Úvodník

Úvodník loňského roku se nesl v duchu výzvy k četbě povinné literatury, potažmo k četbě krásné literatury obecně. Zmínil jsem tehdy všechny klady, které s sebou četba knih člověku a rozvoji jeho osobnosti po všech stránkách přináší a chci doufat, že jsem vás tím k četbě motivoval. Jistě vám při čtení loňského úvodníku neuniklo, že člověk, který čte, si kromě jiného obohacuje slovní zásobu a upevňuje gramatiku mateřského jazyka. Takto vybaven má pak mnohdy i chuť vtělit vlastní myšlenky do některého ze slohových útvarů - nejčastěji vypravování, úvahy, případně reportáže či referátu. Těm z vás, kteří Elektronku čtou pravidelně, jistě neuniklo, že redakce má ve svém středu Honzu Balošáka ze 4L, který do každého čísla Elektronky přispívá četbou na pokračování „Ledová past“ a ve svém literárním projevu to dotáhl tak daleko, že toto své dílo vydal již jako celou opravdovou vázanou knihu. Další členové redakce přispívají do jednotlivých čísel každý podle svého zaměření. Honza Dlabaja ze 4L vám zprostředkovává IT znalosti ve své pravidelné rubrice „IT doupě“, Ondra Langer ze 3A se rád podělí se čtenáři časopisu o své postřehy z oblasti kosmonautiky, Jaroslav Strejček ze 4L nás svými příspěvky seznámil se svým koníčkem - včelařstvím a Jakub Křížan ze 4B přispívá od znovuobnovení činnosti školního časopisu svými články, které nás informují o nejrůznějších událostech vztahujících se k našim dějinám či různým výročím. Kromě toho ještě ve spolupráci se studentkami VOŠ Simonou Šromovou a Světlanou Lindovskou zveřejňuje postupně všechny rozhovory s účastníky každoročně pořádané akce BožeTECH, kteří jsou dnes významnými pracovníky ve svém oboru a kdysi byli studenty naší školy. Celé číslo Elektronky byste si nepřečetli, kdyby je Dan Hut ze 4L formálně neupravil a nevyexpedoval na web školy. Sporadicky se ještě tu a tam najde jedinec, který do některého z čísel také přispěje svou troškou do mlýna. Předchozí řádky píši jednak proto, abych všem, kteří ať už pravidelně nebo jen občas přispívají do školního časopisu, za jejich úsilí poděkoval a také proto, abych motivoval žáky všech ostatních ročníků, kteří doposud své případné příspěvky ukrývají v útrobách šuplíků svých psacích stolů, aby se nebáli je vynést takříkajíc na světlo boží a nechali je otisknout v Elektronce. Jistě jste si při čtení úvodníku všimli, že prakticky všichni členové redakce jsou až na výjimky ze čtvrtých ročníků, což znamená, že za několik měsíců naši školu po maturitě opustí, nehledě k tomu, že již nyní mají svůj čas z velké části vyplněn intenzivní přípravou na zmíněnou maturitu a mnoho času nazbyt jim tedy nezbývá. Pokud se nenajdou jejich následovníci, je nabíledni, že po jejich odchodu náš školní časopis neodvratně zamíří do propadliště dějin. Tímto apeluji na všechny žáky naší školy, aby tento neblahý scénář nedopustili a svou vlastní literární aktivitou udrželi v doposud pravidelném měsíčním rytmu náš časopis při životě a třeba mu i vdechli poněkud novou tvář. Jedinou podmínkou je, aby příspěvky do něj vkládané byly autorské, ne jen odněkud převzaté. Pokud vám v poskytnutí vlastních příspěvků brání obava, že se v nich dopustíte nějakých prohřešků proti spisovné češtině, nemusíte mít strach, protože všechny příspěvky před vydáním nového čísla procházejí mým jazykovým dohledem, takže případné chyby padají na mou hlavu.

Rád uvítám každého zájemce o práci na školním časopisu kdykoli o přestávce v mém kabinetu (O. John, kabinet jazyků III, napravo od jazykové učebny JU2) a domluvíme se na další spolupráci.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – React

Během posledních čtyř dílů jsme poskládali docela solidní základ pro web. Tedy tohle bych řekl, pokud by byl rok 2010. Stačí jen chtít předesignovat tlačítko, a hned to musím manuálně udělat pro všechny, co jsou na webu (template-based rendering). Pokud ale udělám jednu komponentu tlačítka a tu následně všude použiju, bude stačit změnu udělat jen na jednom místě (component-based rendering). No a to je taky důvod, proč dnes HTML soubory vyměníme za React komponenty.

React je JavaScriptová knihovna, díky které můžete stránky skládat z komponent. Každé komponentě můžete předávat parametry (text, barvu, akci po kliknutí, …) a každá z nich si zároveň může uchovávat svůj lokální stav. Místo toho, aby stránka přišla vytvořená už ze serveru, vytvoří ji knihovna dynamicky až v prohlížeči pomocí metody createElement().

Abyste tuto metodu ale nemuseli vůbec volat, vzniklo JSX. To vám dovoluje de facto psát HTML v JavaScriptu a k tomu jednoduše používat dynamické hodnoty, které se píší do složených závorek. Kromě normálních tagů umožňuje psát i námi definované komponenty nebo prázdný </> tag, který se neprojeví v DOMu.

Domovskou stránku jsem tedy rozdělil následovně: Z měnícího se názvu vznikla samostatná komponenta obsahující skript pro měnění textu, který se dá zavolat interně (při přejetí myši), nebo externě (zavoláním funkce předané v parametrech). Komponenta Title zase umožňuje měnit typ nadpisu pomocí čísla místo tagu. Tlačítek jsem vytvořil dva druhy – do ButtonClick můžete předat akci po kliknutí a do ButtonLink zase odkaz. Obě vychází ze stejného základu umožňujícího měnit text a barvu. Změně se nevyhnul ani list. Jeho tvorba pro mě vždy byla jedna z nejotravnějších. Teď se ale umí poskládat sám, a stačí mu k tomu jen seznam položek a zda je má číslovat. Nakonec jsem přidal i pár jednodušších položek, jako oddělovač, článek, nebo text.

Díky tomuto postupu teď bude náš design jednotný a pokud budou komponenty správně vytvořené, bude nám stačit na stránce jen maximálně měnit jejich pozici v layoutu. Tímto jsme konečně vymýtili statické HTML soubory.

Ještě je ale třeba zajistit směrování. V budoucnu ho ještě budeme měnit, zatím by ale mělo stačit to z knihovny react-router. Práce s ním je velmi jednoduchá, do komponenty Route lze vkládat cesty i stránky, které se pod nimi skrývají.

A tady práce v Reactu končí. Server nyní po obdržení požavavku vytvoří jednoduchou HTML kostru s referencí na balíček našich skriptů a tu pošle uživateli do prohlížeče. Tam se role ujme index.jsx, najde element s id „root“ a do něj celou stránku vykreslí.

Ačkoliv pro tak malý projekt může tolik komponent působit směšně, už jenom logickým uspořádáním stránky jsme si ulehčili jakýkoliv další vývoj. U nahrazení HTML ale nezůstaneme. V únoru totiž nahradím i CSS a JavaScript. Ale na to si ještě budete muset počkat. Zdroják opět najdete na github.com/dlabaja/IT_doupe a do příště Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V prvním čísle letošního kalendářního roku přináší Elektronka první z nich.

Rozhovor s pedagogem

Jmenuji se Illia Hura, jsem student třídy 3L. Dostal jsem za úkol položit několik otázek libovolnému učiteli podle vlastního uvážení. Vybral jsem si pana učitele Johna, protože si ho vážím a považuji za inspirativního. Jeho názory a zkušenosti mi připadají zajímavé a věřím, že by mohly pomoci lépe pochopit některé věci v životě.

Proč jste se rozhodl stát učitelem němčiny? Co Vás motivovalo?

S němčinou jsem se dostal do styku již jako dítě, někdy v páté třídě ZŠ. Na druhém stupni ZŠ jsem pak chodil na nepovinné hodiny němčiny. Pak jsem pokračoval individuálně na Státní jazykové škole a němčina jako taková mě zaujala. Proto jsem ji pak šel studovat spolu s českým jazykem na vysokou školu FF UP zde v Olomouci – obor učitelství.

Co byste mohl poradit mladé generaci ve výběru vzdělání?

Vzdělávat se v oboru, který vás baví. Pokud nemáte dostatečně brzy jasno, který obor by vás zaujal, vystudujte gymnázium, abyste měli otevřené všechny možnosti ke studiu na vysoké škole.

Kdybyste mohl vrátit zpět v čase, změnil byste svou profesi?

Ne. Ve své době mě ovšem zajímala i ekonomie a žurnalistika. Vzhledem k době, v které jsem se pro studium na VŠ rozhodoval, tedy v době hlubokého socialismu, tyto obory byly velmi poplatné tehdejšímu socialistickému režimu, a byly tedy pro mě v praxi nezajímavé.

Co je podle Vás nejdůležitější, co by měl učitel své žáky naučit?

Býti slušným člověkem, který zároveň najde zaujetí v předmětu, kterému učitel vyučuje

Myslíte si, že je důležité cestovat v mládí? Proč?

Cestovat v mládí, zvláště dnes, kdy je to už možné bez omezení, považuji snad dokonce za povinnost. Cestování rozšiřuje obzory, vytváří potřebný nadhled a učí člověka toleranci.

Jaká je nejneočekávanější věc, kterou jste si uvědomil v průběhu let?

Reakce mých vlastních rodičů na některé skutečnosti v mém životě, kdy se v rámci přesvědčení, že konají to nejlepší podle svého vědomí a svědomí, dopustili některých omylů, které mi někdy dost zkomplikovaly život.

Co byste poradil sám sobě v osmnácti letech?

Víc se učit, naučit se klidně i více jazyků a do větší hloubky.

Máte oblíbenou knihu nebo film, který můžete doporučit?

Film, jehož reprízu si nikdy nechám ujít, jsou „Prázdniny v Římě“. Je to film z roku 1953, černobílý s velkým humánním posláním a se skvělým hereckým obsazením v hlavních rolích: Audrey Hepburn a Gregory Peck. Knih, které jsem přečetl, je samozřejmě velmi mnoho, ale pokud bych měl vybrat jednu, která mě nějak zásadně ovlivnila v pohlížení na svět, pak by to byla, pro někoho možná překvapivě, kniha pro mládež od Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Je to kniha o skautech a jejich příbězích. Mými velmi oblíbenými autory jsou pak dále Erich Maria Remarque a Arthur Hailey.

Jaký je podle Vás nejlepší způsob, jak si vytvořit nové přátele?

Být v každé situaci sám sebou. Pak si při jakémkoli styku s lidmi s někým buď padnete do oka, nebo ne. V opravdovém přátelství se totiž člověk do ničeho nenutí.

Jak trávíte svůj volný čas mimo práci?

Patřím k tzv. outdoorové generaci, takže není dne, kdy bych po práci zůstal až do večera doma. V létě je to samozřejmě snazší, v zimě trošku omezené. V mém případě je koníčkem číslo jedna cyklistika. Pohyb spojený s příjemnými vjemy pobytu v přírodě.

Jsem velmi vděčný, že mi pan John věnoval čas a odpověděl mi otevřeně na všechny mé otázky. Bavilo mě pokládat otázky, ale nejvíce mě těšilo poslouchat jeho odpovědi. Jsem rád, že jsem se dozvěděl odpovědi na otázky, které mě zajímaly.

 Illia Hura, 3L

Český zbrojní průmysl aneb Malá velmoc světa

Již v době první republiky bylo Československo jednou z nejvíce průmyslově vyspělých zemí světa. Mezi odvětvími, ve kterých vynikalo, byl i zbrojní průmysl. Na ten se po desetiletích nezanevřelo, a tak je Česká republika v dnešním světě špičkou mezi zbrojaři. V tomto článku si představíme tři nejvýznamnější podniky, jež hrají roli v obraně nejen našeho státu.

CSG

Czechoslovak Group (CSG) je největší tuzemská zbrojařská skupina. Vybudoval ji v 90. letech 20. století Jaroslav Strnad, který je otcem nynějšího majitele skupiny Michala Strnada. Hlavním oborem koncernu jsou zejména vozidla a zbraňové systémy.

Například podnik Tatra Defence Vehicle. Ten produkuje vojenská obrněná vozidla. Ačkoliv v názvu nalezneme název legendární značky Tatra, firma pod ni nespadá, avšak přebírá od ní podvozky. Ostatně i samotná Tatra je vlastněna z části Michalem Strnadem.

Snad nejdůležitější podnik koncernu je Excalibur Army, jenž sídlí v nedalekém Šternberku. CSG (dříve Excalibur Army) zde v minulosti odkoupilo VOP a ten přetavilo na současnou společnost. V podstatě však pokračuje cestou svého státního předchůdce, jelikož se v něm nejen opravují vojenská bojová vozidla, ale dokonce se zde vyrábí, krom jiných, samohybné houfnice (např. DANA) a probíhá zde vlastní vývoj a produkce nové techniky.

Colt CZ Group

Colt CZ Group je skupina tradičních zbrojovek, které jsou dnes v českém vlastnictví. Ve jméně skupiny je ale pozoruhodná přítomnost značky Colt, který je, respektive býval, americký. Avšak dnes je tomu jinak, a již čtvrtým rokem je spojen právě, mimo jiné, s Českou zbrojovkou.

Koncern působí v oblasti výroby i vývoje ručních palných zbraní a munice. Za jeho jménem se „neskrývá“ jen Colt a Česká zbrojovka (CZ), jenž je dodavatelem české armády (CZ BREN 2, CZ 75, …). V repertoáru můžeme najít i další české výrobce, jako Sellier & Bellot nebo Zbrojovku Brno, ze zahraničí například společnost Dan Wesson (pistole model 1911).

Aero Vodochody

Původně česká firma založená v roce 1919 je největší výrobce letecké techniky v tuzemsku. Nyní je však vlastněna společností HSC Aerojet, která je většinově maďarská, s pravděpodobnými napojeními na maďarskou vládu. Pod křídla Aera spadá i Letiště Vodochody.

Co se týče produkce, Aero má za svou dlouholetou historii nespočet vyvinutých modelů. V současnosti se zaměřuje na opravy a modernizaci svých starších proudových letadel, L-39 Albatros a L-159 Alca a také na výrobu jejich nejnovějšího modelu L-39 Skyfox. Skyfox je podzvukový proudový letoun, jenž byl navržen pro potřeby výcviku a lehké bojové úkoly (bitevní podpora, průzkum a hlídkování). Dočká se i zařazení do Armády ČR.

Pokud byste tedy v budoucnu chtěli pracovat v tomto průmyslovém odvětví, v naší domovině si budete moci vybrat z široké nabídky a přispět tak k obraně našeho státu a naší svobody.

 Ondřej Langer, 3A

Ledová past - pokračování

Ve vozidle zavládlo ticho. Howard již neměl chuť se hádat a Simon teď po hrubém výčtu reality znovu uvažoval o všem, co právě řekl, a o skutečném světě. Ovlivnila jej ponurá atmosféra, která se do něj vtísnila v zákopech jako jed. Když teď chrlil ta slova, jen zrádnou látku dostával ven a ukázalo se, že si tím docela ulevil. Občas, když byla situace bídná, se mu to stávalo, že myslel na věci, na které by normálně nechtěl, ale zároveň byly důležité. Svět byl jednou z nich. Úvaha o tom, jaký vlastně nyní je, co z něj zbylo a co jednou bude. Když o tom začal přemýšlet, vždy jej zamrazilo a pocítil beznaděj. Mysl poskládala obrazce hlubokých jam na místech, kam zaútočily smrtící paprsky, zarůstající liduprázdné trosky a také na tvůrce toho všeho. Temný řád, který budoval opevnění, věznil v nich zajaté lidi a ty, kteří byli ještě svobodní, zabíjel. Za předpokladu, že by lidé dokázali nepřítele odrazit, co by se vlastně stalo? Simon věděl jen tohle. Nyní neexistovaly žádné národy a státy, jen opevněná města a lidé, kteří si říkali přeživší. Ať se stane cokoliv, svět již nikdy nebude takový jako dřív. Nikdy.

Stěrače rozehnaly z okna vrstvu prachu. Zem okolo naprosto zčernala, to kvůli tomu, že sliz se zde mísil s blátem. Okolní vraky zabalovaly tmavé kokony. Na několika místech nehybně čekaly velké kaluže načernalé tekutiny. Vozidlo přejíždělo zbytky pěšáků, pod jeho koly praskaly rozervané pláty, zkroucené končetiny a pukaly helmice. Kuželovitá světla ani na okamžik nesjela z vozidla kousek před nimi. Po cestě narazili na několik malých zkroucených stromů, byly olepené černou látkou připomínající pavučinu. Simon se snažil pozorovat okolí, ale více než na deset metrů neviděl. Vzdálenější vraky mu připomínaly útesy či siluety velkých monster. Možná již konvoj obkličovaly jako vlci stádo… Ze zadní části korby se ozýval tlumený smích. Simon se otočil a otevřel okýnko.
„Co je to tu za kravál?“
Steve se na něj podíval.
„Jen jsem vyprávěl, jak se jednou Mike málem podělal, když jsme do pokoje nastražili ten vrak pěšáka.“

Simon se také usmál. Ten nevinný šprým byl nápadem Henryho. Zajistil jednoho pěšáka a zaplatil pár červených technikovi, aby mu zprovoznil senzory. Když pak pěšáka s planoucíma očima nalíčili před dveře do pokoje, stačilo jen vyčkat. Mike měl totiž směnu a každou chvíli se měl vrátit. No, a když šel do ubikací, vešel a pěšáka spatřil sotva deset centimetrů od sebe, jeho instinkt zavelel. Skočil po něm, srazil jej k zemi, vůbec mu nepřipadalo divné, že se mu to podařilo a začal nožem útočit. Nebyl však rozčílený, když za ním dovnitř přistoupili rozesmátí ostatní, kteří jej ze dveří pozorovali. Řekl jen něco jako, mě z vás jednou klepne. Navíc dostal jako omluvné jednu sklenku zákopového chlastu, nic extra, ale pro vojáky tady to byl snad jediný dostupný alkohol.
„No dobrá.“
Zaklapl okénko a znovu se usadil do sedadla. Auto před nimi se náhle zastavilo. Řidič pohotově zabrzdil. Simon se zeptal do vysílačky.
„Co se děje, Petersone?“
„Zapadli jsme do bahna, dejte nám chvilku,“ ozval se poručík.
Auto se otřáslo, kola se v bahně začala protáčet a vozidlo se rozvlnilo v mazlavém podloží.
„Budeme muset vystoupit, auto zapadlo do toho lepivého sajrajtu,“ zachrčela vysílačka.
„Rozumím.“
Simon se na řidiče s obavami podíval.
„Jdu jim pomoct,“ řekl nakonec po krátkém rozmyšlení.
„Máme ochranné masky?“
„Jo, jo, jsou v přihrádce, určitě si ji vezměte,“ odpověděl Howard s pohledem na ukazatel zamoření na palubní desce.
Simon si jednu nasadil, utáhl gumové popruhy a vystoupil. Při došlapu na zem uslyšel nepříjemné začvachtnutí. Když došel k zapadlému vozu, okolo už stáli vojáci i s Petersnem a dívali se, jaká je situace.

