Úvodník

První dny letošního listopadu zatím díky přetrvávajícímu příznivému počasí neukázaly tu typickou podzimní listopadovou atmosféru, která bývá většinou ve znamení ranních mlh a dešťových přeháněk.

To v listopadu 1989 bylo již podstatně chladněji a zhruba v jeho polovině již začal poletovat první sníh. Počasí bylo sice chladné, ale ve společnosti to začalo vřít. Už v lednu onoho roku se konaly v Praze demonstrace v souvislosti s výročím upálení Jana Palacha. Ty se ještě tehdejší vládnoucí garnituře podařilo potlačit, ale již v létě téhož roku přišla na svět iniciativa „Několik vět“, která byla k tehdy uskutečňovanému reálnému socialismu velmi kritická. Bylo jen otázkou času, kdy se i u nás v ČSSR (Československá socialistická republika - pozn. pro později narozené) stále rostoucí frustrace obyvatel z dlouhotrvajícího potlačování jejich lidských práv tehdy vládnoucí KSČ přetaví v otevřený veřejně demonstrovaný odpor, jako tomu bylo v té době již ve všech ostatních státech tzv. východního bloku, tedy státech tehdejší RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci - opět pozn. pro později narozené) kromě Rumunska, kde se tamní obyvatelstvo postavilo svým komunistickým představitelům na odpor ještě o něco později. Politická situace těmto změnám začala být nakloněna již od roku 1985, kdy se do čela tehdejšího Sovětského svazu dostal reformní politik Michail Sergejevič Gorbačov, který i ve své zemi začal prosazovat změny do té doby nevídané. Říkalo se jim perestrojka a glasnosť, převedeno do češtiny přestavba a konec cenzury. Na 17. listopadu 1989 byla svolána studentská demonstrace, která se měla konat na počest Jana Opletala, studenta medicíny, který zemřel následkem střelného poranění, jež utrpěl při demonstraci proti německým okupantům v roce 1939. V průběhu této demonstrace zazněly i požadavky na demokratizaci poměrů u nás a tehdejší jednotky SNB (Sbor národní bezpečnosti - dnes Policie ČR) proti jejím účastníkům brutálně zasáhly. Tato demonstrace byla sice ještě potlačena, ale události nabraly rychlý spád a přesto, že tehdy ještě ani zdaleka naše obyvatelstvo nedisponovalo takovými komunikačními prostředky, jako je tomu dnes, tlak na vládnoucí garnituru se rychle šířil po celé republice díky misijní činnosti studentů a herců, kteří objížděli regiony a zvěstovali v nich na náměstích všechny myšlenky, které se šířily z našeho hlavního města. Informovanosti obyvatel napomohlo také Svobodné slovo, což byl deník, který konečně začal informovat obyvatele naší země pravdivě a bez cenzury. StB (Státní tajná bezpečnost) se sice ještě stále nevzdávala své sledovací činnosti, což bylo možno pozorovat na všech shromážděních, kdy se její příslušníci snažili pořizovat obrazovou dokumentaci pro případ, že by se poměry přece jen ještě obrátily ve prospěch KSČ. Ještě pořád byli hlídáni příslušníci disentu a byla monitorována jejich činnost. Před domem rodiny Pelikánovy v Olomouci neustále postával tmavě modrý žigulík s příslušníky StB a zapnutým motorem, aby jim nebyla zima, a diskuse mezi obyvateli města a novými tvářemi tehdy se profilujícího Občanského fóra (mj. i Václav Klaus byl účastníkem oněch diskusí), které se odehrávaly ve Státním divadle Oldřicha Stibora (dnešní Moravské divadlo), probíhaly také za účasti příslušníků StB. Byli snadno k rozpoznání, mimo jiné i tím, že během hraní státní hymny se ani neobtěžovali vstát. Samostatnou kapitolou byli sami studenti, především ti vysokoškolští, protože ti každý den houfně proudili ze svých kolejí na demonstrace, které se konaly na Horním náměstí (tehdy nám. Míru, to Dolní se jmenovalo nám. Rudé armády). V proudech šli směrem na náměstí, nesouce ve svých rukou zapálené svíčky. Svou účastí na demonstracích studenti vykazovali slušnou dávku odvahy, protože tehdy ještě vůbec nebylo jasné, zda SNB proti demonstrujícím zakročí, a nebo ne. A stálý monitoring těchto shromáždění tehdejší StB rovněž nebyl bez nebezpečí, protože v případě návratu předlistopadových poměrů by následoval vyhazov účastníků na protestech z vysoké školy. V tom byla tehdejší vládnoucí moc velmi důsledná. Například ti studenti, kteří ve své době podepsali petici proti stavbě budovy Prioru (dnešní galerie Moritz), byli následně v tichosti zbaveni možnosti dostudovat vysokou školu. Důvodem bylo domnělé bránění pokroku v socialistické výstavbě a tím kýženému rozvoji města. Do té doby se totiž na místě dnešní galerie Moritz nacházela nízká přízemní budova Mototechny a garáže sanitních vozů a tato stavba nebránila krásnému výhledu na kostel sv. Mořice. Stavbou Prioru pohled na kostel zmizel a navíc samotná stavba architektonicky vůbec do dané zástavby v tomto místě nezapadala. Proto ty protesty proti její realizaci.

Studenti se ale možných následných represí nezalekli a pod heslem „Kdy, když ne teď a kdo, když ne my“ ve svých protestech vytrvali, podpořeni zároveň herci a následně i drtivou většinou obyvatelstva naší země, která s rostoucí informovaností, jak se věci mají, stále stupňovala tlak na vedoucí představitele a ať už generální stávkou nebo do té doby nevídaným shromážděním Na Letné stále důrazněji posouvala vývoj událostí směrem k rezignaci tehdejších vládních představitelů a vypsání prvních opravdu svobodných voleb po komunistickém převratu v roce 1948. V těchto volbách zvítězilo Občanské fórum a všemi tehdy ještě komunistickými poslanci tehdejšího Federálního shromáždění byl paradoxně zvolen prezidentem jejich tehdejší úhlavní třídní nepřítel Václav Havel.

Optimisté se tehdy opájeli představou, že vyspělé západní země doženeme zhruba ze deset let, pesimisté naopak tvrdili, že je nedoženeme, ani kdyby se nám rozběhli naproti. Skutečnost leží někde uprostřed mezi těmito tvrzeními. Jak už to tak bývá, lidé se dokáží vcelku rychle sjednotit proti něčemu, ale hůře už to dopadá s opravdovým a poctivým posunem vpřed. V takových chvílích nezřídka bývá člověk na překážku sám sobě, protože obzvláště ve svobodných podmínkách se ke slovu naplno dostane všechno to, co do té doby jen bublalo pod povrchem - korupce, snaha rychle zbohatnout, nějak prostě toho druhého napálit, aby se člověk sám snadněji a rychleji dostal ke svému cíli. Proto byl také porevoluční vývoj mnohem pomalejší a komplikovanější, než jsme si v oněch euforických přelomových dobách listopadu 1989 mnozí mysleli. I přes veškeré porodní bolesti naší nově se narodivší demokracie ale můžeme s jistotou říci, že bychom byli nejspíš velmi nepříjemně překvapeni, kdybychom se mávnutím kouzelného proutku ocitli v předlistopadové skutečnosti se vším všudy. Náš svět tehdy ani zdaleka nebyl tak barevný, jako je dnes, o možnosti volně cestovat bychom si mohli nechat jenom zdát a na spoustu dnes samozřejmě používaných věcí bychom si museli nechat zajít chuť. Lidé, kterým nechybí invence a činorodost by nemohli podnikat a kultura by úpěla pod nesmlouvavou cenzurou. Proto nebuďme nevděční a hlavně nerezignujme na možnost jakkoli ovlivňovat naše současné dění, byť jen třeba tím, že se vždy před volbami dobře zamyslíme, koho budeme volit a pak se těch voleb také zúčastníme. V občanské společnosti si občané organizují svůj život sami, a pokud na tuto možnost rezignujeme, můžeme si být jisti, že to někdo velmi rád udělá za nás a po svém. Jen se asi potom nebudeme stačit divit. Historie skýtá dost a dost takových příkladů, abychom se z nich poučili. Jsme toho však vůbec schopni?!

 -jo-

IT doupě

Jak na… nastavení vlastního switche

Pokud již chápete, jak funguje Internet (což byste po přečtení mých článků měli), nastává ideální čas na to použít nabyté znalosti v praxi a pořídit si vlastní síťové zařízení. Dnes vám ukážu, jak si nastavit switch od Cisca, které jsou asi nejpoužívanější, ale postup by měl být podobný i na zařízeních jiných značek.

Ještě než switch začnete vůbec používat, podívejte se, zda má port pro konzoli. Ten může mít mnoho podob, ať už sériový nebo ethernetový RJ-45. Bez něj ho můžete nastavit maximálně ve webovém rozhraní, což může být potenciální bezpečnostní riziko. Když port propojíte s počítačem a připojíte se, měli byste se objevit v režimu bez práv. Pro administrátora zadejte enable a pro konfiguraci pak configure terminal.

Tady už se toho dá dělat spousta. Z těch „zábavnějších“ příkazů hostname <name> nastaví jméno switche a banner motd #<text># zase zprávu po připojení. Teď je ale třeba switch zabezpečit. Pomocí service password-encryption se začnou hesla šifrovat (nechápu, proč to není nastaveno defaultně). Enable secret <heslo> zabezpečí přístup k administrátorským právům a pokud zadáte line console 0, můžete přes password <heslo> totéž udělat i pro tuto konzolovou linku. A nezapomeňte na příkaz login, kterým změny potvrdíte. A když jsme u toho, nastavme ještě IP adresu příkazy interface vlan 1 (momentálně reprezentuje všechny virtuální porty switche), ip address <ip><maska> (nezapomeňte, že musí být ve stejné síti jako počítač, ze kterého se budete připojovat) a no shutdown, který, jak název vypovídá, „zneguje vypnutí“.

Nastavovat switch přes konzoli je ale docela nepraktické, zvlášť, pokud chcete přidávat další sítě, nebo třeba mapovat provoz. Jo, a navíc je pomalá. V praxi se do něj připojuje přes síť pomocí SSH, o kterém jsem psal v minulém dílu a jehož výhody jako šifrování všichni jistě znáte. Nejprve v administrátorském režimu nastavte doménové jméno (ip domain-name <jméno>) a aby bylo z čeho šifrovat, vygenerujte klíč pomocí crypto key generate rsa. Poté v configu na linkách line vty 0 4 (nastaví 5 virtuálních terminálů současně) nastavte přihlašovací jméno s heslem (username <jméno> secret <heslo>) a nezapomeňte ani na příkaz transport input ssh. Pokud jste všechno udělali správně, dokončete nastavení linek příkazem login local, příkazem end opusťte config a pokud vám show ip ssh napíše SSH Enabled, máte vyhráno. A pokud zadáte do počítače příkaz ssh <jméno>@<ip> a nezahlásí vám to, že hledaný host neodpovídá, pak máte vyhráno dvakrát. Po zadání hesla můžete konzoli odpojit a do switche se připojovat přes internet, jen dávejte pozor, aby vám někdo neukradl heslo. A když už tam budete, uložte ještě pomocí copy running-config startup-config veškeré změny do paměti - přece nechcete tento příkazový očistec absolvovat znovu :).

To, co jsem tu dnes ve čtyřech stech slovech popsal, je obsah praktické zkoušky z CCNA1 kurzu, kterou můžete složit zdarma a přímo na naší škole. Pokud byste to náhodou ještě nevěděli (i přes to, že už to říkám pošesté), tak můžete touto cestou získat síťový certifikát. A víte, co to znamená? Že budete zase o krok před nimi! A tentokrát to stačit bude. Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 3L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst rozhovor Jiřím Lupačem.

Jiří Lupač - EMOS

Na jaké pozici ve firmě pracujete?

Já jsem zakladatelem firmy, kterou jsem v minulém roce prodal a v současné době pro ni pracuji jako poradce.

V roce 2017 jste změnili logo. Pomohlo to firmě?

Firmě to určitě pomohlo. Změna je důležitá a je třeba ji jednou za čas udělat. Za zhruba 30 let existence firmy jsme logo měnili asi dvakrát a je takové nepsané pravidlo, že po pěti až deseti letech by se logo mělo lehce změnit.

Minulý rok do firmy vstoupili noví akcionáři. Posunulo to firmu dopředu?

Ano, novým akcionářem je obrovský francouzský elektrotechnický koncern Legrand, čímž se otevřely možnosti proniknout na západní trhy.

Podle některých recenzí firma neodpovídá na e-maily. Jak je ve vaší firmě nastaven systém komunikace se zákazníky?

Systém komunikace například ohledně reklamací je nastaven, druhá věc je, jak je tento systém dodržován a jak jej dodržují pracovníci. Pokud někteří zaměstnanci neplní správně své povinnosti, může taková situace vzniknout. Práce s lidmi není jednoduchá, ale samozřejmě komunikace by měla fungovat, a pokud jsou nějaké nedostatky, budeme je řešit. V komunikaci je vždy co zlepšovat.

Někteří zákazníci si taktéž stěžovali na to, že zásilka, kterou si nechali doručit doručovací službou například do Alzaboxu se do tohoto boxu nevejde a je proto doručena jinam. Jak se podle Vás dá tato situace řešit?

Pokud se zboží nevejde do boxu na místo, kam by se zásilka měla dostat, měla by to odchytit logistika, která zásilky balí a měla by vědět, že ten konkrétní box je nevyhovující. Je to určitě podnět ke zlepšení. Zákazník by měl při objednání online zjistit, že dané místo není pro doručení té konkrétní zásilky vhodné.

Máte zkušenost i s jinou firmou?

Ne, po vystudování jsem chvíli pracoval a poté jsem v roce 1991 založil firmu. Já jsem celý život snil o podnikání, to jsem si splnil a myslím, že jsem to i slušně završil.

Co si myslíte, že formovalo vaši osobnost v tom, že jste si řekl, že založíte firmu?

Chtěl jsem podnikat, zajímalo mě dění v byznysu, asi jsem to měl v genech.

Jak těžký byl začátek?

Každý začátek je těžký a byla důležitá odvaha. Odvaha jít a budovat firmu. Když se podívám za sebe, jsem celkem spokojený.

Je něco, čeho litujete?

Nic zásadního, možná nějaké rozvojové kroky mohly být rychlejší, byl jsem v tom dost konzervativní a opatrný. Vždycky nad vámi musí být něco, z čeho máte respekt a zamýšlíte se nad tím. Nemůžete jít do všeho po hlavě.

Jaký jste vy sám zaměstnavatel?

Myslím, že dovedu být sociální, na druhou stranu mám odpor k lajdáctví a nedůslednosti. Když už ale máte pod sebou čtyři sta lidí, tak to neuhlídáte.

Jak se dělí vaši zaměstnanci? Jaká je struktura vaší firmy?

Z těch zásadních oddělení je to hlavně produktové, kde se produkty vyvíjejí a kupují a pak obchodní, ta jsou v České republice a ve všech ostatních zemích. Dále logistika, abychom mohli dodávat včas, marketing a další.

Kdybyste znovu zakládal firmu, udělal byste něco jinak?

