovnitř. Chodba vedla do pokojů a sklepa. Zdola se ozýval rámus a hlasité naříkaní. Dveře do sklepa byly otevřené. Opatrně sešli po schodech dolů. Sáhli pod kabáty pro pistole a nahlédli zpoza zdi, aby zjistili, co se děje. Jeden z pěšáků držel pod krkem muže. Udeřil ho pěstí a poté srazil na zem. Žena prosila o slitování. V očích měla slzy. Další dva droni stáli opodál a u hrudi měli samopaly.
„Kde je ten překupník s rušičkami signálu,“ zeptal se hlasitě pěšák.
Muž zakroutil hlavou, že jim nic neřekne. Pěšák se mu to pokusil rozmluvit kopnutím ocelovou botou do obličeje. Ozvalo se křupnutí. Tom dal signál k útoku. Naklonili se zpoza zdi a zaútočili. Sam vystřelil na jednoho z hlídajících pěšáků. Ten se však v poslední chvíli pootočil a kulka tak nezasáhla přesně zamýšlené místo. Tom ve stejnou chvíli jediným čistým zásahem trefil velitele do hlavy, přesně věděl, jak zasáhnout řídící jednotku. Dron se zasekl v jeho rozhovoru a skácel se na zem. Poškozený pěšák se opřel o sud čelem k nim, podle vrávoravých pohybů měl poškozený gyroskop. Třetí dron zahájil protiútok a výstřely ze samopalu donutily Toma i Sama se skrýt. Kulky se zarývaly do rohu stěny a zasypávaly chodbu úlomky zdiva. Tom si útočníkovu zbraň stihl prohlédnout, jednalo se o verzi lehkého samopalu s nízkokapacitním zásobníkem na třicet ran. V duchu počítal výstřely a v momentě, kdy salva skončila, se v podřepu vyklonil zpoza zdi. Pěšáka, který si právě vyměňoval zásobník, odpravil. Sam také zaútočil, několik kulek zasáhlo drona za sudem do ramene. Nezpůsobily však žádné poškození. Dron uchopil zbraň jednoručně a odepnul pistoli, kterou měl magneticky připnutou u pasu. Intenzivní střelbou z obou zbraní se je pokusil zahnat, kvůli poškození však střílel naprosto nekoordinovaně. Sam z kapsy vytáhl další zásobník do pistole a vyměnil jej. Vyčkal na správný okamžik, když se kulky zarývaly do protější stěny a vykouknul zpoza rohu. Jelikož se nepřítel již nekrčil za sudem, dvakrát rychle vystřelil na jeho hrudník. Poté se skryl před kulkami, které se po stěně nepříjemně blížily k němu. Zbraně utichly, konečně jim došla munice a Sam slyšel známý vrčivý zvuk prozrazující vrtání. Oba vykoukli zpoza rohu.

 - Jan Balošák

Bedřich Smetana - 200 let od narození

V březnu tohoto roku uplynulo právě 200 let od narození tohoto slavného hudebního skladatele, proto by jistě bylo dobré si připomenout jeho život.

Narodil se 2. března 1824 v zámeckém pivovaru v Litomyšli do relativně bohaté rodiny sládka Františka Smetany. Byl jedním z 18 sourozenců, ale sedm z nich zemřelo ještě v dětském věku. Nebyl zrovna pilným studentem, vystřídal gymnázium v Jindřichově Hradci, Jihlavě, Německém (později Havlíčkově) Brodě (zde se Bedřich Smetana právě s Karlem Havlíčkem Borovským seznámil), Praze a Plzni, kde nakonec roku 1843 odmaturoval. Zato se už od pěti let učil na housle a klavír a v šesti letech již poprvé veřejně vystupoval. Po ukončení studií na gymnáziu odmítl přání svého otce, aby dál studoval na univerzitě, a stal se úředníkem. Odešel do Prahy, aby se zde věnoval hudbě. Začátky zde neměl jednoduché, záhy se však stal domácím učitelem ve šlechtické rodině Thunových, zároveň začal studovat hudební kompozici u Josefa Proksche, což mu přineslo cenné teoretické znalosti. V roce 1848 se zapletl do pražského povstání, proto se musel odjet schovat ke svým rodičům na venkov, později se mu však podařilo otevřít si v Praze klavírní školu.

Roku 1856 využil příležitosti a odcestoval do Švédska, kde se ve městě Göteborg stal dirigentem filharmonické společnosti a zároveň ceněným a vyhledávaným učitelem klavíru. Göteborg je však oproti Praze malé město, zároveň zde nebyl tak bohatý kulturní život a podmínky pro další Smetanův rozvoj, proto se roku 1861 vrátil zpět do Prahy.

Pokusil se stát prvním kapelníkem Prozatímního divadla, to se však povedlo až v roce 1866, mezitím napsal známé opery Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. Jako kapelník divadla měl poměrně velké vize jeho dalšího směřování, narazil však na své politické, umělecké i osobní odpůrce. Roku 1874 z důvodu ztráty sluchu jako kapelník definitivně skončil a odstěhoval se do středočeských Jabkenic. Jeho handicap mu však nezabránil dále skládat a koncertovat, z této doby pochází například skladby ze symfonické básně Má vlast. Nelze také zapomenout na jeho operu Libuše, kterou bylo dvakrát otevřeno národní divadlo.

Konec Smetanova života nebyl příliš šťastný. Začátkem roku 1884 u něj začaly přibývat záchvaty zuřivosti a stával se nebezpečným pro své okolí. Proto byl v dubnu téhož roku převezen do ústavu pro choromyslné, kde 12. května zemřel. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Dnem jeho úmrtí je každoročně zahajován mezinárodní hudební festival Pražské jaro.

 - Jakub Křížan, 3B

Pranostiky na březen

• Březen - za kamna vlezem.
• Březnové slunce má krátké ruce.
• Lépe od hada býti uštknut, než v březnu od slunce ohřát.
• Sníh v březnu škodí osení i vinné révě.
• V březnu prach a v dubnu bláto - sedlákovi roste zlato.
• Jak prší v březnu, tak také v červnu.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy zůstává stále nevyzvednuto pánské šedé sako a dále svého majitele/majitelku netrpělivě vyhlíží modrý pracovní plášť, „stříbrný“ prstýnek v podobě sovy s modrýma očima, přívěsek s křížkem, klíčkem, mašličkou a průsvitnou skleněnou kuličkou dlouhý cca 10 cm.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V únoru minulého roku jsem si v úvodníku všímal témat, která tento měsíc tak nějak podvědomě nabízí, protože jsou s ním již dlouhodobě svázána: „suchý únor“, „Vítězný únor 1948“, „14. únor - svátek zamilovaných.“ Mimo to jsem vzpomněl také ročního výročí něčeho, co s únorovou tradicí vůbec nesouvisí - a sice rok od napadení Ukrajiny Ruskem. K tomuto počinu současného ruského prezidenta nevedla nějaká únorová tradice, vidím v něm spíš jinou symboliku, a to důrazné připomenutí stoletého výročí vzniku SSSR, jehož rozpadu kremelský šéf hluboce lituje a snaží se jej znovu v jeho původních hranicích a poslání obnovit, včetně jeho mocenského vlivu.

Letošní únor je také v porovnání se svými předchůdci svým způsobem atypický, a to něčím, na co člověk - ani jakkoli vysoce postavený - nemá vliv, byť by si to sebevíce přál. Je to pro toto roční období a speciálně pro tento měsíc zcela anomální počasí, které trhá teplotní rekordy. Únor býval tradičně velmi studený měsíc. Někdy i více než leden. Sám mám ještě v živé paměti, jak jsem zmrzal během prezenční vojenské služby při stráži na bráně v únoru 1983, kdy teploměr ukazoval poctivých mínus 23°C a jedinou ochranou mi proti tomu byla kromě standardní vojenské uniformy jen ušanka a pletené rukavice. Zdá se, že tyto zážitky se pomalu stávají minulostí a příroda se nám mstí za naše zacházení s ní. Můžeme se jen dohadovat, jakou měrou jsme se o tyto současně panující klimatické poměry zasloužili my lidé svou průmyslovou produkcí a životním stylem a nakolik je to nevyhnutelné momentální stádium vývoje planety Země, která si již během své existence i mnohem dramatičtějšími zvraty prošla, byť se samozřejmě neodehrály z roku na rok. Ostatně jeden z výstižných výroků, který se k této skutečnosti váže, říká: „Není to Země, která prohrává, je to člověk.“ Jediné, co si my lidé můžeme do jisté míry v této situaci regulovat, je rychlost, jakou se této prohře blížíme. Současná administrativa EU skloňuje ve všech pádech slovo „udržitelný“. Bohužel, jakkoli má toto slovo svým významem vzbuzovat ekologický optimismus, přece jen neznamená věčný. Proto se domnívám, že mnohem více, než například škodlivost výfukových plynů ze spalovacích motorů (mimochodem jsou to údajně jen asi 3% veškeré exhalační zátěže, kterou naše planeta trpí), sužuje obyvatele EU čím dál větší absence zdravého selského rozumu v jeho řídících, a tudíž životní podmínky určujících, strukturách. Myslím, že plýtvat řádky uváděním konkrétních příkladů je na tomto místě zcela zbytečné a každý si nepochybně umí sám dosadit, kde všude nás bota tlačí.

Znění lidských přísloví jsou formována staletími zkušeností, a proto by možná stačilo si jen dostatečně uvědomit, jakou moudrost v sobě nesou a začít se jimi řídit dříve, než bude pozdě. A tak si jen nakonec pro ilustraci připomeneme tři z nich: „Všeho s mírou“, „ Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ a „Nic netrvá věčně. Přelétaví jedinci si pak k posledně uvedenému jistě přidají ještě dovětek - „ani láska k jedné slečně“.

Vyznění tohoto úvodníku v žádném případě nemělo být pesimistické, byť se leckomu po jeho přečtení může tak jevit. Jeho obsah měl spíš přivést čtenáře k tomu, aby nesedal na lep jakýmkoli dočasným módním vlnám a a priori nezatracoval všechno, co prověřil čas a po mnoho let to fungovalo ke spokojenosti mnoha generací. Nezapomínejme, že v jednoduchosti je krása a s poctivostí nejdál dojdeš. Chci věřit, že odoláme pokušení řídit se jízlivým dovětkem k posledně uvedenému přísloví, který zní…,“jenže ti nepoctiví jsou tam dvakrát rychleji.

 -jo-

IT doupě

Jak funguje Internet - STP a Etherchannels

Vítám vás po měsíční pauze u dalšího dílu síťařské rubriky. Pokud si pamatuji správně, máme jeden z nejtěžších a zároveň nejdůležitějších konceptů za sebou, a tak si dnes ukážeme dvě o dost jednodušší témata, která v praxi sice tolik nevyužijete (např. STP je většinou nastaveno automaticky), ale pomohou vám sítě trochu lépe pochopit. Tak jdeme na to.

STP znamená Spanning Tree Protocol a jedná se o velice chytrý algoritmus, díky kterému se vám framy ve switchích nezacyklují. Jako příklad uvedu schéma tří switchů, které jsou spolu spojeny. Dokud přeposílají unicasty, nic zvláštního se nestane, protože vědí, kam s nimi. Pokud ale switch neví, kde se nachází cílová MAC adresa, pošle frame jako broadcast na všechny porty. To znamená i na všechny připojené switche - ty ale také neví, kam to mají poslat. Ze dvou framů jsou najednou čtyři a takto to exponenciálně roste do doby, než se úplně zahltí celá síť.

Funkce STP není nijak složitá - najde link, který je redundantní a zablokuje ho. Ale jak to zjistí? Každý switch posílá jednou za dvě sekundy BPDU frame obsahující informace o jeho prioritě (nastavená administrátorem), ESID s VLAN ID a také MAC adresu, která se použije, pokud budou switche se stejnými údaji. Kromě toho obsahuje i další údaje, třeba path cost. Z těchto informací se počítá finální BID - nižší znamená lepší. Na začátku je každý switch tzv. Root bridge a oznamuje sousedům, aby si k němu nastavili cestu. To dělá do doby, než dostane BPDU s nižším BID než je jeho, potom začne propagovat dotyčného. Takto se přenese informace bez toho, aby se zacyklila. Když je routeru znám root, musí si vybrat i port, kterým se k němu bude informace posílat. Ten se vybere podle path cost, neboli vhodnosti cesty. Každý switch na cestě k ní podle rychlosti linku něco přičte a jako vždy, nižší znamená lepší.