Zadní kolo bylo zapadlé hluboko v černé kaluži. Ta se na něj s čvachtáním lepila, jakoby byla živá a právě si dávala svačinu.
„Tak jak jste na tom?“ zeptal se Simon.
„Budeme ho muset vytlačit, vojíne, jděte nastartovat auto, až se do toho opřeme, šlápněte do toho,“ rozkázal Peterson.
Vojín nasedl do vozu. Ostatní se opřeli a na tři zatlačili. Ozval se motor. Auto se začalo vyprošťovat ze spárů černé mazlavé tekutiny. Simon cítil, jak se mu nohy boří do bahna, v tu ránu se kola začala protáčet. Auto znovu sjelo do prohlubně a vojáci od něj odstoupili.
„Vojíne, doneste mi támhle ten plát kovu,“ řekl Peterson a ukázal na plát kousek od nich.
Vojín ho donesl a Peterson plátem podložil kolo. U ostatních kol to udělali podobně.
„Zkusíme to znovu.“
Řidič nastartoval a ostatní se vší silou opřeli do vozidla. Kola se začala pomalu otáčet, zarývala pod sebe kovové pláty a torza pěšáků, jež pod ně vojáci nacpali.
„Ještě jednou a pořádně!“ zařval Peterson.
Všichni pořádně zabrali. Vozidlo se dalo do pohybu a řidič ujel ještě několik metrů, aby měl jistotu, že je z gelové bažiny venku.
„Všichni do vozu, můžeme pokračovat.“
Vojáci znovu zmizeli v autě. Simon se vrátil ke svému a nastoupil, usadil se do sedadla a sundal si plynovou masku. Howard si ji od něj vzal a zkontroloval, jak je na tom filtr. Následně ji uklidil do přihrádky.
„Spotřeboval jste deset procent, to je dobré,“ prohodil.
„Tolik?“ zeptal se udiveně Simon.
„Ano, oblast je zde středně zamořena, což znamená, že opotřebování filtru je… za pět minut zhruba deset procent.“
Simon měl masky a filtry v standartní výbavě, zatím je však použil jen opravdu zřídka. Věděl, že každý filtr má na boku umístěn bílý papírový pásek, který je rozdělen na deset čtverečků. Tento pásek reaguje na radiaci, chemikálie a další bordel tam venku, to se na něm projevuje tak, že postupně černá.
Howard nastartoval a následoval vozidlo před nimi, které se rozjelo.
„Kolik filtrů tady máme?“ optal se Simon.
„Okolo patnácti. Nemusíte se bát, je jich zde dostatek i pro případ nouze.“

Simon cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Představa, že by jim došly filtry a on umřel pomalou smrtí, která zahrnuje vykašlávání krve a dušení, byla děsivá. Kromě toho by jí nijak nemohl zabránit, a jen by čekal, než to vše skončí. Pohlédl z okna, bylo zaprášené a nebylo z něj skoro nic vidět. Několik černých šmouh naprosto blokovalo výhled. Opřel se tedy znovu do sedadla. Vozidlo nadskakovalo, jak projížděli hrbolatým terénem. Pod koly se ozývalo praskání a skřípání zbytků materiálů z bojových vozidel a další techniky, která se zapojila do posledních několika bojů. Vozidla vjela mezi údolí tvořené z několika vraků velkých robotů. Jejich těla připomínala spíše sud než tělo. Tito roboti přenášeli toxický gel, který poté roznesli po bojišti. Jsou pomalí, a proto snadným cílem pro raketová zařízení. Pokud byli dobře zasáhnuti, vybuchli a zřítili se na zem. Obsah se sice i tak dostal ven, ale už nepředstavoval hrozbu pro vojáky v zákopech. Škody, které by nastaly, pokud by se takovéto množství gelu dostalo do zákopu, by byly strašlivé. Ručička na ukazateli zamoření v okolí prudce stoupla, pohybovala se mezi oranžovým a červeným políčkem, na konci tohoto políčka byla lebka. Jeden ze senzorů se rozsvítil červeně.
„Co znázorňuje tento senzor?“ zeptal se Simon, jelikož červená většinou neznamenala nic dobrého.
Řidič pohlédl na světýlko.
„Kvůli narůstajícímu zamoření se zapnuly filtry kabiny i nákladního prostoru.“
Simon se spojil vysílačkou s Petersnem.
„Neříkal jste, že oblast, kterou budeme projíždět, je jen lehce zamořená?“
„Ano, tohle je pouze krátký usek, který má hodnoty zamoření vyšší. Až vyjedeme z této oblasti, bude zase její úroveň téměř v normálu.“
„Rozumím,“ odpověděl Simon.
Vozidlo zahalil stín jednoho z obrovských vraků. Někteří tito roboti byli mnohem větší než jiné kusy stejného druhu. Mohli vážit mnoho desítek tun, Simon by se nebál říct, že i přes sto tun. Povrch tohoto giganta se skládal z tenkých ocelových plátů. Droni se u těchto robotů nezaobírali pancířem. Na jeho trupu byla vidět velká trhlina, kterou způsobila raketa. Po průniku dovnitř roztrhala nádrž i jeho ovládání na kusy. Droni na tyto roboty používali zbytky z vraků, které už by jinak nevyužili. Není divu, že jejich plášť nic nevydrží.
Projížděli dál a naskytl se jim pohled na obrovský senzor. Z takovéto blízkosti viděli, že je složen z několika menších šestiúhelníků, které tvoří plástev. Několik částí bylo popraskaných, některé segmenty chyběly. Náhle Simona vyrušil hluk. Na sklo u řidiče něco narazilo. Náraz byl tak prudký a hlučný, že by se Simon nedivil, že je neprůstřelné sklo poškozené.
„Střílejí po nás,“ vykřikl řidič.
Simon z opěradla zvedl pistoli. Na okně auta byl malý pavouk, kterého náraz vytvořil.
„Nepřítel na deváté až dvanácté hodině,“ upozornil Simon ostatní do vysílačky.
„Rozumím,“ ozval se radista tanku.
Obě vozidla zpomalila, následně udělala prudký manévr a zajela za vrak transportéru.
„Zaznamenali jsme tři cíle, jedná se o tři pěšáky,“ oznámil velitel tanku.
V následujícím okamžiku se venku začaly ozývat výstřely. Jeden mnohem hlasitější je však všechny umlčel. Simon chvíli uvažoval, jestli to nebyl raketomet, který umlčel tank. Tuto nepříjemnou myšlenku však rychle zavrhl a vyvrátil ji i hlas radisty.
„Cíle úspěšně zničeny, můžete pokračovat.“
Auta se znovu vrátila na původní trasu. Simon rozbalil mapu. Do nepřátelské zóny dorazí přibližně za dvě hodiny.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na leden

• Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
• Mokrý leden - prázdné sudy - neurodí se vína.
• Mlhavý leden - mokré jaro.
• Roste den, roste i zima.
• Leden studený, duben zelený.
• Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
• V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy je stále deponována modrozelená kalkulačka, nově byla nalezena láhev na vodu - kovová, černá s nápisem PURE brainmax s chromovaným uzávěrem, na němž je kovové poutko.

Naopak sháňka je po učebnici angličtiny žáka Kodytka z 2A. Poctivému nálezci bude Jirka Kodytek velmi vděčen.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: (opět) Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Stejně jako každý měsíc odkazuji v prvních řádcích na téma úvodníku téhož měsíce minulého roku. Ten loňský se nesl v duchu nálady vytvářené vánočními trhy, jichž jsme svědky každoročně na Horním náměstí a zároveň tak trochu nabádal k návštěvě našeho města, které má po všech stránkách rozhodně co nabídnout. Ve své snaze neopakovat se nasměruji vaši pozornost trochu jiným směrem, nicméně opět směrem navýsost s vánočním obdobím souvisejícím. Pravděpodobně nejvíce se na samotný Štědrý den těší děti, které ještě věří tomu, že dárky jim přinese Ježíšek a pro splnění jejich tužeb postačí pokud možno během roku nezlobit a před samotným Štědrým dnem v dostatečném předstihu napsat seznam toužebně vyhlížených dárků na papír, ten vložit do obálky a položit někam na římsu, aby si ji Ježíšek na své neúnavné pouti po všech lidských obydlích vyzvedl a všechno jak se patří „zařídil“. Z výchovného, ale i ekonomického hlediska každé rodiny je žádoucí, aby Ježíškovi našeptávači - tedy rodiče - svým dětem připomněli, že ani Ježíšek nemá neomezené možnosti, byť by byl sebepřejícnější. Ono totiž i malé dítě je už člověk - sice „miniaturizovaný“, ale vlastně takový, že na co si zvykne, to později více méně automaticky očekává. Je proto moudřejší Ježíškovi vzkázat, aby dítěti seslal třeba jen jeden dárek - ten, po kterém ono dítě nejvíc touží, nebo ten, se kterým si podle Ježíškova názoru nejvíc vyhraje, a ne jej zahrnout bezmyšlenkovitě vším, na co si před Vánocemi vzpomnělo. Vždyť přece stejně každý svým dětem v průběhu roku koupí občas něco, co jim udělá radost a Vánoce jsou pak víceméně příležitostí, kdy můžeme svým potomkům dopřát třeba něco finančně náročnějšího, přičemž tomu zároveň zachováme jakýsi punc výjimečnosti. Nikdo z nás snad nepoměřuje míru lásky vůči nám podle toho, kolik dárků jsme dostali a jak byly hodnotné. Úplně stejně by tomu mělo být i u našich dětí. Z vlastní zkušenosti vím, že je daleko důležitější, aby obdarovaný viděl, že jsme si s výběrem dárku pro něj dali práci a pečlivě jsme vybrali to, co mu udělá opravdovou radost a neodbyli jsme to tím, že jsme všechno takříkajíc zalepili penězi. Když byly našemu synovi asi tři roky, přál si pod stromeček malý traktor s vlečkou z umělé hmoty, nic víc. Jako správní našeptavači jsme toto přání Ježíškovi předali a ještě jsme se přimluvili, aby spolu s traktůrkem přinesl i malé autíčko. Ježíšek přání splnil, dokonce i oba dárky zabalil, a když potom pod stromečkem syn traktůrek s vlečkou vybalil, byl opravdu nadšen a okamžitě si s dárkem začal hrát. Když jsme mu po chvíli ukázali ještě další balíček od Ježíška - ono autíčko, syn si jej už vůbec nevšímal a my jsme to tak nechali. Autíčko pak dostal o měsíc později na své narozeniny. Všemi těmi řádky, jimž jste až do této chvíle věnovali svoji pozornost, jsem chtěl říci, že je jen a jen na nás, jestli si celé předvánoční období i Štědrý den užijeme v klidu a naplno v kruhu rodinném, vtaženi jedinečnou atmosférou adventního času, nebo podlehneme shonu a nervozitě, jakožto neblahému důsledku konzumního pojetí Vánoc. Všechno je totiž relativní. Jakýsi neviditelný tlak okolí nás sice nutí do činností, jako je předvánoční úklid, pečení mnoha druhů cukroví a shánění spousty dárků, ale stačí si uvědomit, že existence smítka na koberci, nabídka dvou až tří druhů toho nejoblíbenějšího cukroví a nález byť jen jediného dárku pod stromečkem je naprostým luxusem oproti situaci, ve které budou trávit Vánoce lidé na severu Moravy, jimž velká voda mnohdy vzala úplně všechno a jejich hlavní starostí je, aby Vánoce měli vůbec kde strávit. Netvrdím, že musíme na všechno rezignovat, ale přistupujme k tomuto svátku tak, aby nám činil hlavně radost a ne stres. Tak šťastné a veselé… přeje všem Elektronka a do nového roku pokud možno jen samá pozitiva.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web – Balíčky, bundling a publikace

Dnešní díl se bude od těch předchozích trochu lišit. Poprvé totiž nebudeme dělat nic se stránkou samotnou, ale zprovozníme technologie, bez kterých by se v budoucnosti jen těžko obešla.

Začněme balíčky. K jejich správě se používá příkaz npm a díky němu je můžeme ze stejnojmenné stránky (https://www.npmjs.com/) importovat do projektu. Tam pro jeho fungování stačí zadat příkaz npm init, čímž vygenerujete package.json obsahující info a knihovny použité v projektu – ty se instalují pomocí npm install . Mezi nejpopulárnější z nich patří například moment (práce s časem), lodash (práce s objekty), React (již brzy), nebo třeba Webpack, který stáhneme jako první, a hned vysvětlím proč.

Pokud půjdete na téměř jakoukoliv moderní stránku (například Instagram) a pomocí F12 si rozbalíte její kód, celkem rychle přijdete na to, že je téměř nečitelný. A pokud ho nějaký šílenec netvořil ručně, je na vině bundler, mezi které Webpack spadá. Ten totiž dokáže vzít soubory, které v projektu používáte, podle jejich typu je zpracovat, osekat nepotřebné věci jako mezery, nové řádky, nebo jména funkcí, a následně vyprodukovat jeden bundle.js soubor obsahující celou stránku, který pro správné fungování stačí zmínit někde ve vašem HTML souboru.

Vše, co Webpack dělá, se dá nakonfigurovat ve webpack.config.js souboru. Potřebujete zadat vstup, ve kterém si pak najde importy a pomocí stromu závislostí je rekurzivně zpracuje. Mezi pravidla jsem zadal, aby pro styly používal css-loader a díky HtmlPluginu můžu společně s bundlem exportovat i HTML soubory, ke kterým se automaticky připojí. Po spuštění příkazu webpack se všechny soubory „zkompilují“ do složky dist. To, co je v ní, následně může jít na produkci.

No jo, ale jak? Teoreticky můžete stránku přímo otevřít v průzkumníku souborů a bude fungovat. Tím ale ztrácíte možnost tvořit vlastní cesty a vykonávat akce na serveru. Proto je lepší využít některou z volně dostupných knihoven na již zmíněném npm. V budoucnosti vše zařídí Next.js, prozatím jsem si vybral express.js, protože je poměrně jednoduchý na konfiguraci a umí vše, co budeme potřebovat. Například reagovat na neplatné cesty nebo možnost spustit server na jakémkoliv portu. Nezapomeňte na některou z cest nastavit i bundle.js, jinak se ke klientovi vůbec nedostane.

A to bude vše, zdroják k dnešnímu dílu najdete jako vždy u mě na GitHubu, a příští rok zase Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 4L

Svět kostek 2024

O víkendu 19. a 20. října probíhala na Výstavišti Flora v Olomouci akce Svět kostek. Vstupné stálo 190 Kč, děti do 15 let platily pouze 130 Kč. Různí lidé a nejen z Česka sem přijeli ukázat veřejnosti své výtvory z Lego kostiček. O tom, co všechno se zde nachází, jsem se byl osobně přesvědčit.

Výstavu přicházím navštívit v neděli odpoledne. Pořádá se pouze v pavilonu A. Po zaplacení vstupného vcházím dovnitř a hned vidím nespočet staveb všeho druhu. Jako první si prohlédnu stavby na prostředních stolech. Kolem zoo, kostela a dalších staveb procházím, dokud nenarazím na jednu z největších staveb této výstavy. Mám na mysli Bradavický hrad. Trvá mi nějakou chvíli si jej celý dobře prohlédnout. Stavitelé si dali spoustu práce, já i ostatní můžeme nahlédnout do různých místností hradu, které jsou zpracovány se smyslem pro detail. Jdu dál a narážím na vlakovou dráhu s nádražíčkem uprostřed a vysokou větrnou elektrárnou. Nejedná se pouze o statický model, po kolejích totiž jezdí vláček.

Přesouvám se ke stolům na pravé straně budovy. Zde se mi naskýtá pohled na rozsáhlou kuličkovou dráhu, která zabírá hned několik stolů. Není dílem Čechů, nýbrž Angličanů, kteří jsou zde přítomni a připraveni odpovídat na dotazy návštěvníků, pochopitelně pouze v angličtině. Jednou za čas musí vrátit do dráhy jednu ze stovek dřevěných kuliček, která zrovna náhodou vypadla ven. Nejvíce mě zaujal vysoký jeřáb, který je součástí dráhy. Kuličky šroubovitým výtahem vyjedou nahoru, odtud z vrchu padají do síťky dole. Je ovšem na čase jít dále.

Přesouvám se do zadních částí pavilonu. Zde zhlížím výstavu modelů českých lokomotiv a vagonů, nechybí ani tramvaj T3 s olomouckými barvami. Některé vlaky se také prohánějí po postavených kolejích. Hned na vedlejším stole zase vidím vlaky, které vyšly v rámci oficiálních stavebnic Lego. Našel jsem i tu, kterou jsem míval doma.

Procházím se dále kolem krajů výstaviště. Nejvíc mě zaujme veliká zoo, se kterou se ta, kterou jsem viděl na začátku, vůbec nedá srovnávat. Obsahuje úplně všechna zvířata, která byla v rámci stavebnice dosud vydána. Jak jdu dále, vidím stavby všeho druhu. Ať už inspirované realitou či fantasy. Zmíním například stavebnici se scénou z filmu Indiana Jonese.