Asi bych jinak nedělal nic. Nedávno jsem firmu prodal a už mám brnění v prstech, že bych chtěl dělat něco dalšího. Řekl jsem si, že budu dále něco dělat, ale postupně budu ubírat. Známí se mě ptají, proč chodím pořád do práce a já vždycky odpovídám, že jsem tak naučený a nedovedu si představit, že bych seděl doma a nic nedělal. I když doma je taky co dělat. Začal jsem modelařit, vrátil jsem se zpět k železničním modelům a uvažuji, že založím v Přerově druhý klub železničních modelářů. Dřív jsem vyráběl modely, teď už je to zase někde jinde. Různé dekodéry, digitální řízení modelů, to dřív nebývalo.

Měl jste nějaké motto při práci? Co byste případně poradil studentům, kteří neví, jakým směrem se vydat?

Být odvážný, důsledný a jít si za svým cílem. Taktéž je důležité se nepřeceňovat.

Bylo během vašeho podnikání něco, co bylo například na úkor rodiny?

Ano, když člověk dělá práci naplno, tak rodina strádá. Vy se sice zabezpečíte po hmotné stránce, ale to zdaleka není všechno. Jsem rád, že mám rodinu, jsem si samozřejmě vědom, že jsem si to mládí neužil tolik, jak bych mohl. V začátcích podnikání jsem byl opravdu od rána do večera v práci.

Kde si myslíte, že nový majitel hledá inspiraci pro inovace? Kde jste ji hledal vy?

U mé firmy je hlavní problém, že je součástí velkého koncernu a těžko se řídí, takže z naší rodinné firmy se v podstatě stala součást toho koncernu. To je jediná věc, která mě trochu mrzí, protože v tom koncernu dostanete rozhodnutí, které já jsem byl schopen udělat během jednoho dne, například za měsíc. To je obrovská výhoda rodinných firem, já si myslím, že rodinné firmy by měly být základem ekonomiky, což v Německu je, u nás zatím méně. Já jsem ale firmu prodat musel, protože by ji asi neměl kdo převzít. Je to strategický partner, který firmě umožní další rozvoj. Uvidím, jak s tím naloží, ale rozhodně má potenciál.

Převažují u vás zaměstnanci, kteří zůstávají, nebo se u vás častěji naučí praxi a jdou někam dál?

Z těch lidí, které jsem měl nejblíže kolem sebe, tam všichni zůstali a jsou tam pořád. Ti klíčoví neodešli.

 Tímto naše redakce děkuje Jiřímu Lupačovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Začal pomáhat Tomovi směrem k právě nalezenému úkrytu. Velitel a Alex byli jen kousek za nimi. První střepy prosvištěly vzduchem. Tom periferním viděním zahlédl, jak se prohnaly těsně vedle nich. Přidal do kroku a snažil se přitom potlačit bolest v raněné noze. Náhle Jack zaúpěl bolestí. Ruka, kterou Tomovi pomáhal, sklouzla k zemi. Tom se ohlédl a spatřil dávku střepů, kterou měl zaraženou v zádech. Jeden velký dokonce v zátylku. Chytnul jej za ramena, zatnul svaly a začal ho tahat již k nedalekému kmenu stromu. Velitel jej doběhl a začal mu pomáhat. Dotáhli tělo až k úkrytu. Pod kmenem byla puklina, zřejmě ji vymlela voda. Zatáhli Jacka dovnitř a schovali se. Hned poté nastal nálet. Déšť střepů se snesl z nebe. Dřevo a kůra praskaly. Vzduchem létaly třísky. Tom se choulil do klubíčka, prsty si zacpával uši. Pocítil prudkou bolest v rameni. Jeden ze střepů jej zasáhl. Na hlavu se mu sypala hlína a další třísky. Útok nepolevoval. Stále čekal na svou smrt, když si najednou uvědomil, že je konec. Příval střepů ustal, hluk dronů slábl. Ohlédl se vedle sebe. Střepy byly všude. Zahlédl Alexe. Byl stejně jako on schoulený a rukama si kryl hlavu.

„Už je konec,“ šťouchl do něj.
Nehýbal se. Se zděšením si všiml, že má helmu proraženou několika střepy. Nenahmatal tep.
„Pane, Alex je mrtvý,“ řekl se slzami v očích.
Velitel neodpověděl. Otočil se na druhou stranu. Tam leželo tělo velitele a Jacka. I oni byli mrtví.

Posbíral psí známky. Pak je pochovám, říkal si, teď je hlavní úkol dostat se do města. Když dorazil, zjistil, že pěšáci již začali město obsazovat. Na kraji města narazil na malou skupinku civilistů včetně několika vědců, chránilo je pár vojáků. Schovávali se v čističce odpadních vod, protože v ulicích se to hemžilo nemilosrdnými pátrači. V následujících dnech bylo bzučení pátračů slyšet čím dál méně. Postupně se přesouvali do středu města, kde zuřily největší boje. Tom s vojáky museli zničit několik zbloudilých pěšáků, kteří prohledávali okolí, jelikož hrozilo, že by je objevili. Podle kusých zpráv, které zaslechli ve vysílačce, se boj nevyvíjel dobře. Nechtěli čekat, než pěšáci začnou systematicky pročesávat město a rozhodli se proto dostat do tajného vojenského skladu ve stokách. Když tam dorazili, zjistili, že nebyli jediní, které to napadlo. Společně se rozhodli, že zde vybudují poslední baštu odporu. Pěšáci obklíčili centrum města a nikoho nenechali odejít pryč. Všechny civilisty, které našli, zajali a provizorně uvěznili. Kdo se snažil utéct, byl na hranicích města zastřelen, jelikož i tam se nacházely menší jednotky. Droni začali přebírat kontrolu všude, čistit ulici po ulici, civilisty zatýkali, ozbrojené likvidovali. Odboj do města posílal záchranné oddíly, které braly dolů další lidi. Kvůli nárůstu přeživších se jejich základna začala rozrůstat. Lidé pojmenovali tuto skupinu odboje Orel naděje. Později začali podnikat proti Temnému řádu akce, jako jsou sabotáže, loupeže, malé útoky. Tom se mezitím po mnoha bitvách s drony zocelil a stal se jedním z velitelů bojových akcí.

***

Tom se vrátil do reality. Vše, co se mu vybavilo, v něm stále i po takové době, vyvolalo mnoho. Smrt jeho přátel, bezvýchodně vypadající situace, počátky odboje... Z opasku vytáhl nůž a začal jej brousit. Jeden z mužů k němu tiše promluvil.
„Pane, na druhém břehu stoky se pohybuje nepřítel.“
Tom pohlédl na druhý břeh. Na zemi si tam cupitala maska.
„No dobře, kdo ji trefí na první pokus, má u mě červenou minci,“ řekl, jelikož ji nepovažoval za skutečnou hrozbu.
Muži zaměřili cíl. První minul, druhý, lehce znervózněn selháním přítele, o chvíli poté taky. Sklesle sklopili zbraně.
„Chlapi, to mě snad houpete. S touhle muškou byste netrefili ani mrtvýho,“ pokáral je Tom.
Narovnal se. Namířil samopal na cíl. Pohlédl do zaměřovače. Vydechl a zmáčkl spoušť. Ticho proťal další tlumený výstřel. Maska na druhé straně sebou cukla a tenké nohy se jí křečovitě sevřely. Byl to přímý zásah. Oba muži na něj s úctou pohlédli.
„Teď přesně jako já do té zdechliny,“ řekl Tom přísně a znovu se opřel o stěnu.
Oba vojáci zamířili, srovnali držení těla, nakonec stiskli spoušť. Tentokrát byl jejich výsledek lepší, cíl proděravěly dvě kulky.
„Příště to zase zkusíte na cíl v pohybu,“ podotkl Tom místo pochvaly.
Náhle se něco na křižovatce mihlo. Obrysy humanoidní postavy, takové mají lidé nebo třeba pěšák... Naznačil oběma mužům, aby zajistili pozice. Sám podřepl za betonový sloupek s pohotovým prstem na spoušti. Oči mu klouzaly po rozléhající se temnotě, jelikož už měli zhaslé všechny baterky pro zajištění utajení, a hledaly svit červených senzorů. Nic však neviděl, ani třpytivý záblesk. Tíživé ticho narušila dvě po sobě jdoucí hvízdnutí.
„To jsou naši,“ oddechl chlapík po Tomově pravici a sepnul baterku.
Z chodby vyšli tři ozbrojení odbojáři.
„Nazdar Tome, tak jsme tě přišli vystřídat,“ promluvil na Toma starý vedoucí skupiny.
„Díky Joshi,“ poté mávl na své společníky, „Vy se připravte, jdeme!“
Voják ho ještě zastavil.
„Máte se dostavit k východu Gama, prý se jde do tábora pro rekruty.“
Tom pouze přikývl.

Sam seděl v jídelně a popíjel svou ranní kávu. Takhle brzo ráno zde skoro nikdo nebyl. U pultu postávali kuchaři, připravení na ranní příval lidí. Šetrná světla rozháněla tmu, nebyla však dost silná, aby prosvětlila celou místnost. Stín se stahoval v koutech, pod stoly, jeden z rohů dokonce ovládal úplně, chyběla tam zřejmě žárovka.
Vedle Samova notebooku ležel talíř se zbytkem hub v bílé omáčce přirovnávané ke smetanové. Houby zde byly hlavním zdrojem potravy, přinášené z podzemních sklípků. Svou výjimečnost si zasloužily hlavně kvůli snadnému pěstování. Vodu si braly z vlhkých stěn a půdy, hnojivo vůbec nepotřebovaly a měly vysokou odolnost vůči plísním. Kromě těchto vlastností však šlo i o něco dalšího, rostly velice rychle, plné velikosti dosáhly již za týden. Někdo by si mohl stěžovat na jejich chuť, ale brzy si zvyknete, každý dá přednost jídlu před hladověním.
Jídelníček si zpestřovali rybami a škeblemi chovanými v nádržích, každý pátek zeleninou ze skleníků a někdy dokonce konzervami, které získali od obchodníků z táboru na povrchu. Pokud se mluvilo o pití, voda byla tím hlavním. Odebírali ji z jednoho zdroje, který je zajištěný a naprosto čistý. Před rokem vodu mohli brát ze tří míst, ale dvě z nich Temný řád nechal otrávit. Látka, kterou do vody vpustili, je velice nebezpečná a tvoří jedovaté výpary, které leptají sliznici. Její filtrování je složité. Vědci odboje se o to pokouší, ale zatím bez úspěchu. Ti pesimističtější již tvrdí, že proces je nevratný.
Sam nyní kontroloval přes notebook elektronická zařízení, kamery, vstupní brány, počítače, filtry vzduchu a mnoho dalšího. Byl jeden z těch, co to tady měli na starost, když zrovna neměl na práci něco důležitějšího. U kamerových systémů se zarazil. Jedna z kamer se neustále zapínala a vypínala. Obraz, který poskytovala, byl zrnitý. Spustil kalibraci. Operační systém se nabootoval, zaostření fungovalo, ovládací mechanismus také. Náhle obraz vypadl. Znovu zahájil kalibraci. Situace se opakovala. Vše chvíli běželo a poté kamera přestala odpovídat. Zkontroloval přívod energie, na vstupu zdiagnostikoval dvanáct celých tři voltů, to bylo v pořádku. Problém tedy musel být uvnitř. Vygeneroval si model dané kamery. Přepnul do vnitřních nákresů. Uvnitř se nacházel jednoduchý obvod. Sam uviděl čtyři kondenzátory, které v něm byly zapojeny. Napadlo jej, že ty mohly být strůjcem tohoto problému. Odpovídalo by tomu chování zařízení. Vzhledem k tomu, že kamera se nacházela jen kousek odsud, rozhodl se to prověřit osobně. Usrkl z kávy, nechal na stole své věci a vydal se do údržbářské místnosti pro nářadí a hliníkový žebřík.
Trvalo to jen pět minut, než dorazil ke kameře. Opřel žebřík o stěnu, otevřel kufřík s nářadím a popadl šroubovák. Když vylezl nahoru, lehce jej potěšilo, že odhadl správnou velikost bitu. Nejprve kameru odpojil, poté odšrouboval boční krytku. Baterkou v druhé ruce posvítil dovnitř. Hned na první pohled viděl, že jeden z kondenzátorů je nafouklý. Bylo jen otázkou času, než z něj začne vytékat elektrolyt ven. Dával mu tak týden maximálně měsíc. Měřákem na třech ze čtyř kondenzátorů naměřil špatnou kapacitu, bylo třeba je vyměnit. Poslal krátkou zprávu technikům. Hej volové, kamera X30 číslo 4 blbne, je třeba u ní vyměnit tři kondenzátory o kapacitě tisíc mikrofaradů, taky se podívejte na přísvitovou diodu, myslím, že nefunguje, obraz je plný digitálního šumu. Do večera chci, abyste to spravili. Dík. Jako obvykle nevynechal oslovení, které již při jejich komunikaci bylo tradicí. Uklidil věci a vrátil se do jídelny. Z hrnku vypil zbytek kávy. Již nebyla horká, což jej mrzelo. Dovnitř vstoupilo několik vojáků, jeden z nich však nešel pro snídani, ale zamířil přímo k Samovu stolu.
„Same, máš se dostavit k východu Gama.“

„Jo, jo vím, jdeme pro rekruty,“ odpověděl Sam.
„Máš prý jít hned,“ voják domluvil, pak se otočil a odešel.
Sam předal k pultu své nádobí. Při pohledu na konvici plnou čerstvé voňavé kávy zatoužil po dalším plném hrnku, nakonec však tuto myšlenku zahnal, popadl notebook a vykročil z jídelny.

 - Jan Balošák

Pranostiky na měsíc listopad

• Teplý říjen - studený listopad.
• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
• Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
• Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
• Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy na majitele čekají stejné věci jako v říjnu:

• Mikina Adidas (spodní polovina tmavě modrá, horní šedá, s kapucí, propínací na zip)
• Černá mikina s kapucí (oblékání přes hlavu)
• Klíč Euro Locks s vyraženým číslem (nalezen 11. 10.)

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Opusíte-li v těchto říjnových dnech brány města a vykročíte do přírody, otevře se vám pohled na krajinu, která se již zvolna chystá odít do barev podzimu. Z listů stromů ustupuje chlorofyl a nechává tak vyniknout jiným barvám, které pak vytvářejí tu kouzelnou paletu odstínů od žluté až po červenou. V říjnu jsme teprve na začátku tohoto procesu, výše popsanou barevnost našich lesů si budeme moci plnými doušky vychutnat až v listopadu. V říjnu je ale již v plném proudu jelení říje a ta je spojena nejen s vjemy vizuálními, ale i akustickými. S největší pravděpodobností se většina z nás bude muset spokojit jen s tím, co z lesa od jelení zvěře k našemu uchu dolehne, protože vidět jelena naživo, jak vznešeně troubí, je vyhrazeno jen těm, kteří se v lese umí pohybovat a vědí, jakými chodníčky za touto podívanou jít.

Ti z vás, kteří bydlí na venkově, mají pak navíc ještě možnost vychutnat si opečené brambory, které se do tohoto kýženého stavu opečenosti dostanou tak, že je umyté, ve slupce zahrabeme do žhavého popela, který zbyl po táboráčku, a necháme je tam upéci. Po vyjmutí z popela je jen otřeme rukou od jeho zbytků a s chutí se do takto přírodně upečené brambory zakousneme. Pro zvýraznění chuti můžeme také každé sousto lehce osolit.