Po root portu následují designated porty. To jsou všechny vedoucí k hostům a také ty, co jsou na stejném linku jako root port. Všechny ostatní, které zbyly, se zablokují a aktivují se až při výpadku switche (to se dá poznat tak, že delší dobu neposlal BPDU Hello) po tom, co se celý tento proces zopakuje od začátku.

A aby toho nebylo málo, povím vám ještě něco o Etherchannelech. Dnes už pro ně nevidím tolik využití, hodí se ale tehdy, pokud máte pomalý link a chcete ho zrychlit. Pokud byste vzali dva kabely a jimi spojili dvě zařízení, STP vám je všechny až na jeden zablokuje. Naštěstí se dá přechytračit pomocí protokolů PAgP a LACP, které spojí linky dohromady a STP je dostane jako jeden. Kromě toho umožňují balancovat zátěž. Má to ale i určitá omezení, třeba maximálně 8 linků v jednom nebo podmínku, že všechny musejí mít stejnou rychlost - zvednout bandwidth o 10 Mbps, když je základ 100, by asi stejně nedávalo moc smysl.

Nu, a to je z této problematiky všechno. Čím více se o to zajímám, tím větší mám pocit, že všechny tyto protokoly jsou podobné mé struktuře kódu - často nedávají úplně smysl a nové funkce vyžadují jejich částečné přepsání. Připadá mi to jako zázrak, že jsme se dostali do doby, kdy spolu všechny nějak spolupracují. No nic, jako vždy přijďte na Cisco do LP6 a do příštího měsíce Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Zpoza rohu vyšli tři černí pěšáci. Dva byli vyzbrojeni samopaly, třetí měl střepinový obušek. Během okamžiku se z ulice vytratili všichni lidé. Zůstali tam pouze oni. Oba jim s hranou úctou uhnuli z cesty. Nechtěli přitahovat pozornost. Droni kolem nich bez všímání prošli. Když zmizeli znovu za rohem, Sam došel k prvnímu domu na seznamu. Zaklepal na dveře. Při čekání si na nich všiml několika silných rýh, zřejmě od klíčů, další známky vandalismu. Po chvíli ticha se ozvalo odemykání a dveře se pomalu otevřely. Vykoukla z nich stará žena. Podezřele si je prohlížela.
„Co chcete?“ promluvila tiše.
„Bydlí tady Emily?“ zeptal se Sam přátelsky.
Žena se podívala, jestli někde poblíž nestojí hlídka. Zavřela a odjistila i řetěz.
„Pojďte dál.“
Oba pomalu vstoupili dovnitř. Žena za nimi zavřela.
„Pojďte dál, pánové. Je ve svém pokoji, zavolám ji,“ opakovala stařenka.
Když procházeli chodbou, Tom si povšiml několika obrazů, zřejmě ještě z dob před válkou. Na prvním bylo vyobrazeno pole a několik balíků slámy, na druhém les, zpoza kterého vycházelo slunce, poslední byl vodopád, který stékal z vysokých útesů.
„Pěkné obrazy,“ pochválil.
Stará žena se usmála.
„Ty jsou dcery.“
Vstoupili do malé čtvercové místnosti. Stará žena jim ukázala, ať se posadí ke stolu. Poté odkráčela do vedlejšího pokoje. Tom si prostory mezi tím prohlédl. Malá kuchyň, stůl se třemi židlemi, skříň zaplněná starožitnostmi a několika knihami, samozřejmě se nejednalo o žádné odborné publikace či encyklopedie. Takové knihy Temný řád zabavoval a jejich vlastnění bylo trestáno. Stěny již byly oprýskané a na stropě viselo několik pavučin.
Slyšeli, jak si ženy vedle něco šeptají, jeden hlas zněl podrážděně. Proč jsi je pouštěla, nevíš ani, kdo jsou, zazněl zvýšeně jeden, ale poté se zase vrátil na úroveň šeptání. Pohlédli se Samem na sebe, pokývli a mlčky čekali. Netrvalo to dlouho a z místnosti vyšla mladá žena v blůze, muselo jí být okolo třiceti. Na Tomův vkus byla pohledná. Oříškově hnědé rozpuštěné vlasy jí splývaly až k prsům. Měla štíhlou a vcelku vysokou postavu. V obličeji Tom zachytil známky podezírání a starostí. Ruce volně držela u pasu. Tom zahlédl, jak prsty přejela po rukojeti nože na opasku, aby se ujistila, že tam stále je.
„Co ode mě chcete,“ zeptala se přímo.
Nelíbili se jí. To se dalo čekat. Nikdo neměl rád cizince.
„Dobře, půjdeme rovnou k věci,“ odpověděl Sam diplomaticky.
Vstal a otočil se k ženě zády. Potom promluvil.
„Nabízíme vám možnost se přidat do speciální jednotky, která bojuje proti Temnému řádu.“
„A proč si myslíte, že by mě něco takové zajímalo?“ zeptala se nedůvěřivě žena.
Tom se vložil do výkladu klidným hlasem.
„Víme, že Temný řád nesnášíte.“
„Zaprvé, to není nic zvláštního a za druhé, jak to můžete vědět?“
Sam se znovu otočil čelem k ní. Dal si ruce za záda a pokračoval.
„To není podstatné, vy ho však nenávidíte a neskrýváte se v koutě jako ostatní. Naše organizace potřebuje lidi, jako jste vy.“
Žena se neznatelně usmála.
„Jaká organizace? Kdo vy vlastně jste?“ začala se ptát.
„Pokud vám na tohle odpovím, už není cesty zpět,“ vysvětlil Sam.
„Nemohu to přijmout, kdo by se staral o mou matku?“
Stará žena jí přerušila.
„Jen běž, holka, já už se o sebe postarám. Tohle je pro tebe příležitost.“
Žena se stařeně podívala do očí.
„Opravdu?“ ptala se opatrně.
Stará žena se usmála a pohladila dceru po tváři. Sam se podíval na své hodinky, aby naznačil, že budou muset jít. Po chvíli ticha žena promluvila.
„Dobře, přijímám nabídku.“
Sam se usmál. Odkryl levou stranu kabátu. Na vnitřní straně měl připnutou stříbrnou orlici.
„Odboj Orla Naděje vás rád přivítá, dojděte na toto místo dnes přesně za dvě hodiny. Dejte si pozor, ať vás nikdo nesleduje.“
Položil na stůl kus papíru se souřadnicemi a schoval si tužku.
„Hlavně ať se to nedostane do nepovolaných rukou,“ varoval Tom.
„Ano, tohle místo znám,“ řekla Emily, rozpačitě se rozhlédla a poté papírek snědla.
Ještě se na něco chtěla zeptat, ale oba muži se zvedli a s pozdravem vyšli z domu. Když zavřeli dveře, Tom podotkl:
„Na tohle jsi fakt machr.“
Sam se usmál a vykročil směrem k další adrese.
„No jo, to víš, tohle dělám už hodně dlouho, přece jenom díky tomu jsem se dostal do odboje,“ už chtěl větu ukončit, ale pak ještě dodal. „A taky kvůli mým šikovným prstům.“
Tím myslel dovednosti v hackování.
Nad hlavami jim proletěl pátrací dron. V táboře jich bylo stejně jako hlídek mnoho, lidi byli pod neustálým a krutým dozorem. Celý tábor byl obehnán černými vysokými lesklými zdmi. Přes ně se prostupovalo bránami. Ty však hlídali a bez povolení vás přes ně nepustili. Jedinou možností, jak se tedy z této oblasti dostat, zůstaly kanalizace. Pro ty, co je však neznají, byly pouze smrticím bludištěm. Bez světla, zbraně a dostatku informací jste byli pouze snadnou kořistí pro masky.

 - Jan Balošák

Pranostiky na únor

• V únoru mrak - v březnu sněhulák
• Sněhový únor - sílí úhor.
• Únorová voda - pro pole škoda.
• Únor - úmor: kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě.
• Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem.
• Když v únoru mráz ostro drží, to dlouho již nepodrží.

Ztráty a nálezy

V tomto měsíci na své majitele v kanceláři školy čeká stále nevyzvednuté pánské sako, které jsme inzerovali již v lednu, dále pak mobilní telefon Huawei a kalkulačka CASIO, která je v uzavřeném stavu celá bílá, po sejmutí krytu má černou klávesnici.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V lednu minulého roku jsem se zamýšlel nad novoročními předsevzetími a jejich namnoze jepičím životem. Letos pojednám o něčem, co svým způsobem může být pro někoho novoročním předsevzetím, ale rozhodně by nemělo mít jepičí život. Tou činností není nic jiného než četba, a to ponejvíce četba krásné literatury neboli beletrie.

Nejspíš nebudu daleko od pravdy, když zveřejním pocit asi většiny lidí, že se jim v časech jejich pobytu na střední škole příliš nechtělo učit se do literatury všechna ta období a spisovatele, kteří byli s těmito epochami autorsky svázáni. Tím méně pak přehršel děl, která zmínění autoři sepsali. Jelikož však platí obecná zkušenost, že snáze přijímáme to, čemu jsme přišli na kloub, takříkajíc vzali jsme si za své, nabízí se nevyhnutelně logická úvaha, že cestu ke zvládnutí literárního učiva si můžeme velmi usnadnit, přečteme-li si od různých autorů z různých období jejich díla, vhlédneme tak jejich prostřednictvím do dané doby a tím také lépe pochopíme smýšlení a konání lidí oné doby, navíc si rozšíříme svou schopnost vnímat věci a děje v příčinných souvislostech.

Abychom se nenechali od četby odradit tím, že hned napoprvé sáhneme po knize, jejíž obsah je nad naše možnosti vnímání skutečnosti, což je dáno především věkem a našimi dosavadními zkušenostmi, musíme si vybrat knihu, jejíž obsah nás zaujme a v dané chvíli osloví. S výběrem knih krásné literatury je to podobné jako s výběrem klasické neboli vážné hudby. Pokud si nechceme dveře k jejímu plnohodnotnému vnímání uzavřít, poslechneme si ponejprv spíše Mozarta, Čajkovského nebo třeba Smetanu či Dvořáka, a Stravinského, Debussyho a další skladatele - řekněme trošku komplikovanější - si necháme na později, až si naše uši tomuto druhu hudby více přivyknou. Pak je dokonce šance, že se z nás stanou tzv. fajnšmekři a do budoucna si nenecháme ujít jedinou příležitost zavítat do koncertní síně. S výběrem správné knihy ve správný čas jsme na tom do značné míry stejně. A k tomu, abychom se neztratili v té přemíře děl, která se nám nabízejí, a k četbě si našli cestu, která nás bude trvale provázet celým naším životem, nám v naší současné situaci pomůže tzv. kánon děl povinné četby, z jehož nabídky si vybereme čtvrtinu děl, jež obsahuje. Je sestaven tak, aby díla v něm uvedená čtenářům umožnila nahlédnout do nejrůznějších epoch kulturního a společenského vývoje lidstva a i žánrově jsou vybrána tak, aby čtenáři mohli ochutnat jak z prózy, tak z poezie i dramatu.