U některých stanovišť je vystavena cedulka s vypsanými věcmi, které jsou někde ukryté. V případě hradu s vojskem nacházím všechny až na jeden. Papoušci mi dávají zabrat, ale nakonec spatřím jednoho z nich. Druhého nevidím a rád bych si prohlédl zbytek výstavy, proto jeho hledání vzdávám. Příliš dobře se ukryl.

Konečně se dostávám k jedné z nejvyšších staveb zde. Jedná se o ruské kolo, které si budu muset prohlédnout ještě jednou, a to z horních pater. Mimo hlavní sál si pak hrají děti s kostičkami a skládají je dle své vlastní fantazie. Zároveň mají jejich rodiče možnost pro ně nějakou stavebnici zakoupit. Mě ale zajímají stavby v horním patře výstavy. Shora mám teprve ideální příležitost si prohlédnout onen velký model ruského kola. Sice je postaven na stůl v přízemí, ovšem jeho vršek dosahuje až úrovně podlahy patra. Když ale odvrátím zrak směrem mé nadcházející cesty, hned vidím veliké obrazy sestavené z kostiček, například ten od Vincenta van Gogha. Jedná se o velice detailní podobiznu slavného obrazu. Dále zase můžu vidět vedle sebe seřazená sportovní auta, která se prodávala či prodávají v rámci oficiálních stavebnic.

Bohužel pro mě i ostatní návštěvníky byl ohlášen konec akce a musíme výstavu opustit. Výstavu jsem si užil, určitě ji znova navštívím příští rok a totéž doporučuji i Vám. Jistě se najdou další úžasné stavby, které vyžadovaly spoustu fantazie a úsilí.

 Matěj Brachtl, 3L

Recenze divadelní hry: Přelet nad kukaččím hnízdem

Dne 11. listopadu 2024 jsem navštívil divadelní představení Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Pavla Kheka v Moravském divadle Olomouc. Už od prvního okamžiku mě zaujala nejen atmosféra, ale i dějová linka.

Děj se odehrává na psychiatrickém oddělení, kde má pacienty pod kontrolou vrchní sestra Ratchedová, která je velmi manipulativní. Hlavní postavou je Randal McMurphy, který se do léčebny dostane kvůli trestu, ale místo toho, aby se podřídil, začne se vzpírat systému.

Scéna byla celkem jednoduchá, ale úplně to stačilo. Celé prostředí léčebny bylo chladné a sterilní, což přesně odpovídalo tomu, co se tam odehrávalo. Pacienti byli uzavření, bezmocní a pod neustálým dohledem. McMurphy byl energický a odvážný, ve skvělém kontrastu s vrchní sestrou, která byla pořád klidná a stála si za vším, co řekla. Vedlejší postavy mě také zaujaly. Každý z nich měl jiný příběh, který měl v příběhu určitý důvod.

Hodnotím Přelet nad kukaččím hnízdem 85 %. Rozhodně bych jej doporučil každému, kdo hledá skvělý divadelní zážitek.

 Kryšof Kovář, 3L

Futsalový turnaj středních škol

Dne 6. 11. 2024 se reprezentanti naší školy pod vedením trenéra Vojtěcha Šmehlíka zúčastnili futsalového turnaje středních škol. Hrály se tři zápasy po dvakrát dvanácti minutách a postupovalo se pouze z prvních dvou míst. Naše škola z těchto tří zápasů byla schopna vyhrát dva a tím postoupit do dalšího kola.

První zápas jsme hráli proti SŠ polytechnické z Prostějova. V prvním poločase jsme byli lepším týmem my, ale kvůli naší neschopnosti proměňovat šance jsme první poločas prohráli 3:0. Na začátku druhého poločasu jsme po pár rychlých akcích a chybách soupeře byli schopni zápas vyrovnat, ale i přesto zápas skončil 5:3 pro tým hostů.

Druhé utkání proběhlo s Obchodní akademií, kde jsme se poučili z předešlých chyb a začali jsme se více soustředit na zakončení. Povedlo se nám dát dva rychlé góly, ujmout se vedení, a tudíž hrát s větším klidem. Zápas byl poměrně vyrovnaný, ale výsledkově jsme byli lepší a utkání skončilo čtyřmi brankami pro nás a jednou pro soupeře.

Poslední a nejtěžší zápas jsme odehráli se Střední průmyslovou školou strojírenskou z Olomouce. První poločas byl vyrovnaný do chvíle, než se brankáři soupeře mezi nohy zkušeně trefil hráč č. 11, František Jenčík. Chytili jsme se gólové vlny a modrým ďáblům jsme nasázeli 7 gólů. Zápas skončil 7:4 a tři body i s postupem zůstaly na naší straně. Dobrý výkon kromě Františka předvedli také Jan Skopal s číslem 2 a Martin Škoda s číslem 8.

Všem našim klukům a trenérovi patří velký potlesk za výkon, který předvedli, a snad na tento výkon navážou i v dalším kole.

 Jakub Hellus, 3L

Ledová past - pokračování

Peterson nasedl a vydal rozkaz k nastoupení svým mužům. Simonovi ukázal na druhé z vozidel. Postával u něj voják. Když Simon došel k vozidlu, okamžitě od něj dostal energické potřesení rukou.
„Howard, nadpraporčík ze stanoviště G.“
„Simon, poručík ze stanoviště E.“
Voják naskočil k volantu. Simon usedl na sedadlo vedle.
„Nastupte si,“ pobídl své muže.
Když všichni nastoupili, ozvalo se zaklapnutí zadních dveří. Vozidlo před nimi se rozjelo. Howard nastartoval auto a následoval jej, nakonec vyjel tank. Vznikl tak menší ozbrojený konvoj. Přejeli přes kovový most, pod kterým procházel zákop. Když byli všichni na druhé straně, most se opět s hlasitým vrzáním vydal vzhůru. Kola se začala prodírat přes suť a bahno. Z nebe se snášely černé žmolky a dopadaly na okna auta. V okolní mlze Simon viděl mnoho obrysů okolních vraků, nyní již mutantů, kteří jen čekali na správný okamžik.
„Pane, slyšel jsem, že jste bojovali proti nějakému obřímu dronovi, je to pravda?“ nadhodil Howard.
Ta slova vyvolala Simonovi velmi živé vzpomínky. Začínal si uvědomovat, že jejich stanoviště bylo snad jediné, které se s novým nepřítelem střetlo, jelikož další o něm nic nehlásili.
„Ano, je, byl to velký opancéřovaný dron s kulometem,“ odpověděl nakonec.
„A je pravda i to, že pozabíjel přes šest lidí a čtyři zranil?“ vyptával se Howard dál.
„Přesně nevím, ale možná by to odpovídalo. Jak to vlastně víte?“
„Čtu všechna hlášení, pane,“ odpověděl Howard.
„To nemáte nic lepšího na práci?“
„Buď řídím, nebo čtu, je to něco jako moje hobby.“
Howard poté zakroutil hlavou.
„Pamatujete, když jsme se jim začali bránit? Jejich první útoky proti našim zákopům? Hnali se přes bojiště a my je prostě rozstříleli na kusy.“
Simon se usmál. To, co řidič říkal, byla naprostá pravda. Když droni útočili poprvé, byli rozstříleni ještě sto metrů od zákopů.
„Ale jejich další útoky byly koordinovanější. Každý útok, co následoval, byl lepší než předchozí a jejich odražení bylo těžší,“ dodal Simon.
„Přesně!“ vykřikl Howard.
„Začali používat vozidla, různé bojové taktiky a už se nehnali jako poprvé.“
„Učí se, mají program, který se vyvíjí ze získaných zkušeností. Jako lidé. Rozkazy a vše, co mají provádět, však dostávají od počítačů. “
Když Simon domluvil, Howard spokojeně poplácal volant.
„Přesně tak, aby se však mohli učit, musí mít učitele.“
Poté nastalo ticho. Simon si to, co řidič říkal, přebíral v hlavě. Již to párkrát slyšel. Že pěšáci získávali sílu ze střetů s lidmi. Že lidé hráli roli učitelů a pěšáci zase žáků. Co však vyvolávalo strach, byla otázka, zda jednou nepřijde čas, kdy již se žák ničemu nebude moci přiučit. To by totiž znamenalo, že si s učitelem bude roven a pak...
Rovnováha se snadno vychýlí.
Samotný žák porazí toho, kdo jej všemu naučil.
„A my tu máme spoustu potenciálních žáků,“ pokračoval Howard.
„Mnozí z nich však jsou zničeni dřív, než se cokoliv stihnou naučit. Vědomosti takových žáků nemá ani smysl zachovávat.“
Krátce se podíval na Simona, a když viděl, že stále zaujatě poslouchá, pokračoval.
„Zato intelekt těch, kteří již něco umí, ano, ti se obnoví v novém těle se svým původním vědomím a můžou ve studiu pokračovat. Přijít sem k nám, pokusit se dobýt zákop, něco se přiučit a jít dál.“
Ukázalo se, že Howard byl jeden z těch, kteří hledali informace. Simon to od něj jaksi dokázal přijmout snáz než od ostatních žvanilů a teoretiků v zákopu.
„Když je žák, tedy pěšák, dost zkušený, nemá pro něj dále smysl setrvávat ve škole, tady v přední linii. Je pověřen dělat něco závažnějšího, při čemž využije svých zkušeností a nebude jen základním dílkem vojska.“
„Ano, to jsou devastátoři,“ souhlasil Simon.
Howard přikývl, rád, že se do hovoru zapojil.
„Jsou vysláni do světa, aby někoho eliminovali, něco zničili nebo…“
Simon neslyšel, co řidič dál říkal. Slovo svět mu naprosto zaclonilo mysl. Jaký svět? Co zbylo ze světa. Co zbylo z Ameriky? Co z Evropy? Nic. Vše pohaslo v okamžiku, kdy nepřítel smazal z povrchu zemského velká města, armádní základny, národní přístavy. Vytvořil na jejich místech krátery a jejich okolí proměnil v krví nasáklé ruiny, které požíral oheň. Lidstvo se během lusknutí prstu stalo ohroženým druhem.
„Do světa z prachu a ruin,“ řekl ponuře prodírající se těmi myšlenkami.
Howard na něj tázavě pohlédl. Zřejmě jej to, co řekl, překvapilo.
„No, ale vždyť příroda se zachovala a spoustu lidí taky,“ sdělil.
V jednom měl pravdu. Příroda se zachovala. Útok z orbity jí neuštědřil žádnou velkou ránu. Nezpůsobil radiaci jako atomové rakety, ani dlouhodobě nezměnil klima. Teď kořeny lámaly asfalt neudržovaných silnic, traviny se invazivně šířily, mechy zarůstaly ruiny a vraky aut. Temný řád v následujících letech zamořoval jen malé oblasti u zákopů, aby zabránil dobývání prostoru a získal vhodné prostředí pro boj.
„Příroda zde přetrvá, kolik si však myslíš, že přežije lidí?“ zeptal se Simon.
„V Haxeru je mnoho lidí,“ řekl vcelku zřejmé řidič.
„Ale na jiných místech, třeba až za mořem, co?“ Simon se trochu přestával ovládat a zvýšil hlas.
„I tam lidé žijí. Než se přerušila komunikace, vznikly tam také pevnosti, které odporovaly.“
„Než se přerušila komunikace,“ zopakoval Simon pohrdavě.
„Vždyť od té doby uplynulo skoro sedm let, mohly už dávno padnout.“
„Ale nemusely,“ odsekl Howard.
„Snad vzpomínáš, proč se komunikace přerušila. Ta mezikontinentální kvůli zničení satelitů a ta tady…“
Chvíli mlčel a trochu zkrotil svůj hlas. Tohle téma pro něj bylo těžké.
„Protože lidé zradili. Každý začal hrát sám za sebe a tím se hodně snížila šance na přežití.“
Howard něco chtěl říct, ale on pokračoval.
„Některé zničí korupce, jiné koordinovaný nepřítel a mnozí to prostě vzdají.“
„I kdyby to byla pravda, existují přece podzemní bunkry, tam lidé přeci přežijí.“
Simon si odfrkl a pohlédl na temnou krajinu z okna.
„Mnoho bunkrů bylo zničeno na počátku invaze, nacházely se v hlavních městech a vojenských základnách, které byly zničeny. Orbitálnímu útoku neodolá ani beton ani ocel, prostě nic. Dejme však tomu, že nějaké bunkry, dále od měst či jiných důležitých cílů, byly ušetřeny. Lidé tam budou žít, ale časem, třeba za sto nebo ještě víc let, jim dojdou nějaké důležité zásoby a budou muset vyjít na povrch. Tam již však nebude ten svět, který opouštěli, když odcházeli do těch svých bunkrů. Už to bude svět pod vládou Temného řádu.“
„Já bych nechtěl žít jako krysa, radši budu zemi hájit až do poslední kapky krve,“ řekl nakonec.
„Bereš to moc pesimisticky,“ utrousil Howard.
Simon mu neodpověděl.

 Jan Balošák, 4L

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na prosinec

• Studený prosinec - brzké jaro.
• Prosinec proměnlivý a vlahý, nedělá nám zima těžké hlavy.
• Prosinec naleje a leden zavěje.
• Prýští-li ještě v prosinci bříza, nemívá zima mnoho síly.
• Mrazy, které v prosinci brzy ochabnou, znamenají zimu mírnou.
• Jaký prosinec, takové jaro.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy na svého majitele stále čeká černá bunda a světle šedá kalkulačka Casio. Nově se do kanceláře dostaly následující nálezy:

• Modrá kalkulačka Casio (nalezena v posluchárně 11.12.2024)
• Svazek 4 klíčů s nábojnicí a kovovým štítkem s nápisem „Handtmann Myšleky pro budoucnost

Pokud postrádáte jakékoli věci související s TEV (oblečení, boty…) najdete je v kabinetě učitelů TEV.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut Jan Dlabaja

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V loňském roce se můj úvodník soustředil na vylíčení sledu událostí, které byly spojeny se stavem české společnosti před rokem 1989, se samotným průběhem sametové revoluce a také s euforickou dobou, která následovala několik měsíců, snad i let těsně po svobodných volbách na konci 80. let. Od té doby se mnohé změnilo jak na politické mapě naší země, tak na geopolitické mapě Evropy i světa. Tradiční politické strany, z nichž nejstarší je strana sociální demokracie, zažily údobí svého vrcholného vlivu na směřování naší země, ale postupně jejich vliv slábl, až ze spektra politických stran, jimž dáváme ve volbách svůj hlas, zmizely téměř úplně. Nemám v úmyslu na tomto místě jmenovat další docela slušnou řádku v té době vzniknuvších stran, jejichž působení již také patří minulosti a už vůbec nemá smysl zmiňovat zcela kuriózní strany jepičího trvání, jako byla například strana se zkratkou NEI, což byla svým celým názvem Nezávislá erotická iniciativa. Komickou složku v parlamentu ztělesňoval také předseda Republikánské strany Československa Miroslav Sládek, který navíc těžil ze své fyzické podobnosti s Mr. Beanem. Tato strana se v roce 2013 přetransformovala do SPR - RSČ (Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa) stále pod vedením Miroslava Sládka, ale již zcela bez jakéhokoli politického vlivu. Objevily se však další politické subjekty, které hlásaly spásné myšlenky a slibovaly celkovou očistu spojenou s neutuchající prosperitou. Na tomto místě nelze nezmínit stranu VV – Věci veřejné, která slibovala zatočit s korupcí, aby nakonec sama na tento nešvar zahynula. Zároveň striktně popírám, že bych měl cokoli společného s jejím předsedou, který sdílí moje příjmení, jen křestním jménem je Radek. Vždy, když se mi do rukou dostanou před jakýmikoli volbami hlasovací lístky se seznamem všech stran a hnutí, které se pouští do volebního klání, nestačím žasnout, jaké strany roztodivných názvů se domnívají, že by mohly být snad opravdu zvoleny. Někteří konkrétní kandidáti se nechávají napsat na kandidátní listinu jen proto, aby zvěstovali co možná nejširší veřejnosti, že jejich jméno zdobí nějaký titul, protože každý kandidát je na listině uveden se všemi tituly, jichž dosáhl. Pokud si myslíte, že jsem si to teď právě vymyslel, mohu vás ujistit, že tomu tak bohužel není a sám minimálně jednoho takového kandidáta osobně znám. Je to člověk, který má rád humor a budiž mu ke cti, že nechal své jméno v soupisce napsat až docela dolů na bezpečně nevolitelné místo. Od listopadu roku 1989 uplynulo již neuvěřitelných 35 let a za tu dobu se nutně musela proměnit i nabídka kandidujících politických stran a hnutí. Tehdy nově vzniklé, jako například ODS nebo KDU ČSL, jsou již vnímány jako tradiční a nově se na výsluní snaží prosadit například Piráti, Trikolora, Svobodní nebo třeba SPD. Jediné seskupení, které vzniklo s poměrně velkým časovým odstupem od sametové revoluce a kterému se daří od doby svého vzniku v roce 2011 držet si přízeň voličů, je ANO - původně s přídomkem - bude líp. Jak ČSSD, tak i ODS a ANO byly v minulosti stranami vládními, proto s nimi má každý potencionální účastník voleb zkušenosti a může relevantně zvažovat, zda jim dá svůj hlas či nikoli. Největší neznámou jsou vždy nové subjekty, které neváhají oslovovat své možné voliče na první pohled skvěle vypadajícími, ale ve skutečnosti nesplnitelnými sliby, přičemž pracují s nespokojeností lidí a známou skutečností, že je vždy snadné semknout se proti něčemu. Mnohem složitější je ale něco opravdu pozitivního vytvořit, zároveň na to mít peníze a všechno to dobré udržet i do budoucna. Vzhledem k tomu, že vždy záleží na lidech, je dobré pozorně sledovat činnost jednotlivých politiků, ať už jsou jakékoli politické příslušnosti, a podle toho se pak u volební urny rozhodovat, komu svůj hlas svěříme. Nyní máme krátce po krajských volbách a v některých volebních obvodech i po volbách do Senátu, ale ty parlamentní se kvapem blíží, a tak bedlivě sledujme veřejné dění, aby nám nic podstatného neuniklo a mohli jsme pak bez momentálního ovlivnění lákavou předvolební kampaní pokud možno zodpovědně rozhodnout, komu pomůžeme vydláždit cestu k politické kariéře. Naše demokracie je demokracií zastupitelskou, a tak funguje jako spojité nádoby. Jakým lidem umožníme nás zastupovat, tak se my budeme celé další volební období mít. Záměrně nezapočítávám do tohoto procesu nepředvídatelné okolnosti, jako jsou povodně, tajfuny či epidemie, o válečných konfliktech ani nemluvě.