Letošní září a zatím i říjen svými teplotami nezvykle přejí pobytu venku, v přírodě a můžeme tak ještě do poslední kapky vychutnat veškeré aktivity, které jsou s přírodním prostředím spojeny. Vodáci sice již pomalu zamykají své oblíbené řeky, ale cyklisté, běžci i turisté se zatím naplno mohou věnovat svým zálibám. Ti z vás, kteří mají v oblibě plavání v přírodních koupalištích a jsou dostatečně otužilí, mohou ještě stále pracovat na své odolnosti vůči přicházejícím respiračním chorobám a vytvořit si tak dobrý základ pro přežití podzimu a zimy bez nemocí.

Pro to, abyste všechny zážitky a vjemy, které jsem zmínil výše, mohli skutečně zažit a nechat se jimi obohatit, musíte ale nejdříve vypnout počítač, odložit mobilní telefon a vyjít z domu či bytu ven, protože nic z toho za vámi samo nepřijde. Pokud se k tomu odhodláte a budete-li navíc tyto zážitky sdílet s nějakou blízkou osobou, uděláte pro svou duševní pohodu a zdraví mnohem více, než se vám na první pohled může třeba zdát

 -jo-

IT doupě

Jak funguje Internet - Aplikační vrstva a protokoly

V zářijovém dílu jsem vás provedl transportní vrstvou zodpovědnou za přenos dat. Pokud ale chcete mezi aplikacemi komunikovat, potřebujete jít ještě výš, a to až k té aplikační. Dnes se vám proto pokusím popsat její funkci a ukážu i pár základních protokolů, se kterými se setkáváte denně.

Stejně jako ty předchozí se i tato vrstva dá rozdělit na více podvrstev. Nejnižší relační se stará o komunikaci mezi aplikacemi, obnovuje nebo ukončuje relace. Ta nad ní, prezentační, umí formátovat, kompresovat a šifrovat data a zaručuje, že si budou obě aplikace rozumět. A na úplné špičce pomyslné TCP/IP pyramidy sedí aplikační vrstva, která slouží jako rozhraní mezi uživatelem a sítí. Tady se nachází všechny webové prohlížeče, emailové klienty a CLI aplikace využívající protokoly, z nichž si dnes pár z těch nejznámějších probereme.

Nejznámější ze všech je bezpochyby HTTP a jeho šifrovaná verze HTTPS, která ho postupně nahradila. Pomocí metody GET můžete z webového serveru stahovat HTML dokumenty, které se následně zobrazí ve vašem prohlížeči jako webové stránky. Přes POST můžete odesílat formuláře nebo data na server a PUT umožňuje posílat soubory.

Takový email má protokoly hned tři. Pro odeslání se ustálil SMTP. Ten email nejdříve odešle na server odesílatele (vás) a potom na server příjemce, který si ho uloží. Pokud není server příjemce nalezen, vrátí zprávu zpět a dá vám o tom vědět. Pro získání emailu pak záleží, zda si chcete na serveru nechat kopii (IMAP) a nebo ne (POP3).

Dalším důležitým protokolem je SSH. Stejně jako jeho předchůdce Telnet se umí připojit na vzdálený počítač a přes textové rozhraní v něm vykonávat příkazy shellu. Problém Telnetu byl, že všechna data včetně hesel posílal v plaintextu, na což doplatila například univerzita v Helsinkách. Díky SSH je celá komunikace zašifrovaná a vy už se nemusíte ničeho bát (za předpokladu, že vám někdo neukradne privátní klíč).

Důvod, proč nepotřebujete znát IP adresu 195.113.190.106 k tomu, abyste se dostali na stránky naší školy, tkví v DNS - protokolu překládající IP adresy na doménová jména a naopak. Jeho požadavek vypadá zhruba takto - Prohlížeč se nejdříve zeptá počítače, zda nemá IP adresu k této doméně uloženou v paměti. Pokud ne, pošle požadavek vašemu poskytovateli internetu. Ani ten ji ale nemá, a tak se musí zeptat výš. Najde nejbližší kořenový server (kterých je na světě 13) a zeptá se ho, zda doménu nezná. Bohužel ne, ale protože poznává .cz (doména nejvyšší úrovně), dá mu adresu serveru spravujícího všechny .cz domény. Ten poznává doménu druhého řádu spseol a dá mu IP školního DNS serveru. Až na něm jsou uloženy informace o subdoménách a veškeré IP adresy, díky kterým si můžeme webovou stránku zobrazit. Je to trochu složitější, takže vám tu nechávám video přímo od NIC.cz, správce cz domény, a také malý ilustrační obrázek.

A jako poslední vám řeknu něco o DHCP, protože i to určitě používáte denně. Ve zkratce je to služba, která vám automaticky přidělí IP adresu, DNS server i default gateway pro komunikaci se vnějškem. Tyto údaje jsou časově omezené a po vypršení platnosti si musíte zažádat o nové. Využití je možné všude, kde se vám nechce konfigurovat tyto údaje ručně, například při používání WiFi.

A to je vše, došli jsme až na samý vrchol internetové pyramidy. Pokud vám to ale nestačí a chcete se ponořit do tajů králičí nory, nezoufejte - i letos je otevřený Cisco CCNA1 kroužek, kde se dozvíte vše, o čem jsem za těch několik měsíců napsal a ještě mnohem víc. Také si budete moci zapojit switch, navrhnout vlastní síť nebo připravit UTP kabel, a k tomu dostanete i certifikaci uplatnitelnou v pracovním životě. V příštím a posledním dílu bych to chtěl všechno trochu shrnout a podívat se na zabezpečení sítě a další témata, na která zatím nebyl prostor. No a do té doby, jako vždy, informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 3L

Perly kosmického inženýrství aneb cesta za dobytím vesmíru

(část třetí)

Jedná se o firmu miliardáře Elona Muska - SpaceX. V dnešní době má na kontě nespočet startů jak s vládními, tak i s komerčními náklady. A nejenom náklady. Vyslala do vesmíru pomocí své techniky i astronauty. Teď ale k raketám. Společnost jako první na trh uvedla svou raketu Falcon 1. Jednalo se o velice malou raketu (21 m do výšky) a z celkových pěti pokusů byly úspěšné pouze dva poslední. To nicméně pomohlo firmě nastřádat zkušenosti a začala s vývojem další rakety, a to Falcon 9. Pyšní se označením první znovupoužitelná raketa pro lety na orbitu Země. Někteří by mohli namítnout, že to byla Space Shuttle, která dosáhla tohoto prvenství. Pravda leží někde uprostřed. Samotný orbiter (vysvětleno v předchozích číslech Elektronky) byl znovupoužitelný, avšak ona charakteristická oranžová nádrž byla při každém pokusu zničena a boostery musely být namáhavě opraveny. Zato hlavní část „falcon devítek“ je dopravena zpět na povrch. Jediné, co se nepodaří zachránit je druhá část plavidla, která umisťuje náklad na určené místo. Mimo to lze ale všechno z rakety znovu a bez velkých oprav použít. V průběhu let vzniklo mnoho konfigurací „devítky“. Od roku 2018 je v provozu však již jen konfigurace s názvem Falcon 9 (FT) Block 5. Ta v dnešní době vynáší do vesmíru například síť satelitů Starlink, poskytující internet. Dále také jako jediná americká současná raketa dopravuje astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici. Astronauti jsou mimochodem vynášeni v modulech (Crew) Dragon, taktéž od firmy SpaceX. Alternativou jsou pak ruské sojuzy.

Další raketou z rodiny Falcon je Falcon Heavy. Užití této rakety není tak časté jako právě Falcon 9 (poměr počtu startů 7:262), ale díky své výbavě je schopna vynést těžší náklad na větší vzdálenosti. Například sonda Psyche, která má zkoumat stejnojmenný asteroid (start 13. října letošního roku). V budoucnu by také měla vynést základní části vesmírné stanice Gateway k Měsíci (více o ní v čísle z prosince 2022). Co se týče znovupoužitelnosti, je jí schopna stejně jako Falcon 9. Ostatně SpaceX staví hlavně na oné znovupoužitelnosti.

Jako poslední si představíme raketu, respektive soubor raket, které v následujících letech pomohou dobýt Měsíc. Tím je Space Launch System - zkráceně SLS. Jak jsem psal již dříve (opět v čísle z prosince 2022) je to kruciální část vesmírného programu Artemis vedeného agenturou NASA. Bude plnit úlohy nejen zásobovací, ale hlavně jako transport astronautů k Měsíci. S postupem času bude ale náročnost misí narůstat, a tak i požadavky na výkon se budou zvyšovat. Dle toho se tak dělí do těchto konfigurací: Block 1, Block 1B a Block 2, přičemž každá z těchto konfigurací má variantu Crew a Cargo - Crew pro přepravu astronautů a Cargo pro náklad. Ta úplně první - Block 1 - již měla svou premiéru, a to 16. listopadu 2022, kdy byl kolem Měsíce vyslán modul Orion, ovšem bez posádky. Byla to první mise programu Artemis - Artemis I. Dále by měla tato konfigurace sloužit na misích s pořadovým číslem II a III. Mise IV až VIII bude potom zajišťovat Block 1B. Hlavní rozdíly mezi těmito konfiguracemi spočívají ve výkonu, který dozná značných vylepšení. Krom mise Artemis IV budou využity nové motory a u všech bude využit výkonnější druhý stupeň rakety - tzv. Exploration Upper Stage (EUS). Zásadně se tím promění tonáž, kterou bude možné vynést k Měsíci. A to z přibližně 27 na 42 tun. A právě při těchto misích bude započata jak montáž vesmírné stanice Gateway (viz číslo z prosince 2022), tak i stavba nové stanice na povrchu Luny. Ve hře jsou i možné cesty na Mars a po celé Sluneční soustavě, samozřejmě stále bez posádky. Zbývá už jen konfigurace Block 2. Její hlavní předností budou nové postranní boostery - Block 1 a 1B mají totiž využívat staré boostery z dob raketoplánů. A i díky novému většímu krytu pro náklad se tak opět zvedne možná tonáž k vynesení. Artemis IX a dále již jsou tedy pod záštitou právě Blocku 2. Délka těchto misí se má prodlužovat a Artemis XI má trvat zhruba jeden celý rok. V této době bude ona lunární stanice už (doufám) v provozu. A kdo ví, možná se NASA rozhodne pokračovat ve vývoji SLS a přinese nám možnosti meziplanetárního cestování.

Tímto zakončuji tento vícedílný článek o vesmírných raketách. Samozřejmě, že na světě existovalo a existuje nespočet dalších úspěšných raket, ovšem právě tyto byly nebo jsou ty nejvýznamnější. Co se týče budoucnosti kosmické dopravy, nikdy jsem nebyl optimističtější než právě v této době. Těším se, co nám přinesou další léta vesmírného výzkumu, a věřím, že v dohledné době stane první člověk na jiném kosmickém tělesu, než je naše Země, právě jako Neil Armstrong v roce 1969 na Měsíci. Článek definitivně ukončím vlastní myšlenkou:

Prožít dokonalý život nemůže nikdo. Prožít spokojený život je už ale možné.

 - Ondřej Langer -

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.

Pavel Horák - Strojvedoucí společnosti České dráhy

Jaký obor jste na naší škole studoval?

Studoval jsem obor elektrotechnika na střední škole.

Na jaké pozici v rámci společnosti České dráhy pracujete?

Pracuji jako strojvedoucí.

K Českým drahám jste šel rovnou po škole?

Ano, hned po škole a ne moc povedených přijímačkách na vysokou školu mi nezbylo nic jiného, než se rozhlížet po nějakém zaměstnání. Narazil jsem na nabídku práce strojvedoucího u Českých drah a zaujala mě. Letos v říjnu to bude 8 let, co jsem nastupoval.

Jste na své pozici spokojený?

Jsem naprosto spokojený. Práce mě baví, bez toho by se ani dělat nedala.

Pod jakou organizační jednotkou jezdíte?

Jezdím pod Olomoucí, kde začínám a končím většinu výkonů. Ze začátku byly občas i nějaké výkony s nástupem v Prostějově, Července nebo Přerově.

Nastal u vás během kariéry nějaký kariérní posun?

Určitě. Jako strojvedoucí jsem začínal na motorové trakci, dieselové lokomotivy, motorové vozy a jednotky. Dále se rozšiřuje odborná způsobilost na tratě se zjednodušeným řízením dopravy, to znamená, že zabezpečení trati je založeno na telefonické komunikaci mezi strojvedoucím a dispečerem. Další rozšíření způsobilosti je na elektrické lokomotivy, což je zásadní pro absolventy naší školy. Olomoucké depo se stává převážně elektrickým depem, elektrifikují se tratě v okolí, naposledy trať Olomouc - Šumperk. Kdo má zájem a snaží se, může se dostat na rychlíkovou vozbu, expresní vlaky a podobně.

Na které lokomotivy máte odbornou způsobilost? Na jaké řady?

V současné době je to asi 33 řad lokomotiv, motorových vozů a jednotek. U Českých drah je těch typů vozidel velké množství, poslední dobou se to snaží sjednotit, což je dobré pro obsluhu a opravárenství. Když začnu u dieselových lokomotiv, tak je to například lokomotiva řady 754 zvaná Brejlovec, posunovací lokomotiva 714, dále motorové jednotky, například 814 nebo 848, z elektrických lokomotiv například řada 163, odporové lokomotivy 150 a 151, vícesystémové lokomotivy řady 193 známé jako Vectron. Legendy našich železnic jsou pak lokomotivy řady 350, na které jsem se poprvé dostal asi před třemi lety, ne každý má to štěstí se na nich svézt. Jezdí tu pravidelně snad na dvou vlacích, které v části trasy vozí olomoucký strojvedoucí, takže i na nich jezdím.

Míváte dělené, tzv. spací směny? Případně jak často?

Ano, to k té práci bohužel patří. Jsou dva druhy takových směn, kdy končíte mimo domov. Jedna je dvoudenní směna, kdy začínáte například jeden den ráno a končíte další den v poledne, na druhou stranu je to velký výkon, takže si vyděláte více na volno. Pak jsou noční směny, které jsou přerušované, protože noční provoz v osobní dopravě není tak rušný. Přerušení se nepočítá do pracovní doby, ale nově je placeno padesáti procenty, což u jiných zaměstnavatelů není.

Rozhodoval jste se mezi osobní a nákladní dopravou?

Ne, šel jsem rovnou k osobní dopravě, která je rychlejší, záživnější a podle mě lepší.

Máte nějakou oblíbenou směnu nebo řadu lokomotiv?

Mám oblíbenou směnu, kdy vezeme vlak 124 do Prahy, tam spíme, ráno si připravíme lokomotivu a jedeme na vlaku 123 zase zpátky do Olomouce. Potom ještě odvezeme jeden pár osobních vlaků do Vyškova a zpět. Do Prahy a zpět jezdíme s lokomotivou 380, což je má oblíbená řada.

Jak probíhá běžná směna strojvedoucího?

Je to různé, ale jako příklad můžu uvést jednu z našich směn, kdy nastoupíme později odpoledne, zhruba v 16 hodin, přijede vlak se slovenským strojvedoucím a já si jej převezmu. Vedu vlak do Prahy, zde jej odvezu na odstavné nádraží, tam se postarají o soupravu, já se postarám o lokomotivu, kterou odstavím, případně když je potřeba nějaká oprava, tak ji k ní přistavím. Poté jdu na hotel, který není moc vzdálený a je tam poměrně dobrý komfort, kde máme asi 7 hodin na odpočinek, takže se člověk docela dobře vyspí. Ráno nastoupím, připravím si lokomotivu, najedu na soupravu, provedu zkoušku brzdy, sepíšu vlakovou dokumentaci a vyrazím zpátky do Olomouce, kde se opět vystřídám se slovenským strojvedoucím, který pokračuje dále do Púchova. Já mám chvíli pauzu, která se započítává do pracovní doby, poté vystřídám strojvedoucího osobního vlaku, jedu do Vyškova, tam se objede souprava, opět je chvíli pauza a jede se zpět do Olomouce, kde buď lokomotivu odstavím, nebo ji předávám kolegovi, nahlásím ukončení směny a jdu domů.