Četbou knih totiž člověk čerpá nejen informace, ale zažívá i dějové napětí, rozvíjí svou představivost a v neposlední řadě obohacuje svou slovní zásobu, upevňuje si pravopis. Ne náhodou dnešní mladí lidé mnohdy ztrácejí ve svých písemných projevech schopnost tzv. logické návaznosti, protože na ně za všech stran útočí zkratkovitá zobrazení skutečnosti formou nejrůznějších klipů a hlavně se k nim všechno dostává v hotové, většinou filmové, podobě, čímž je zcela potlačena schopnost rozvoje vlastní fantazie a představivosti. Naši současnost ovládl spěch až chvat, zvykli jsme si všechno vyjadřovat ve zkratce, dokonce i vlastní životopis, který předkládáme svému zaměstnavateli a prezentujeme jím svou osobnost, již nemá charakter ucelené práce, ale smrskl se jen do jakýchsi odrážek, které jsou pouze heslovitými odpověďmi na konkrétní předtištěné otázky, bez nutnosti vtělit tyto odpovědi do srozumitelných a logicky sestavených vět. Adresát se tak sice dozví, jak se jmenujeme, kde bydlíme, co jsme vystudovali, případně kolika jazyky mluvíme a co nás baví, ale o charakteru naší osobnosti nezjistí takřka nic.

Proto nenechejme své duše okorat a vrhněme se do četby knih. Zvláště pak v právě probíhajícím zimním období, které je pro tuto činnost snad nejpříhodnější.

 -jo-

Trek v Cairngorms

Při návštěvě Skotska jsem se já a tři další vydali do nitra pohoří Cairngorms, konkrétně na horu Cairn Gorm. Čekali jsme pouhý výhled z vrcholku hory, nakonec se nám ale naskytla dechberoucí podívaná po celou dobu treku.

Již při příjezdu do střediska pod horou Cairn Gorm jsme byli ohromeni. Chvíli jsme nevěděli, kam jít, ovšem našli jsme si stezku, která nám nejvíce - alespoň zdánlivě - vyhovovala. Naše výprava se rozpůlila na dvě dvojce - jedna se rozhodla pro lanovku, druhá, jejíž součástí jsem byl, se vydala po rychlé přípravě směrem k vrcholu.

Ihned na začátku stezky jsem si všiml něčeho, co jsem právě na tak odlehlém místě nečekal. Cesta totiž byla celá vyložena kameny a navíc byla po bocích značena malými kamennými pyramidami. Po pár krocích strmě vzhůru se nám ale pomalu začal rýsovat pohled směrem do nížiny, odkud jsme přijeli. Výhled na malebnou skotskou krajinu nabízel několik jezer obklopených lesy a rašeliništi pokrytými vřesem. Při rozhlížení se po okolí jsem najednou spatřil útes, který mne zaskočil. Vypadal, jakoby byl oprýskaný vlnami moře a oceánským větrem. Nacházeli jsme se však několik desítek mil od břehů Severního moře.

Blížili jsme se k checkpointu, ve kterém končila dráha lanovky, a v jeho vnitřku se nacházela menší kavárna. Ještě před příchodem se však kromě nadmořské výšky zvedal i vítr. Čím výše jsme šli, tím bylo počasí nepříznivější. Nejen kolem vrcholku Cairn Gorm se totiž doslova točil dlouhý mrak. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na cestu, konečně již na samotný vrchol hory, po níž je pojmenováno celé pohoří a národní park.

Jen pár metrů od checkpointu začínalo schodiště, jehož konec byl v nedohlednu. Po několika minutách silného větru a nespočtu schodů se nám podařilo dostat se na vrchol. Bohužel onen mrak, který jsem zmiňoval dříve, byl právě tam, kde se nachází finální pyramida stezky. Vidět jsme mohli maximálně na 50 metrů, drželi jsme se tak pro jistotu u sebe.

Nazpět z hory Cairn Gorm jsme zvolili jinou cestu, dá se říci okružní. Vedla přes hřeben hned vedle hory, a tak se zdál být sestup na mapě snadný. Jenže po strmém úseku cesty se před námi najednou otevřela obrovská louka končící propastí. Z protilehlého srázu propasti vyrůstala hora. Zprvu jsme váhali, zdali se máme vydat tam, kde ani není stezka, avšak zvědavost nás dohnala a rozhodli jsme se prozkoumat krajinu před námi.

Uprostřed pláně tekl malý potok, jehož černé břehy bily přímo do očí. V něm jsme spatřili jakousi žlutou vestu, doufali jsme, že ji jen někdo ztratil. Naštěstí tomu tak bylo. My jsme si však museli nyní dávat pozor, jelikož zdánlivě snadný terén se proměnil v hluboký mech a občasnou bažinu. Když se blížil začátek příkrého msvahu, objevil jsem v krajině jakousi mýtinku, asi 2 - 3 metry v průměru. Jelikož se rozléhala v mírné prohlubni, jako první mě napadlo, že ji mohl vytvořit nějaký impakt meteoritu. Avšak tuto myšlenku jsem ihned zavrhl, jelikož mýtinka byla zcela plochá. Mohlo jít také o strom, který nedlouho předtím musel být vytržen. To by samo o sobě mohlo dávat smysl, podkopává to však fakt, že v okruhu několika kilometrů se žádný jiný strom nenacházel.

Tu se však před námi otevřela dechberoucí scenérie. Místo, o kterém jsem si myslel, že je nějakou propastí, totiž bylo velkým horským jezerem. Stáli jsme na srázu, několik desítek metrů nad hladinou. K břehu jezera jsme se bohužel nemohli dostat, ale strávili jsme zde několik minut a kochali se okolím. Poté jsme se ale již museli pomalu vydat na zpáteční cestu.

Jelikož jsme nepočítali s tím, že bychom se takto odklonili od trasy, museli jsme najít pomocí mapy v telefonu stezku zpět. V nepříznivém počasí a téměř s nulovým signálem se mi však nedařilo určit naši polohu. Vydali jsme se tak zhruba tím směrem, kde by se měla nacházet naše původní stezka.

Jako první nás čekal příkrý kopec, na jehož vrcholu se nacházelo několik balvanů. Pod jedním z nich jsme si na chvíli sedli a rozdělali svačinu. Dokonce jsme při odpočinku spatřili jakéhosi živočicha, který však byl poměrně plachý a z dáli jsme ho nepoznali. Následně se však již před námi objevila naše stezka. Zavedla nás k úseku zvanému „Goat Trail“ (doslova Kozí stezka). Při sestupu jsme zde museli být náramně opatrní. Převýšení „trailu“ bylo totiž enormní, řekl bych, že sklon stezky se blížil pravému úhlu. Nicméně nabízela krásný pohled do údolí před námi, do něhož jsme právě mířili.

Vedle stezky se nacházel nádherný pahorek, pod kterým se mezi tisíci kameny rozprostírala dvě malá jezírka. Z nich šuměl podél stezky vedoucí již ke středisku malý potok. Kolem něj se rozléhala krásná planina, skoro jako vytržená z pohádky. Všude okolo vřes a jen šumění potůčku narušovalo jinak „ohlušující“ klid. Měl jsem pocit, jakoby právě na tomto místě kdysi stávala jakási osada, kterou obývali původní obyvatelé Skotské vysočiny. Zde však již končil náš trek a my jsme se vrátili zpět ke středisku, kde na nás už čekala druhá dvojice.

Velkolepost a klid celé oblasti mne ohromily. Když se zamyslím nad tím, že ono horské jezero jsme našli jen díky tomu, že mě můj parťák přemluvil, abychom sešli ze stezky, říkám si, co jsme na tom místě mohli vše najít, jen kdybychom měli více času. Prozkoumávání tohoto pohoří by určitě stálo za to.

Pohoří Cairngorms a vlastně celý stejnojmenný národní park nabízí mnoho míst, která má cenu navštívit. Vedle různých treků se zde nachází například malebné vesnice, ve kterých lze navštívit palírny světově známé skotské whisky. Pokud tedy rádi objevujete a cestujete, právě Skotsko by mělo být tím místem, do kterého zabodnete prst na mapě.

 - Ondřej Langer

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Poslední rozhovor byl proveden s naším studentem Martinem Kuráněm.

Martin Kuráň - O cestě do USA

Mohl by ses nám krátce představit?

Jsem studentem čtvrtého ročníku oboru elektrotechnika. Mimo školu se věnuji sportovnímu šermu.

Jak ses k cestě do Ameriky dostal?

Moje máma pracuje ve firmě Honeywell, která již třináctým rokem nabízí studijně zábavní program pro děti zaměstnanců v rozmezí od 16 do 18 let věku. Hlásil jsem se již minulý rok, to mě nevzali, ale letos to už vyšlo.

Jak probíhalo výběrové řízení?

Musel jsem vyplnit dotazník s otázkami typu, co by mi program dal, jak vidím svoji budoucnost a podobně. Ten se odevzdal a firma vybrala.

Do které části Spojených států jsi jel?

Byl jsem ve městě Huntsville ve státu Alabama.

Jak dlouho jsi na cestě strávil?

Celkově týden, samotný program byl na pět dní. Každý den byl zajímavý, byly i jiné zajímavé aktivity.

Mohl bys nám popsat, jak vypadal tvůj den?

Budíček byl většinou kolem šesté hodiny, měli jsme asi 20 minut na základní hygienu, poté nás odvedli na snídani. Následně nás rozdělili do týmů, které chodily po různých stanovištích. Každý den chodily týmy na jiná stanoviště v rámci US Space and Rocket center. To pořádá pro veřejnost takzvaný Space camp. Na bázi toho existuje také program Honeywell leadership challenge academy, kde jsou mimo jiné aktivity na budování leadershipu a kolektivu. Součástí byly například různé simulátory, například simulátor chůze na měsíci, simulátor přetížení, centrifuga, 3G simulátor, mnohé letecké simulátory, například jsem trávil asi čtyři a půl hodiny na simulátoru stíhačky F-15. Zajímavý byl simulátor vesmírné mise, kde se tým rozdělí na tři části. Čtyři účastníci plnili úkoly v modulu ISS, čtyři byli v raketoplánu a zbytek byl v řídícím středisku. Byl vždy velitel řídícího střediska, dále velitel a asistent pro ISS.

Kdo s tebou jel? Měl jsi na cestě někoho známého?

Jelo se mnou pět lidí z Olomouce, ale s těmi jsme se poznal až na letišti. Jinak ne. Z České republiky to byli celkem tři z Brna, jeden z Prahy a šest z Olomouce. Do deseti týmů bylo rozděleno 160 lidí z celého světa.

Měl jsi čas na to, aby ses podíval do města a podobně?

Vůbec ne. Byli jsme prakticky celou dobu zavření v kempu, pořád nás musel někdo hlídat. Pořád jsme byli pod dozorem člověka, kterému říkali crew trainer, ten nás vodil po těch atrakcích, simulátorech a podobně, toho jsme se museli pořád držet. Hlavně asi proto, že tam byli i mladší účastníci.

Objevil jsi nějaké nové jídlo, které jsi odtud neznal?

Moc ne, protože jsem v Americe byl už dříve a většinu jídel jsem znal. Překvapila mě rozmanitost jídel, kdy jsme na obědy a večeře měli prakticky jenom hamburgery. Přezdívá se tomu hamburgerová dieta. Akorát k snídani jsme měli vajíčka, ale ne jako tady. Bylo to jako vajíčka na cukru.

Kdybys měl příští rok možnost jet znovu, jel bys?

Lákalo by mě si na těch stanovištích například zkusit jiné pozice, protože když jsme se kupříkladu rozdělili, už to tak zůstalo a ostatní si to nezkusili. Bylo na to poměrně málo času.

Která aktivita či pozice se ti líbila nejvíc?

Líbilo se mi všechno, ale nejzajímavější a nejvíce reálná byla aktivita s názvem accident command, kde nás opět rozdělili do částí. Jedna část byla SAR tým (Search and rescue), který má na starosti prohledávání sutin a trosek, hledání zraněných lidí a jejich zachraňování. Mě ustanovili kapitánem tohoto týmu, takže to bylo zajímavé, dvě a půl hodiny stresu. Pak tam byli medici, takže když jsme někoho našli a vyprostili, předali jsme ho medikům a ti jej odvezli do nemocnice. Dále tam byl tým logistiky, který měl přerozdělovat materiál mezi ostatní týmy a stůl velitelů, kde byl velitel celého zásahu, velitel SAR týmu, tedy můj přímý nadřízený, velitel mediků a velitel administrativy. Mělo to simulovat, že v městě bylo tornádo a zničilo celé nákupní středisko. Dostali jsme mapu prvního a druhého patra a měli jsme tam posílat tzv. dobrovolníky, kteří označovali zraněné páskami. Zelená znamená lehké poranění, žlutá středně těžké poranění, červená těžké poranění a černá smrt. Podle toho se pak rozděloval i materiál. Červení potřebovali nosítka, aby přežili transport, žlutým stačila ta vojenská nosítka. Trvalo asi půl hodiny, než jsme se naučili, kdo co potřebuje, potom už jsme to zvládali. Bylo stresující, ale zajímavé zkusit si, jak by se taková situace řešila, kdyby nastala.