Celým tímto zamyšlením jsem chtěl hlavně říci, že je důležité nerezignovat na okolní dění ve společnosti, naopak je nadmíru žádoucí, jak by řekl Šafránek z filmové ságy Básníků, držet prst na tepu doby a činit následně rozhodnutí, která vycházejí z našeho vlastního úsudku a ne z úsudku, který nám někdo vnutil v rámci jakékoli kampaně nebo zdánlivě dovedně vytvářené nálady ve společnosti. Na první pohled snadná řešení, která nabízejí hlavně tzv. populistické strany, mívají ve svém důsledku většinou velmi hořkou pachuť.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web - JavaScript

Pokud jste četli minulý díl rubriky a jeho znalosti aplikovali na vaši stránku, jistě uznáte, že jí nový vizuál prospěl. Styly ale nejsou vše a některých efektů s nimi lze dosáhnout jen velmi obtížně nebo vůbec. Stejně tak nemůžete na stránce tvořit nic dynamického, například aktuální čas. Dnes se to pokusíme napravit, dokončíme tuto svatou webovou trojici a nakonec vám ukážu i tvorbu jednoho zajímavého efektu.

Začněme trochou teorie. Díky JavaScriptu můžete přistupovat k DOM API a tím modifikovat strukturu celého HTML dokumentu. Jinak umožňuje dělat de facto vše, co ostatní jazyky. Omezuje ho pouze jeho webové prostředí, díky čemuž mi například neukradne data z počítače při brouzdání svého guilty pleasure webu novinky.cz.

Typy má oproti C mnohem jednodušší na používání a s místem v paměti šetří asi jako Rusové se svou armádou. Jediný číselný typ number má rovnou 64 bitů a podporuje i desetinná čísla, boolean a string asi představovat nemusím. Mezi pokročilejší typy patří Array, Map, nebo třeba Date. Všechny je můžete uložit jako let (mutabilní) nebo const. Některé typy také mohou být prázdné, třeba undefined nebo null. Velkou nevýhodou jazyka je ovšem validace typů až při běhu, čímž je kód náchylný ke zbytečným chybám.

Podmínky se tvoří stejně jako v Pythonu, jen místo and, or a not používáte &&, || a !. Některé typy jsou tzv. falsy (undefined, null, prázdný řetězec), takže vrací automaticky false. JavaScript obsahuje i všechny známé cykly jako for, while nebo forEach.

Pojďme programovat. Zatímco styly se připojovaly skrz <link />, JavaScript přípojíte přes <script />. Vytvořil jsem si složku scripts, do které budu soubory ukládat. Chtěl bych vytvořit dvě věci. Pokud kliknete na modré tlačítko, změní se nadpis na nějaký string ze seznamu. Pokud na nadpis najedete, změní se také, ale tentokrát s animací, během které se z textu stanou náhodné znaky a postupně se objeví nové slovo.

Jsou některé funkce, které bych chtěl používat globálně. Například proměnná se seznamem nadpisů nebo ta na generování náhodných čísel. Mám dvě možnosti. Zaprvé je můžu přiřadit k window objektu, který je globální a jde používat všude. Tohle zatím musím dělat pro všechny funkce, které následně zmíním v HTML. Dlouhodobě je to ale neudržitelné, zvlášť když omylem přiřadím funkci nebo proměnnou se stejným názvem a tím si ji přepíšu. Do budoucna budu používat export/import syntaxi, která ze souborů tvoří moduly a umožňuje mi je tak lépe členit.

První skript je jednoduchý. Jeho spuštění si můžete ověřit pomocí console.log(), který stejně jako Python print() (ten v JavaScriptu otevírá dialog pro tiskárny) umí vypisovat data do konzole. A nyní konečně použijete HTML id atribut z prvního dílu – pomocí document.getElementById() totiž můžete prohledávat DOM a měnit vlastnosti jednotlivých elementů, v našem případě text nadpisu. Teď už stačí funkci jen přiřadit ke globálnímu window objektu a připojit do tlačítka pomocí atributu onclick.

Druhý úkol už je trochu těžší, tento efekt jsem našel na kanále Hyperplexed (https://www.youtube.com/watch?v=W5oawMJaXbU). Pokaždé, když po nadpisu přejedu myší, spustí se event onmouseover a funkce scrambleTitle(). Ta vybere náhodné slovo ze seznamu a spustí opakovač. V něm se každé písmeno slova nahradí náhodným znakem, a po třech iteracích se vždy jedno písmeno ustálí. Takhle to dojde až na konec. A aby se efekt nedal během běhu narušit, má v sobě zabudovaný také jednoduchý zámek.

S JavaScriptem mohou konečně všechny stránky ožít. Pořád to ale není úplně ono. Kvůli HTML musíme používat globální window objekt, typy se kontrolují za běhu, a tvorba dynamického obsahu je stále poměrně náročná. Vše postupně v průběhu rubriky vyřeším. Kód opět najdete na https://github.com/dlabaja/IT_doupe. A do té doby Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 4L

Na jaře tohoto roku se na naší škole konala akce BožeTECH 2024 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. V Elektronce online zveřejňujeme postupně rozhovory, které jsme s těmito účastníky uskutečnili. Ve vydání měsíce listopadu si můžete přečíst následující rozhovor.

Lucie Mikulášková (HR) a Michal Sedlář (technolog) - Mapro

Studovali jste obor, ve kterém momentálně pracujete?

Michal Sedlář (MS): Já určitě ne, protože technologie vstřikování plastu se učí pouze na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a navíc je to hlavně teorie, ale ne praxe. Já jsem elektrikář a k tomu ekonom, takže Vysoká škola Baňská. K současné pozici jsem se dostal díky dvacetileté praxi.

Lucie Mikulášková (LM): Já jsem vystudovala gymnázium a v současné době studuji sociální pedagogiku a andragogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jsem trochu mimo obor, ale ne úplně.

Jak jste se bez ekonomického vzdělání dostala k tomu, že děláte personalistku? Co vás na tom lákalo?

LM: K personálnímu není potřeba ekonomické vzdělání, některé firmy to požadují, z mého pohledu není úplně potřeba, protože tam je hlavní porozumět lidem, porozumět firmě, co zrovna potřebuje a jak k ní přivést správné lidi.

Co je vaše náplň práce?

MS: Moje náplň práce je učit programování vstřikolisů, které prodáváme zákazníkům, naučit je zpracovávat plasty, jednotlivé druhy plastů, naučit je programovat a ovládat konkrétní stroje. Proškoluji zákazníky v optimalizacích procesů, učím i manažery, jak zefektivnit práci.

LM: Mojí prací je hlavně nábor nových zaměstnanců, případně řešení kompetencí a potřeb stálých zaměstnanců. Navíc jde o celkovou personalistiku společnosti. Řešení benefitů, firemní akce a podobně.

Oba se setkáváte s různými lidmi. Co je na té práci nejtěžší?

MS: Když lidé nejsou pokorní. Neexistuje člověk znalý všeho. I já dělám chyby a nemám rád jednání se zákazníkem, který mi tvrdí, že má pravdu za každou cenu, i když třeba způsobí poruchu stroje. Ne vždy všechno lze.

LM: Já to jenom doplním, za mě pokora je na prvním místě. Lidé si často dávají velké požadavky, například s minimem praxe žádají přemrštěné peníze a podobně. Je dobré být realista, vědět, co si můžu a nemůžu dovolit. Můžete mít klidně hlavu v oblacích, ale nohama být pořád na zemi.

MS: Slušností také je vždy poprosit, poděkovat a pozdravit. To je základ.

Jak se má umět člověk ocenit? Jak může někdo vyjádřit, že jeho práce stojí tolik?

LM: Rozdělila bych to na dva typy lidí. Lidé, kteří už mají nějakou praxi a kteří ne. U těch prvních je důležitá zpětná vazba, když odchází z firmy, je dobré vědět, čeho si na mně lidé vážili, kde mám naopak rezervy. Je těžké se subjektivně ohodnotit, člověk se může přecenit, ale také velmi jednoduše podcenit. Takže konstruktivní zpětná vazba od kolegů nebo nadřízených je důležitá. Lidé bez praxe mohou využít třeba učitele, zeptat se jich, zda mohou jít tam, kde chtějí. Kolikrát jsou učitelé studentům blízcí, trochu je znají. Těch je možné se zeptat. Potom existují různí kariérní poradci, různé platformy, nebo je možné se například dovzdělat v nějakém kurzu, například získat certifikát o znalosti jazyka. Existují různé kurzy, kde člověk opravdu dostane ohodnocení podle toho, na jaké úrovni je.

MS: Důležitá je praxe. Co opravdu umím, co dokážu nabídnout firmě, případně zákazníkovi. Samozřejmě je možné se nějakým způsobem bavit o tom, že když zaměstnanec dokáže, že je na nějaké úrovni, může přijít nějaký růst. I vize zvýšení benefitů poté, co jsme něco dokázali, je důležitá.

V čem je vaše firma lepší, než konkurence? Co ji drží na pozici, jakou má?

MS: Vzhledem k tomu, že máme za sebou největšího světového dodavatele vstřikolisů na světě, dokážeme ušít zařízení přímo na potřeby zákazníka. Celou linku můžeme postavit podle přání zákazníka. Také je to díky servisu, který máme tady v Olomouci, na Slovensku, v Polsku, nemáme týdenní prodlevu při čekání na náhradní díly, máme centrální sklad v Německu, kde je spousta dílů. I tohle vypovídá o tom, proč se držíme na vrcholu.

Do jakých odvětví nejčastěji dodáváte?

MS: Plastikářský průmysl. Nejčastěji je to automotive, obalový průmysl, v dnešní době i zbrojní průmysl a tak dále. V podstatě vše, co se lisuje z plastů, tam dodáváme.

V roce 2022 se rozšířily závody do Polska a na Slovensko. Jaké bude další rozšíření?

MS: Nerozšířily se, pouze se otevřela nová pobočka, ale ona už tam byla, jen se přesunulo sídlo. Takže už dávno jsme působili ve třech státech. Další rozšíření podle mých informací není plánováno, protože máme centrálu v Německu, máme pobočku v Polsku, pobočku na Slovensku a zároveň ještě dceřinou firmu na Ukrajině. Zároveň budeme zastupovat jednoho výrobce z Číny, který bude mít novou pobočku v Srbsku, takže se nebude všechno vozit lodí z Číny.

LM: Spíše než otevírání dalších poboček je na místě nabírání zaměstnanců a rozšiřování současných poboček. Nebavíme se o expanzi do dalších států, ale spíše jde o rozšíření současných poboček.

Jaké vidíte inovace v oboru zpracování plastů?

MS: Momentálně máme novou řadu vstřikolisů, které by měly být daleko úspornější, rychlejší, takže ty inovace tady jsou, zhruba každé dva roky přichází nová řada.

LM: Určitě je zde vývoj v oblasti udržitelnosti. Všechny firmy se snaží být udržitelné, snaží se fungovat tak, aby to byla alespoň malá podpora přírody. To bude určitě trend i v technologii strojů, udržitelnost hraje velkou roli.

V poslední době se více mluví o umělé inteligenci, jaký má vliv na firmu, kde pracujete? Využívá se u vás?

MS: V programování vstřikování plastů nebude umělá inteligence použita, protože člověk musí vidět, co konkrétní stroj dělá. Každá vlastnost plastu je jiná, teploty jsou jiné a každý výsledek je jiný. Robot nepozná, jestli je poškozen nástroj, kterým vstřikujete. Neví, jestli vám nevychází teplota. Zde člověk není nahraditelný, lidský faktor je zde důležitý.

LM: V technologii to úplně použitelné není. Nevíme, kam se to posune za půl roku nebo za rok, AI se vyvíjí pořád. Já to využívám čistě jako chatbota, můžeme to využít v administrativě, v rámci financí, plánování projektů, takže tady nějaká možnost využití je.

Když přijde uchazeč a využije k napsání životopisu nebo motivačního dopisu umělou inteligenci, jak to vnímáte? Berete to v dobrém, nebo ve špatném?

LM: Záleží na tom, jestli ten životopis je kvalitní, nebo ne. Podkopnu si nohy, já to taky používám. Zrovna jsem si sama generovala nějaké věci na LinkedIn a podobně. Ale je tam potřeba kontrola, ještě to není tak stoprocentní, aby to psalo za vás, kolikrát s tím chatem musíte komunikovat, aby vám to správně napsal a je to opravdu potřeba zkontrolovat. Ale za mě, pokud to člověk nevyužívá každodenně, že by z toho sám přestal přemýšlet, to není takový problém. Pokud to někdo použije pro napsání životopisu nebo motivačního dopisu, protože zrovna nemůže najít správné věty a to, že napíše lepší životopis, mu přinese lepší práci, potom proč ne.

Myslíte si, že se dá zjistit využití umělé inteligence například k sepsání závěrečné práce a na základě toho například odebrat titul?

LM: Už existují programy, které to umí poznat. Nevím, jestli je školy využívají, protože školy využívají odevzdej.cz, využívají theses, které vše zkontrolují ve chvíli, kdy to nahrajete do systému. Nevím, jak mají integrované tyto programy na rozpoznání toho, jak vám ten chat pomohl, na druhou stranu tyto programy jsou dostupné, takže pokud student využije AI k parafrázování, za mě je dobré využít zároveň tento systém na rozpoznání a udělat si dvojí kontrolu. Jednak je možné zadat práci například do odevzdej.cz, druhá kontrola může být přes antiprogram umělé inteligence, který rozpozná, které odstavce vypadají, že je tvořil chat a máte možnost dokument před odevzdáním ještě přepsat vlastními slovy. Určitě je škoda být součástí procesu odebrání titulu kvůli tomu, že si člověk nezkontroloval svou práci.

Jaké jsou možnosti profesního a kariérního růstu? Nabízí firma nějaké kurzy, které využíváte?

MS: Samozřejmě firma proplácí kurzy angličtiny, případně další jazykové kurzy, v mé profesi bych to ale využil, kdybych úplně změnil obor působení, protože jako jediný v České republice a na Slovensku už se nemám kam posunout. Leda bych se naučil polsky a střídal kolegu v Polsku.

Díky práci máte možnost cestovat?

MS: Ano, stále cestuji za zákazníky.

LM: V podstatě je zázrak, že tu kolega dnes se mnou může být, protože jinak bych ho sháněla někde v Německu.

MS: Příští týden Německo, potom zase. Jedeme k zákazníkovi a potom do centrály, kde budeme testovat novou formu pro zákazníka na našem vstřikolisu, abychom mu ukázali, že to s naším lisem jde. Potom budu zase školit české seřizovače v Německu v základech programování vstřikolisu.

Jak se u vás recyklují plasty?

MS: My nevyrábíme, ale všichni zákazníci už z důvodu ceny všechny přebytečné plasty recyklují a podle norem Evropské unie přimíchávají do jiných materiálů. Momentálně testujeme materiál, který je ze 30 % z komunálního odpadu. Jiný zákazník vstřikuje materiál se 40 % obsahu dřeva pro letecký či potravinářský průmysl.

Obáváte se o to, aby firma neztratila zákazníky, protože jde o plasty, proti kterým se Evropská unie snaží bojovat?

MS: Neobávám se.

LM: Záleží na oblastech. Například v oblasti příborů, brček a takových věcí jsou plasty asi nahraditelné. Ale například v automotive zatím není moc alternativ. Pokud se najdou jiné materiály, samozřejmě budou možná upřednostněny, ale pořád je mnoho oblastí, kde náhrady nejsou nebo jsou drahé.

MS: Navážu na automotive, kde měla dříve auta plechová světla. Takový světlomet pak vážil třeba 3 kilogramy. Dnešní světlomet z plastu váží jeden kilogram. To je úspora hmotnosti, tím pádem úspora spotřeby, což zanechává menší uhlíkovou stopu. Nahrazování a zmenšování hmotnosti pomocí tvrzených plastů má zase jiné výhody.

Jak se vám líbí naše škola? Přece jen nejste absolventi, takže máte názor zvenku.

LM: Za mě je určitě důležitá odbornost, protože já s všeobecným vzděláním nemám skoro žádné pracovní příležitosti oproti těm, kteří už na škole zažili nějakou praxi nebo znají nějakou technologii. Na trhu mají rozhodně větší uplatnění než lidé z všeobecných středních škol, kde sice získají všeobecný přehled, ale s tím může jít pracovat maximálně do pokladny v Kauflandu.

MS: Je dobře, že se škola otevírá dalším firmám, studenti mají možnost do těchto firem nahlédnout a zvážit, kde by chtěli pracovat. To zdaleka na všech školách není.

Co byste studentům doporučili na závěr?

LM: Dělat, co je baví. V dnešní době je velká nabídka práce a lidé nejsou. Takže opravdu se zaměřit na to, co člověka baví, jít za svým cílem, vzít veškeré možnosti, které se nabízejí. Zároveň pokud člověk chce například cestovat, práce vždycky počká, my, co máme kolem dvaceti až třiceti let, půjdeme do důchodu možná v sedmdesáti, možná taky vůbec, takže opravdu práce počká a zážitky i koníčky jsou na prvním místě. Opravdu využít toho, že je možné cestovat, využít vzdělávacích programů, Erasmus a podobně, prostě dělat, co je baví.

MS: Já se připojím, důležité je neuhýbat a jít si za svým cílem.