Jaké máte nadřízené a cvičné strojvedoucí? Jak s nimi vycházíte?

V Olomouci mají pověst celkem přísných lidí, poslední dobou se to změnilo, zároveň s tím se dost omladil kolektiv. Když jsem tam před osmi lety přišel, byli všude kolem spíše starší lidé, za těch osm let se to dost změnilo a potkat v Olomouci člověka před důchodem už je spíš vzácnost. Podobně je to s kontrolory vozby, někteří odešli, přišli noví, mladí, takže je to zase trochu jiné. Ale dokud člověk dělá, co má, práci se věnuje a je bezproblémový, tak si s tím vůbec nemusí lámat hlavu.

Bývají občas směny, kdy jedete například do Prahy, kde děláte práci za tamní strojvedoucí?

Samozřejmě rychlíkové vozby není zase tolik, takže se to trochu míchá i s těmi osobními vlaky. Je naprosto běžné, že jedeme do Prahy, kde chystáme lokomotivy, odstavujeme lokomotivy, bohumínští strojvedoucí například vozí osobní vlaky z Prahy do Kolína, stejně tak pražští strojvedoucí občas vozí vlaky kolem Ostravy. My jsme taky jezdili z Olomouce do Ostravy, kde se celé odpoledne jezdilo například do Kunčic a na Svinov. Ty výkony se skládají tak, aby to pro strojvedoucí bylo co nejlepší.

Máte nějakou oblíbenou trať?

V okolí je takovou mou srdeční záležitostí trať z Olomouce do Nezamyslic přes Přerov, tam jezdím z osobními vlaky velice rád.

Jezdíte pouze v České republice nebo i někde do zahraničí?

Jezdím pouze v České republice, máme však možnost si dodělat zkoušky na přeshraniční úsek s Polskem, kdy se zajíždí z Krnova do Glucholaz a úvraťově do Jeseníku. Je to jen kousek, přesto je na to potřeba speciální zkouška, kterou nemám. Taktéž se dělala zkouška na trať do Strelné, což jsou hranice se Slovenskem, tam už také nejezdíme. U dálkové vozby se pak střídáme se slovenskými strojvedoucími, případně s pražskými, kteří mají zkoušky na slovenské tratě.

Jezdíte po modernizované trati na Uničov? Máte zkoušky na ETCS?

Jsem v dispečerském turnuse, takže mám znalost všech tratí v okolí Olomouce, taktéž všech vozidel. Co se týká ETCS, tak si myslím, že je to krok správným směrem, ta úroveň se pozvedla. Eliminuje to chybu strojvedoucího, na druhou stranu je tam ještě pořád dost nevychytaných chyb, dětských nemocí, které by se měly odstranit.

Když začala válka na Ukrajině, přes Olomouc jezdily humanitární vlaky. Účastnil jste se jejich vozby?

Neúčastnil, vlastně ani nevím, jak se k tomu dostali ti, kdo na tom pracovali.

Jak se na vaší práci projevil Covid-19? Přece jen lidí cestovalo méně.

Covid osobní dopravu ovlivnil dost. Jednak jezdilo méně lidí, také byly zrušeny nebo zkráceny některé směny. Například se nejezdilo do Žiliny, ale vlaky končily v Horní Lidči, takže určitě to ovlivnilo naši práci.

Je těžké stát se strojvedoucím?

Ze začátku je určitě potřeba tomu věnovat hodně času a úsilí. Pokud se někdo už zajímá o železnici, tak to bude mít jednodušší. Naopak když přijde někdo takzvaně z ulice, tak je toho hodně, co se musí naučit. První, co vás po pracovním pohovoru čeká, jsou zdravotní prohlídky a psychotesty, na základě jejich úspěšného výsledku pak můžete pokračovat jako strojvedoucí v přípravě.

Mohl byste našim čtenářům vysvětlit proces přípravy strojvedoucího?

Jako v každém zaměstnání jako první absolvujete přijímací pohovor. Pokud vás přijmou, následuje zdravotní a psychologické vyšetření, kde když uspějete, tak se stanete strojvedoucím v přípravě. Následuje dílenský výcvik, kde se člověk učí porozumět funkci a významu různých komponent na lokomotivě, poté se absolvuje takzvaný pasivní jízdní zácvik, kdy člověk jezdí se zkušeným strojvedoucím a pozoruje jeho práci, nabírá zkušenosti. Dalším krokem je zácvik u vozmistrů, kde se seznámíte s konstrukcí železničních osobních vozů, případně se učíte řešit menší závady. Následuje kurz všeobecné odborné způsobilosti v České Třebové nebo v Praze, který trvá přibližně čtyři týdny a na jeho konci je zkouška před drážním úřadem, kterou když projdete, získáte licenci strojvedoucího. Vracíte se do depa, skládáte zkoušky z dopravních a návěstních předpisů, během toho probíhají aktivní jízdní zácviky, kdy strojvedoucí v přípravě jezdí pod dohledem zkušených kolegů. Po absolvování těchto zácviků následuje zkouška V-08, což je vyšší úroveň zkoušky z dopravních předpisů a na úplném závěru je zkouška zvláštní odborné způsobilosti, kde se prokazují znalosti získané aktivním zácvikem ohledně techniky a vedení vlaku. Pak už jen poznání tratí a autorizační zkoušky na konkrétní řady lokomotiv, první směna se strojvedoucím instruktorem a následně už první samostatná směna.

Absolvoval jste výcvik na trenažéru v Praze nebo v České Třebové?

Ano, každý strojvedoucí má povinnost výcvik na trenažéru absolvovat minimálně jednou za rok. Jsou zatím pouze dva, takže máme čas zhruba hodinu za rok. V Praze jsem zatím nebyl, jezdím pokaždé do České Třebové.

Jak vnímáte soukromé dopravce? Je to například prestižnější?

Já si myslím, že strojvedoucí jsou si rovni. Většina z nás rozhodně nebere strojvedoucího například od Regiojetu jako nějakého nepřítele, vždy se s každým pozdravíme. Spíš je to o tom konkrétním zaměstnavateli, všude to má výhody i nevýhody. Znám lidi, co odešli, zároveň i takové, kteří se od soukromníků vrátili.

Máte nějakou negativní zkušenost s vaší prací? Například se srážkou?

Na dráze jsem osm let a něco už jsem zažil. Například srážka se zvěří je téměř každodenní záležitost. Člověka to mrzí, ale spíš řeší, jestli mu to například nepoškodilo nějakou součást lokomotivy. Měl jsem i zkušenost se srážkou s osobou, naštěstí později přišla zpráva, že ten člověk přežil. Myslím, že jsme s vlakvedoucím docela pohotově zareagovali. Nebyl to sebevražedný úmysl, spíš nepozornost, o to je to horší.

 Tímto naše redakce děkuje Pavlu Horákovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti

Ve stokách byl klid. Splašky líně protékaly přes kanalizační žlaby. Hroudy odpadu se posouvaly po proudu. Ve stínech se pohybovaly malé krysy, jejich červené oči byly jako lampičky. Zem byla porostlá plísní a některými místy prorůstaly zakrslé špičaté houby. Tmu prosvěcovaly kužely baterek. Pátraly po stokách jako žluté zářící oči. Tom nahlížel do křižovatky, jestli se někde něco nepohne. Opíral se při tom o chladnou stěnu. Samopal volně držel u pasu. Další dva muži stáli jen kousek od něj a baterkami pátrali po hladině vody. Kdyby tu stál před sedmi roky, postával by tam s nimi a čučel do vody jako zelenáč. Klábosil by o tom, co by se z ní tak mohlo asi vynořit. Nad touhle zatracenou zakalenou vodou však strávil už příliš mnoho času a věděl, že kromě stokové masky nebo výkalu se z ní nic nevynoří. Také moc dobře věděl, že je lepší od vody stát co nejdál. Ale to jim už říkal, tihle jsou tu však docela noví, a ještě útok masek pořádně nezažili. Dokud vám ta věc nestáhne do vody vašeho nejlepšího kámoše, který stojí hned vedle vás, jste klidní a nebojíte se. Nikdy už neuvidíte jeho tvář, jak se směje, pláče nebo se zlobí. Místo toho uvidíte černou lesklou kovovou masku a její rudý senzor. Kromě masek se občas v kanalizaci pohybují hlídky. Nejsou však moc nebezpečné. Dokud není jiná možnost, nebo nečmuchaj blízko základny, není nutné je likvidovat. Hlídky, které sem Temný řád pořád posílá, jsou čtyř až osmičlenné. Občas taky můžete narazit na stádo ovládnutých. To jsou lidé pod vládou masky. Potulují se po kanalizacích jako zombie.

Bral si vždy ranní směnu, aby to měl za sebou. Každá hlídková směna trvá šest hodin. U odboje sloužil už skoro sedm let. Byl jeden z těch, co se k němu přidali už na začátku. Začal vzpomínat na úplné zrození tohohle všeho. Ten děsivý den měl vryt hluboko v paměti. Psal se rok 2024, přicházel podzim. Patřil do vojenského oddílu, který hlídal situaci v nedalekém poli. Přistála na něj jedna z těch obrovských mimozemských lodí. Největší bitvu lidé prohráli před dvěma týdny. Mimozemské armády se dostaly do mnoha měst. Do oblasti, kterou hlídali, však zatím ne. Loď na pole přistála několik dní po osudové bitvě. Tomův oddíl podával hlášení o situaci do nedalekého města. Zavzpomínal na tento den.

***

Obloha byla potemnělá, mraky zakrývaly slunce, od severu vál studený vítr. Tom ležel v trávě a shlížel z kopce dolů. Na obrovském poli stála velká černá kosmická loď. Kolem ní se pohybovaly malé černé tečky. Byly jako mravenci. Vedle Toma ležel Jack. Koukal se na stejné místo dalekohledem.
„Dej mi už ten dalekohled,“ řekl Tom netrpělivě.
Jack mlčel a dál terén pozoroval.
„Hej, Jacku slyšíš mě?“
„Drž klapačku,“ odvětil Jack stroze.
Zpoza houští vykročil další voják. Byl to Alex. V jedné ruce držel za uši králíka, přes rameno měl přehozenou kulovnici. Položil úlovek na kmen velkého stromu. Přešel k Tomovi a Jackovi, napil se z polní láhve a sedl si za nimi do trávy. Když pohlédl na krajinu pod nimi, poklesla mu čelist.
„Co, to…“ zeptal se zmateně Alex.
„Vzbuďte velitele, formují se, připravují se k útoku,“ řekl hrubým hlasem Jack.
Postavičky na poli se zformovaly na několik černých čtverců. Tom tyto temné útvary vyděšeně pozoroval. Alex vběhl do polního stanu a vzbudil velitele. Jack předal dalekohled Tomovi a vstal. Alex vyšel ze stanu a hned za ním velitel.
„Co se děje Jacku,“ zeptal se hlasitě.
Jack stručně vyložil situaci.
„Pane, tvoří bojové formace, pravděpodobně se bude něco dít.“
Tom začal zaostřovat dalekohled. Podařilo se mu získat čistý a ostrý obraz. Roboti bez jediného pohybu stáli v pozoru. Každý byl vybaven samopalem, který si tiskl k hrudi. Tom zaměřil na jednoho konkrétního. Nijak se nelišil od ostatních. Náhle se hlavou natočil do boku. Tom se vylekal, protože to bylo přímo jeho směrem, jako by snad věděl, že je někdo z kopce pozoruje. Zachytil snad záblesk sklíčka od dalekohledu? Ulevilo se mu, když se helmice pomalu vrátila do původní polohy. Chtěl již dalekohled sklopit, když náhle zpozoroval, že se všichni roboti současně vydali vpřed.
„Už se dali do pohybu,“ vykoktal.
Všichni přistoupili k okraji strmého kopce. Když velitel uviděl, co se děje, vydal rozkaz.
„Musíme ihned informovat město, vysílačku!“
Tom zaběhl pro vysílačku, podal ji veliteli. Velitel zkontroloval, že je naladěna frekvence městské obrany.
„Tady slíďák dva,“ začal komunikovat s radistou.
Alex hodil Tomovi a Jackovi vesty. Všichni se začali připravovat na rychlý odchod, aby mohli být nápomocni při obraně města. Velitel oznámil radistovi blížící se hrozbu a ukončil spojení.
„Všichni popadněte zbraně, vyrážíme zpátky do města,“ nařídil.
Vojáci si na záda hodili batohy a následovali velitele, který začal sbíhat z kopce. Jack s ním držel tempo, ale Tom i Alex byli o kousek pozadu.
„Hejbněte sebou, musíme si pohnout,“ zařval na ně velitel.
Oba zrychlili. Když seběhli kopec, zbývalo jim už k obrannému stanovišti jen pár kilometrů. Přeběhli přes mýtinu a poté se dali na lesní cestu, která vedla přímo k městu. Za loukou před nimi už viděli první domy. Velitel je náhle zastavil. Ale proč, říkal si Tom. Všichni přidřepli do vysoké trávy.
„Slyšíte to taky?“ zeptal se velitel.
Tom se zaposlouchal, slyšel bzučení. Nabývalo na intenzitě. Znělo to jako sekačka nebo dron...

Tom se ohlédl, uviděl, jak se k městu vzduchem blíží obrovské černé mračno. Vypadalo jako roj hmyzu. Rychle se přibližovalo. Mezi tím si ho všimli i ostatní.
„Musíme se rychle dostat do města, jdeme,“ rozkázal velitel.
Všichni se dali do běhu. O život. Domy v dálce se zvětšovaly, byli už blízko. Tom se rychle ohlédl přes rameno. Obrovské mračno teď bylo rozprostřené po celé obloze. Několik dronů se z něj oddělilo. Bzučivý zvuk už byl tak hlasitý, že Tom neslyšel ani vlastní myšlenky. Při běhu zakopnul. Svalil se na zem a asi si zvrtnul nohu. Jack se ohlédl. Viděl, že Tom spadl, doběhl pro něj a pomohl mu vstát. Několik dronů na ně zaútočilo. Tom poprvé naživo viděl, jak pátrači vypadají. Byly to tři tenké hexagony tvořící plástev. Vybaveny smrtícím střepinometem.
„Támhle k tomu vyvrácenému stromu!“ zařval Jack.

 - Jan Balošák

Pranostiky na říjen

• Bouřka v říjnu třebas malá, sotva na to zima stálá.
• Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude.
• Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.
• Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok.
• Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy na své zapomnětlivé majitele čekají tyto věci:

• Mikina Adidas (spodní polovina tmavě modrá, horní šedá, s kapucí, propínací na zip)
• Černá mikina s kapucí (oblékání přes hlavu)
• Klíč Euro Locks s vyraženým číslem (nalezen 11. 10.)

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Chci věřit, že se vám všem podařilo naplno strávit prázdninové dny tak, že se nyní cítíte opět plni síly, otevřeni novým informacím, které budete dychtivě čerpat v novém školním roce a svým přístupem k učení si připravovat dobrou pozici ke klidnému a systematickému postupu napříč jednotlivými ročníky studia na naší škole.