Jaká byla možnost se procvičit v anglickém jazyce?

V týmu jsem měl poměrně dost Čechů, ale snažil jsem se mluvit spíš s těmi ostatními právě z toho důvodu, abych se procvičil v angličtině. Nejhorší dorozumění bylo s lidmi z Indie z důvodu jejich zvláštního přízvuku.

Jak probíhal poslední den? Byl nějaký ceremoniál?

Ano, byl ceremoniál s vyhlášením, kde každému týmu předali diplom za absolvování tohoto programu. Následně byl vyhlášen nejlepší tým dle počtu bodů, každá aktivita byla bodovaná. Vítězem se stal náš tým, což jsme nečekali. Následovala večeře, na kterou objednali šéfkuchaře z restaurace, takže poslední večeři nebyly hamburgery. Potom byla party, na kterou byl objednán DJ. Další den už jsme se vydali na cestu domů.

Měli jste proplacené letenky?

Honeywell platil celý program, ubytování, jídlo a polovinu ceny za letenky.

Jak dlouho jste letěli?

Celkově asi 20 hodin. Letěli jsme s dvěma přestupy, ve Frankfurtu a ve Washingtonu.

Myslíš, že ti tato zkušenost pomůže v pracovním životě?

Rozhodně mi pomůže při práci v týmu. Bylo tam dost aktivit na stmelování týmu a práci v týmu. Pomůže mi zkušenost se spoluprací s lidmi z celého světa, které jsem předtím neznal. Například ten accident command mi pravděpodobně pomůže v klidu řešit stres vyvolávající krizové situace, v simulaci stíhačky jsem zase musel v krátké chvíli vyhodnotit mnoho faktorů a na jejich základě se rozhodnout. Jiné aktivity mi zase pomohly se zlepšit ve vysvětlení svého nápadu nebo návrhu různými způsoby například i pro člověka mimo daný obor.

Jaký zážitek ti nejvíc utkvěl v hlavě?

Asi nelze říci jeden konkrétní zážitek, líbil se mi celý kemp.

Získal jsi nějaké kontakty?

Ano, s některými z týmu si doteď píšu. Byla to dobrá možnost poznat lidi z jiných kultur, v tomto ohledu to bylo velice zajímavé.

Říkal jsi, že jsi už předtím v Americe byl. Kdy a při jaké příležitosti?

Byli jsme tam tři roky zpět na vánoce, protože tam máme rodinu. Je to v Indianě, blízko Chicaga. Asi tři hodiny cesty, což je v Americe málo.

Jak ses vyrovnal s časovým posunem?

Cestou tam to nevadí, protože těch devět hodin navíc, co tam je, člověk většinou vydrží a jde spát normálně večer. Zpátky to působí prakticky obráceně, protože člověk by musel vydržet ještě o den déle, aby šel spát u nás večer. Já jsem byl celou cestu zpět vzhůru. Bylo to zajímavé, protože jsme se vraceli v sobotu a já jsem v neděli měl turnaj v Teplicích. Po příjezdu jsem strávil doma asi dvacet minut, odhodil jsem kufr, vzal jsem sportovní věci, pojedl a jel na turnaj, takže jsem spal až v Teplicích na hotelu. Na turnaji první zápasy docela šly, protože jsem v sobě měl asi čtyři kávy, ale později se ta únava začala projevovat. Poslední zápas jsem vedl 8:4, ale prohrál jsem 15:9. Člověk při takové únavě přestává vnímat a ovládat své tělo. Ale body do žebříčku turnaj samozřejmě přinesl.

 Tímto naše redakce děkuje Martinu Kuráňovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

IT doupě

Jak funguje Internet - VLAN

Zdravím vás u dalšího dílu této internetové ságy, kterou jsem napsal už v prosinci ale někdo nejmenovaný ji zapomněl dát na web. Má dojná kráva jménem Sítě stále nevyschla a ba naopak se zdá, že je větší, než jsem si myslel. Dnes si ukážeme jednu z nejdůležitějších věcí, co budete jako správce sítě potřebovat, a to konkrétně segmentaci sítě nikoliv podle lokace (jako to normálně dělají routery a switche), ale podle funkce.

Dejme si příklad. Máme třípatrovou firmu a v ní několik oddělení, z nichž každé by mělo mít svoji vlastní síť. Proč neudělat jen jednu síť, ptáte se? Už jen z toho důvodu, že každé zařízení jednou za čas pošle všem ostatním na síti broadcast, a kdyby takových bylo více, celá síť by se ucpala. Můžeme tedy zkusit více sítí a použít routery - ani to není úplně ideální. Routery jsou drahé, ale hlavně spojit například část oddělení z prvního a část ze třetího patra bude logisticky docela náročné a dlouhodobě neudržitelné řešení. Je tu ale ještě jedna možnost.

VLAN je schopná vyřešit všechny naše stávající problémy. Funguje na té nejnižší vrstvě, takže nám k její funkci stačí obyčejný switch, jednoduše se škáluje, je bezpečná (komunikovat mohou jen uživatelé se stejnou VLAN, o „interVLAN“ se zmíním později) a hlavně není závislá na lokaci - i přes to, že je každá z jiné sítě, mohou z prvního až třeba do stého patra putovat všechny současně na jednom kabelu.

To, z jaké VLAN frame pochází, zjistí switch podle jeho hlavičky. V praxi se používají ty s ID od jedné do tisíce, i když ta první bývá často nastavená jako defaultní pro všechny sítě. Kromě toho je v hlavičce i priorita, používaná hlavně u hlasových komunikací. Pro každý port switche se dá nastavit konkrétní VLAN (access port), a podle toho potom daný frame přesměruje. To platí i pro broadcasty, které konečně nezahltí celou síť.

S jedním switchem je nastavení celkem snadné. Pokud se ale chce dostat do sítě, kde je stejná VLAN, ale úplně jiný switch než ten váš, musíte vytvořit trunk. Tak se označuje spojení mezi dvěma switchi/routerem, které funguje jako bílá listina a můžete na něm nastavit, která VLAN projde a která se od tohoto switche nehne ani na krok.

A tímto se dostáváme k poslednímu problému. Doteď totiž nemohly různé VLAN komunikovat mezi sebou, protože je switch nepustil. Tady už potřebujeme podporu IP adres a zároveň zajistit, že všechna zařízení ve stejné VLAN mají stejnou IP sítě. Nejstarší z metod pro interVLAN routing používá pro směrování router, do kterého vede z každé VLAN jeden kabel. Protože je ale fyzických portů na routeru jako šafránu, tato metoda se prakticky nepoužívá. Mnohem efektivnější je tzv. Router-on-a-Stick, který získal své jméno díky tomu, že je v diagramech na okraji. Místo fyzických portů používá ty virtuální (subinterface), z nichž každý může mít jinou ip adresu. K routeru tak stačí jeden jediný kabel a on už vše přesměruje. Poslední dobou se ale velice uchytily Layer 3 Switche, které oproti těm normálním zvládají i IP adresy a protože je čtou hardwarově, jsou dokonce rychlejší než samotný router.

Tak, a za mě nejtěžší problematiku z celého CCNA máte za sebou. Nicméně pro správné pochopení je třeba také praxe. K té se dostanete, pokud úspěšně splníte CCNA1 a zapíšete se do dvojky. Tam se naučíte nejen vše možné i nemožné o VLAN, ale i o STP, Etherchannelech, DHCP, FHRP, WLAN a dalších. Umělá inteligence sice pomalu nahrazuje programování, ale správu sítě jen tak neovládne. Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Pranostiky na prosinec

• Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
• Mokrý leden - prázdné sudy - neurodí se vína.
• Mlhavý leden - mokré jaro.
• Roste den, roste i zima.
• Leden studený, duben zelený.
• Neudrží leden, neudrží ani jeden.
• Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
• V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.

Ztráty a nálezy

V lednu čeká na svého majitele v kanceláři pánské sako šedé barvy.

Zároveň opět připomínáme, že veškeré věci, které ve škole naleznete, odevzdejte prosím v kanceláři. Ti, kteří svou ztracenou věc hledají, se k ní právě v kanceláři nejsnáze dostanou.

Elektronka tímto děkuje všem poctivým nálezcům.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V posledních letech se stalo již pravidlem, že sníh nepřichází s Martinem již 11. listopadu a i v prosinci jsme jej vyhlíželi marně. My dospělí, hlavně ti bydlící ve městě, jsme se z této skutečnosti spíše radovali, protože automobilisté nemusejí shrnovat sníh ze svých plechových miláčků a ani starším lidem nehrozí pád na mnohdy neudržovaných chodnících. Absenci sněhu ovšem úkorně vnímají děti, protože k dětství a prosinci patří sáňkování, bobování a bruslení. To posledně jmenované zmizelo z veřejných prostranství právě z důvodů na tuto dobu nezvykle vysokých teplot, protože dobám, kdy jsme si na hřišti mezi domy vytvořili ledovou plochu, která vydržela po celou zimu a byla tak zdrojem nejen obyčejného bruslení, ale i urputných hokejových zápasů, již dávno odzvonilo, a tato činnost byla delegována do prostor zimních stadionů, kam lze ovšem jít jen v omezeném čase a už vůbec ne zadarmo.

Je proto vítanou změnou, že letos sníh zavítal v prosinci i do nížin a děti se tak mohou do sytosti oddávat sáňkování a bobování alespoň na uměle vytvořených vyvýšeninách dětských hřišť. Skutečnost, že letos máme v tuto dobu sníh, napomáhá také vytvořit mnohem lepší kulisu tradičním vánočním trhům, které mnozí obyvatelé Olomouce každoročně netrpělivě vyhlížejí. Letošních 130 stánků, z toho 15 nabízejících oblíbený punč, k tomu nazdobený strom s poetickým jménem Bambulín a četná vystoupení nejrůznějších účinkujících na pódiu vytvářejí tu pravou atmosféru pro setkávání lidí právě třeba při konzumaci punče a těm, kteří ještě nemají nakoupené dárky, umožňují tento nedostatek vyřešit. Zajímavé přitom je, že nám Olomoučanům již tyto trhy připadají tak nějak samozřejmé a mnohdy se vydáváme na výlety za trhy do Prahy či Vídně, ale stejně tak jiným lidem z jiných měst i zemí přijdou právě ty naše vánoční trhy velmi atraktivní, a proto poměrně v hojném počtu podnikají výlety právě sem k nám do Olomouce, aby si užili nejen trhy samotné, ale i naše město, které má opravdu co nabídnout a vůbec není náhodou, že se Olomouci říká malá Praha. Velikost našeho města je příznivě nakloněna možnosti zhlédnout jen několik kroků od trhů samotných většinu našich kulturních památek, kostelů a také zavítat do mnoha útulných restaurací, kterých je tu rovněž dost. V tomto čase na naše trhy zavítá až 70 tisíc návštěvníků, což je více než dvě třetiny obyvatel Olomouce, když nebudeme počítat studenty Univerzity Palackého.

Prosincový úvodník roku 2021 jsem už vánočním svátkům a všemu, co je s nimi spojeno, věnoval, a tak si jeho znění můžete vyhledat v našem přehledu všech již vydaných čísel Elektronky na našem školním webu. Protože se nechci opakovat, omezím se tedy jen na přání klidného prožití těch snad nejkrásnějších svátků v roce a také přání všeho nejlepšího do roku následujícího. Vychutnejte si plnými doušky všechno to, co Vánoce přinášejí, během prázdnin načerpejte nové síly do všeho, co budete muset v roce 2024 zvládnout a hlavně zůstávejte zdrávi. To vám přeje celá redakce Elektronky online.