Rozhovor vedly Simona Šromová a Světlana Lindovská, přepsal jej Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 4 - Průzkum

Hrubé stěny zákopu osvětlovaly slabé plápolající plameny ohniště. Jako velké jazyky olizovaly kusy dřeva, které do nich jeden z vojáků přikládal a přetvářely je na teplo a hustý kouř. Okolí zákopů bylo temné a děsivé. Světlo vrakům vozidel propůjčovalo pohybující se rysy, připomínaly velké mutanty, kteří strnule číhali a pozorovali muže u ohniště. Vzduch byl plný černých popelových vloček. Kromě zvuku praskajícího dřeva a občasného povzdechnutí zde vládlo hrobové ticho. Všichni muži byli zasmušilí, jejich lesknoucí se oči hleděly do plápolajícího ohně.
Truchlení a smutek dopadal i na Simona. Při útoku, který se uskutečnil dnes ráno, padlo po celé linii přes čtyřicet vojáků. Na pomoci obrany se podílely nové posily z města. Dorazily do boje po zahájení bitvy. Nebyla to však plánovaná pomoc, posily prostě jen dorazily v době útoku. Nemusely dorazit a vše mohlo být jinak. Možná ani on sám by tu teď nebyl. Měli štěstí. S několika tanky dorazilo také velké množství pěchoty. Se započítáním ztrát teď celý zákop byl v plusu o něco přes třicet mužů. Měli také více než dvacet těžce zraněných a neschopných boje.
Simon bloudil ve svých myšlenkách. Pátral po nějaké, která by ho dokázala rozveselit. To se mu však stále nedařilo. Poslední dobou mu přišlo, že z jeho života všechny vzpomínky na období před válkou vyprchaly. Nahrazovaly je ty nové, obrazy bojiště, zbraní, tváří mrtvých… Jeho mysl byla přehlcená černými vojáky, jejichž tenké senzory měly zářivou krvavou barvu. Slyšel dunění jejich ocelových kroků a chladnokrevnou řeč. Nedokázal se od nich odpoutat, byli palivem pro jeho noční můry. Ať se snažil myslet na cokoliv, tito temní pěšáci ho vždy dostihli. Probodávali pohledy, prostřelovali kulkami, mučili i pro ty největší sadisty ohavnými způsoby.
Zatřásl hlavou, aby se vrátil do reality. Oheň před ním příjemně hřál a spacák, kterým se přikrýval, již byl teplý. Na blízku pravé ruky měl opřenou pušku. V levé svíral psí známku, která patřila jednomu z padlých. Tři vojáci, mezi kterými byl Steve, potichu rozmlouvali. Mike a Henry odpočívali v dolních pokojích, aby si odpočinuli ze zranění z boje. Všichni vojáci byli o něco veselejší, než když Simon začal bloudit v myšlenkách. Ani nevěděl, jak dlouho byl mimo, někdy se dokázal zapomenout i na několik hodin. Steve přihodil do ohně další kus zkrouceného dřeva. V ohništi zapraskalo. Simon si odhrnul rukáv, stříbrně lesknoucí se ručičky na tmavě matných hodinkách ukazovaly půl jedenácté. Hodinky byly v zákopech vzácným zbožím, obvykle se daly sehnat pouze od někoho, kdo je s sebou přivezl z města. Simon k nim však přišel jinak. Zhruba po roku služby mu přišel balíček. Poslala mu ho Anna, jeho dívka. Když jej rozbalil, našel tam onen dárek. Hodinky. Žádný laciný šunt, ale pořádné mechanické, takže nemusel řešit problém se sháněním baterek. Kdykoliv pak na ně pohlédl, pousmál se a vzpomněl si na ni. Nebyly to pro něj pouze hodinky, ale také talisman.
Fousatý voják si dlouze zívnul. Opřel se o stěnu a zabalil do spacáku, aby se ukryl před lezavou zimou. Jeden z mužů se zvedl od ohniště a šel vystřídat vojáka na pozorovatelně. Tam, mimo záři plamenů, stál voják s dalekohledem a jeho zkoumavý pohled neustále kontroloval bojiště, druhý posedával u vysílačky, připraven okamžitě nahlásit cokoliv zahlédnou.
„Jaká je zatím situace, Steve?“
„Naše lovecké skupiny po celém bojišti ve vzdálenosti kilometru od zákopu dostaly přes dvacet dronů. Zdá se, že Temný řád posílá průzkumné oddíly, asi chce zjistit, jaké máme ztráty. Taky se nám podařilo ukořistit jedno z jejich vozidel. Velitel ho nechal poslat do města na prozkoumání. Podle podrobných zpráv také dobře zafungovaly protitankové miny. Byly rozmístěné na jihu a zlikvidovaly více než deset vozidel. Do města byl zadán příkaz na výrobu mnoha dalších kusů.“
„A co zranění?“
„Všichni se drží,“ dopověděl tiše Steve.
Simon se jemně usmál. Aspoň nějaké dobré zprávy. Atmosféru narušily blížící se kroky, podle jejich rytmu se zdálo, že někdo měl naspěch. Zpoza rohu vyběhl voják menší postavy, byl zahalen ve stínu. Přistoupil k ohni. Plameny ozářily jeho tvář a odhalily, že se jedná o velice mladého muže s černými rozcuchanými vlasy. Simon by odhadoval, že se jedná o nováčka ze skupiny nově příchozích. Z města byli často posíláni mladí lidé s nedostačujícím výcvikem, to proto, že starších rekrutů je málo a na výcvik není dostatek času.
„Mohu zde najít Simona Westa?“ otázal se voják hlasitě.
„Ano, to jsem já.“
„Pane, máte se ihned dostavit na centrální stanoviště. Velitel vydal rozkaz k průzkumné akci. Budete velet jednomu z oddílů. Na stanovišti čeká pět vojáků. Další tři si máte vzít vy, jaké uznáte za vhodné. Vyráží se přesně za hodinu.“ Simon trochu zmateně přikývl, zatím ještě nebyl na žádné průzkumné akci, vždy se staral pouze o obranu zákopu, přesto však jasně muži odpověděl.
„Rozumím. Přiveďte mi z mého stanoviště dva dobrovolníky.“
Voják zasalutoval a vydal se svižně pryč.
„Vojíne,“ oslovil ho ještě Simon.
Muž se zastavil a otočil směrem k němu.
„Ano, pane?“ znejistil.
„Kde máte helmu? Chcete, aby vás voddělal nějakej z těch plecháčů?“
„Omlouvám se, spěchal jsem.“
Simon zahrabal v bedně kousek od sebe a vyndal helmu.
„Vezmi si tuhle,“ řekl a poté ji vojákovi hodil.
Ten helmu neobratně chytil a zaplácl s ní své střapaté vlasy.
„Děkuji, pane.“
Poté podruhé zasalutoval a znovu zmizel ve tmě. Simon vstal a protáhl se.
„Steve, jdeš se mnou.“
Steve se jako blesk vymrštil ze země, nasadil si batoh, popadl pušku a již byl připraven.
„Rozkaz.“
„Tak zdar, chlapi, pošlu vám sem dva náhradníky,“ rozloučil se Simon. Vydali se směrem na centrální stanoviště. Po cestě míjeli jednu četu za druhou. Obvykle skýtala pět mužů, kteří seděli v zákopu, ohřívali se u ohniště a střídali se ve vyvýše-ných pozorovatelnách. Když je Simon pozdravil, dostávalo se mu několik zívnutí a tichých odpovědí.
Hlavní linií pokračovali kolem odboček do skladů, střílen a vstupů do podzemí. Zákop se po zhruba sto metrech pozvolna začal rozšiřovat, až se nakonec rozprostřel do širokého prostoru, jehož velikost odpovídala fotbalovému hřišti. Celou oblast i bojiště před ní osvětlovaly velké světlomety. Ačkoliv byla hluboká noc, hemžilo se to zde mechaniky, mediky a spoustou vojáků. Přední linie byla připravena k protiútoku. Nízké zdi z pytlů písků a ocelových beden zajišťovaly krytí. Podél opevnění se pravidelně střídala kulometná stanoviště a malé bunkry. Před zákopem hnízdili velcí protitankoví ježci a blýskaly se ostnaté dráty. Na opačné straně do bojiště hledělo několik raketových systémů.
Momentálně stála uprostřed komplexu dvě velká vozidla a tank. Kontrolovala je skupinka mechaniků. Kolem postávali vojáci s velkými polními batohy. Když dorazili k vozidlům, Simona přivítal jeden z důstojníků. Zřejmě druhý velitel operace, jelikož byl plně vyzbrojen. U pasu měl dva granáty, na zádech batoh se samopalem a místo uniformní čepice helmu. Ve vyhlazené tváři bez jediné vrásky s černými vousy se leskl intelekt, alespoň tak to Simonovi připadalo.
„Peterson, poručík ze stanoviště G,“ potřásl si s ním silným stiskem.
„Simon, poručík ze stanoviště E,“ představil se na oplátku.
Poté se podíval na vozidla. Jednalo se o dva terénní jeepy, které měly korbu pro pěchotu. Prostory kryla kovová kostra, potažená vlnící se šedou plachtou. Kromě maskování sloužila k zabránění průniku škodlivých látek. Oba terénní vozy byly vyztuženy ocelovými pláty, zvláště přední část. Peterson vytáhl z batohu mapu a rozložil ji na kapotu.
„Zde je trasa jízdy.“
Velká šedá plocha ukazovala místo bojiště. Přes něj se po každé straně táhla klikatá čára, zákopy. Na několika místech vystupovaly zvýrazňovačem zakroužkované oblasti, hlídané vždy stejnobarevnou lebkou. Tato místa byla otrávena jedovatým plynem, nebo zde vybuchl dron s černým gelem. Temný řád zamořoval celé bojiště slizem, z něhož se vypařovaly toxické látky. Pěšákům nic nezpůsoboval, zato pro lidi byl smrtící. Na krátkou dobu ne, ale znemožnili tím obsazení dalších pozic. Některé gely vykazovaly menší známky toxicity než jiné. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že každý gel měl v sobě obsaženo jiné množství škodlivin. Čím blíž jste byli k nepřátelským zákopům, tím více byl terén zamořen. Přes mapu na bojišti se táhla zelená šipka. Začínala na centrálním stanovišti a po několika oklikách se dostala k nepřátelským zákopům. Velkým obloukem se zase vrátila na stanoviště Alfa.
„Pojedeme po této trase. Míra zamoření by zde měla být nízká. Poté se zastavíme kousek od nepřítelovy linie a zaznamenáme nějaká data, to je hlavním cílem našeho průzkumu. Celkově nám to zabere necelý den.“
Simon znovu pohlédl do mapy.
„Jsou zde nějaké druhy obranných autoděl?“ zeptal se zamyšleně.
„Ano, ale pouze verze bitevní krysy, nesnímají pohyb, ale teplo. Jsou protipěchotní. Velikost ráže čtyřicet milimetrů. Náš přední pancíř takový projektil zastaví. Boční pancíř pouze s malou pravděpodobností. Jejich dosah je tři sta metrů. Věže jsou lehce pancéřované. “ Simon moc dobře tento druh znal, jen neměl tak podrobné informace.
„Říkal jste, že jsou zaměřeny na teplo? Pořád je zde problém, že zaměří motor.“
Peterson se pousmál
„Nechal jsem motor opancéřovat a namontovat na něj chladicí turbíny. Ale líbí se mi vaše úvaha.“
„Jen nechci něco nechat náhodě,“ odpověděl Simon pragmaticky.
„Já samozřejmě také ne.“
Simon poukázal na okolí kolem jejich trasy.
„Na co můžeme po cestě narazit?“
„Pravděpodobně potkáme pár pěšáků, přinejhorším osamocený transportér.“ Jeden z mechaniků došel k Petersonovi. V kožených rukavicích držel modrý smotaný plán a uklízel jej do kovového pouzdra.
„Pane, všechny úpravy jsou dokončeny,“ oznámil.
„To rád slyším, dobrá práce. Můžete jít.“
Mechanik se otočil a mávnutím ruky naznačil ostatním, že mohou balit. Okolo vozidla zůstalo jen několik vojáků. K Simonovi dorazili dva muži. Byli to vojáci z jeho oddílu.
„Jsme tady, pane,“ ohlásil jeden.
Simon přikývl.
„Pokud máte, Simone, vše, co potřebujete, můžeme vyrazit,“ řekl Peterson. Simon pohlédl na hodinky. Hodina byla skoro pryč a půlnoc se pomalu ale jistě blížila.
„Dobře, vyrážíme.“

 - Jan Balošák

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na listopad

• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.
• Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
• Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
• Když se v listopadu hvězdy třpytí, mrazy se brzo uchytí.

Ztráty a nálezy

Již od září je v kanceláři školy deponována černá teplá bunda s kapucí zn. WEDZE (napsáno na nášivce uvnitř). K ní se asi 10. 11. přidal nález zelených kraťasů a bílého trička spolu s modro zeleným pouzdrem ve školní jídelně (přihrádky na odložení brašen), dále modrá plastová láhev Adidas, modré pouzdro na zips z rifloviny a hnědý „skládací“ box na svačinu.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut Jan Dlabaja

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V loňském říjnovém úvodníku jsem vám nastínil všechny půvaby počínajícího podzimu, které nabízí příroda. Počasí a na tu dobu poměrně vysoké teploty přímo vyzývaly k tomu, abychom si toto období v přírodě naplno užili. Letos je tomu poněkud jinak, protože již v polovině září, kdy obvykle ještě vystavujeme tváře slunci babího léta, přišly naopak vytrvalé deště, které právě na náš kraj udeřily silou, jež si v ničem nezadala s tou, s níž jsme měli tu čest v roce 1997. Na rozdíl od tehdejší pohromy, která udeřila na začátku prázdnin, tedy v létě, kdy měli lidé v postižených oblastech alespoň nějakou šanci své domovy do zimy vysušit, ta letošní přišla zákeřně naopak v době, kdy se přirozených teplých slunečních paprsků už dočkáme jen stěží. Pozitivní zprávou tak v těchto dnech může být snad jen to, že v lesích rostou houby, v jejichž sběru jsme my Češi snad na prvním místě v Evropě, ne-li ve světě. Houby v jakékoli úpravě jsou vítaným zpestřením jídelníčku, jen je potřeba si dát pozor při jejich sběru, abychom nepotvrdili svou vlastní a bohužel také poslední životní zkušeností, že všechny houby jsou jedlé, některé ovšem pouze jednou. Nemáme-li jistotu, že z kyprého mechu vylupujeme houbu jednoznačně jedlou, nechejme ji raději dál zdobit les a riziko špatné volby delegujme na jiné houbaře. K velmi rizikovým houbám, co se týká možné záměny, patří muchomůrka růžovka (jedlá a výtečná) a její podobně vypadající kolegyně - muchomůrka tygrovaná (jedlá jen jednou), nebo třeba žampion (jedlý a výtečný) a stejně lákavě vypadající muchomůrka hlízovitá (smrtelně jedovatá). U některých hub se záměna projeví naštěstí jen v chuti, čehož příkladem může být hřib pravý a podhřib žlučový. Donesete-li si v košíku domů ten druhý, můžete se po jeho požití dále těšit ze života, ale nepochutnáte si. Proto buďte obezřetní, a pokud nejste pravidelnými sběrateli hub, do lesa zavítáte jen jednou za uherský rok a zláká vás nějaká vnadně vyhlížející houba, nejste-li si naprosto jisti, raději ji obejděte obloukem. Houby, které neznáte, neničte, protože jiní - v rozeznávání hub mnohem zdatnější houbaři, než jste vy sami, si na takové houbě mohou pochutnat. Jste-li zdatnými houbaři a rozeznávání hub je pro vás hračkou, právě nyní zažíváte pravděpodobně ty pravé houbařské žně a váš jídelníček je bohatší o houby smažené a smaženici (není to totéž, i když se to tak názvoslovně tváří), váš úlovek lze také zavařit, zmrazit a usušit. Zvláštností je, že ty sušené jsou ve výsledku v chuti daleko aromatičtější, než ty čerstvé. Zkušené hospodyňky také samozřejmě vědí, jaká houba je ke které konzumaci nejvhodnější. Řízky jsou výborné z bedly a pýchavky, naložené a zavařené chutnají skvěle hříbky a václavky, smaženici lze udělat prakticky z jakékoli jedlé houby a k usušení se hodí převážně křemenáče, pravé hříbky, suchohřiby, babky a další. Delikatesou je pak syrovinka, která chutná nejlépe jen jednoduše opečená na oleji na pánvi, s trochou soli a kmínu. Je to druh ryzce a narazíte na ni jen zcela výjimečně.

A tak vzhůru do lesa, ať už s košíkem a kudličkou na houby nebo jen tak pokochat se přicházejícím podzimem, který ponejvíce v lese smíšeném a listnatém vytváří oku lahodící paletu barev a v obou případech přináší vítanou relaxaci a odpočinek pro každého člověka, který potřebuje změnit prostředí a nechce přitom utratit spoustu peněz. Potkáte-li při takové procházce navíc ještě nějakou zvěř, bude to pro vás jen bonus a příjemné zpestření celkově pozitivního zážitku, který vám taková procházka bezpochyby přinese.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web - CSS

V posledním článku o HTML jsme vytvořili stránku, která ovšem nevypadala nic moc. Měla základní font, žádné barvy, a vše bylo nasunuto doleva. Dnes se ji pokusíme trochu upravit, a v mezičase vám ukážu, jak se tvoří a aplikují styly. Celý kód bude opět u mě na GitHubu.

Vytvoříme si soubor style.css a ten pomocí tagu <link> připojíme do hlavičky dokumentu. Styly pro prvky se do něj píší takto:

button {}	Změní všechny <button /> elementy na stránce
.save-button {}	Změní všechny elementy se třídou save-button
#top-button {}	Změní jeden konkrétní element s id top-button

Do složených závorek následně můžeme psát konkrétní změny. Začneme fontem. Ten je většinou potřeba plošně, proto se dává přímo do body {} příkazem font-family. Můžeme rovnou změnit barvu celé stránky pomocí background a barvu textu přes color.

Důležité je také chápat rámečky a jak jdou po sobě. Jsou tři - vnitřní okraj (padding) určuje místo mezi obsahem a okrajem elementu (border), a vnější okraj (margin) zase oblast mezi borderem a ostatními prvky. U všech se dá nastavit velikost shora, zdola, zprava a zleva. Když už jsme u toho, pojďme upravit nadpisy, které mezi sebou mají automaticky příliš velké mezery. Oddělením prvků čárkami jich může několik používat jeden styl. A ačkoliv se margin většinou píše stylem top, right, bottom, left (ideální pomůcka jsou hodiny nebo TRouBLe), pro zkrácení ho můžete napsat i jako top, left-right, bottom nebo top-bottom, left-right. Stejně můžete postupovat i u centrování obsahu, kde můžete rozměr konkrétní strany nastavit jako auto.