Ti z vás, kteří se v letošním školním roce ocitají teprve na prahu celého pobytu na SPŠE a jsou tedy v prvním ročníku, se budou nějaký čas teprve rozkoukávat a tzv. rekognoskovat terén. Pro ně bude určitě stěžejní nenechat se odradit náročností některých předmětů, soustavně se připravovat na výuku a dostat se tak do dobré psychické pohody, byť se třeba mohou zpočátku dostavit i nějaké dílčí neúspěchy. Stmelení třídního kolektivu velkou a téměř nezastupitelnou měrou přispěje absolvování lyžařského kurzu, proto se na něj již teď mohou těšit i ti, kteří si myslí, že vůbec neumějí lyžovat.

Před žáky druhého ročníku, tedy před těmi, kdo se již v terénu orientují, stojí menší překážka ve studiu, která by některé mohla trochu vyvést ze studijního rytmu - a sice absolvování tanečního kurzu. Událost veskrze příjemná, už proto, že je spojena s přítomností dívek, kterých je na naší škole opravdu jako šafránu, a také proto, že se mnohým žákům ulehčí pohyb ve společnosti, protože se během tanečních nenaučíte pouze tančit, ale dostane se vám také nenásilného poučení, jak se chovat ve společnosti, aby byl pro všechny pobyt v ní příjemným. Ještě před absolvováním tanečních si přijdou na své všichni ti, kteří mají sportovního ducha, protože hned na začátku druhého ročníku je zařazen kurz moderních sportovních aktivit. Dost možná, že ti, kteří o sportu zatím slyšeli jen z dálky, v pohybové aktivitě najdou zalíbení a začnou naplňovat starověké a dosud platné heslo „kalokagathia“ - tedy soulad krásy duševní i tělesné. Jinými slovy „ve zdravém těle zdravý duch“.

Letošní třeťáci mají pak před sebou snad nejklidnější rok svého čtyřletého studia, proto by měli naplno využít volného času již k přípravě na maturitu. Na mysli mám kompletaci povinné četby a všech poznatků z maturitních předmětů tak, aby čtvrtý ročník byl pro vás kromě zisku nových poznatků vlastně již jen takovým opakováním látky a ne předmětem stresu z časové tísně.

Čtvrťáci by si měli hlavně uvědomit, že maturitní zkouška se skládá v jednotlivých maturitních předmětech z obsahu celého čtyřletého studia, a tak doporučuji přečíst si znovu předchozí odstavec, který je věnován třeťákům. Nepodceňte systematické opakování, abyste pak mohli maturitu zvládnout v klidu a nepřišli následně o nejdelší prázdniny, které budete v životě mít, protože pokud nebudete nuceni skládat opravné zkoušky, čeká vás prakticky od konce května do nástupu na vysokou školu nekonečné volno, které můžete strávit dozajista mnohem příjemněji než opakováním látky z předmětu, v němž jste případně neuspěli u maturity.

Elektronka vám všem přeje hodně zdraví, sil a chuti do letošního školního roku, v jehož průběhu naše škola oslaví již 60 let své existence.
Za celou redakci O. John

 -jo-

Perly kosmického inženýrství aneb cesta za dobytím vesmíru

(část druhá)

Celkem bylo vytvořeno 6 provozuschopných modelů orbiteru. Prvním z nich - Enterprise ale sloužil pouze jako zkušební model. Jeho použitím se především testovalo přistání budoucích orbiterů plachtěním v atmosféře Země. Další orbitery – Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour - se již však dočkaly plného nasazení. Bohužel došlo i ke dvěma fatálním nehodám. 28. ledna 1986 po téměř tříletém provozu raketoplánu Challenger došlo při misi STS-51-L k explozi při startu mise. Je pravděpodobné, že část posádky mohla přežít samotný výbuch, ovšem náraz orbiteru do vodní hladiny byl fatální. Podobný osud měl i raketoplán Columbia a jeho posádka. Již při startu (16. ledna 2003) se od hlavní nádrže odlomil kousek izolační pěny, který poškodil levé křídlo družicového stupně. Průběh mise tím však nijak nebyl narušen. Posádka byla dokonce ujištěna, že tento problém nepředstavuje žádné riziko. Při návratu z vesmíru se ale kvůli poškození křídla začal orbiter přehřívat a důsledkem byl celkový rozpad lodi. Stejně jako u Challengeru, nikdo z posádky nepřežil. Avšak i navzdory těmto smutným událostem byl celý program velice úspěšný. Raketoplány i ve spolupráci s ruskými Sojuzy (o kterých se pobavíme níže) pomohly vybudovat na oběžné dráze Země Mezinárodní vesmírnou stanici. Dále raketoplány vynesly nespočet satelitů a různých zařízení, mezi kterými je například Hubblův vesmírný teleskop, rentgenová observatoř Chandra či sonda Galileo, která primárně zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Většina těchto zařízení má společné to, že jsou dosud v provozu. To indikuje důležitost celého, bohužel dávno již ukončeného, programu Space Shuttle. Sovětský svaz se neúspěšně pokoušel o obdobný projekt, zvaný Buran, který byl pro nedostatek financí již po rozpadu SSSR zrušen. Avšak Ruská federace má v dnešní době stále jeden z nejdéle sloužících vesmírných nosičů, jehož služeb stále využívá i sama NASA.

Řeč je o raketách typu Sojuz. Jejich historie sahá až do 60. let minulého století, tedy kdy byl kosmický věk na samém počátku. Od té doby by se zdálo, že rakety typu Sojuz prošly mnoha úpravami a vylepšeními. Opak je pravdou. I když ne doslova. Existuje totiž jednoduché vysvětlení. Po mnoha desetiletích provozu sojuzů došlo jen k pár nehodám (o kterých oficiálně víme), jejichž počet se dá spočítat na prstech ruky. To dokazuje jejich vysokou spolehlivost, na které dle mnohých má velký podíl jejich „jednoduchost“. Nicméně kvůli této „jednoduchosti“ byli konstruktéři nuceni rakety zmodernizovat. V roce 2004 prvně vzlétla nová verze Sojuz-2.1a. Její hlavní předností bylo převedení analogového řídicího systému na digitální. Od té doby však přišly už jen verze, které byly pouze minoritním vylepšením, jako například náhrada výkonnějších motorů za staré. V posledních letech se sojuzy primárně využívaly na přepravu posádky, a to nejenom ruské, na ISS ve stejnojmenných kosmických lodích (například nejnovější Sojuz-MS) či na vynesení lodí typu Progress, které jsou v podstatě nákladními obdobami lodí Sojuz. V dalším odstavci se ale již zaměříme na nám „geograficky bližší“ rakety – a to ty evropské. Představíme si rakety typu Ariane, jejichž provozovatel má zkušenosti i se samotnými sojuzy.

Nosné rakety Ariane jsou vyvíjeny firmou Airbus. Zde ale úloha Airbusu končí a zbytek provozu raket je v rukou firmy Arianespace, respektive Ariane Group, která je však z půlky vlastněná firmou Airbus. Nyní ale k samotným raketám. Prvotní podnět výroby arianů přišel od západních zemí Evropy, aby i Starý kontinent měl své vesmírné nosiče. V roce 1979 tak poprvé vzlétla první úspěšná evropská vesmírná raketa s názvem Ariane 1. V současnosti má ESA, po odstavení modelu Ariane 5 konfigurace ECA, k dispozici pouze rakety typu Vega, které jsou určeny jen pro nízkotonážní náklad. Na nové generaci raket Ariane (Ariane 6) se však již pracuje a zahájení jejich provozu je naplánováno na rok 2024. Provázanost provozovatelů raket Ariane se sojuzy, jak jsem již naznačil, je opět záležitostí podílů ve firmách. A to ve firmě Starsem, která je 50% vlastněná právě jimi a druhou půlku vlastní ruská státní kosmická korporace Roskosmos s k ní přidruženou firmou Progress. Po ruské invazi na Ukrajinu ale spolupráce mezi ESA, která využívala rakety ruské výroby, a Roskosmosem byla prakticky přerušena. Sojuzy tak byly korporací Roskosmos staženy z vybavení Evropské vesmírné agentury. Tento problém ale západní svět zas tolik trápit nemusí, jelikož již pár let figuruje na tomto poli firma, která znovupoužitelností svých vesmírných raket a lodí nastavila nový kurz kosmické dopravy.

 - Ondřej Langer

IT doupě

Jak funguje Internet – Transportní vrstva

Letní prázdniny jsou bohužel za námi. A to kromě dalších deseti měsíců písemek znamená jediné - nové číslo Elektronky! V minulém díle této rubriky jste se měli možnost dozvědět něco o IP adresách. I když jsou velmi důležité, samy o sobě fungují jen jako označení síťových zařízení a neumožňují výměnu dat. Pro komunikaci se proto používá transportní vrstva složená z protokolů TCP a UDP. A právě na ty se dnes podíváme.

Nejdříve ale potřebujeme nějak identifikovat aplikaci, která síťový požadavek posílá. Teoreticky by se to dalo uložit do samotných dat, to by ale vyžadovalo, aby si to každý program implementoval sám, z čehož by vznikl pěkný chaos. Proto tato vrstva implementuje povinné pole s číslem portu, na kterém aplikace naslouchá odpovědi serveru. Pro každou IP je jich 65 tisíc a dělí se na ty známé (0 – 1024; 22 SSH, 80 HTTP, 53 DNS, ...), registrované (1024 – 49k; 3306 MySQL, 1194 OpenVPN, ...) a dynamicky přiřazované. V praxi ale můžete použít jakýkoliv, který v té chvíli žádná aplikace nevyužívá. A pokud se na nějaký budete chtít připojit, stačí za IP napsat dvojtečku a číslo portu.

A jaký je rozdíl mezi TCP a UDP? TCP si zakládá na spolehlivosti a garanci doručení, čehož dosahuje neustálou komunikací s druhou stranou. Posílá data tak, aby nezahltila síť a cílové zařízení je stíhalo zpracovávat. Vše, co pošle, očísluje, a pokud se náhodou něco po cestě ztratí, dá mu o tom příjemce vědět a data se pošlou znovu. To se opakuje do doby, dokud TCP nedostane od druhé strany zprávu, že v pořádku dorazila. Díky těmto mechanismům jej používá většina protokolů jako HTTP, FTP, SSH nebo SMTP (o těch si povíme v dalším díle).

Oproti tomu UDP se snaží být co nejjednodušší. Pokud bych použil analogii školáčka, tak zatímco se TCP snaží data dovést za ručičku až do cíle, UDP je vyhodí ze dveří a doufá, že se tam nějak dostanou sama. Asi nechápete, kdo by něco takového používal. UDP je ale skvělé pro audio/video komunikaci nebo multiplayer, kde je potřeba rychlost a aktuálnost. Nikdo by asi nechtěl čekat na ztracený paket se zastaralými daty. Navíc je protokol díky jednoduché hlavičce a žádné komunikaci s protistranou velice rychlý.

Vím, že tento článek nebyl tak dlouhý jako předchozí, ale oproti ostatním vrstvám je tato nejméně obsáhlá. To ale na její důležitosti nic neubírá. Některé věci, jako třeba zahajování TCP komunikace pomocí kontrolních bitů a sekvenčních čísel, jsem tu raději kvůli komplexnosti ani nezmínil. Pokud by vás ovšem zajímaly, máte možnost se letos opět přihlásit do Cisco síťové akademie a získat tak kromě spousty užitečných znalostí i CCNA1 certifikaci. A nenechte si ujít příští díl této rubriky, podíváme se totiž na zoubek těm nejpoužívanějším aplikačním protokolům.

 - Jan Dlabaja, 3L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.

Jindřich Lakomý – Mubea

Co jste na naší škole studoval?

Na této škole jsem začal studovat v roce 2002, po druhém ročníku jsem byl přeřazen do skupiny automatizace. Tenkrát se psaly tzv. rozdělovací testy na telekomunikaci, sdělovací techniku a automatizaci a já byl právě v té automatizaci.

Šel jste po střední škole někam dál?

Šel jsem na Brněnskou vysokou školu, ačkoliv o mě měla zájem zlínská i ostravská škola. Tuto školu jsem nedodělal, dodnes jsem z toho zklamaný, z finančních a jiných důvodů. Sázím Sportku a pokud bych vyhrál, určitě bych šel dostudovat vysokou školu.

Na jaké pozici ve firmě pracujete?

Jsem na pozici elektrotechnik – specialista údržby. Dostal jsem relativně svobodu a možnost vlastními návrhy přispívat k udržení či zvýšení kapacity výrobních linek. Přijímací pohovory v této firmě jsou vždy na několik kol, já jsem byl přijat hned v tom prvním díky znalostem radiotechniky a automatizační techniky jak ze školy, tak z vlastní praxe.

Je zaměstnání ve vaší firmě stabilní? Jak se na jeho stabilitě projevil koronavirus a válka na Ukrajině?

Já jsem ve firmě již 15 let, takže já jsem zažil i finanční krizi. Ta byla problematická, troufnu si říci, více, než Covid-19 a válka na Ukrajině, protože firmy opravdu neměly peníze. Firma se snažila podržet všechny zaměstnance, aby byli schopni splácet hypotéky a nějak normálně fungovat. Firma investovala nemalé prostředky do toho, aby se udržela v chodu a i při zprovoznění toho trhu byla pořád konkurenceschopná. Vždy jsme z toho vyšli jako vítězové, jak v krizi, v době covidu, tak teď během války, protože ta konkurence se zmenšila a my jsme vždy po obnovení toho trhu nasadili takové tempo, že jsme neměli problém s výrobou, s dodávkami, bylo to hlavně o managementu firmy, ale v neposlední řadě o trpělivosti zaměstnanců. Když třeba byla omezena výroba, byli týden doma, měli snížený plat, což se ale později vykompenzovalo, když už byl trh opět stabilizovaný a peníze se vrátily.

Mluvil jste o tom, že jste nemohl dokončit školu. Máte v plánu si doplňovat vzdělání?

Pokud by to bylo na mně, šel bych klidně i učit, ale rád bych se dovzdělal v oboru automatizace. Technik, který pracuje, postupně získá nějaké znalosti a zkušenosti, ale není to nějaký obecný, ucelený a ovládnutý soubor znalostí. Pro mě by bylo dobré tu školu dostudovat z toho důvodu, abych si ucelil znalosti a mohl je někomu předávat, abych někoho něco neučil chybně. Na mém ohodnocení nebo pozici ve firmě by ten titul asi mnoho nezměnil, ale líbilo by se mi to na vizitce.

Říkal jste si někdy během těch 15 let, co pracujete, že byste to šel dělat sám za sebe?

Mám kolem sebe dost lidí, kteří pracují na sebe, a vím, že není jednoduché mít pod sebou lidi. Já se radši zabývám pouze tou technikou, prováděním konkrétních prací a ne managementem okolo toho všeho. Jsem technik a ostatní záležitosti radši přenechám někomu jinému. Jsem raději zaměstnaný, protože se můžu soustředit pouze na tu techniku.

Na Indeed jsou recenze vaší firmy od zaměstnanců. Někteří firmu chválí, ale jsou tam i stížnosti na špatné pracovní prostředí, fyzické přetěžování a zhoršení zdravotního stavu. Co byste k tomu řekl, co byste vyvrátil, co je naopak pravda?