 -jo-

Shrnutí traileru Grand Theft Auto VI

Ne, sen to (už) není. Upoutávka na nový díl herní série Grand Theft Auto je venku. To nemůže tedy ujít bez povšimnutí, a tak si v tomto čísle Elektronky shrneme to nejdůležitější a nejzajímavější, co jsme se z nové ukázky dozvěděli.

První oficiální oznámení od Rockstar Games jsme dostali v listopadu. Tehdy samotný prezident studia Sam Houser přes jejich sociální sítě a stránky uvedl, že „na začátku prosince zveřejníme první trailer na nové Grand Theft Auto“. Následně 1. prosince Rockstar vypustil artwork s datem a časem vydání „Traileru 1“. Nebylo by to ale oznámení bez úniků. Ten největší přišel několik hodin před oficiálním vydáním, kdy na internetu koloval celý trailer v horší kvalitě. Studiu tedy poté nezbývalo nic jiného, než upoutávku 5. prosince zveřejnit o 15 hodin dříve. Nyní však již na samotný trailer, jímž začíná revoluce ve videoherním světě.

Western na steroidech

Hned v prvních okamžicích videa můžeme vidět široký záběr na část mapy. Pozornost se však přenáší na osvětlení a grafiku samotnou, která se blíží realitě. Tímto je Rockstar Games v posledních letech velice proslulé - jejich předešlá hra, Red Dead Redemption 2 se zasazením na Divokém západě, posunula hranice videoherních vizuálů již v roce 2018. A to dokonce na staré generaci konzolí (Playstation 4 a Xbox One). Tehdy Rockstar ukázal a potvrdil, že právě oni jsou těmi, kteří dominují hernímu průmyslu.

K tomu přispívá i fakt, že prostě umí dělat trailery a grafika v nich není daleko od finální verze. Není tedy pochyb, že při vydání bude GTA VI vypadat alespoň tak famózně, jak nám to naservírovali v průběhu celého traileru.

V hlavní roli...

Na začátku upoutávky se též setkáváme s hlavní protagonistkou hry jménem Lucia. Potvrzují se tím tak dřívější leaky, které ukazovaly ženskou hratelnou postavu. Dále se nám zde naskýtá i vhled do jejího příběhu. Odhaluje nám totiž, že se budeme muset pravděpodobně vypořádat s vězením, ve kterém je Lucia zavřena. Jak, o tom můžeme zatím jen spekulovat.

Jisté však je, že na celé dobrodružství nebudeme jen my a Lucia. Druhý protagonista, který byl rovněž předpovězen úniky, je Luciin parťák/přítel Jason. V traileru však není jeho jméno přímo uvedeno. Víme jen, že ve hře bude. Dle leaků jakožto druhá hratelná postava.

Návrat k jistotě

Zasazení hry bylo po mnoho let spekulované. Nikdo nevěděl, jestli vývojáři vytvoří zcela novou lokaci, či se vrátíme na některé z dobře známých míst. Rockstar si vybral onu druhou možnost. Vracíme se do Vice City.

Nebude to však Vice City, jak jej známe. Město bude zasazeno do státu Leonida, kde se budou nacházet nejenom města, ale i příroda, podobně jako v minulém díle. Jako ukázku rozmanité přírody jsme v traileru mohli spatřit například bažiny s plameňáky. Celá mapa tak vlastně bude jakousi napodobeninou amerického státu Florida.

Vstupte!

Uniknout nám nemůže ani počet míst, která se v traileru objevila. Nejzajímavější jsou však samotné budovy. Na záběrech lze například vidět, jak v oknech bytovek svítí televize. Přitakává to tedy spekluacím, že okolo 70 % budov má být volně hráčům přístupno.

To souvisí taktéž s počtem aktivit, kterých se budeme moci ve hře zúčastnit. Trailer nás tak zavedl do jednoho z nočních klubů či naopak na závody monstertrucků v bahně.

Šílený Instagram

Pro ty z vás, kteří rádi scrollují na sociálních sítích, mám dobrou zprávu. I vývojáři z Rockstaru jdou s dobou, a tak ukázali v upoutávce příspěvky z herní sociální sítě. Pokud to tedy nepřipravili pouze pro trailer, budeme moci užívat sociálních sítí i v novém GTA.

V ukázaných příspěvcích můžeme vidět události, které se doopravdy staly v našem reálném světě. Jde například o muže bojujícího s krokodýlem v bazéně nebo o ženu twerkující na střeše jedoucího auta. Celý koncept vypadá jako skvělé zpestření hry. Doufejme, že se nakonec objeví i v samotné hře.

V době psaní článku měl trailer na nové GTA již více než 140 milionů zhlédnutí na platformě YouTube. To ukazuje, jak moc očekávaný tento nový díl je. Přinese bezpochyby revoluční změny ve světě videoher, jak už v hratelnosti nebo v grafice.

Každopádně si budeme muset ještě chvíli počkat. Na konci traileru nám je totiž oznámeno, že se hra skutečně bude jmenovat GTA VI, ale také, že by měla vyjít až v roce 2025. Nevíme, jestli jenom na konzole, jak je to Rockstar Games zvyklé dělat, anebo rovnou i na PC. Čekání nám však může zkrátit GTA Online, které nejenže je stále v provozu, ale nedávno pro něj vyšel i nový update přidávající další obsah do již tak rozsáhlého arzenálu aktivit.

Zaujal Vás článek? Podívejte se na můj profil na platformě Seznam Médium, kde pravidelně vydávám svoje články na téma vesmíru, ale i mimořádné speciály, jako byl právě tento, v rámci projektu Astromos.

Děkuji a přeji poklidné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok.

 - Ondřej Langer

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst rozhovor Jiřím Lupačem.

Adam Kocian - Circularo

Vy jste absolvoval v roce 2020, jaký obor jste na škole studoval?

Studoval jsem technické lyceum na střední škole a pokračoval jsem na přírodovědeckou fakultu na informatiku.

V čem vám studium pomohlo vzhledem k zaměstnání?

Angličtina. To je opravdu alfa a omega, bez toho se dnes nedá pracovat. Dále prezentační dovednosti, každou chvíli něco prezentujeme. V tom mi pomohly například seminární či dlouhodobá maturitní práce. Také například práce ve stresu, kdy třeba máme do druhého dne něco odevzdávat.

Na jaké pozici pracujete?

Jsem „project delivery specialist“. To znamená, že když si zákazník objedná produkt, já jej nastavuji. V podstatě technická podpora, ale ještě před tím, než se zařízení spustí.

Máte nějakou vizi dalšího kariérního postupu v rámci firmy?

V naší firmě je to občas trochu složitější, protože všichni dělají všechno. Ale ten doručovací tým bych jednou rád řídil, až jej bude tvořit více lidí než já a jeden člověk, co nedávno nastoupil.

O jak velkou firmu jde?

Je to v podstatě startup, v České republice máme kolem třiceti lidí.

Vaše firma nemá velké zastoupení na sociálních sítích. Proč?

Protože náš marketingový tým čítá tři lidi a zatím nikdo nemá čas se tím pořádně zabývat. My děláme digitální podpisy, což je oblast, která se velice rychle rozvíjí, takže na marketing opravdu nikdo nemá čas. Zakázek je hodně a z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsme rádi, když stíháme práci. Druhý důvod je ten, že máme velké zastoupení v Saúdské Arábii a v Dubaji, takže případná marketingová aktivita je směřována spíš tímto směrem.

Myslíte si, že by se měl v rámci měsíců rozrůst marketingový tým? Je to pro růst firmy důležité?

Určitě. Už se rozrůstá, je to v pohybu, možná to už za měsíc bude vypadat jinak. My jsme teď po kompletní změně značky, takže posun nastává. Ale určitě zastávám názor, že marketing je u nás dost zásadní.

Jak dlouho je firma na trhu?

Firma byla založena kolem roku 2012, na trhu vystupuje od roku 2014.

Myslíte si, že je vaše pozice nenahraditelná? Máte pocit stability práce?

Kdybych odešel nebo by mě vyhodili, firma by se prakticky zastavila, protože jsem na své pozici jediný. Dřív to byly dvě různé pozice, dnes je to jedna. V současné situaci ve firmě není mnoho lidí, kteří by mě mohli nahradit. Náš vedoucí propaguje ChatGPT (umělou inteligenci), ale nemyslím si, že by mě to v blízké době mohlo nahradit.

Jak se dále rozvíjíte? Doplňujete si nějak vzdělání? Co děláte pro to, abyste mohl být jednou šéf?

Studuji vysokou školu. Po škole jsem šel na informatiku, to mě nebavilo, takže jsem skončil po jednom roce a vyhledal tuto práci. Později jsem se vrátil na dálkové studium, protože bez titulu to sice jde, ale těžko. V budoucnu možná přichází v úvahu nějaký certifikát hlavně na anglický jazyk.

Co byste doporučil studentům, kteří si budou hledat práci? Je pro ně nějaká zajímavá možnost ve vaší firmě?

V naší firmě se očekává znalost anglického jazyka. Jsme IT firma, takže určitě předpokládáme nějaké základní povědomí o aktuálním stavu tohoto oboru. Mzdové ohodnocení je v naší firmě podle mého názoru více než příznivé, hlavně proto, že náš CEO sídlí v Austrálii a jsme placeni jako mezinárodní firma, takže i brigádníci si přijdou na více, než je průměr v této zemi.

 Tímto naše redakce děkuje Adamu Kocianovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Ke shromaždišti východu Gama se dostavilo několik lidí. Všichni byli oblečeni ve špinavých a otrhaných kabátech, bundách a vestách, aby se mohli infiltrovat do tábora a v hlídkách nevzbuzovali pozornost. Sam a Tom byli mezi nimi. Všichni kontrolovali své vybavení. Nemohli mít žádné velké zbraně, pouze nože a pistole. Tom zkontroloval zásobník a zbraň si schoval za opasek pod bundu. Jednalo se konkrétně o pistoli GLOCK 17. Také zkontroloval dva kouřové granáty zavěšené z vnitřní strany bundy. Sam dal do kapsy své hackerské zařízení.

Zatímco se připravovali, přišel k nim muž v šedé vestě. Byl to Carl, jeden z agentů, kteří je doprovázeli přes bluetooth zařízení, které měli při infiltraci v uchu. Carl měl krátké ulízané černé vlasy a knír. Pod tenkým obočím se za hranatými brýlemi ukrývaly tmavě zelené oči. Na krku mu vystupoval velký ohryzek. Jako podpůrný agent pracoval už šestým rokem, a když se dostali do nějaké šlamastiky, dokázal je z ní dostat.
„Tady jsou, úplně nové,“ řekl a podal jim dva malé nepravidelné kužely pleťové barvy.
Sam oba převzal a během chvilky spároval se svým smarthackem. Jedno sluchátko si vložil do ucha, druhé předal Tomovi. Tom si ho také nasadil a několikrát zatřásl hlavou, aby se ujistil, že mu při akci z ucha nevypadne.
„Jako obvykle. Kontakt s vámi navážu, pouze pokud to bude nutné. Platí to tak oboustranně.“
Sam přikývnul.