Styly jdou podobně jako elementy v HTML vkládat do sebe - můžeme si takto třeba pojistit, aby se změnil jen element, co má konkrétního rodiče. Dají se také přídávat pseudo třídy, jako :hover (změní element, pokud na něj najede kurzor myši), :first-child (aplikuje se na prvního potomka rodiče) a mnohé další.

Kromě toho je důležitá responzivita. Pokud někde nastavíte šířku „natvrdo“, na menší obrazovce vám může obsah přetéct přes okraj. Většina uživatelů dnes používá k zobrazení stránky mobilní displej, ale zapomínat by se nemělo ani na monitory. Styly v @media se aplikují pouze, pokud nebyla dosažena v nich definovaná maximální šířka displeje. Toho jsem využil při pozicování obrázku, který se nyní na mobilu překlopí dolů doprostřed.

Jako poslední zmíním display: flex. Ten velmi zjednodušuje pozicování položek. Můžete je mít v řádku nebo sloupci, zarovnávat na začátek, střed, nebo konec, nastavovat mezi prvky mezery, a zároveň je i jednoduše roztahovat pomocí flex -grow: 1.

Ačkoliv už stránka vypadá mnohem lépe, zatím nic nedělá. Tlačítka vás maximálně přesměrují na jinou stránku a pokud chcete vytvořit něco komplexnějšího než blog, je třeba pochopit ještě třetí důležitou technologii. A na tu se podíváme příště. Do té doby Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 4L

Na jaře tohoto roku se na naší škole konala akce BožeTECH 2024 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. V Elektronce online zveřejňujeme postupně rozhovory, které jsme s těmito účastníky uskutečnili. Ve vydání měsíce říjen si můžete přečíst následující rozhovor.

Josef Kolář - Seznam.cz

Co vás přimělo si vybrat tento obor, jít tímto směrem?

Moji rodiče mě od dětství vedli k technice, takže jsem měl vláčky, navštěvovali jsme technická muzea, už na základní škole jsem se snažil zlepšovat ve fyzice a technických oborech a nikdy mě to netáhlo k všeobecným oborům jako je biologie, ke gymnáziu. Rozhodnutí pro průmyslovku bylo tedy celkem jednoznačné, byla to škola, která splnila vše, co jsem od tohoto stupně vzdělávání očekával. Technický rozhled, znalost IT, fyzika a tak podobně.

Co vás zde nejvíce bavilo? Které předměty?

Já jsem už od základní školy více tíhnul k výpočetní technice a k sítím. Už dřív, když jsem ještě nebyl na škole jako student, jsem se znal s panem Nožkou, který měl programování a sítě. I to ostatní mi samozřejmě dalo mnoho, ale kdybych si měl vybrat jedno odvětví, tak by to bylo to IT.

Jakou radu byste dal absolventům nebo studentům nižších ročníků?

Já bych jim dal radu, aby vždy dělali něco navíc. Nemusí to být přímo v oboru, nemusí to být u těch učitelů nebo ve školních kroužcích, ale ať k té škole vždy přidají něco navíc. Ať už je to například výpomoc sportovnímu týmu nebo výpomoc s internetovými stránkami. Škola vám dá vzdělání, ale člověka musí taky něco bavit. Nějaké věci, které člověka baví a snaží se v nich rozvíjet.

Co jste po dobu studia dělal navíc vy?

Už na základní škole jsme s kamarády vypomáhali házenkářskému turnaji v Litovli s online výsledky, s grafikou, přenosy na YouTube a podobně. Byli jsme na soutěži s roboty, s paní učitelkou Veselou jsme byli i na soutěži v Praze. Pro Avon Lady jsme dělali web „Nenechte si ubližovat“ plný rad, jak působit ve vztahu, kde jeden z nich je agresivní. Sloužil pro ženy i muže, kteří se octli v domácím násilí. Já jsem se na tom učil, není to tak, že bych všechno dělal sám a hned věděl, jak to má být. Také prostředí, do kterého se odevzdávají závěrečné práce na této škole, je rovněž můj projekt.

Co jste studoval dále?

Studoval jsem aplikovanou informatiku, to je takový obecný obor, protože na FIT VUT není v rámci bakaláře víc možností, ale vždy mě to táhlo spíše k sítím, webovým aplikacím a podobným věcem, takže tím jsem se zabýval dále.

Měl jste nějaké stáže nebo brigády v oboru?

Ano, první brigádu v oboru jsem měl už po prvním ročníku střední školy, kdy jsem pracoval v OLC Systems, téměř každý den po škole jsem tam dojížděl. Kolegové si dělali legraci, že dělám odpolední směnu, protože jsem kolem třetí hodiny přijel a byl jsem tam do půl sedmé. Tam jsem se snažil zlepšovat a také mi to hodně dalo. S touto firmou jsem prošel celou střední školu a až s Erasmem se to přerušilo. Momentálně jsem už v plném zaměstnání, takže jsem těch zaměstnavatelů moc neměl, ale měl jsem nějaké vlastní projekty.

Můžete uvést, kde jste byl na Erasmu?

Během vysoké školy jsem se rozhodl odjet na jedenáct měsíců do lotyšské Rigy a vybral jsem si to především proto, že nemám rád úplně teplo, zároveň v těch originálních státech jako Švédsko, Finsko, Norsko je to drahé, takže jsem se podíval na mapu a říkal jsem si, že Pobaltí vůbec neznám, bude to něco nového - směs evropského a východního stylu života, takže mi padla do oka Riga, kterou jsem měl jako první možnost při výběrovém řízení a vyšlo mi to, takže jsem tam byl od září 2019 do července 2020.

Když se přesuneme do dnešní situace, pracujete pro Seznam.cz, což většina lidí zná jako vyhledávač, ale málokdo za tím vidí konkrétní firmu. Jak jste se k této příležitosti dostal a byla to vaše první práce na full time, nebo jste předtím dělal ještě něco jiného?

Pokud pominu tu brigádu, Seznam je můj první zaměstnavatel, je to moje první pracovní pozice a souhlasím s tím, že si málokdo uvědomí, že Seznam není jen ta homepage nebo ty dvě nejznámější stránky, kam se člověk dívá, ale je to v zásadě obrovská firma. Já jsem si ji vybral proto, že už během studií mě to táhlo k větším jménům, ať už to bylo na lokálním trhu, což je právě Seznam, nebo na globálním trhu, jako třeba Google či Microsoft. Zjistil jsem, že Brno mi vyhovuje, znám to tam, takže Seznam je odpovídající. Byla to pro mě velká škola, protože Seznam má 18 000 zaměstnanců, z toho tisíc je ve vývoji a IT na různých úrovních. V OLC to bylo třicet lidí, já jsem se k tomu potkával pouze s polovinou, protože ti z rána už odešli, když jsem přišel. Ve výsledku toho rozhodnutí nelituji a práce v Seznamu mi dává mnoho zkušeností. Tím, že jsou tam odborníci v různých sférách, se nemusím bát někoho zeptat, protože nikdo mi neřekne, že jsem se to měl naučit, ale poradí mi, řeknou, co si mám nastudovat, a pomohou doladit nejasnosti.

Jakou pozici v Seznam.cz zastáváte?

Jsem senior developer v týmu CDN, který se stará o dodávku všech audiovizuálních materiálů do prohlížečů, telefonů, aplikací. Takže veškeré, obrázky, videa, podcasty, všechny materiály tohoto typu. Staráme se o to, aby tyto materiály byly zálohované, aby se nestalo, že když si někdo otevře článek na Seznam zprávách, aby nemusel dlouho čekat, než se načte fotka, nebo když si někdo otevře přímý přenos, aby dostal video v požadované kvalitě. Řeším problémy toho typu, že by někde měl být obrázek a není tam. Proč? Naši zákazníci nejsou uživatelé Seznamu, jsou to služby seznamu jako takové. Seznam zprávy, Novinky, S - auto, S - bazar, homepage Seznamu, Super.cz, Mapy, všechny tyto služby. Jejich editoři například nahrají obrázek, ten se schová u nás a dál už to řešíme my.

Ivo Lukačovič dokázal podle mě zásadní věc i pro Českou republiku, v roce 2022 byl 12. nejbohatší Čech, měl jste možnost se s ním potkat? Jaký je zaměstnavatel? Chtěl byste v rámci firmy postoupit výše nebo si případně založit vlastní firmu a jít svou cestou?

Neměl jsem šanci ho potkat, potkávám jej maximálně na Twitteru, kde je aktivní. On je majitel Seznamu jako takového, ale výrazně nezasahuje do provozních věcí Seznamu. To řeší spíše představenstvo. Úplně se nedostanu do kontaktu s majitelem, ale sezení s vedoucím naší divize máme pravidelně každé 2 až 3 měsíce, kde probíráme vize firmy, případně hrozby a tak podobně. Například Google teď dělá věc, o které se neví, jaké bude mít následky, dělá zásadní změnu ve svých prohlížečích na úrovni cookies, což nevíme, jaké bude mít dopady na naši firmu. Takové a podobné věci řešíme na úrovni našich divizí. Jinak stále cítím, že mi Seznam má co předat. Dokud tohle cítím, nevidím důvod se poohlížet po přestupu do jiného týmu. Každý den jdu do práce s tím, že se něco nového naučím, zároveň tím, že Seznam je velká firma, je zde prostor pro zkoušení nových technologií, máme například každý pátek vyhrazen na učení se nových věcí, máme tzv. technická okénka, kde má každý možnost říci, co se naučil, a ukázat to ostatním, takže výměna informací nejen na technické úrovni probíhá prakticky každý den. Pokud vidím smysl v této práci, nemám důvod měnit. A ohledně toho podnikání, asi bych do toho nešel. Mě více baví to jádro věci, ty technické záležitosti, jak se to navrhne, naprogramuje a tak dále, ale určitě by mě nebavilo komunikovat s klientem.

Vyvíjíte ve svém volnu něco svého? Nějaké nové postupy, které byste pak mohl firmě třeba prodat?

Vyvíjím nějaké další věci, například teď pracuji s týmem dobrovolníků na projektu pro Erasmus, který spojuje příchozí studenty s místními, kdy se mohou podle toho seznámit a spojit. Takže vznikají i věci mimo Seznam, ale nemyslím si, že bych to chtěl firmě nabízet. Nebyla by to úplně efektivní a správná volba. V Seznamu se navíc řeší work-life balance, aby člověk nemusel dále řešit práci, když už má volno.

Jak vnímáte zabezpečení dat v rámci Seznamu?

V rámci každé velké firmy má i Seznam své bezpečnostní oddělení, které se zajímá jak o preventivní akce, tak o nějaké retroaktivní věci, když se něco stane. Samozřejmě jsme radši, když se vše řeší hned v té první části. Jedna část zodpovědnosti je na nás, na vývojovém oddělení, ta bezpečnostní část se na nás snaží vyvíjet tlak, abychom aktualizovali systémy, hledali a záplatovali bezpečnostní problémy, které tam teoreticky jsou. Je to automatizované, takže kdyby se objevil nějaký bezpečnostní problém, máme daný čas, do kdy jej musíme vyřešit. Druhá část zodpovědnosti plyne z toho, že Seznam je opravdu obrovská firma, takže to nemůže fungovat tak, že každý má přístup všude. Já jsem tým CDN a nemám přístup do jiných částí celého systému. Spravuji si jenom svůj obor. Takže v zásadě nemáme přístup například do databází emailu. Ale i lidé, kteří pracují ve vývoji emailu, nemají přístup do databáze, protože nechcete mít bezpečnost postavenou na tom, že ten, kdo má klíč, je rozumný a nezneužije jej. Takže když se musí udělat nějaký zásah do dat reálných uživatelů, je to na základě žádosti na security oddělení, musí se sejít typicky lichý počet lidí, každý má kus nějakého šifrovacího klíče a před zraky těch pěti lidí se dá udělat nějaký zásah. Takže představa, že vývojář emailu vidí, kdo co posílal, je nereálná. Ono by to bylo asi jednodušší, ale není to bezpečné. Nechcete se zodpovídat vlastním uživatelům z toho, že nedošel email, nebo že ho někdo (byť jen omylem) viděl.

V roce 2009 byl Seznam nejpoužívanějším vyhledávačem, o 11 let později ho předčil Google, čím to je? Co zapříčinilo to, že je Google nejpoužívanější?

Je to dlouhodobý boj. Evropská unie vydala nějaké standardy toho, jak by měl vypadat svobodný internet, co mám mít jako výchozí prohlížeč, výchozí vyhledávač když si koupím nový telefon, a už od roku 2008 se Seznam s Googlem soudí ohledně toho, zda má Google právo si na telefon se svým operačním systémem dát Chrome, co tam má být a tak dále. Je to velký boj velkých hráčů, určitě už více než 10 let. Nevím, zda jsem schopen nějaké analýzy tohoto problému, proč je na tom Google trochu lépe. Vstupuje do toho mnoho vlivů, jedním z nich je, že obecně vyhledávače ustupují do pozadí, protože lidé hledají na sociálních sítích, nebo jsou zvyklí na nějaké své zájmové weby a vyhledávač už není typická aktivita, kterou člověk dělá. Ve chvíli, kdy člověk něco hledá, například kadeřníka ve městě, jde rovnou na mapy a najde ho. Druhá věc je, že se mění cílová skupina. Generace, která před deseti lety vstupovala do internetu, už do něj tolik nevstupuje a mladší generace se nenaučila žít s tím, že Seznam je všude. Úplně do toho nevidím, ale určitě se podnikají kroky k tomu, aby se Seznam zase stal jedničkou. Vznikají další služby, na které se dají lákat uživatelé a to, že ta absolutní čísla vyhledávače nehrají pro nás, nemusí tolik znamenat.

Minulý rok se otevřelo nové datacentrum Seznamu. Myslíte, že do budoucna přibudou další?

Když Seznam začínal, dostal se postupně do toho, že měl dvě datacentra v pronajatých prostorech. To se přestalo vyplácet, takže jsme postavili první vlastní datacentrum Kokura v Horních Počernicích, stále jsme však zůstávali v pronájmu. V roce 2020 se začala stavět Nagoja a dnes jsme na dvou plnohodnotných datacentrech a jednom dodatečném. A proč stavíme vlastní? Seznamu by se nikdy nevyplatilo běžet na nějakém zahraničním cloudu. Ve chvíli, kdy si to zprovozníme sami, nepřeplácíme obrovské částky, než kdybychom byli u někoho v zahraničí. Nedává smysl mít to v zahraničí nebo v pronajatých datacentrech po Česku. V Nagoji jsme došli k tomu, že si navrhneme vlastní technologie, zadáme vše firmě, která to postaví, a my si tam pak dodáme technologie. Takže pro Seznam je hlavně finančně výhodné být ve svém.

Co by si čtenáři měli představit pod pojmem datacentrum?

Je to budova jako každá, která má kvalitní připojení k internetu, typicky na dvě strany, opravdu fyzicky jdou dva kabely od dvou různých společností, aby tam byla nějaká redundance ve chvíli, kdy jedna strana vypadne, aby to prostě „neumřelo“. Má kvalitní připojení k elektrické energii, je to na nějaké síti ČEZu nebo E-ONu, což je stabilní a spolehlivý zdroj. Je to místo, kde leží skříně - racky, je tam nějaký dohled, lidé, kteří řeší, když se něco stane. Všichni se připojují dálkově, oni jsou tam hlavně proto, aby kontrolovali fyzický stav těch strojů.

Jaké benefity zaměstnání v Seznamu přináší?

Benefitní systém je obrovský, ještě jsem ho za rok a půl neprostudoval. V zásadě jsou to nějaké poukazy na sport, rekreaci, vzdělávání a podobně. Zajímavější jsou spíš ty věci přímo v práci, máme ovoce do práce, míváme lokální přednášky, akce kolem Vánoc a Velikonoc, máme VR či posilovnu. Myslím, že na to, jak velký je to zaměstnavatel, stará se dost zodpovědně o zaměstnance i mimo práci jako takovou. Hráváme deskovky, chodíme na výlety, z tohoto pohledu se Seznam dobře stará.

Máte nějaký cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?

Já se vždy snažím být nejlepší v tom, co dělám, takže se snažím zlepšovat na své pozici i ve smyslu vedení lidí. Asi si neumím zapíchnout vlajku ve struktuře firmy a brát to jako cíl. Spíš se snažím v každou chvíli, každý den, dělat to nejlepší pro sebe, pro firmu a pro své vzdělání, protože to mě dostane na pozici, kde chci být.

 Tímto naše redakce děkuje Josefu Kolářovi. Rozhovor vedly Simona Šromová a Světlana Lindovská, do písemné podoby jej převedl Jakub Křížan

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Večer po návratu do základny dorazili i ostatní rekruti. Byli mezi nimi i členové naverbovaní Samem s Tomem. Byli ubytováni, dostali najíst a byl jim udělen první rozkaz, aby se pořádně prospali. Zítra je čekala prohlídka základny a první den výcviku. Sam při večerní kontrole na notebooku našel jednu novou zprávu: Kamera opravena, vole. Zakřenil se.