Jelikož firma Mubea má v Prostějově 6 výrobních hal, stále vznikají nové a přicházejí noví zaměstnanci, je více než pravděpodobné, že se vyskytnou nějaké konflikty mezi zaměstnanci. Ta práce je těžká, ale je zvládnutelná. Já jako technik nemám problém, když nejsou lidi, jít klidně na noční směnu a 12 hodin fyzicky pracovat, protože poznám to prostředí, poznám tu práci a jsem pak schopen to zařízení optimalizovat. Práce je i není těžká, každý den je to jiné, ale nemyslím si, že by byla nezvládnutelná. Je nutné si uvědomit, že zaměstnanci chodí na denní a noční 12h směny, takže jsou každý druhý víkend v práci. Na druhou stranu jsou za to ohodnoceni a znám spoustu lidí, kteří v tomto režimu pracují, dokonce k tomu občas i pracují a přivydělávají si někde navíc, takže jsou spíše rádi, že jsou v tomto režimu. U lidí, co naši firmu opustí, to hodnocení zpravidla nebude kladné, naopak lidi, co ve firmě zůstávají, se obvykle takhle na internetu nevyjadřují. My v Prostějově máme přes 1500 zaměstnanců a není možné, aby všichni byli spokojení.

Nedávno firma oslavila výročí 100 let působení. Jak zaměstnanci toto výročí pocítili?

Firma Mubea si zakládá na titulu rodinná firma a snaží se tak přistupovat i k zaměstnancům. V Prostějově jsme oslavili 20 let, blíží se 25 let a vždy je prioritou firmy, aby se udělala co největší oslava pro zaměstnance a jejich rodiny, děti, příbuzné, kde je zadarmo pití, jídlo, atrakce pro děti, nějaká prohlídka výrobního zařízení firmy a samozřejmě v rámci možností jsou vypláceny nějaké prémie. Ty v poslední době byly hlavně v souvislosti s covidem nebo teď s energetickou krizí. Firma dostala i nějaké dotace na podporu zaměstnanců, aby zvládali platby za energie.

Jaké máte ve firmě zastoupení mužů a žen?

Já bych řekl, že je to v současné době tak nějak půl na půl. I na pozice, které dříve byly spíše mužské, se dostávají ženy, například seřizování strojů.

Máte ve firmě pozice, které využijí například matky samoživitelky nebo lidé, kteří chtějí práci na částečný úvazek?

Máme dokonce speciální smlouvy s těmito lidmi, ale ono je těžké zaměstnat tyto lidi v těžkém provozu, takže my, tuším, dáváme nějaké sponzorské dary nějakým agenturám nebo organizacím, které je pak rozdávají těm potřebným lidem. Fungují i nějaké sbírky, například po tornádu na jižní Moravě nebo teď v souvislosti s Ukrajinou. Je možné jednorázově přispět nebo pravidelně si nechávat strhnout z výplaty na tuto podporu. Firma vždy byla ochotná dát nějaké peníze na podporu lidí zasažených živelnými pohromami, které se například staly v místě, kde máme pobočku.

Je v rámci firmy možnost vycestovat a pracovat v některé ze zahraničních poboček?

Možnost samozřejmě je, ideálně se přestěhovat s rodinou. Můj kamarád, který studoval vysokou školu ve Zlíně a dělal procesního inženýra, byl do toho tak zapálený, že šel dělat vedoucího poboček v Indii. Zařídili mu možnost přestěhování svých věcí, služební automobil a byt v místě. Je zde samozřejmě možnost Německa, jak my pomáháme v Německu, tak němečtí kolegové pomáhají nám v Prostějově. Například zaškolování je dobré vždy provádět v zahraničí, kde například funguje nějaký stroj, aby transfer té technologie byl co nejjednodušší od zprovoznění do plné výroby.

Je pro vás konkurencí firma Hella (nově Forvia Hella)?

Hella je spíše čistě elektrotechnická firma, my jsme více high-tech kovárna, čili je to pokročilé řemeslo, taková spíše špinavá práce. V oblasti montáží už je to samozřejmě čistější, lepší. My ale nevyrábíme jenom pružiny a stabilizátory, my po celém světě vyrábíme řadu věcí jako jsou elektrokola, karbonové díly pro McLaren, Ferrari, sportovní vozy, tím pádem Mubea je spojována s mnoha technologiemi. Samozřejmě všechny nejsou stejné jako v Helle, máme i zaměstnance, kteří přišli z Helly k nám, například ve vyšším managementu, já jsem naopak učil programovat jednoho studenta, který potom nastartoval kariéru v Helle. Když mám pod sebou nějaké studenty, nepočítám s tím, že půjdou pracovat k nám, spíše předávám to know-how a nevadí mi, když pak půjdou pracovat do Helly. Hella je spíš na jemnou elektroniku, vyrábí světlomety, které jsou vidět, takže musí být pěkné na pohled, zatímco pružiny od nás oceníte až po průjezdu D1.

Mubea nabízí stipendium pro studenty středních a vysokých škol do výše až 4 000 Kč a nabízí také odpovídající pozici. Využil jste toho?

Já jsem to nevyužil, protože tenkrát to nebylo. Kdyby tyto akce byly, určitě bych je využil a tu vysokou školu bych dodělal. Nicméně studenti, které mám teď pod sebou, se snaží toto stipendium využít a mají tak ke studiu příspěvek, takže mají pak větší klid na studium a nemusí řešit nějaké brigády. Spíše je to o celkové pohodě studenta. Pokud se studenty řeším nějakou bakalářskou nebo diplomovou práci, snažím se to postavit tak, aby to pro ně bylo co nejjednodušší. Nemusí vytvořit nějakou zásadní věc, na kterou se čeká, ale vyrobí nějaký díl, který ve škole ohodnotí kladně a on získá nějakou praxi.

Šel byste učit, kdybyste měl tu možnost?

Samozřejmě. Elektrotechnikou žiji a automatizace je pro mě v podstatě splněný sen. Já mám práci, kterou žiji i doma, pracuji v dobré firmě, která se za mě zaručila, takže bych mohl pracovat i kdybych skončil na vozíku. Učit a předávat zkušenosti z praxe by mě určitě bavilo. Problémem je čas ve firmě, kdy není možné, abych odcházel od rozpracovaných projektů a firma by mě pro takové akce musela uvolňovat.

Doporučil byste tuto školu ostatním? Dal byste sem případně studovat vaše děti?

Tuto školu doporučuji všude, nejen svým dětem. Moji synové mají samozřejmě podporu v oboru, ale nechci je do toho nutit. Sami se rozhodnou, co je pro ně správné. Nás v ročníku končilo 90 absolventů, z čehož pouze deset mělo opravdu zájem o tento obor. A ti, kteří sem byli dotlačeni, pouze zabírali místa těm, které by to opravdu zajímalo. Toto bych se svými dětmi zažít nechtěl. Vedu je k tomu, ale ať si sami určí, co chtějí dělat. Každopádně pokud budou chtít střední školu v oboru, tak určitě sem.

Jak jsou ve vaší firmě důležité jazyky?

Když jsem opouštěl tuto školu, říkal jsem si, že v životě nebudu programovat a nechci mít nic společného s němčinou. Teď dělám programátora v německé firmě a je to asi to nejlepší, co se mi stalo, protože ačkoliv němčina mnou byla opovrhovaná, měl jsem ji od základní školy, tak jsem si našel v Německu výborné přátele, techniky, se kterými jsem v kontaktu. Samozřejmě jsem musel dostudovat angličtinu, protože v naší firmě je dobře umět německy i anglicky, protože když máme například nějakou konferenci, jsou tam lidi z různých poboček a všichni neumí německy. Je tedy dobré plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého i v případě, že si například nemůžu vzpomenout na nějaký technický výraz v angličtině, vypomohu si němčinou. Oba jazyky lze takto kombinovat.

Zapojil jste se do nějakých mimoškolních aktivit, které vám pomohly dostat se na současnou pozici?

V Prostějově byl dům mládeže, který zajišťoval elektrotechnický kroužek. Zároveň se tam pořádaly různé soutěže, kde se kladl důraz na teorii, ale hlavně na praxi. Já jsem na ty soutěže rád jezdil, protože jsem už od šesti let rád něco vyráběl, pájel a pracoval s plošnými spoji. Velkou motivací bylo, když jsem v roce 2001 skončil na 4. místě v celostátním kole, kde jsem měl možnost změřit síly s těmi nejlepšími. Rád jsem také opravoval různá zařízení a chtěl jsem tehdy daný kroužek vést, bohužel problémem byl čas. Není až tak důležité navštěvovat mimoškolní aktivity, důležité je třeba i doma něco dělat, věnovat tomu čas. Tato škola měla navíc takové zázemí, že nebylo potřeba navštěvovat mimoškolní aktivity, stačilo navštěvovat samotnou školu. Jinak důležitou roli v podpoře studenta hrají rodiče. Ti mají mnohem větší vliv než škola.

 Tímto naše redakce děkuje Jindřichu Lakomému. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 2 - Na hranicích - pokračování

Simona přerušil štěkot kulometu. Tři pěšáci se sesypali na zem. Rychle se ohlédl. Zpoza sutin vyjel tank, masivní pancéřované vozidlo. Z hranaté věže vyčnívalo dlouhé dělo a těžký kulomet, za kterým seděl voják. Přes vozidlo bylo přehozené šedočerné zablácené maskování. Pásy si přes bojiště razily cestu k nim. Devastátor vydal jasné rozkazy.
„Zlikvidujte je všechny.“
Pistolí zastřelil jednoho ze zajatců a velitele popadnul za krk. Než Simon stihl zakročit, využíval ho Devastátor jako živý štít. Několik pěšáků padlo při první střelbě Simonova oddílu. Jeden z dronů zapnul zařízení na zápěstí, v tu chvíli všichni vojáci upadli do bláta, jako by byli paralyzováni. Ostatní pěšáci začali plnit rozkazy. Bojiště znovu ovládly výstřely. Simon stihl zastřelit dva pěšáky a poté ho napadl jeden šavlí. Útok vykryl předloketním chráničem. Cítil, že ho vykryl jen částečně, ale bylo to to nejlepší, co mohl v ten moment udělat. Udeřil drona puškou a vytáhl od pasu nůž. Dron znovu zaútočil. Čepel se několikrát zableskla. Simon zjistil, že útok nějakým způsobem znovu odrazil. Všechny rány byly tak rychlé, že ani nevěděl, co vlastně udělal. Využil však tohoto okamžiku a nožem bodnul dronovi pod helmici. Vytrhl nůž přesně ve chvíli, kdy na něj zaútočil další. Uskočil dozadu. Dron vykročil vpřed a udělal další smrtící piruetu. Pokusil se ji vykrýt puškou, ale útok byl tak silný, že mu ji vyrazil z ruky. Druhou rukou zasekl dronovi nůž zboku do krku. Celá váha robota se na něj svalila. Opřel se a padající tělo odklonil bokem. Když uviděl, že nemá dalšího nepřítele, popadl svou pušku a rozhlédnul se, kde je Devastátor. Zahlédl, jak ustupuje ještě se dvěma jeho strážci zákopem a nadporučíka má jako živý štít. V druhé ruce svíral pistol a velice přesně střílel. Jeho střelba si vyžádala už druhého mrtvého. Jeden byl ze Simonova oddílu. Tank vystřelil. Náboj dopadl. Dva drony rozsekaly šrapnely. Bláto a suť se vznesly do vzduchu. Jeden z dronů odjistil granát a vrhl jej na tank. Střepy se od tanku neškodně odrážely, některé se zasekly do pancíře, ale to bylo vše, co dron způsobil. Kulomet mu zato uštědřil smrtící spršku. Zbytek dronů si v zápalu boje ani neuvědomil, že jejich vůdce je na ústupu. Nebo snad ano a získávali mu čas? Simon si chtěl Devastátora podat osobně, nesměl mu utéci. Přiblížil se a ukryl za zeď zákopu. Vykoukl zpoza rohu, ale okamžitá střelba pistole ho ujistila, že nechce být Devastátorovou další obětí. Přes bitevní vřavu na něj zařval Henry.
„Simone, jdu s tebou.“
„Dobře, kryj mě.“
Henry si opřel zraněnou ruku o barikádu a vypálil z pušky, aby na sebe Devastátora upozornil. Byl to útok, který byl schválně směřován mimo. Pozornost Devastátora však získal. Simon se vyklonil zpoza rohu a sestřelil jednoho z Devastátorových strážců. Na jejich velitele zatím útočit nemůže, je zde riziko, že trefí nadporučíka. Druhý strážce se rozběhl vpřed, aby Devastátorovi získal čas. Simon namířil pušku do východu. Dron vyběhl. Černá čepel šavle se blýskala ve vzduchu. Proti křížové palbě obou mužů však nezmůžete se šavlí nic. Kulky se do něj zakously z obou stran. Svalil se do bahna, kde z něj vyšlehlo několik jisker. Simon vykoukl do prostoru. Devastátor tam nebyl, musel zmizet v zatáčející se chodbě. Nesměl jim uprchnout.
„Henry, za mnou!“
Vběhli do chodby. Při jejich krocích se ozývalo čvachtání bláta. Hlavně pušek směřovaly k zatáčce zákopu. U zatáčky zastavili. Henry vykoukl. Přikývnul, že je vzduch čistý. Běželi dál. Tato cesta směřovala do střílny. Vstoupili do velké nahrubo opracované místnosti. Celá část zákopu byla pod šedou maskovací plachtou. Uprostřed bylo několik beden s municí a řada děl RD-B25. Všichni vojáci, kteří obsluhovali toto zařízení, leželi na zemi v krví zbarveném bahně. Henry zajistil přístupovou cestu. Simon zkontroloval mrtvé vojáky. Jejich těla byla pokryta bodnými zraněními. Podle krve smísené s bahnem usuzoval, že byli zabiti při začátku útoku. Ze zadní části komplexu se ozvalo zasténání.
„Je tu někdo?“
Simon vstoupil do skladu hnízda. Na zemi ležel nadporučík, kterého Devastátor držel jako zajatce. Probíral se k vědomí, podlitina na spánku dávala tušit, co se před chvílí stalo. Pomohl mu vstát. Nadporučík rychle ukázal směrem na bojiště. Simon se otočil.
Jedno z pásových vozidel se dalo do pohybu. Začalo se otáčet.
„Pokusil jsem se ho zastavit, když začal utíkat k tomu transportéru,“ ukazoval velitel stanoviště rozechvělou rukou.
Simon se rozběhl k nejbližší B25. Zkontroloval, jestli je nabitá, raketa naštěstí byla vložena. Sedl na křeslo operátora střelby. Přepnul obrazovku na základní režim, umístil zaměřovač na rozjíždějící se cíl a stiskl spoušť. K jeho nelibosti se na obrazovce rozzářil nápis: blokovaná trajektorie, šance na zásah 15%.
Spustil přeměřování, ale počítač zahlásil Error – generátor neodpovídá. „Henry, pojď mi pomoct, potřebuju to dělo otočit a generátor je v háji...“
Henry doběhl k dělu. Oběma rukama chytil zablácenou kliku. Začal jí otáčet. Bylo vidět, že je to namáhavé, byl opřen o zem a měl napnuté svaly.
„Sakra, takhle to snad dělaj jen pračlověci,“ sípal přitom.
Dělo se začalo neochotně otáčet. Nadporučík přispěchal na pomoc. Stoupnul si k dalekohledu a zaměřil vozidlo.
„Ještě o pět stupňů vpravo,“ informoval.
Simon nevěděl, jestli to dokáže. Tohle přece jenom nebyla ta zbraň, kterou používal běžně při každé obraně. Nebyl to raketomet P12, se kterým už vyřídil několik plechových strojů. Byla to B25. Seděl za ní jen jednou při cvičení. Přiblížil si cíl, na obrazovce se mu povedlo vyvolat výpočty počítače s pravděpodobností zásahu. Druhou ruku dal na spoušť. Vozidlo teď k nim bylo otočeno zády. Vzdalovalo se. Před výstřelem se pomodlil, aby ten plechovej parchant uvnitř zdechnul. Zmáčkl tlustě oranžově ohraničenou spoušť. Šlo to ztuha. Pak se kanón rozvibroval. Ozval se zážeh a raketa vyletěla do vzduchu. Napjatě sledoval obrazovku. Raketa dopadla na cíl. Výbuch pohltil vozidlo. Tlaková vlna zvířila prach okolo.
„Cíl zasažen,“ zajásal Simon.
Rozvířená suť se začala usazovat. Na místě vozidla zůstal zčernalý vrak. Jeho vrchní část pancíře byla rozervaná na kusy. Kouřilo se z něj jako z hořící skládky pneumatik. Simon se opřel o křeslo a vydechl. Vyšlo to. Byl unaven a všechno ho bolelo. Několik lidí, které znal, tu teď už nebylo. Další útok může následovat už dnes večer. Útoky Temného řádu jsou nevyzpytatelné a neberou při nich zajatce. Jejich útoky mají jen jeden úkol, prolomit zeď. Nadporučík došel ke křeslu.
„Musíme se vrátit na stanoviště F a zjistit, jak jsou na tom. A vůbec, měli bychom se ujistit, jak proti přepadu obstál zbytek obrany. Spojíme se s ostatními stanovišti.“
Všichni tři se začali vracet zpět. Vzduch kolem byl plný pachu střelného prachu a krve. Z dálky přicházela černá mlha, kterou doprovázelo hučení větru. Obloha potemněla. Dnešek bude ještě hodně dlouhý a náročný, pomyslel si Simon.