Tom zašel za jedním mužem z infiltrační skupiny. Měl na rozdíl od ostatních šedočerný maskáčový plášť. Oči mu zakrývaly sluneční brýle. Jeho vlasy měly tmavě hnědou barvu a byly jako vrabčí hnízdo. Kontroloval si odstřelovací pušku. Leo byl velice dobrý odstřelovač. Když uviděl, že před ním stojí Tom, provedl pozdravné gesto.
„Tak co, Leo, jsi připraven,“ zeptal se Tom.
„Zase vám zachránit prdel a vodstřelit pár plechounů? No jasně že jo,“ zavtipkoval Leo.
„No, o tom jsem s tebou chtěl mluvit. Jdeme jen naverbovat rekruty. Dokud nevydám rozkaz k útoku nebo nebudeme v maléru, nestřílej.“
„Jasná páka Tome, nejsem přece žádnej mamlas,“ zasmál se Leo.
„Jo, já vím. Je to jen tak ze zvyku.“
Leo se naposledy hluboce zasmál a potom si na hlaveň nasadil dvoukomorovou úsťovou brzdu. Tom ho přátelsky poplácal po rameni a vrátil se k Samovi.
„Tak zlomte vaz,“ popřál jim ještě Carl.
Velké ocelové dveře se začaly s vrzáním otevírat. Červené výstražné světlo nad vchodem se rozsvítilo. Skupina se vydala ven. Světlo ze základny pronikající za jejich zády se ztenčovalo, až nakonec za doprovodu dunivého bouchnutí zmizelo úplně. Dveře se opět zavřely. Studené kanalizační chodby je vedly směrem k lidskému táboru. Paprsky svítilen pátraly po chátrajících, vlhkem prosáklých stěnách z cihel a hladině zkalené vody v korytu. Sam podal Tomovi malý nažloutlý papírek. Byl na něm seznam adres lidí, které měli navštívit. Místo obvyklých sedmi až deseti jich však bylo pouze pět.
„Tak málo?“ zeptal se nevěřícně.
„Ber to pozitivně, alespoň si je líp zapamatuješ.“
V reakci na to Sam naposledy list přejel pohledem, zmačkal a hodil do stoky.

Skupina po několika zatáčkách a křižovatkách zastavila. Cesta, po které šli, je dovedla ke slepé uličce. Její pravá stěna se pomalu hroutila, válelo se zde mnoho cihel a suti. Po levé straně vyčnívaly železné příčky. Z vrchu přes kanalizační poklici prosvítalo denní světlo. Jeden z mužů hbitě vyšplhal nahoru. Z kapsy vytáhl ruční periskop, protáhnul jej dírou v poklici a zadíval se do něj. Po chvíli ticha ostatním naznačil, že je vzduch čistý. Odstrčil poklici a vyhoupl se na povrch, další lidé jej následovali. Průlez je zavedl do úzké křižovatky mezi na sebe nalepenými domy. Válelo se zde mnoho odpadků, popelnic a hald papírů, na kterých spávali bezdomovci. Poslední člen, který vylezl, poklici nohou zašoupl na své místo. Teď byl čas se rozdělit.
„Jsme na místě,“ oznámil Tom Carlovi.
„Rozumím.“
Kývl na Sama a vydali se společně za nejbližší adresou ze seznamu. Lidé, kteří se na seznam dostali, většinou provedli nebo dlouhodobě prováděli něco proti Temnému řádu, a tak na sebe přitáhli pozornost odboje. Začali je sledovat agenti, a pokud vykazovali vhodné rysy, byla jim podána zcela dobrovolná nabídka. Nestávalo se však moc často, že by ji odmítali. Většina to brala jako poctu, vyhlídku na lepší život a také šanci, jak se pomstít. To poslední bylo rozhodně nejsilnějším důvodem

Volným krokem vyšli z úzké uličky. Všechny domy okolo byly dvoupatrové oprýskané krychle. Jejich stěny měly špinavě bílou barvu. Vandalové se na nich vyloženě vyřádili, byly posprejované mnoha nesmyslnými nápisy a obrazy. Jen málokdy se mezi nimi našlo něco slušného. Pohled na seřazené, stejně vyhlížející domy, připomínal Tomovi výhled na klony. Jejich jediným rozdílem byly nemoci, kterými trpěli v podobě grafitů. Na cestách i silnicích se povalovaly odpadky. U domů byly naskládané pneumatiky a vraky zrezlých aut dávno okradených o veškeré vnitřnosti. Na některých částech ulic byly zbytky domů, které zde stály před vytvořením tábora. Někdy celé zdi, jindy pouze hromady sutin, mezi kterými se míhaly shrbené postavy v otrhaných hadrech. Tomovi se zdálo, že celá zdejší společnost je pozoruje. Z otevřeného okna na ně nedůvěřivě shlížel stařík. U dveří jednoho domu se opíralo ušmudlané dítě. Na hlavě mělo naraženou čepici a pohrávalo si s řetízkem. Při pohledu na Tomovy hodinky se mu oči zableskly jako strace. Procházející shrbená stařena zamumlala nějaké prokletí. V temné uličce postávali tři kluci. Měli potrhané a špinavé oblečení, ulepené vlasy a obličeje jim hyzdily drobné šrámy. Každý v ruce držel improvizovanou zbraň, jeden baseballku, další rezavé ostří upevněné ke kovové tyči a třetí trubku. Z jejich očí sálala agresivita, kterou lidé často v tomto světě zakrývali strach. Ten totiž ukazoval, že jste slabí, a to nikdo v tomhle světě nechtěl. Slabí nikdy nežili moc dlouho. Ostatní je totiž najdou jako žralok cítící krev, zneužijí, postupně vysají jejich energii a nakonec rozcupují.

 - Jan Balošák

Pranostiky na prosinec

• Na Adama a Evu čekejte oblevu.
• Jitřní jasná a obloha čistá, úroda hojná příští rok jistá.
• Jasná noc o Štědrém dnu, mrazy lezou ke dnu.
• Na Štědrý den večer hvězdičky - ponesou vajíčka slepičky.
• Je-li bezoblačná noc před Štědrým večerem, značí to, že bude příznivé počasí v zimě a úrodný rok, prší-li nebo věje silný vítr, bude tomu naopak.
• Lepší vánoce třeskuté než tekuté.
• Mráz na Boží narození - zima se udrží bez proměny.
• Když vánoce obílí stromy sněhem, posype je jaro květem.
• Zelené vánoce - bílé velikonoce. Bílé vánoce - zelené velikonoce.
• Jsou-li vrby o vánocích plny rampouchů, bývají o velikonocích plny kočiček.
• Padá-li na Boží hod vánoční sníh, hodně obilí bude na polích.
• Když na Boží hod prší, sucho úrodu poruší.
• Chodí-li Kateřina po ledě, chodí svatý Štěpán po blátě.
• Když na Štěpána silný vítr bouří, vinař smutně oči mhouří.

Ztráty a nálezy

• Již před dvěma měsíci nalezené klíče a dvě mikiny si stále nikdo nevyzvedl.
• Nově na svého majitele čekají černá sluchátka („pecky“), která poctivý nálezce našel v pátek 1. 12. v učebně LP 1.

Obecně se již delší dobu ukazuje, že o nalezené věci, které je možno si vyzvednout v kanceláři školy, prakticky nikdo nejeví zájem, zatím co věci, které někdo ztratil a vypraví se pro ně do kanceláře, se zde nenacházejí. Z toho vyplývá apel Elektronky na všechny ty, kteří cokoli naleznou a nepatří jim to, aby poctivě nález odevzdali v kanceláři školy. Odměnou jim bude hřejivý pocit na duši za dobrý skutek.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

První dny letošního listopadu zatím díky přetrvávajícímu příznivému počasí neukázaly tu typickou podzimní listopadovou atmosféru, která bývá většinou ve znamení ranních mlh a dešťových přeháněk.

To v listopadu 1989 bylo již podstatně chladněji a zhruba v jeho polovině již začal poletovat první sníh. Počasí bylo sice chladné, ale ve společnosti to začalo vřít. Už v lednu onoho roku se konaly v Praze demonstrace v souvislosti s výročím upálení Jana Palacha. Ty se ještě tehdejší vládnoucí garnituře podařilo potlačit, ale již v létě téhož roku přišla na svět iniciativa „Několik vět“, která byla k tehdy uskutečňovanému reálnému socialismu velmi kritická. Bylo jen otázkou času, kdy se i u nás v ČSSR (Československá socialistická republika - pozn. pro později narozené) stále rostoucí frustrace obyvatel z dlouhotrvajícího potlačování jejich lidských práv tehdy vládnoucí KSČ přetaví v otevřený veřejně demonstrovaný odpor, jako tomu bylo v té době již ve všech ostatních státech tzv. východního bloku, tedy státech tehdejší RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci - opět pozn. pro později narozené) kromě Rumunska, kde se tamní obyvatelstvo postavilo svým komunistickým představitelům na odpor ještě o něco později. Politická situace těmto změnám začala být nakloněna již od roku 1985, kdy se do čela tehdejšího Sovětského svazu dostal reformní politik Michail Sergejevič Gorbačov, který i ve své zemi začal prosazovat změny do té doby nevídané. Říkalo se jim perestrojka a glasnosť, převedeno do češtiny přestavba a konec cenzury. Na 17. listopadu 1989 byla svolána studentská demonstrace, která se měla konat na počest Jana Opletala, studenta medicíny, který zemřel následkem střelného poranění, jež utrpěl při demonstraci proti německým okupantům v roce 1939. V průběhu této demonstrace zazněly i požadavky na demokratizaci poměrů u nás a tehdejší jednotky SNB (Sbor národní bezpečnosti - dnes Policie ČR) proti jejím účastníkům brutálně zasáhly. Tato demonstrace byla sice ještě potlačena, ale události nabraly rychlý spád a přesto, že tehdy ještě ani zdaleka naše obyvatelstvo nedisponovalo takovými komunikačními prostředky, jako je tomu dnes, tlak na vládnoucí garnituru se rychle šířil po celé republice díky misijní činnosti studentů a herců, kteří objížděli regiony a zvěstovali v nich na náměstích všechny myšlenky, které se šířily z našeho hlavního města. Informovanosti obyvatel napomohlo také Svobodné slovo, což byl deník, který konečně začal informovat obyvatele naší země pravdivě a bez cenzury. StB (Státní tajná bezpečnost) se sice ještě stále nevzdávala své sledovací činnosti, což bylo možno pozorovat na všech shromážděních, kdy se její příslušníci snažili pořizovat obrazovou dokumentaci pro případ, že by se poměry přece jen ještě obrátily ve prospěch KSČ. Ještě pořád byli hlídáni příslušníci disentu a byla monitorována jejich činnost. Před domem rodiny Pelikánovy v Olomouci neustále postával tmavě modrý žigulík s příslušníky StB a zapnutým motorem, aby jim nebyla zima, a diskuse mezi obyvateli města a novými tvářemi tehdy se profilujícího Občanského fóra (mj. i Václav Klaus byl účastníkem oněch diskusí), které se odehrávaly ve Státním divadle Oldřicha Stibora (dnešní Moravské divadlo), probíhaly také za účasti příslušníků StB. Byli snadno k rozpoznání, mimo jiné i tím, že během hraní státní hymny se ani neobtěžovali vstát. Samostatnou kapitolou byli sami studenti, především ti vysokoškolští, protože ti každý den houfně proudili ze svých kolejí na demonstrace, které se konaly na Horním náměstí (tehdy nám. Míru, to Dolní se jmenovalo nám. Rudé armády). V proudech šli směrem na náměstí, nesouce ve svých rukou zapálené svíčky. Svou účastí na demonstracích studenti vykazovali slušnou dávku odvahy, protože tehdy ještě vůbec nebylo jasné, zda SNB proti demonstrujícím zakročí, a nebo ne. A stálý monitoring těchto shromáždění tehdejší StB rovněž nebyl bez nebezpečí, protože v případě návratu předlistopadových poměrů by následoval vyhazov účastníků na protestech z vysoké školy. V tom byla tehdejší vládnoucí moc velmi důsledná. Například ti studenti, kteří ve své době podepsali petici proti stavbě budovy Prioru (dnešní galerie Moritz), byli následně v tichosti zbaveni možnosti dostudovat vysokou školu. Důvodem bylo domnělé bránění pokroku v socialistické výstavbě a tím kýženému rozvoji města. Do té doby se totiž na místě dnešní galerie Moritz nacházela nízká přízemní budova Mototechny a garáže sanitních vozů a tato stavba nebránila krásnému výhledu na kostel sv. Mořice. Stavbou Prioru pohled na kostel zmizel a navíc samotná stavba architektonicky vůbec do dané zástavby v tomto místě nezapadala. Proto ty protesty proti její realizaci.