Po ránu se oba muži nasnídali a vydali se podívat, jak probíhá prohlídka základny. Rekruti se právě seřadili na centrálním stanovišti. Velitel je přivítal a prohlídka byla zahájena. Nejdříve se začala vysvětlovat funkce centrálního stanoviště.
„Zde se schází veškeří členové nastávajících misí, rozdělují se zde pokyny a také podrobné informace o jednotlivých akcích. Z každé akce, které se oddíl zúčastnil, se vracíte pomocí vstupu Alfa. Ostatní vstupy jsou využívány zřídka. Hned vedle se nachází garáže našich vozidel. Jejich obsah se mění podle situace.
Naproti máme dílnu a opravnu. Zde se kromě aut opravují i naši droni, roboti a sondy.“
Přesunuli se do malé zbrojnice, která se nacházela hned nad centrálním stanovištěm.
„Tuhle zbrojnici má na starost Chad.“
Chad byl nízký svalnatý chlap. Měl zrzavé krátké vlasy a knír s bradkou. Na čele vždy nosil černou pásku. Pracovní vesta bez rukávů odkrývala namakaná ramena. U pasu se mu vyjímal mosazný boxer a vždy několik tub doutníků, které tady ve stokách byly velmi vzácné. Jeho motto znělo - s ničím se nemaž.
Povahově to byl drsňák, který si rád poklábosil, ideálně v přítomnosti nějakého tvrdého alkoholu. Když Tom zapřemýšlel, uvědomil si, že s tímhle člověkem snad prochlastal nejvíc nocí ve svém životě.
Zbrojíř seděl za velkým betonovým pultem, podle několika šrámů, děr a skvrn po oleji už toho zažil mnoho. Kolem stály různé bedny s municí a pár zbraní. V regálech vedle něj bylo vyskládáno několik dalších. Napravo byly kulomety, samopaly, pistole, brokovnice a pro speciální případy dva raketomety. Nalevo se leskly nože, kladiva, sekery, boxery a hromada improvizovaných zbraní.
„Když potřebujete novou zbraň, nebo jen ohledně zbraní poradit, zajděte za Chadem. Má na starost, aby všichni členové odboje měli zbraně. “
Prošli kolem slepé chodby, na jejímž konci zahlédli na stěně několik helmic pěšáků a na zemi pak velké množství šrotu.
„Tady si Chad hraje,“ dostali odpověď na své zkoumavé pohledy.
Došli do jídelny. Velitel zde vysvětlil základy ohledně stravování a potom pokračovali k ubikacím.
Zde byli informováni o denních rozcvičkách a o volném čase. Ten se vztahoval k blízkým hernám, posilovnám a knihovnám, které jim byly k dispozici. Po několika dotazech se přesunuli k výdejně.
„Zde si můžete vyzvednout či podle rozkazu potvrzeného výběrným listem nafasovat jakékoliv jiné vybavení než zbraně. Uniformy, batohy, osobní balíky, cigarety a jiné spotřební doplňky nebo červené mince, které si zde uložíte. Vše, co si tady vyzvednete, musíte podepsat, aby nedošlo ke komplikacím.“
Na konec jim ještě bylo ukázáno výzkumné oddělení a satelitní oddělení. Poté velitel předal slovo Tomovi.
„Tady Tom je vedoucím vašeho výcviku. Tento týden budete podrobeni zkouškám vašich dovedností, abyste se mohli zúčastňovat akcí a byly plnohodnotní pro tým.“
Tom přistoupil před rekruty.
„Již dnes začneme s tréninkem. Tento měsíční výcvik se skládá z několika částí. Střelba a boj na blízko, orientace v kanalizacích, poznání nepřátel, učení se bojových taktik a mnoho dalšího. Budete podrobeni těmto jednotlivým částem výcviku, abyste byli připraveni na závěrečnou zkoušku. V ní se prokážou veškeré dovednosti, které se zde naučíte. Závěrečná zkouška ukáže, jestli jste připraveni být členem odboje. Při zkoušce buď uspějí všichni členové týmu, nebo nikdo. Jde zde i o vzájemnou spolupráci, která je důležitou částí akcí. O závěrečné zkoušce se však podrobnosti dozvíte za měsíc. První část výcviku budou základy boje. Dnešní výcvik je zahájen od devíti hodin. Sejdeme se na centrálním stanovišti. Rozchod!“
Po proslovu se rekruti rozešli. Tom se vydal do své kanceláře. Něco si ještě na výcvik musel připravit. Tyto celodenní výcviky byly náročné. Měli je však připravit na závěrečný test. Doufal, že ho nový tým zvládne jako mnohé před ním. Nikdo však nikdy neví.

 - Jan Balošák

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se žáci a studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity všech žáků a studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na říjen

• Bouřka v říjnu třebas malá, sotva na to zima stálá.
• Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude.
• Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.
• Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok.
• Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený.

Ztráty a nálezy

Nevyzvednuta již od minulého měsíce zůstává černá teplá bunda s kapucí zn. Wedze (nášivka uvnitř), dále se na své majitele těší cca 0,5 l láhev na pití s nápisem „Inzulínek“ a 0,75 l čirá láhev s černým víčkem.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Prázdniny skončily! Zaplať pánbůh. Ty dva měsíce vlekoucí se nuda, nekonečný stereotyp: snídaně v poledne, protože dopoledne jsme vyspávali po noci strávené u kompu. Odpoledne na chatu (čti četu) s kamarády, protože setkání - jak my hezky česky říkáme - face to face - by nás mohlo donutit zvednout zadek ze židle. A večer už zase pořádná herní pařba u kompu. S tím je ale naštěstí opět na deset měsíců konec. Do našeho studentského života zase vtrhla adrenalinová zábava - škola se všemi svými nástrahami a hrozbami v podobě zákeřných písemek, diktátů a nevyžádaného zkoušení. Ti, kdož jsou strůjci všeho toho zla - naši učitelé - sice tvrdí, že všechno to trápení podstupujeme proto, abychom byli vzdělaní a připravení pro svá budoucí povolání. Každému studentovi se ale neodbytně dere na jazyk otázka: Je to všechno vůbec ještě nutné v době, kdy máme umělou inteligenci a strýčka Googla, který zná na všechno odpověď? Odpověď zní, bohužel na rozdíl od toho, co si dnešní student nejspíš myslí, ANO - pořád jsme my lidé naštěstí v mnoha ohledech nenahraditelní a pořád o výše zmíněných vymoženostech platí, že jsou dobrými sluhy, ale zlými pány. V mnohém nám mohou pomoci, ale ani zdaleka ne ve všem. Jako malý příklad za všechny může posloužit komunikace člověka s umělou inteligencí, kdy nezřídka tato končí ve slepé uličce, protože umělá inteligence pronese kouzelnou větu: „Nerozumím otázce.“ Trpělivý a až do této chvíle slušně se vyjadřující lidský účastník takové komunikace pak tedy ještě jednou co nejstručněji a nejvýstižněji formuluje svůj dotaz, ale po dalším ujištění umělé inteligence, že stejně nerozumí otázce, se se snahou dovést tento rozhovor k nějakému úspěšnému vyústění rázně rozloučí bez ohledu na to, že je hovor nahráván. Jako opravdu inovativní se teď jeví návrh současných digitálních zběsilců mít občanský průkaz už jen ve svém mobilu. Proč se tahat třeba v létě, když na sobě skoro nic nemáme, s malou nic nevážící plastovou kartičkou, když mohu mít u sebe jen elegantní telefon o standardních rozměrech 16 x 7,5 cm, jehož váha je na rozdíl od plastové kartičky nesrovnatelně větší? Vím, že je to zatím jen návrh a o zrušení OP v tradiční podobě zatím nebyla řeč, ale co není, může být. „Pokrok“ nezastavíš! Proto se stále vší silou přimlouvám za to, abychom měli především co nejvzdělanějšího člověka a veškeré technické vymoženosti mu byly co nejvíce ku pomoci, ale v žádném případě se nesnažily člověka nahradit. Otázkou samozřejmě zůstává, co by mělo být náplní člověčího vzdělávání, aby výsledný produkt - maturant či absolvent jakékoli školy byl do života vybaven takovými vědomostmi a dovednostmi, které mu budou užitečné nejen při výkonu jeho povolání, ale vybaví jej také schopností kriticky myslet, finanční gramotností a uměním slušné a konstruktivní komunikace. Protože ale v činnostech a fungování lidské společnosti existuje značná setrvačnost a mnohdy také zdánlivě neviditelná snaha některých kruhů věci směřovat tam, kam ony samy zamýšlejí, bez ohledu na to, zda to lidem bude ku prospěchu či nikoli, vypadá to, že prosadit ve všech ohledech lidské činnosti tzv. selský rozum, bude během na velmi dlouhou trať. Nezbývá než na konci tohoto malého zamyšlení popřát v duchu popěvku z legendárního filmu Starci na chmelu našim žákům a studentům „... ať na trati se neztratí“ a doporučit jim, aby s chutí nasávali všechny vědomosti, které se jim my učitelé budeme i v letošním školním roce s entuziasmem sobě vlastním snažit dnes a denně ve svých předmětech předávat. Hodně zdaru oběma jen zdánlivě znesvářeným společenstvím - žákům i učitelům - přeje do počínajícího školního roku 2024 - 2025 Elektronka online.

 -jo-

IT doupě

Jak se tvoří web - HTML

Jak už jste se jistě od svých starších členů rodiny a poloviny učitelského sboru dozvěděli, dvěma měsícům volna je opět konec. Každý si je užil po svém - já se třeba začal učit tvorbu frontendu, ve kterém jsem měl značné mezery. A protože má dojná kráva jménem články o sítích vyschla, začínám tímto novou webovou rubriku. Začneme HTML, styly, skripty, a postupně se dostaneme až k Reactu, Next.js, a vrcholu pomyslného frontendového stacku (minimálně do příštího týdne). Tak pojďme na to.

Jak jistě víte, každá stránka je složená z HTML dokumentu, který je zase složený z prvků ohraničených < > a </ >. Každý z nich může mít v sobě vložený libovolný počet potomků (nebo také ne, pokud ho ohraničíme < />), takže prvky můžeme kombinovat a tvořit celkem komplexní struktury. K tomu nám pomohou zabudované prvky jako <p/> pro odstavce, <span/> pro jednoduchý text, <a/> pro odkazy, <button/> pro tlačítka, a nejdůležitější, <div/>, který dělá… nic?<div/> sice nemá žádnou funkci, ale díky tomu jím můžeme jednoduše obalovat prvky a tvořit logické skupiny.

Ještě bych neměl opomenout <head/> a <body/> - má je každý dokument a mohou se vždy použít jen jednou. Do hlavičky se obvykle píší věci, co nejsou na stránce vidět. Třeba odkazy na styly a skripty, metadata pro Google roboty, nebo název webu. Samotná stránka se definuje až v „těle“, právě pomocí některých z více než stovky základních prvků.

Každý prvek má několik atributů, které můžeme nastavovat. Id je unikátní a class zase reprezentuje skupiny prvků. Oba se nám budou hodit při stylování. Pomocí href můžeme nastavit url adresu (užitečné pro odkazy) a eventy jako onclick zase spustí skript, pokud se naplní nějaká podmínka (v tomto případě kliknutí na tlačítko).

Je úplně jedno, v jakém editoru budete web psát. Klidně to udělejte v Notepadu. Třeba Visual Studio Code má pár maker, která vám mohou pomoci. !+Enter vygeneruje celou základní strukturu dokumentu a lorem+Enter zase nějaký výplňový text. Nezapomeňte soubor pojmenovat index.html.

A stránka je hotová. Ještě ale nejste programátoři, protože HTML je programovací jazyk asi tak moc jako Word, do kterého teď píšu. Se surovou HTML stránkou díru do světa neuděláte. Ať se snažíte, jak chcete, vždy budete potřebovat přidat barvičky… a styly. A na ty se podíváme příště. A nejen to neustále omílané CSS. Dnešní kód najdete na https://github.com/dlabaja/IT_doupe pod aktuálním číslem, já se zatím loučím a Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 4L

Na jaře tohoto roku se na naší škole konala akce BožeTECH 2024 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. V Elektronce online zveřejňujeme postupně rozhovory, které jsme s těmito účastníky uskutečnili. Ve vydání měsíce září si můžete přečíst následující rozhovor.

Jaroslav Černoch - NXP

Jaké byly vaše hlavní motivace pro studium na naší škole? Jaký obor jste studoval?

Studoval jsem obor, který se tehdy označoval jako M, už nevím, jak se přesně jmenoval. Přišel jsem hlavně kvůli počítačům. Já už jsem v té době už počítač měl a bylo to hned jasné. Vlastně jsem nevybíral obor, spíše školu.

Jaká byla vaše první pracovní pozice po absolvování školy?

Po škole jsem byl na civilní vojenské službě na lékařské fakultě v Olomouci. To bylo až po vysoké škole. Pracoval jsem už během studia na vysoké škole, moje diplomová práce se také týkala práce, dělal jsem překladač programovacího jazyka. Takže jsem byl programátor, což se od té doby nezměnilo. Je to skoro neuvěřitelné, že uplynulo třicet let a já pořád pracuji na stejném projektu.

Kolik firem jste vystřídal?

Pouze jednu. Ve třeťáku na vysoké jsem začal pracovat pro českou firmu, kterou pak koupila jiná firma, tu koupila zase jiná firma, ale pořád je to totéž, stejný projekt, stejní lidé.

Řekl byste nám něco o firemní kultuře?

NXP je velká firma, kde se člověk nemusí bát, že mu například nepřijde výplata. Nemusí se bát být sám sebou, mladí i staří. Já tedy nevím, kam se počítat, pořád se cítím, jako bych právě odešel ze školy, i když vím, že to tak úplně není. Chodíme spolu na teambuildingy, sami si je organizujeme. Přijde mi skvělé, že si jako zaměstnanec například můžu odskočit na školu, kde jsem studoval. Já například organizuji v naší firmě masáže, kolegové zase mají například stolní fotbal, posilovnu, myslím si, že kultura ve firmě je dobrá.

Jaké máte ve firmě benefity?

Hlavní benefit je to, jak se člověku v té práci líbí. Stravenek může být libovolně, ale já to beru spíš tak interpersonálně. Když je dobrý tým, vydrží se i bez větších benefitů. Ale ano, benefity máme.

Pracujete tedy jako programátor?

Ano. Co jsem ale zjistil, že to úplně není tak, jak si člověk může myslet, že jednou programátor, navždy programátor. Já občas utíkám na školu, máme kroužek informatiky, což také patří k firemní kultuře. Chci vést kroužek, vedu kroužek. Dál také čím je člověk zkušenější, tím víc řeší, co se bude programovat, než samotné programování.

Co konkrétně nejčastěji programujete?

Já programuji v C++ takový expertní systém pro dokumentaci k našim produktům. Je to vnitřní nástroj k použití ve firmě a zjednodušeně řečeno je to program, kde se píše katalog našich součástek.

Co si pod tím mám představit?

Čipy jsou nejsložitější věc, co lidstvo dokáže vyrobit. Vyrábí je naše firma a dokumentace k nim je vždy složitá, rozhodně to není jedna stránka parametrů. Když si koupíte běžný čip, dostanete k němu 5 000 stránek dokumentace a těch čipů vyrábíme tisíce, takže vytvářet dokumentaci k těmto čipům není jednoduché. Rozhodně to nelze udělat tak, že si člověk sedne a napíše návod. Snažíme se tedy v dokumentaci udržovat pořádek, aby ten, co si produkt koupí, jej dostal tak, aby vše mělo hlavu a patu.

Do kterých společností dodáváte čipy?

To jsou stovky firem po celém světě. Ohledně oborů je to hlavně spotřební elektronika, medicinální technika, může to být i průmysl, roboti, mobily, nabíječky a tak dále. 50 procent odběratelů jsou automobilky. Nemůžeme úplně říkat, kdo přesně od nás tyto čipy kupuje.

Jak vnímáte vývoj vaší náplně práce za dobu, co jste ve firmě?

Řekl bych, že některé principy platily vždy a vždy platit budou. Čím univerzálnější a flexibilnější člověk je, tím lépe se uchytí. Specialista je specialista, ale všeobecný přehled je devíza, která se nikdy neztratí. U programování mi přijde, že se z něj začíná vytrácet řemeslo. Dřív, když byl dobrý programátor, měl vše nastudováno. S nástupem umělé inteligence si myslím, že programátoři vymizí. Zůstanou jen ti analytici, kteří budou říkat, co se bude programovat.

Využíváte na vaší pozici umělou inteligenci?

Hodně se o tom uvažuje, je tam však mnoho legislativních problémů. Když umělá inteligence vytvoří kód, kdo je za něj zodpovědný, jakou má licenci, kdo jej bude servisovat. Další otázkou je, zda můžeme umělou inteligenci nechat programovat naše systémy, které jsou v podstatě tajné, vnitrofiremní. Vždy dochází k jakémusi sdílení kódu mezi strojem umělé inteligence a firmou, a to je něco, co si většina firem nepřeje. Spíše se uvažuje o tom, že bychom si pořídili nějaký klon toho stroje, který bychom měli pouze pro sebe, aby to byl vnitrofiremní, uzavřený systém.

Jak vnímáte umělou inteligenci vy osobně?

Ve mně převládají spíše obavy, nejsem ten, kdo by zářil, že teď nás čeká skvělá budoucnost. Docela se bojím zneužití jak na poli médií, tak na poli útoků, které bude vést někdo mnohem hbitější a chytřejší, než jsou lidé. Je mi však jasné, že to nikdo nezastaví, to je utopie. Svoji roli ve firmě vidím spíše v tom, abych minimalizoval škody. Ale samozřejmě se rád ChatGPT také na něco zeptám.

Co vám pomohlo se jako programátor rozvíjet ve znalostech od doby, co jste ve firmě?

Občas dělám nábory do našeho týmu, a když ke mně přijde uchazeč, největší devíza pro mě je, že si doma hraje. Že je doma nadšený do svého oboru, programuje a pájí. Já jsem byl přesně tento typ. To byl pro mě největší vklad.

Co je pro vás důležité při náboru povahově?

Vždy je pro mě důležité, aby ten dotyčný člověk fungoval jako člověk, protože tým je tým a v našem oboru sóloví hráči prakticky vůbec nejsou. Musí se s ním dát domluvit, musí být vstřícný, pokorný, nejen příjmením, ale i duší.

Co bylo během vaší kariéry největší výzvou, se kterou jste se setkal?

Služební cesta do Ameriky. Vůbec to nesouviselo s oborem, tam se cítím docela sebevědomý, ale já jsem konzervativní typ i v tom, že nerad cestuji. Takže v práci spíše ty postranní problémy.

Jak je důležitá angličtina ve vašem oboru?

Nás učily angličtinu přeučené ruštinářky, takže angličtina byl velký boj, ale v počítačovém prostředí se člověk zorientuje. Angličtina je alfa a omega, ale myslím si, že to je nejmenší problém mladých.

Kdybyste vrátil čas a vybíral si školu, vybral byste si stejnou cestu?

Já jsem zde byl spokojen a důkazem je to, že se sem snažím dostat i svého syna.

Jak je dnes důležité mít při studiu brigády?