 - Jan Balošák

Pranostiky na září

• Bouřka v září – sníh v prosinci.
• Co srpen nedovařil, září nedosmaží.
• Divoké husy svačinu odnášejí a zimu přinášejí.
• Babí léto – léto na odchodě.
• Bouřky v druhé polovině září přinášejí mnoho větrů.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V úvodníku loňského čísla Elektronky jsem kromě jiného nabádal naše žáky k tomu, aby v cílové rovince školního roku, tedy v měsíci červnu, nepolevili, a naopak udělali vše pro to, aby byli ve všech předmětech klasifikováni a v žádné z rozvrhových disciplín nedosáhlo jejich hodnocení pěti bodů. Odměnou pak měly být ničím nerušené, naplno prožité dvouměsíční prázdniny, nenarušované hrozbou srpnového reparátu. Protože naši školu navštěvují žáci inteligentní, jistě si vzali loňské poučení k srdci, a proto se již k této problematice nebudu vracet.

Nepochybně již všichni spřádáte plány, jak blížící se prázdniny prožijete, abyste pak na ně třeba i s odstupem let mohli vzpomínat jako na ty když ne výjimečné, tak alespoň intenzivně prožité. Mnozí z vás věnují určitou část prázdnin nějaké brigádnické práci, aby pak ve zbývajícím čase volna mohli vydělané penízky investovat do zážitků a mohli své prázdniny považovat za opravdu smysluplně strávené.

Ne všichni jsou svým založením povahy dobrodružné - co už je pro někoho adrenalin, může být jiným považováno za nudu. Prostě se každý z vás pustí do toho, na co stačí. Hlavní je, aby vám všechno, čeho budete účastni, přinášelo radost a načerpali jste díky těmto prožitkům onu kýženou energii a chuť do další každodenní práce, která se bohužel ihned po prázdninách nevyhnutelně dostaví.

Z podstaty svého povolání mám tendenci zprostředkovávat vám informace, které možná většina z vás může někdy považovat za zbytečné, protože jejich obsah je natolik známý, že snad ani nemá smysl jej zveřejňovat. Přesto si v této chvíli neodpustím vám něco, co je vám dozajista známo, alespoň připomenout. A o co tedy jde?

Nejcennější, co každý z nás v životě máme, je naše zdraví. Proto při všem, co budete o prázdninách podnikat, myslete na jeho zachování. Během prázdnin se naše aktivity rozvinou někdy do nebývalé šíře, mnohdy se odvážíme zkusit i něco, s čím doposud nemáme žádné zkušenosti. O to více musíme být ve střehu, abychom z každého zážitku vyvázli živí a zdraví. Úrazy se totiž dějí během zlomku vteřiny, ale jejich léčení může trvat měsíce i roky, nemluvě o úrazech s trvalými následky. Opatrnost a uvážlivost jsou tedy více než na místě.

Aby vzpomínky na prožitá dobrodružství letošních prázdnin byly veskrze pozitivní - to vám všem přeje celá redakce Online Elektronky.

 -jo-

Zápisky z Anglie

Je to tu. Bílé břehy doverské. Půvab, na který nelze zapomenout. Je před námi však stále dlouhá cesta předtím, než spatříme kosmopolitní metropoli. Slyšíme oznámení. Trajekt se chystá zakotvit v Anglii. Zpátky tedy do autobusu.

Výjezd z lodi byl hladký, bezproblémový. Představa krásného rána je však pryč, na nebi jsou jen a jen mraky. Můžeme to ale vzíti z té lepší stránky, z té objevitelské, dá se říci. Zažili jsme totiž to pravé anglické počasí. Nicméně to naši výpravu nikterak neohrožuje a pokračujeme ven z přístavu. Výhled na moře z kopce nad přístavem Dover je k nezaplacení. Tím více, když všude kolem je nádherná anglická příroda plná zeleně.

Cesta vede do vnitrozemí Velké Británie do města Londýnského. Poblíž čtyřproudových dálnic, po kterých vede náš směr, vidíme půvabné anglické vesničky. Jejich architektura je něco úplně jiného než u nás, v domovině české. Pálené červené cihly dodávají jakousi útulnost v jejich okolí. V dáli už se ale začíná rýsovat Londýn, srdce Spojeného království.

Parkujeme na docela nezajímavém parkovišti poblíž mohutné řeky Temže. Už ale neotálíme a vydáváme se vstříc londýnskému metru. Zdá se býti odlišné od našeho, tedy pražského. Jen nástupiště a celé prostory zastávky North Greenwich Central byly velké asi jako Hlavní vlakové nádraží v Olomouci. Metra jezdí v jakési tubě - ne nadarmo se metru v anglickém jazyce přezdívá „tube“.

Green Park. Naše konečná zastávka. Vystupujeme poblíž Buckinghamského paláce - sídla královské rodiny. Všude jsou vyvěšeny britské vlajky tzv. „union jacky“, pravděpodobně zanechané z korunovace nynějšího krále Karla III. Po několika málo vyfocených záběrech se vydáváme hlouběji do londýnského nitra.

Viděli jsme zde nespočet krásných monumentů - od Big Benu s Westminsterským opatstvím, přes budovu New Scotland Yardu až po Trafalgarské náměstí. Zde jsme na nějakou tu dobu zastavili a přitom se mohli jít pokochat nádhernými obrazy do Národní galerie, nebo se po náročném dopoledni naobědvat. Když se znovu setkáváme, vyrážíme do uliček čínské čtvrti. Při příležitosti i tady objevit, co všechno se na tomto místě nachází, narážím na jednoho pána. Zeptal jsem se, samozřejmě anglicky, zda si mohu přisednout. Odpověděl mi kladně, s nepřeslechnutelným britským přízvukem. Po pár sekundách ale naopak on pokládá otázku, zde jsem Američan. To vyvolalo mezi námi diskuzi, ve které jsme se dostali až ke stávce zaměstnanců železnic. Pán ovšem nepřijel do Londýna stávkovat, nýbrž podívat se na zápas svého oblíbeného týmu - Manchester City. Nyní se naše výprava již bohužel musí pohnout a já i se svými spolužáky jsme nuceni se s pánem rozloučit. Jen mě mrzí, že jsem se ho nestačil zeptat na jeho jméno.

Po krásném dni plných zážitků ale přichází bod, kdy se máme setkat se „svými“ rodinami. Na nás připadla paní Louise, která již od samého začátku působí velice mile. Jedeme jejím autem, po části Londýna jménem Bexley. Přejíždíme dům za domem a já již netrpělivě vyčkávám, kde nakonec zastavíme. A je to. Konečně jsme zastavili. Vykládáme svá zavazadla z posledních sil a jdeme se ubytovat. Menší dům, vypadající zvenčí jako většina domů okolních, je ale velice útulný. Pravda, musíme se do jednoho pokoje vejít čtyři, to ale zase takový problém není. Ach ano. Paní Louise nás volá na večeři. Výborné těstoviny. Lepší jsem snad nikdy nejedl. A ta limonáda. No zkrátka nebylo si na co stěžovat. Po těžkém dni ale všichni spěcháme se umýt a padáme únavou do našich postelí.

Druhý den v Anglii vyrážíme po vydatné snídani k jižnímu pobřeží. Po cestě se zastavujeme u jakési kresby obrovského muže. Mírně bych řekl pozoruhodné. Pokračujeme ale dále k útesům. Jejich velkolepost mi bere dech. Na tomto místě je cítit nepopsatelný klid, i přesto, že vítr nezná hranic. To ovšem nezabraňuje výhledu na moře s Lamanšským průlivem. Máme možnost se podívat i na pláž pod útesy. Šumějící moře bijící o břehy Anglie navíc umocňuje celý pocit onoho zmíněného klidu.

Brighton. Krásné přímořské letovisko, kde máme zatím nejdelší rozchod. Vidíme architektonicky krásný Královský pavilon a uličky brightonské. Narážíme se spolužáky na butik, kde celý jeho vnitřek působí nádherným retro stylem. Největší zážitek ovšem dostáváme z pláže, na které si mnoho z nás koupilo tradiční anglický pokrm „fish and chips“. Po chvíli sezení pod slunečníkem jsme se spolužákem zřeli fotbalové utkání v televizi. Je to ono utkání Manchester City, o kterém mi povídal neznámý pán z londýnské Čínské čtvrti. Nicméně, nám již ubíhá čas a my se chceme ještě podívat na malebné molo. Samotné molo lemují různé obchůdky se suvenýry, ale opět i zde se kocháme dalekosáhlým výhledem na moře. To je však poslední, co za tento den stíháme, a naše kroky směřují do autobusu, kterým se navracíme zpět k našim rodinám. Jídlo opět podle zkušeností z prvního večera nemělo chybu, i když to byla jen obyčejná domácí pizza, znovu s limonádou.

Začíná nový den. Tento den se máme podívat do jednoho z největších center vzdělání britských ostrovů - Cambridge.

Ze začátku se mi město nezdá nijak zajímavé, ale když se slunce nad obzorem dostává čím dál tím výše a my čím dál tím blíže historickému centu Cambridge, celé to tu nějak ožívá. Už to vidím. Historické budovy na každém rohu, různé hospůdky a hromada studentů. Toto je pravá Cambridge. Vhod přichází rozchod, kdy máme možnost podívat se do mnoha obchůdků a zastavit se u stánků. Posléze si nás převezme paní průvodkyně, která nám povídá o všemožných zajímavostech z města - od baru, kam chodili příslušníci RAF, až po King’s College, kde studoval například Alan Turing. Uprostřed Cambridge se však tyčí kostel Great St. Mary’s a několik z nás si nenechá ujít příležitost podívat se na jeho vrchol. Po 123 schodech jsme na vyhlídce, kde přímo před očima můžeme vidět celou Cambridge jako na dlani. Kuriózní věc, co se udála během našeho pobytu zde v univerzitním městě, je, že student mé třídy si vypůjčil od pouličního hudebníka kytaru a začal hrát a zpívat písničky. Jak naše škola, tak i ostatní kolemjdoucí se shromáždili a poslechli si jej, a dokonce se k němu pár studentů od nás přidalo.

Prohlídku Cambridge ukončujeme na skromném bulváru pro pěší. Výběr obchodů je zde opravdu široký, a tak nikdo neotálí a alespoň do jednoho se zaskočí podívat. Po cestě zpět k našim hostitelům ale podnikáme jednu malou zastávku ve městečku Saffron Walden. Mohutný kostel a krásné zahrady podtrhují tento den. Snad jen přejezd přes obrovský most nad Temží u Londýna zbývá v tento den zmínit. Málem bych ale zapomněl. Naši poslední večeři si rovněž pochvaluji, i přesto, že mexický pokrm, už si nepamatuji jeho název, byl mírně pálivý a mým spolubydlícím nebyl tolik pochuti. A před námi je tedy poslední noc.

Nadcházející ráno jsme, jako ostatně každé ráno, se zpožděním protáhnutým o čas strávený balením přijeli opět poslední. Před autobusem se loučíme s paní Louise a... No zkrátka nemám ani moc chuť nastupovat do toho autobusu, když vím, že právě tento mě odveze pryč z této země, kterou jsem si i za tak krátký čas oblíbil. Dnes je však před námi ještě kousek Londýna, a tak alespoň ještě na chvíli mohu zapomenout na konečný odjezd.

Dostáváme se kolem londýnského Toweru na Tower Bridge. Odtud naše výprava směřuje do City - části města poseté výškovými budovami plnými kanceláří. To je však vše. Kromě výhledu na město z jedné z nich zde toho není moc ke zhlédnutí. Odsud se vracíme zpět k Toweru, nyní již více zblízka. Spatřili jsme krátce i jednoho ze strážců Toweru – tzv. „beefeatera“.

Nyní přichází jeden z posledních rozchodů. Připutovali jsme ke katedrále sv. Pavla. I na tomto místě je nespočet obchodů a restaurací, kde na pár okamžiků ulevíme svým nohám. Ale odpočinek netrvá dlouho a my se pomalu přibližujeme naší finální destinaci. Od repliky Shakespearova divadla The Globe, vyrážíme lodí do Greenwiche. Hned po vystoupení nás uvítává plachetnice vystavená jen pár desítek metrů od břehu řeky Temže. Samotná plachetnice pochází z dob britského impéria a byla využívána pro přepravu čaje. Poté nám je udělen rozchod. Suvenýry jsou zde vidět na každém kroku, a tak je čas nákupů. To ale nechme být, jelikož máme příležitost se podívat do Národního muzea námořnictví. Úchvatné expozice mě v tomto muzeu drží, i přes ubývající čas.

Teď se ale vydáváme na nejznámější místo v Greenwichi - ke hvězdárně. Krátký, avšak strmý výstup na kopec hvězdárny nám zabral jen pár minut a za odměnu si můžeme v obklopujícím parku na chvíli sednout a užít si jeden z nejlepších výhledů tohoto výletu. Podobně jako v Cambridgi máme i zde celý Londýn jako na dlani. Tímto místem však prochází nultý poledník a byla by tak škoda neudělat si s ním fotku. Jako třešničku na dortu ale celou výpravu zakončujeme společnou fotkou účastníků z mé, potažmo naší třídy.

Před námi je tedy už jen cesta zpět domů. Nyní přichází moment, který bych nejraději neprožil. Musím Anglii, prozatím, opustit. V doverském přístavu na nás již čeká trajekt a my, vyčerpání, zato plní zážitků, nastupujeme na jeho palubu. Slova mi na těchto řádcích už nějak sama nenaskakují. Nejraději bych psal o dalším dni. Ale i tak, to, co jsem poznal a viděl zde v zemi anglické, je zážitek, který si budu navždy pamatovat. Ten pocit volnosti a klidu na vršcích bílých útesů, krásná architektura, ale i lidi, které jsem stačil poznat… Na to nezapomenu. Doufám tedy, že se sem někdy v budoucnu vrátím a ukončuji tento článek ničím jiným než - See you later, England!