Studenti se ale možných následných represí nezalekli a pod heslem „Kdy, když ne teď a kdo, když ne my“ ve svých protestech vytrvali, podpořeni zároveň herci a následně i drtivou většinou obyvatelstva naší země, která s rostoucí informovaností, jak se věci mají, stále stupňovala tlak na vedoucí představitele a ať už generální stávkou nebo do té doby nevídaným shromážděním Na Letné stále důrazněji posouvala vývoj událostí směrem k rezignaci tehdejších vládních představitelů a vypsání prvních opravdu svobodných voleb po komunistickém převratu v roce 1948. V těchto volbách zvítězilo Občanské fórum a všemi tehdy ještě komunistickými poslanci tehdejšího Federálního shromáždění byl paradoxně zvolen prezidentem jejich tehdejší úhlavní třídní nepřítel Václav Havel.

Optimisté se tehdy opájeli představou, že vyspělé západní země doženeme zhruba ze deset let, pesimisté naopak tvrdili, že je nedoženeme, ani kdyby se nám rozběhli naproti. Skutečnost leží někde uprostřed mezi těmito tvrzeními. Jak už to tak bývá, lidé se dokáží vcelku rychle sjednotit proti něčemu, ale hůře už to dopadá s opravdovým a poctivým posunem vpřed. V takových chvílích nezřídka bývá člověk na překážku sám sobě, protože obzvláště ve svobodných podmínkách se ke slovu naplno dostane všechno to, co do té doby jen bublalo pod povrchem - korupce, snaha rychle zbohatnout, nějak prostě toho druhého napálit, aby se člověk sám snadněji a rychleji dostal ke svému cíli. Proto byl také porevoluční vývoj mnohem pomalejší a komplikovanější, než jsme si v oněch euforických přelomových dobách listopadu 1989 mnozí mysleli. I přes veškeré porodní bolesti naší nově se narodivší demokracie ale můžeme s jistotou říci, že bychom byli nejspíš velmi nepříjemně překvapeni, kdybychom se mávnutím kouzelného proutku ocitli v předlistopadové skutečnosti se vším všudy. Náš svět tehdy ani zdaleka nebyl tak barevný, jako je dnes, o možnosti volně cestovat bychom si mohli nechat jenom zdát a na spoustu dnes samozřejmě používaných věcí bychom si museli nechat zajít chuť. Lidé, kterým nechybí invence a činorodost by nemohli podnikat a kultura by úpěla pod nesmlouvavou cenzurou. Proto nebuďme nevděční a hlavně nerezignujme na možnost jakkoli ovlivňovat naše současné dění, byť jen třeba tím, že se vždy před volbami dobře zamyslíme, koho budeme volit a pak se těch voleb také zúčastníme. V občanské společnosti si občané organizují svůj život sami, a pokud na tuto možnost rezignujeme, můžeme si být jisti, že to někdo velmi rád udělá za nás a po svém. Jen se asi potom nebudeme stačit divit. Historie skýtá dost a dost takových příkladů, abychom se z nich poučili. Jsme toho však vůbec schopni?!

 -jo-

IT doupě

Jak na… nastavení vlastního switche

Pokud již chápete, jak funguje Internet (což byste po přečtení mých článků měli), nastává ideální čas na to použít nabyté znalosti v praxi a pořídit si vlastní síťové zařízení. Dnes vám ukážu, jak si nastavit switch od Cisca, které jsou asi nejpoužívanější, ale postup by měl být podobný i na zařízeních jiných značek.

Ještě než switch začnete vůbec používat, podívejte se, zda má port pro konzoli. Ten může mít mnoho podob, ať už sériový nebo ethernetový RJ-45. Bez něj ho můžete nastavit maximálně ve webovém rozhraní, což může být potenciální bezpečnostní riziko. Když port propojíte s počítačem a připojíte se, měli byste se objevit v režimu bez práv. Pro administrátora zadejte enable a pro konfiguraci pak configure terminal.

Tady už se toho dá dělat spousta. Z těch „zábavnějších“ příkazů hostname <name> nastaví jméno switche a banner motd #<text># zase zprávu po připojení. Teď je ale třeba switch zabezpečit. Pomocí service password-encryption se začnou hesla šifrovat (nechápu, proč to není nastaveno defaultně). Enable secret <heslo> zabezpečí přístup k administrátorským právům a pokud zadáte line console 0, můžete přes password <heslo> totéž udělat i pro tuto konzolovou linku. A nezapomeňte na příkaz login, kterým změny potvrdíte. A když jsme u toho, nastavme ještě IP adresu příkazy interface vlan 1 (momentálně reprezentuje všechny virtuální porty switche), ip address <ip><maska> (nezapomeňte, že musí být ve stejné síti jako počítač, ze kterého se budete připojovat) a no shutdown, který, jak název vypovídá, „zneguje vypnutí“.

Nastavovat switch přes konzoli je ale docela nepraktické, zvlášť, pokud chcete přidávat další sítě, nebo třeba mapovat provoz. Jo, a navíc je pomalá. V praxi se do něj připojuje přes síť pomocí SSH, o kterém jsem psal v minulém dílu a jehož výhody jako šifrování všichni jistě znáte. Nejprve v administrátorském režimu nastavte doménové jméno (ip domain-name <jméno>) a aby bylo z čeho šifrovat, vygenerujte klíč pomocí crypto key generate rsa. Poté v configu na linkách line vty 0 4 (nastaví 5 virtuálních terminálů současně) nastavte přihlašovací jméno s heslem (username <jméno> secret <heslo>) a nezapomeňte ani na příkaz transport input ssh. Pokud jste všechno udělali správně, dokončete nastavení linek příkazem login local, příkazem end opusťte config a pokud vám show ip ssh napíše SSH Enabled, máte vyhráno. A pokud zadáte do počítače příkaz ssh <jméno>@<ip> a nezahlásí vám to, že hledaný host neodpovídá, pak máte vyhráno dvakrát. Po zadání hesla můžete konzoli odpojit a do switche se připojovat přes internet, jen dávejte pozor, aby vám někdo neukradl heslo. A když už tam budete, uložte ještě pomocí copy running-config startup-config veškeré změny do paměti - přece nechcete tento příkazový očistec absolvovat znovu :).

To, co jsem tu dnes ve čtyřech stech slovech popsal, je obsah praktické zkoušky z CCNA1 kurzu, kterou můžete složit zdarma a přímo na naší škole. Pokud byste to náhodou ještě nevěděli (i přes to, že už to říkám pošesté), tak můžete touto cestou získat síťový certifikát. A víte, co to znamená? Že budete zase o krok před nimi! A tentokrát to stačit bude. Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 3L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst rozhovor Jiřím Lupačem.

Jiří Lupač - EMOS

Na jaké pozici ve firmě pracujete?

Já jsem zakladatelem firmy, kterou jsem v minulém roce prodal a v současné době pro ni pracuji jako poradce.

V roce 2017 jste změnili logo. Pomohlo to firmě?

Firmě to určitě pomohlo. Změna je důležitá a je třeba ji jednou za čas udělat. Za zhruba 30 let existence firmy jsme logo měnili asi dvakrát a je takové nepsané pravidlo, že po pěti až deseti letech by se logo mělo lehce změnit.

Minulý rok do firmy vstoupili noví akcionáři. Posunulo to firmu dopředu?

Ano, novým akcionářem je obrovský francouzský elektrotechnický koncern Legrand, čímž se otevřely možnosti proniknout na západní trhy.

Podle některých recenzí firma neodpovídá na e-maily. Jak je ve vaší firmě nastaven systém komunikace se zákazníky?

Systém komunikace například ohledně reklamací je nastaven, druhá věc je, jak je tento systém dodržován a jak jej dodržují pracovníci. Pokud někteří zaměstnanci neplní správně své povinnosti, může taková situace vzniknout. Práce s lidmi není jednoduchá, ale samozřejmě komunikace by měla fungovat, a pokud jsou nějaké nedostatky, budeme je řešit. V komunikaci je vždy co zlepšovat.

Někteří zákazníci si taktéž stěžovali na to, že zásilka, kterou si nechali doručit doručovací službou například do Alzaboxu se do tohoto boxu nevejde a je proto doručena jinam. Jak se podle Vás dá tato situace řešit?

Pokud se zboží nevejde do boxu na místo, kam by se zásilka měla dostat, měla by to odchytit logistika, která zásilky balí a měla by vědět, že ten konkrétní box je nevyhovující. Je to určitě podnět ke zlepšení. Zákazník by měl při objednání online zjistit, že dané místo není pro doručení té konkrétní zásilky vhodné.

Máte zkušenost i s jinou firmou?

Ne, po vystudování jsem chvíli pracoval a poté jsem v roce 1991 založil firmu. Já jsem celý život snil o podnikání, to jsem si splnil a myslím, že jsem to i slušně završil.

Co si myslíte, že formovalo vaši osobnost v tom, že jste si řekl, že založíte firmu?

Chtěl jsem podnikat, zajímalo mě dění v byznysu, asi jsem to měl v genech.

Jak těžký byl začátek?

Každý začátek je těžký a byla důležitá odvaha. Odvaha jít a budovat firmu. Když se podívám za sebe, jsem celkem spokojený.

Je něco, čeho litujete?

Nic zásadního, možná nějaké rozvojové kroky mohly být rychlejší, byl jsem v tom dost konzervativní a opatrný. Vždycky nad vámi musí být něco, z čeho máte respekt a zamýšlíte se nad tím. Nemůžete jít do všeho po hlavě.

Jaký jste vy sám zaměstnavatel?

Myslím, že dovedu být sociální, na druhou stranu mám odpor k lajdáctví a nedůslednosti. Když už ale máte pod sebou čtyři sta lidí, tak to neuhlídáte.

Jak se dělí vaši zaměstnanci? Jaká je struktura vaší firmy?

Z těch zásadních oddělení je to hlavně produktové, kde se produkty vyvíjejí a kupují a pak obchodní, ta jsou v České republice a ve všech ostatních zemích. Dále logistika, abychom mohli dodávat včas, marketing a další.

Kdybyste znovu zakládal firmu, udělal byste něco jinak?

Asi bych jinak nedělal nic. Nedávno jsem firmu prodal a už mám brnění v prstech, že bych chtěl dělat něco dalšího. Řekl jsem si, že budu dále něco dělat, ale postupně budu ubírat. Známí se mě ptají, proč chodím pořád do práce a já vždycky odpovídám, že jsem tak naučený a nedovedu si představit, že bych seděl doma a nic nedělal. I když doma je taky co dělat. Začal jsem modelařit, vrátil jsem se zpět k železničním modelům a uvažuji, že založím v Přerově druhý klub železničních modelářů. Dřív jsem vyráběl modely, teď už je to zase někde jinde. Různé dekodéry, digitální řízení modelů, to dřív nebývalo.

Měl jste nějaké motto při práci? Co byste případně poradil studentům, kteří neví, jakým směrem se vydat?

Být odvážný, důsledný a jít si za svým cílem. Taktéž je důležité se nepřeceňovat.

Bylo během vašeho podnikání něco, co bylo například na úkor rodiny?

Ano, když člověk dělá práci naplno, tak rodina strádá. Vy se sice zabezpečíte po hmotné stránce, ale to zdaleka není všechno. Jsem rád, že mám rodinu, jsem si samozřejmě vědom, že jsem si to mládí neužil tolik, jak bych mohl. V začátcích podnikání jsem byl opravdu od rána do večera v práci.

Kde si myslíte, že nový majitel hledá inspiraci pro inovace? Kde jste ji hledal vy?

U mé firmy je hlavní problém, že je součástí velkého koncernu a těžko se řídí, takže z naší rodinné firmy se v podstatě stala součást toho koncernu. To je jediná věc, která mě trochu mrzí, protože v tom koncernu dostanete rozhodnutí, které já jsem byl schopen udělat během jednoho dne, například za měsíc. To je obrovská výhoda rodinných firem, já si myslím, že rodinné firmy by měly být základem ekonomiky, což v Německu je, u nás zatím méně. Já jsem ale firmu prodat musel, protože by ji asi neměl kdo převzít. Je to strategický partner, který firmě umožní další rozvoj. Uvidím, jak s tím naloží, ale rozhodně má potenciál.

Převažují u vás zaměstnanci, kteří zůstávají, nebo se u vás častěji naučí praxi a jdou někam dál?

Z těch lidí, které jsem měl nejblíže kolem sebe, tam všichni zůstali a jsou tam pořád. Ti klíčoví neodešli.

 Tímto naše redakce děkuje Jiřímu Lupačovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Začal pomáhat Tomovi směrem k právě nalezenému úkrytu. Velitel a Alex byli jen kousek za nimi. První střepy prosvištěly vzduchem. Tom periferním viděním zahlédl, jak se prohnaly těsně vedle nich. Přidal do kroku a snažil se přitom potlačit bolest v raněné noze. Náhle Jack zaúpěl bolestí. Ruka, kterou Tomovi pomáhal, sklouzla k zemi. Tom se ohlédl a spatřil dávku střepů, kterou měl zaraženou v zádech. Jeden velký dokonce v zátylku. Chytnul jej za ramena, zatnul svaly a začal ho tahat již k nedalekému kmenu stromu. Velitel jej doběhl a začal mu pomáhat. Dotáhli tělo až k úkrytu. Pod kmenem byla puklina, zřejmě ji vymlela voda. Zatáhli Jacka dovnitř a schovali se. Hned poté nastal nálet. Déšť střepů se snesl z nebe. Dřevo a kůra praskaly. Vzduchem létaly třísky. Tom se choulil do klubíčka, prsty si zacpával uši. Pocítil prudkou bolest v rameni. Jeden ze střepů jej zasáhl. Na hlavu se mu sypala hlína a další třísky. Útok nepolevoval. Stále čekal na svou smrt, když si najednou uvědomil, že je konec. Příval střepů ustal, hluk dronů slábl. Ohlédl se vedle sebe. Střepy byly všude. Zahlédl Alexe. Byl stejně jako on schoulený a rukama si kryl hlavu.

„Už je konec,“ šťouchl do něj.
Nehýbal se. Se zděšením si všiml, že má helmu proraženou několika střepy. Nenahmatal tep.
„Pane, Alex je mrtvý,“ řekl se slzami v očích.
Velitel neodpověděl. Otočil se na druhou stranu. Tam leželo tělo velitele a Jacka. I oni byli mrtví.

Posbíral psí známky. Pak je pochovám, říkal si, teď je hlavní úkol dostat se do města. Když dorazil, zjistil, že pěšáci již začali město obsazovat. Na kraji města narazil na malou skupinku civilistů včetně několika vědců, chránilo je pár vojáků. Schovávali se v čističce odpadních vod, protože v ulicích se to hemžilo nemilosrdnými pátrači. V následujících dnech bylo bzučení pátračů slyšet čím dál méně. Postupně se přesouvali do středu města, kde zuřily největší boje. Tom s vojáky museli zničit několik zbloudilých pěšáků, kteří prohledávali okolí, jelikož hrozilo, že by je objevili. Podle kusých zpráv, které zaslechli ve vysílačce, se boj nevyvíjel dobře. Nechtěli čekat, než pěšáci začnou systematicky pročesávat město a rozhodli se proto dostat do tajného vojenského skladu ve stokách. Když tam dorazili, zjistili, že nebyli jediní, které to napadlo. Společně se rozhodli, že zde vybudují poslední baštu odporu. Pěšáci obklíčili centrum města a nikoho nenechali odejít pryč. Všechny civilisty, které našli, zajali a provizorně uvěznili. Kdo se snažil utéct, byl na hranicích města zastřelen, jelikož i tam se nacházely menší jednotky. Droni začali přebírat kontrolu všude, čistit ulici po ulici, civilisty zatýkali, ozbrojené likvidovali. Odboj do města posílal záchranné oddíly, které braly dolů další lidi. Kvůli nárůstu přeživších se jejich základna začala rozrůstat. Lidé pojmenovali tuto skupinu odboje Orel naděje. Později začali podnikat proti Temnému řádu akce, jako jsou sabotáže, loupeže, malé útoky. Tom se mezitím po mnoha bitvách s drony zocelil a stal se jedním z velitelů bojových akcí.

***

Tom se vrátil do reality. Vše, co se mu vybavilo, v něm stále i po takové době, vyvolalo mnoho. Smrt jeho přátel, bezvýchodně vypadající situace, počátky odboje... Z opasku vytáhl nůž a začal jej brousit. Jeden z mužů k němu tiše promluvil.
„Pane, na druhém břehu stoky se pohybuje nepřítel.“
Tom pohlédl na druhý břeh. Na zemi si tam cupitala maska.
„No dobře, kdo ji trefí na první pokus, má u mě červenou minci,“ řekl, jelikož ji nepovažoval za skutečnou hrozbu.
Muži zaměřili cíl. První minul, druhý, lehce znervózněn selháním přítele, o chvíli poté taky. Sklesle sklopili zbraně.
„Chlapi, to mě snad houpete. S touhle muškou byste netrefili ani mrtvýho,“ pokáral je Tom.
Narovnal se. Namířil samopal na cíl. Pohlédl do zaměřovače. Vydechl a zmáčkl spoušť. Ticho proťal další tlumený výstřel. Maska na druhé straně sebou cukla a tenké nohy se jí křečovitě sevřely. Byl to přímý zásah. Oba muži na něj s úctou pohlédli.
„Teď přesně jako já do té zdechliny,“ řekl Tom přísně a znovu se opřel o stěnu.
Oba vojáci zamířili, srovnali držení těla, nakonec stiskli spoušť. Tentokrát byl jejich výsledek lepší, cíl proděravěly dvě kulky.
„Příště to zase zkusíte na cíl v pohybu,“ podotkl Tom místo pochvaly.
Náhle se něco na křižovatce mihlo. Obrysy humanoidní postavy, takové mají lidé nebo třeba pěšák... Naznačil oběma mužům, aby zajistili pozice. Sám podřepl za betonový sloupek s pohotovým prstem na spoušti. Oči mu klouzaly po rozléhající se temnotě, jelikož už měli zhaslé všechny baterky pro zajištění utajení, a hledaly svit červených senzorů. Nic však neviděl, ani třpytivý záblesk. Tíživé ticho narušila dvě po sobě jdoucí hvízdnutí.
„To jsou naši,“ oddechl chlapík po Tomově pravici a sepnul baterku.
Z chodby vyšli tři ozbrojení odbojáři.
„Nazdar Tome, tak jsme tě přišli vystřídat,“ promluvil na Toma starý vedoucí skupiny.
„Díky Joshi,“ poté mávl na své společníky, „Vy se připravte, jdeme!“
Voják ho ještě zastavil.
„Máte se dostavit k východu Gama, prý se jde do tábora pro rekruty.“
Tom pouze přikývl.

Sam seděl v jídelně a popíjel svou ranní kávu. Takhle brzo ráno zde skoro nikdo nebyl. U pultu postávali kuchaři, připravení na ranní příval lidí. Šetrná světla rozháněla tmu, nebyla však dost silná, aby prosvětlila celou místnost. Stín se stahoval v koutech, pod stoly, jeden z rohů dokonce ovládal úplně, chyběla tam zřejmě žárovka.
Vedle Samova notebooku ležel talíř se zbytkem hub v bílé omáčce přirovnávané ke smetanové. Houby zde byly hlavním zdrojem potravy, přinášené z podzemních sklípků. Svou výjimečnost si zasloužily hlavně kvůli snadnému pěstování. Vodu si braly z vlhkých stěn a půdy, hnojivo vůbec nepotřebovaly a měly vysokou odolnost vůči plísním. Kromě těchto vlastností však šlo i o něco dalšího, rostly velice rychle, plné velikosti dosáhly již za týden. Někdo by si mohl stěžovat na jejich chuť, ale brzy si zvyknete, každý dá přednost jídlu před hladověním.
Jídelníček si zpestřovali rybami a škeblemi chovanými v nádržích, každý pátek zeleninou ze skleníků a někdy dokonce konzervami, které získali od obchodníků z táboru na povrchu. Pokud se mluvilo o pití, voda byla tím hlavním. Odebírali ji z jednoho zdroje, který je zajištěný a naprosto čistý. Před rokem vodu mohli brát ze tří míst, ale dvě z nich Temný řád nechal otrávit. Látka, kterou do vody vpustili, je velice nebezpečná a tvoří jedovaté výpary, které leptají sliznici. Její filtrování je složité. Vědci odboje se o to pokouší, ale zatím bez úspěchu. Ti pesimističtější již tvrdí, že proces je nevratný.
Sam nyní kontroloval přes notebook elektronická zařízení, kamery, vstupní brány, počítače, filtry vzduchu a mnoho dalšího. Byl jeden z těch, co to tady měli na starost, když zrovna neměl na práci něco důležitějšího. U kamerových systémů se zarazil. Jedna z kamer se neustále zapínala a vypínala. Obraz, který poskytovala, byl zrnitý. Spustil kalibraci. Operační systém se nabootoval, zaostření fungovalo, ovládací mechanismus také. Náhle obraz vypadl. Znovu zahájil kalibraci. Situace se opakovala. Vše chvíli běželo a poté kamera přestala odpovídat. Zkontroloval přívod energie, na vstupu zdiagnostikoval dvanáct celých tři voltů, to bylo v pořádku. Problém tedy musel být uvnitř. Vygeneroval si model dané kamery. Přepnul do vnitřních nákresů. Uvnitř se nacházel jednoduchý obvod. Sam uviděl čtyři kondenzátory, které v něm byly zapojeny. Napadlo jej, že ty mohly být strůjcem tohoto problému. Odpovídalo by tomu chování zařízení. Vzhledem k tomu, že kamera se nacházela jen kousek odsud, rozhodl se to prověřit osobně. Usrkl z kávy, nechal na stole své věci a vydal se do údržbářské místnosti pro nářadí a hliníkový žebřík.
Trvalo to jen pět minut, než dorazil ke kameře. Opřel žebřík o stěnu, otevřel kufřík s nářadím a popadl šroubovák. Když vylezl nahoru, lehce jej potěšilo, že odhadl správnou velikost bitu. Nejprve kameru odpojil, poté odšrouboval boční krytku. Baterkou v druhé ruce posvítil dovnitř. Hned na první pohled viděl, že jeden z kondenzátorů je nafouklý. Bylo jen otázkou času, než z něj začne vytékat elektrolyt ven. Dával mu tak týden maximálně měsíc. Měřákem na třech ze čtyř kondenzátorů naměřil špatnou kapacitu, bylo třeba je vyměnit. Poslal krátkou zprávu technikům. Hej volové, kamera X30 číslo 4 blbne, je třeba u ní vyměnit tři kondenzátory o kapacitě tisíc mikrofaradů, taky se podívejte na přísvitovou diodu, myslím, že nefunguje, obraz je plný digitálního šumu. Do večera chci, abyste to spravili. Dík. Jako obvykle nevynechal oslovení, které již při jejich komunikaci bylo tradicí. Uklidil věci a vrátil se do jídelny. Z hrnku vypil zbytek kávy. Již nebyla horká, což jej mrzelo. Dovnitř vstoupilo několik vojáků, jeden z nich však nešel pro snídani, ale zamířil přímo k Samovu stolu.
„Same, máš se dostavit k východu Gama.“

„Jo, jo vím, jdeme pro rekruty,“ odpověděl Sam.
„Máš prý jít hned,“ voják domluvil, pak se otočil a odešel.
Sam předal k pultu své nádobí. Při pohledu na konvici plnou čerstvé voňavé kávy zatoužil po dalším plném hrnku, nakonec však tuto myšlenku zahnal, popadl notebook a vykročil z jídelny.

 - Jan Balošák

Pranostiky na měsíc listopad

• Teplý říjen - studený listopad.
• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
• Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
• Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
• Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy na majitele čekají stejné věci jako v říjnu:

• Mikina Adidas (spodní polovina tmavě modrá, horní šedá, s kapucí, propínací na zip)
• Černá mikina s kapucí (oblékání přes hlavu)
• Klíč Euro Locks s vyraženým číslem (nalezen 11. 10.)

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John