Pozn.: Omlouvám se čtenářům, že nevyšlo v tomto čísle pokračování článku „Perly kosmického inženýrství aneb…“. Z časových důvodů nebylo možné článek dokončit, a tak vydání druhé části odkládám na začátek příštího roku. Děkuji za pochopení.

 - Ondřej Langer

IT doupě

Jak funguje Internet – IP adresy

Vítejte u posledního letošního dílu Vaší jistě velmi oblíbené rubriky. V minulém díle jsem Vám ukazoval technologii Ethernet, díky které se mohou dorozumívat počítače na jedné síti. Co když ale chcete něco poslat do světa? Na to už Vám MAC adresa stačit nebude. Naštěstí existují IP adresy, kterou má téměř (k tomu se ještě dostanu) každý počítač unikátní. A právě na ty se dneska podíváme.

Existují dvě verze IP adres – v4 a v6. IPv4 byla první a zná ji snad každý, jako příklad uvádím 192.168.0.1/24, pravděpodobně adresu Vašeho routeru. Číslo za lomítkem značí masku podsítě, která určuje, kolik bitů v IP adrese připadne síti a kolik hostovi. V tomto případě by měla síť 24 bitů a její adresa by byla 192.168.0.0, přičemž posledních 8 bitů (.1) by byla IP adresa hosta (do takové sítě by se vešlo až 254 zařízení). Pokud je to moc, můžete si pomocí masky počet bitů pro síť zvětšit a mít tak síť pro 62 nebo třeba 14 zařízení, čímž zároveň vzroste počet individuálních podsítí, které můžete používat.

Pokud byste ale chtěli síť naopak zvětšit, už by to mohl být problém. IPv4 adresy jsou sice díky své velikosti dobře zapamatovatelné, ale mají jen 4 miliardy kombinací. Nejen, že je na světě více lidí než adres, ale často má člověk víc než jedno zařízení připojené k internetu. To se snaží protokol zachránit tzv. soukromými adresami, které nejsou unikátní a abyste s nimi mohli používat internet, musíte před výstupem do něj použít překladač adres (NAT) s jednou jedinou globální IP adresou. Ten dá do požadavku místo vaší soukromé adresy svoji a server si tak myslí, že komunikuje s jedním hostem a přitom jich právě může obsluhovat stovky. To sice vyčerpání adres zpomalilo, ale značně to ztížilo věci jako hosting nebo přímou komunikaci mezi dvěma počítači. I přesto adresy nakonec došly...

Naštěstí se s tímto problémem počítalo a vznikla IPv6, která má rovnou 128 bitů, čili 1020 adres pro každé zrnko písku na Zemi. Než nám dojdou, zřejmě to nějakou dobu bude trvat. Zapisují se v šestnáctkové soustavě a mohou vypadat například takhle: 2001:db8::1/32, kde se za každou dvojtečkou vynechávají počáteční nuly a dvojitá dvojtečka značí řadu nul (původní adresa by vypadala 2001:0db8:0000:0000:0000:0000:0000:0001/32).

Zatímco IPv6 adresami můžete plýtvat, jak chcete, s IPv4 musíte šetřit. Dám Vám modelový příklad: Máte přidělenou adresu 192.168.0.0/24 a chcete z ní vytvořit 3 podsítě, které budou obsahovat 15, 14 a 30 zařízení. První síť musí logicky začínat 192.168.0.0 a její maska může být /25 - /30 (31 a 32 nemají místo pro žádné hosty). Podle vzorečku 232-x-2, kde x je maska, můžeme zjistit, kolik zařízení se do sítě s danou maskou vejde. Pokud jich potřebujeme 15, pak nejmenší možná je /27 (až 30 hostů). Podle dalšího vzorečku 256/2x-y, kde x je maska (27) a y je původní maska (24) pak dopočítáme velikost této sítě (32), což znamená, že adresa sítě je 0.0, první zařízení bude mít 0.1, poslední možné 0.30 a 0.31 bude adresa pro broadcast. Tak se dá postupovat i u dalších dvou podsítí, kde další bude mít masku /26 a adresu 0.32 – 0.47 a poslední /27 a adresu 0.48 – 0.79. Tím jsme ušetřili maximum možného místa a ještě nám ho pro budoucí podsítě spousta zbyla.

Ano, vím že toho bylo dnes poměrně dost, ale berte to tak, že na přelouskání článku máte celé prázdniny :). A až skončí (i to se bohužel stává), nezapomeňte se v novém školním roce přihlásit do Cisco kroužku, kde stejně jako letos já budete moci získat CCNA 1 certifikaci, díky které budete těmto článkům konečně rozumět. Za redakci přeji pěkné prázdniny a informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 2L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.

Ondřej Dvořák – 5G Microwave solution s. r. o.

Jaký obor jste na naší škole studoval?

Studoval jsem na střední škole obor sdělovací technika a radioelektronika. Maturoval jsem 2002. Pokračoval jsem na VÚT Brno ve stejném oboru.

Jaký předmět byl váš oblíbený?

Radiová zařízení s panem Burdou.

Jak dlouho vaše firma funguje a na co se zaměřuje?

Samotná firma existuje asi dva a půl roku a zaměřuje se na výstavbu a servis telekomunikačních sítí. Našimi zákazníky jsou tedy mobilní operátoři.

Proč jste při zakládání firmy vybral právě s. r. o.?

Je to lepší než být OSVČ kvůli daním a obratům. Také legislativně je to jednodušší. Založení s. r. o. je v dnešní době jednoduché, takže nebyl důvod řešit jinou formu společnosti.

Víte přibližně, jaké máte obraty?

Zhruba 8 milionů.

Proč jste při zakládání s. r. o. zvolil jako základní kapitál 20 tisíc? Proč ne víc?

Nebylo potřeba. Dnes může ta jistina být klidně jedna koruna, tak jsme si řekli, že dáme 20 tisíc. Ve výsledku je to jedno, může to být i koruna, ale když se pak řeší nějaké výběrové řízení, tak je lepší, aby tam nějaká jistina byla, než mít nějaké s. r. o. s korunou, které bylo založeno pár dní před nějakým tendrem. I kvůli těm tendrům a jednáním je lepší jednat za firmu než za jednotlivce, zvlášť když proti vám stojí nějaká velká firma.

Jaký byl ten impuls, že jste si řekl, že založíte vlastní firmu?

Já jsem pracoval v jiné firmě na vedoucí pozici a řekl jsem si, že to zkusím, že půjdu takzvaně s kůží na trh.

Co byste poradil těm, kdo chtějí založit firmu?

Určitě je dobré nejprve nabrat zkušenosti v nějaké větší firmě, seznámit se s těmi zařízeními. Pokud chce někdo pracovat v oblasti telekomunikací, tak určitě doporučuji začít u mobilních operátorů od těch nejnižších pozic. Bez těch předchozích zkušeností bych se do zakládání firmy vůbec nepouštěl.

Jak těžké bylo získat zákazníky?

Nebyl to problém, protože práce je hodně a lidí, kteří chtějí pracovat rukama naopak málo. Práce je dost, dokonce musíme odmítat práci.

Proč vaše firma není na sociálních sítích?

Naše firma se zaměřuje spíše na velkoobchod a nepotřebuje reklamu pro koncové uživatele. Mám pouze soukromý profil na LinkedInu, kde občas přidám nějakou fotku z práce.

Kolik máte zaměstnanců? Jaký jste zaměstnavatel?

Máme 5 lidí, k tomu 5 externistů, kteří vypomáhají, když je nějaká větší stavba. Jsou to OSVČ, kteří pro mě pracují. Například při stavbě stožárů je potřeba dost lidí, takže případně najímám další.

Doporučil byste ostatním studium na této škole?

Určitě ano.

Jak jsou ve vaší firmě důležité jazykové znalosti?

V naší firmě stačí základní znalost angličtiny pro čtení technické dokumentace a práci v programech v anglickém jazyce. Jeden z našich zákazníků má operátory v Indii, takže pro komunikaci je potřeba zvládnout tu indickou angličtinu.

Upřednostňujete práci v kolektivu nebo samostatnou práci?

Já preferuji práci samostatně, ale bez toho týmu to nejde. Baví mě věci spíše rozjíždět, ale ta rutina je pak už o tom týmu. Je to nutná součást té práce, ale radši pracuji sám.

Jak si představujete uchazeče o zaměstnání? Co děláte pro rozvoj svých zaměstnanců? Jak zajišťujete jejich školení?

Je určitě dobré, když uchazeč o zaměstnání v naší firmě má elektro vzdělání, ale dále si už zaměstnance školíme sami. Například pro práci ve výškách či práci na elektrickém zařízení. Další technologie už jsou tak specifické, že se je zaměstnanci učí přímo v terénu nebo z manuálů, které dodají operátoři, nebo si vytváříme vlastní návody.

Co se vám nelíbilo na předchozím zaměstnání, když jste založil vlastní firmu?

Jde hlavně o to, že když se firma zvětšuje, případně ji koupí větší firma, tak každý proces je delší a složitější. Když mám svoji malou firmu, tak tím pomyslným kormidlem otáčím sám a hned vidím výsledky. U velkých firem je hodně lidí, točí se tam hodně peněz, rozhodování je složitější a činnost firmy není tak efektivní.

 Tímto naše redakce děkuje panu Ondřeji Dvořákovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 2 - Na hranicích - pokračování

Celé stanoviště se zdálo být prázdné. Zbytky raketometu se povalovaly po celém prostoru, zřejmě jej zasáhl granát, oba těžké kulomety měly roztrhané přední plátování. Na zdejším bojišti stálo mnoho vraků pásových vozidel. Většina z nich byla poškozena. Jeden z vojáků naznačil, že z levého křídla se něco blíží. Všichni zaměřili širokou chodbu. Oči byly na zaměřovačích, prsty na spouštích. Všichni připraveni v podřepech. Zpoza rohu vykráčel voják. Nebyl to nikdo jiný, než velitel tohoto stanoviště. Neměl u sebe žádnou zbraň, oči měl sklopené k zemi jako poražený. Poté za ním vykráčeli tři černí pěšáci. Dva z nich byli útoční, kteří svírali dlouhé trnité šavle, prostřední byl velice odlišný. Měl popelavou barvu. Přes ramena přehozen černý plášť. Na prsních plátech bylo několik reliéfů. Jeho helmice byla zdobená stříbrnými pruhy. Ruce byly o něco mohutnější, ale svíral pouze pistoli. Na opasku měl upnutou dlouhou šavli jako jeho druzi. Byla však zdobená, protkaná modrými vlákny, která na ní tvořila bludiště. Z chodby vykráčeli další lidští vojáci a hned za nimi černí droni. To se opakovalo dvakrát. Do prostoru takto celkem vstoupilo přes patnáct dronů a osm vojáků. Vojáci byli odzbrojeni a měli na rukách zářivé náramky. Jediný, kdo jej neměl, byl velitel. Vojáci poklekali na zem a černí droni zaujali pozice za nimi. Zbraně jim namířili k hlavám jako při popravě. Jejich velitel popošel o dva kroky k Simonovi. Pistoli svíral klidně u pasu. Promluvil.
„Slabí odpůrcové Temného řádu, slyšte. Zajali jsme vaše bratry a ty, kteří se nehodlali vzdát, jsme zabili. Nyní je držíme jako rukojmí. Odložte zbraně a vzdejte se, nebo draze zaplatíte všichni.“
Tohle nebylo dobré. To, co tu dron říkal, bylo v podstatě to, aby odhodili zbraně a zemřeli. Věděl, že to asi nepomůže, ale zkusil vyjednávat. Aspoň tím získá čas.
„S kým mám tu čest?“
To, co vyslovil, znělo dost urážlivě a sarkasticky, ale zdálo se, že dron to nepoznal nebo ignoroval.
„Devastátor třetí třídy, sloužící Temnému řádu.“
Simon věděl, že Temný řád má přesnou hierarchii, podle které se pěšáci řídí. Ti, kteří podstoupí určitý počet bojů, jsou povýšeni. Stává se z nich Devastátor. Ten získá určitý počet pěšáků, kterým velí. Je pověřován různými sabotážemi a malými útoky. Pokud bude úspěšný, posunuje se od Devastátora první třídy, postupně až na Devastátora čtvrté třídy. Každý velí vyššímu počtu pěšáků a je pověřován důležitějšími úkoly. Simon také věděl, že po Devastátorovi čtvrté úrovně následuje hodnost Temný bojovník. Ten už nevelel žádné jednotce. Byl to krvelačný bojovník, který se infiltroval do měst, aby zabíjel důležité lidi nebo sabotoval výzkumy. Měl mnohem tvrdší kořínek, jeho zbroj se zdála oproti pěšácké téměř nezničitelná. Využívali různé speciální zbraně od obrovských sekyr až po malé střepinové pistole. Nikdy se se žádným nesetkal a podle řečí těch, co ano, ani nechtěl. Po temném bojovníkovi následoval arci-dron. O těch už nevěděl vůbec nic. Ale podle názvu to byli jejich kápové. Devastátor třetí úrovně byl nejvýše umístěný dron, se kterým se dosud setkal. Přemýšlel, co má dělat. Odhodlal se jen ke slovnímu odporu.
„Nevzdáme se, nemáme to ve zvyku stejně jako vy.“
Dronovy senzory se zableskly. Udělal další krok vpřed. Jeho plášť se ve větru vlnil.
„Tito lidé se však vzdali. Mohli bojovat, ale radši svůj život zachovali o něco déle.“
Simon to chápal, i on by se v některých případech vzdal. Vůbec se mu nelíbilo, jak se dron přibližoval. Byl připraven ho zničit, pokud bude třeba. Pohlédl na ostatní. Byli připraveni zemřít stejně jako on. Dron udělal další krok vpřed. Naznačil při tom zvláštní gesto. Jeden z pěšáků vystřelil. Voják před ním padl do bahna. Kulka mu proletěla hlavu.
„Tak co, už jste si to rozmyslel?“
Tohle bylo moc i na Simona. Dlouho už to nevydrží a zmáčkne spoušť. Pokud to ale udělá, popraví zajatce. Byla to jeho noční můra. Vojáci ztrápeně hleděli do bláta, jako by tam hledali záchranu. Dron ukázal znovu gesto. Ozval se výstřel. Na zem se však svalil pěšák. Henry měl namířenou zbraň směrem k padlému dronovi.
„Promiň, Simone, už jsem to nevydržel.“
Než stačil Simon odpovědět, Devastátor namířil pistoli na Henryho a vystřelil. Projektil zasáhl ruku. Henry zaúpěl a upustil zbraň. Z rány se mu začala valit krev.
„Máte poslední možnost se vzdát, potom je nechám popravit všechny i s velitelem.“
Musel se rozhodnout a hned, nebo uvidí smrt mnoha lidí, kteří sem přišli bojovat ze stejného důvodu jako on.
„Dobrá…“

 - Jan Balošák

Pranostiky na červen

• Červen studený, sedlák krčí rameny.
• Jaro přízeň, a léto trýzeň.
• Jestli v máji neprší, červen to dovrší.
• Když máj vláhy nedá, červen se předá.
• Na mokrý květen přichází suchý červen.
• Netřeba boha o déšť prositi; přijde hned, jak začneme kositi.

Ztráty a nálezy

Již z hloubi minulých měsíců na svého majitele čekají osiřelá kalkulačka Casio a také bílá sluchátka (pecky). Ani pro stříbrnou termoláhev inzerovanou v květnu si nikdo nepřišel.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John