Já sám jsem diplomovou práci dělal pro firmu, takže to byla vlastně brigáda, ale nejsem toho příznivcem. Podle mě by bylo lepší, kdyby se studenti věnovali hlavně škole. Vím, že naše firma studenty hodně tlačí do spolupráce, sám mám některé v týmu, ale nejsem toho vnitřním zastáncem. Škola je škola a člověk má být ponořený do knížek a cpát do sebe informace co to jde a ne „rubat dolary“. Já jsem ve škole opravdu usilovně pracoval. Není to moje zásluha, já jsem se s touhle vlastností narodil. Přišel jsem do laboratoře v 7 ráno a v 7 večer jsem se vrátil. Nikdy jsem toho nelitoval a také bych to všem doporučil. Je to jedinečná fáze života, kdy máte spoustu času a mladý mozek, což už se nikdy nebude opakovat.

Co je váš lék proti prokrastinaci? Jak proti ní bojovat?

Nevím, sám s tím občas bojuji, zvláště po době covidu, kdy byl home office a člověk získal mnohé špatné návyky.

Jak vaše firma reagovala na pandemii covidu, válku a aktuální inflaci?

V době covidu byl home office. U nás to bylo jednoduché. Řekl bych, že v našem týmu nebyl téměř žádný rozdíl, skoro si myslím, že ani v produktivitě. Náš obor je jeden z mála, který stoprocentně může takto fungovat, není tady žádný problém. Jinak se teď bojíme hlavně o Čínu a Tchai-wan, protože to je naše oblast zájmu. Máme tam fabriky pro výrobu.

Jak předpokládáte, že se firma bude rozvíjet v dalších letech?

Mikročipy jsou velice fluktuační oblast trhu a myslím, že nikdo neví, jak se trh bude vyvíjet. Elektromobilita je velká výzva, ale nikdo neví, co se stane. Naší strategií je distribuovat produkty mezi mnoho firem v mnoha oborech.

Nabízí vaše firma kariérní růst? Zaplatí vám například nějaký vzdělávací kurz?

Já to mám tak, že co se mi líbí, to mi firma zaplatí. Jinak se mi líbí, že naše firma nabízí růst v profesi. Můžu být stále inženýr, stále programátor a nemusím se stát manažerem. Já bych nerad byl manažerem.

Můžu vědět proč?

Hlavní důvod je problém s work-life balance. Práce s lidmi by mi nevadila, ale mě pořád baví to, co dělám. Vidím, že manažeři pořád píší e-maily, řeší různá povolení, polovinu času jsou na mítincích a to by mě nebavilo. Já jsem rád, že mám stále před sebou nějaké úrovně jako vývojář, programátor.

Měl byste nějaké rady pro studenty?

Není nad zapáleného studenta. Myslím si, že studentský věk není vhodný pro specializaci. Já jsem jako inženýr studoval biomedicínu a přišlo mi to úžasné, ten rozhled. Své mládí jsem strávil v knihovně. Opravdu je potřeba využít mladý mozek.

 Tímto naše redakce děkuje Jaroslavu Černochovi. Rozhovor vedly Simona Šromová a Světlana Lindovská, zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Tom si prohlížel regály. V ruce otáčel zdobenou polní lahev. V obchodu bylo spoustu zajímavých věci, možná ani nechtěl vědět, jak se sem dostaly. Sam právě zdejšímu majiteli nabídl, aby se přidal k odboji. Obchodník nabídku bez váhání přijal. Byli už na odchodu, když se náhle Tomovi ozval Leo.
„V ulici je několik nepřátel, kryjte se!“
Tom si rychle jeho slova uspořádal v hlavě.
„Všichni za pult!“ rozkázal.
Popadnul zmateného obchodníka a skryli se. Několik vteřin poté se ozvala střelba. Sklo se roztříštilo. Dveře proděravělo několik projektilů. Z venku byly slyšet kroky dronů.
„Možná hned tak nepůjdeme,“ řekl Sam.
Bill otevřel přihrádku pod pultem. Vytáhl z ní dvojhlavňovou brokovnici a jedna krabička s náboji mu zmizela v kapse.
„Jo, ale vezmeme s sebou aspoň několik těch parchantů.“
Nabil zbraň. Tom informoval odstřelovače.
„Leo, pusť se do nich.“
„Rozkaz, šéfe,“ ozvalo se radostně.
Dovnitř něco dopadlo. Kutálelo se to po podlaze.
„Pozor, granát.“
Ozval se výbuch. Tom se stihl skrčit, otevřít pusu a zacpat uši. Přesto slyšel slabé pískání. Okolní zvuky byly tlumené. Ještě otřesený výbuchem vykoukl zpoza rohu pultu a několikrát vystřelil. Před okny byly postaveny štíty. Kulky se přes ně nedostaly a odrazily. Sam i Bill na tom byli o něco hůř. Zdálo se, že se včas nekryli. Z venku byl slyšet rachot, jak se jeden z pěšáků skácel k zemi. Odstřelovač začal plnit rozkaz. Tom znovu vykoukl a zastřelil jednoho z dronů, který se neopatrně rozhlédl, když vyhodnocoval, co se stalo. Droni prorazili dveře. Dva vstoupili dovnitř, ukrytí za štíty. Postavili je na zem a začali střílet. Celá stěna za pultem se během chvilky proměnila v cedník. Tom se vyklonil a pokusil se jednoho z nich zasáhnout. Štít však projektil znovu odrazil.
„Jdu ti pomoc, Tome,“ ozval se Sam.
Zvedl se, opřel zbraň o pult a začal střílet. Jeden projektil ze salvy zasáhl drona za štítem. Zhroutil se na zem. Jeho místo však rychle nahradil další.
„Tome, musel jsem se začít přemisťovat, pátrací droni mě začali hledat. Sundal jsem tři,“ ozval se Leo.
„Rozumím.“
Bill zatřásl hlavou. Popadl brokovnici. Vykoukl zpoza rohu a vystřelil. Sprška broků se zastavila o kovový štít. Jeden z dronů vnikl dovnitř oknem. Zaútočil. Tom pohotově stáhl Billa k zemi.
„Drž se při zemi, mrtvej budeš k hovnu.“
„Jasný,“ přitakal Bill.
Tom se pokusil drona zasáhnout. Zastihl ho v momentě, kdy přebíhal za bližší kryt. Dvě rány pěšáka zasáhly do těla. V běhu se zřítil k zemi.
„Same, potřebujeme nějakýho pátrače.“
Sam se skrčil. Z kapsy vytáhl smarthack a začal se nabourávat na jednoho ze zachycených pátračů. Zařízení jich hlásilo více, než obrazovka dokázala pojmout. Byly jich zde desítky.
„Bille, dej mi brokovnici.“
Tom si od prodavače vzal zbraň a znovu vykoukl. Oba pěšáci za štíty ho však zasypali palbou, a tak si útok rychle rozmyslel. Drželi je v šachu.

Samovi se mezi tím podařilo nabourat do systému. Teď mohl jednoho z pátračů ovládat. Na zařízení se objevil jasný obraz. Okno videa bylo rozděleno na hexagonové segmenty, části obrazu bez pohybu byly potemnělé, naopak ty, kde byl čilý ruch, červeně pulzovaly. Shlížel z výšky na ulice. Dron byl zhruba dvě stě metrů nad táborem a v jeho okolí létalo několik dalších.
„Uvidíme, co umíš,“ zašeptal, když na obrazovce zvolil směr letu.
Pátrací dron byl složen ze tří šestiúhelníkových černých plátů, celkem o rozměru zhruba jednoho metru, vybaven sítí skenerů, kamer a lehkým střepinometem.
Sam zadal příkaz k útoku. Střepinový kanon neslyšně zaměřil cíl a program propočítal trajektorii. Vzduchem prosvištěly lesklé střepy a přesně zasáhly druhého pátrače. Jeho motory přestaly pracovat a ujala se ho gravitace. Jiní dva pátrači se na Samem ovládaného drona zaměřili, jejich senzory zaznamenaly jeho útok a vyhodnotily jej jako nepřátelský.
„Dáme si malou honičku,“ spustil hacknutého pátrače k zemi.
Motory běžely na plné obrátky, klesal stále rychleji. Na obrazovce se mihla první dávka střepů, pronásledovatelé zahájili palbu. Zem pod ním se přibližovala, už i viděl ulici, ve které se nacházel Billiho krámek. Připravil se a na poslední chvíli, zhruba deset metrů od země, drona zvedl nahoru, přímo proti jeho pronásledovatelům. Oba pátrači se mu pokusili vyhnout a následně se jeden rozdrtil o zem a druhý zavadil o stěnu budovy. Sam drona obloukem otočil a namířil si to ke dveřím obchodu. Před nimi stáli za štíty dva pěšáci, kteří stříleli do místnosti. Zvýšil rychlost drona na maximum a narazil do nich.

Ozval se mohutný náraz. Obraz vypadl a spojení se přerušilo. Velké štíty a droni, kteří stáli za nimi, byli vmrštěni do místnosti. Pokroucené zbytky pátrače se syčením obvodů zůstaly ležet ve vchodu.
„Cesta je volná,“ prohlásil Sam.
„Jdeme.“
Vykročili z krytu pultu a vydali se mezi regály. Tom zahlédl venku další dva černé drony za štíty, které byly postavené před transportním vozidlem. To zatarasovalo průchod ven z ulice. Museli najít jinou cestu. Druhou stranu ulice přehrazovala cihlová zeď. Ta by šla přelézt, za předpokladu, že nebudou mít nepřátele v zádech. Potřebovali krytí. Tom zpod bundy vytáhl oba kouřové granáty, jeden podal Samovi.
„Uděláme si clonu před vozidlem, poté přelezeme zeď!“
Odjistili pojistky a současně je vrhli. Granáty dopadly kus před velké štíty. Kouř se začal rozptylovat. Vyčkali, a když se celá ulička zahalila šedou clonou, vyrazili z obchodu směrem ke zdi. Tom udělal Billovi stoličku. Ten se díky ní vyškrábal nahoru a přelezl zeď. Potom Sam. Když vylezl nahoru i on, pomohl vylézt Tomovi. V průběhu jeho přelézání na druhou stranu zpoza kouře vylezl dron. Zamířil samopalem, zbraň zaštěkala. Tom pohotově seskočil dolů a nad jeho hlavou prosvištěla sprška zářivých kulek. Ze vzduchu se začali snášet další pátrači.
„Za mnou,“ zařval a rozběhl se směrem k nejbližšímu únikovému kanálu.
„Teď rovně, na další křižovatce doleva,“ ozval se Carl najednou.
Běželi, co jim nohy stačily. Míjeli lidi, kteří se na ně vyděšeně dívali. Uhýbali a uskakovali jim z cesty. Ve vzduchu létali pátrači. Několik střepů prosvištělo Tomovi kolem ucha. Zahnuli podle instrukcí doleva. Vběhli do tenké ulice kryté střechami. Přeskočili několik beden a popelnicí.
„Dostanete se na rozcestí, jděte znovu vlevo. Poté vlezete prvním vstupem do kanálu,“ navigoval Carl.
Přesně jak řekl, cesta se rozdvojila. Zahnuli doleva. Probíhali dlouhou ulicí. Když se Tom ohlédl, viděl několik pátračů, kteří je pronásledovali. Událost, která se odehrála před sedmi lety, se opakovala. Sevřel se mu žaludek. Cesta vedla pořád dál, připadalo mu, že ulice je nekonečná. Jeho děsivá vzpomínka se vrátila. Jediné, co jim zbývalo, bylo běžet. Narazili na několik křižovatek, ale žádný kanalizační vstup. Na cestu před nimi dopadaly stíny dronů ve vzduchu. Byly přímo nad nimi. Náhle zpozoroval kanalizační otvor. Zpoza uličky vyběhli tři ozbrojení muži. Začali útočit na pátrače. Byli to další agenti odboje. Několik pátračů se pod jejich palbou zřítilo. Jeden z mužů otevřel kanalizační poklici a mával na ně.
„Běžte, rychle.“
Začali slézat po žebříku dolů. Muži hned za nimi. Poslední přisunul poklici a uzavřel průlez. Když slezli dolů, Bill si dal ruce na kolena a začal nabírat vzduch do plic. Nebyl to žádný zdatný sportovec. Jeden z mužů k Tomovi promluvil.
„Leo nás informoval, že máte potíže, šli jsme vám na pomoc. Mezi tím jste se však dostali z budovy a začali prchat. Carl nám potom řekl vaši trasu, a kam míříte.“
„Zase ten Carl,“ oddychnul si Sam.
„Měli bychom pokračovat, můžou sem poslat hlídky,“ sdělil Tom.
Vydali se hlouběji do stok. Na páchnoucí temné a vlhké prostředí byli zvyklí, Bill však ne. Mžoural do tmy okolo a zacpával si nos. Při každém sebemenším zvuku, ať to bylo šplouchnutí nebo jeho vlastní kroky, se ohlížel, jestli je někdo nesleduje. Tom si od něj vzal svoji pistoli a brokovnici mu po zvážení vrátil.
„Kam to vlastně jdeme?“ zašeptal obchodník.
„Do naší základny. Je ukryta hluboko v tomto komplexu. Před Temným řádem jsme zde v bezpečí. Původně zde byla vojenská zbrojnice, kterou armáda zhotovila při stavbě města. Když to zde Temný řád obsadil, ukryli jsme se uvnitř. Naše základna je teď mnohem větší než na počátku. Vydrží i několikadenní obléhání,“ ujal se výkladu Sam.
Jeden z Odbojářů dodal.
„Temný řád nemá stoky zmapované. Žádný jeho člen se nedostal k základně ani na pět set metrů. To je v kanalizacích velká vzdálenost plná nástrah, zatáček a křižovatek. Kdyby se nějaká skupina pěšáků k základně přibližovala, naše hlídky jí zlikvidují.“
„Hustý,“ okomentoval Bill.
Po rozhovoru došli na velkou křižovatku a pokračovali po ní rovně. Cesta se několikrát rozvětvila, ale oddíl šel pořád po hlavní trase.

Nakonec došli do trojúhelníkovité místnosti. Uprostřed byla nádrž plná až k okrajům zkalené vody. Z počátku se místnost zdála být slepá, Tom však věděl, že ve stěně jsou zabudované velké pancéřované dveře, zamaskované betonovým nástřikem. Naproti vchodu byl také nenápadný výstupek, to byla zamaskovaná střílna. Když postoupili dál, dveře se začaly otevírat. Vojáci uvnitř střílny potvrdili jejich příchod. Bill nevěřícně hleděl na velký průchod, který dveře odkryly. Sam ho poplácal na zádech.
„Vítej na základně, Bille.“

 - Jan Balošák

Studentská rada

Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se žáci a studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor. Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete další informace a zápisy z jejího jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada

Velmi si vážím aktivity žáků a studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.

 Ing. Josef Kolář, ředitel školy

Pranostiky na září

• Teplé září - dobře se ovoci i vínu daří.
• Na dešti v září rolníku moc nezáleží.
• Zářijový déšť polím potrava, zářijové spršky pro víno otrava.
• Po hojných deštích v září osení zimní se podaří.
• Podzimek bohatý na mlhu věští v zimě mnoho sněhu.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

V červnovém úvodníku loňského roku jsem věnoval pozornost blížícím se prázdninám a zároveň jsem nabádal všechny k opatrnosti při veškerých prázdninových aktivitách, aby nikdo nedoznal úhony a všichni se v pořádku s novými silami vrátili do školních lavic, plni zážitků a chuti pronikat do tajů jednotlivých předmětů. Pohled dopředu stejným směrem by byl tedy pouhým mlácením prázdné slámy, a proto věnuji tento úvodník spíše pohledu zpět, a sice ohlédnutí za nedávno uskutečněnými oslavami 60. výročí trvání naší školy.

Zatímco současní žáci těžili z pátečního termínu konání celodenní volno, bývalí absolventi neváhali urazit i značný kus cesty, aby se do školy, kterou někteří absolvovali již hodně dávno, jiní třeba jen před několika lety, podívali a zjistili, co je tu nového. Dozajista se nestačili divit, protože vybavení učeben nepoznali ani ti, co na škole maturovali teprve nedávno, o těch, kteří svým věkem překračují počet let trvání školy, ani nemluvě. Nepoznali vybavení učeben měření, dílen a o existenci mnohých dalších výukových prostor nemohli z toho, jak si školu pamatovali z dob svých studií, tušit zhola nic. Technický pokrok si vyžádal zřízení zcela nových učeben a je nespornou výhodou neživé hmoty, že ji lze při existenci invence, píle a financí renovovat. Totéž bohužel neplatí pro hmotu živou, tedy absolventy samotné i učitele na škole působící. I přes devastující vliv zubu času se absolventi, kteří se na oslavu výročí sjeli ze všech koutů republiky, navzájem vždy poznali, a se svými ročníkovými souputníky se nadšeně vítali. Společně pak vzpomínali na svá tehdejší alotria, která ve svém studentském věku zcela přirozeně občas vyvedli, a samozřejmě také na kantory, kteří se ze všech sil snažili předat jim důležité znalosti, jejichž význam mnozí absolventi docenili právě až s odstupem času a se získanými životními zkušenostmi. Aby návštěva absolventů nebyla omezena jen na pouhou prohlídku školy, čekalo je ve školní jídelně pohoštění, dále velmi atraktivní hudební produkce živé swingové kapely a příjemným překvapením pro mnohé absolventy byla také možnost setkat se zde s učiteli, kteří sice na škole již dávno nepůsobí, ale ve své době byli těmi klíčovými, kteří spoluvytvářeli tuto vzdělávací instituci a ve vzpomínkách absolventů zaujímají nezastupitelné místo právě tím, jak vyučovali a jakými byli osobnostmi. Jako malou upomínku na školu, jak vypadá dnes, a na to, jakým předmětům se zde nyní vyučuje, si mnozí účastníci tohoto pátečního slavnostního setkání domů odnesli Almanach 2024, který jsme jako škola k 60. výročí své existence vydali. Je jen škoda, že obsah almanachu se musel v současné době obejít bez podrobného seznamu všech absolventů po jednotlivých ročnících od vzniku školy po současnost, protože zveřejnění takového přehledu nynější legislativa z důvodu ochrany osobních údajů bohužel neumožňuje.

Z ohlasů, které následně na naši školu prostřednictvím sociálních sítí doputovaly, je zřejmé, že oslava byla přijata všemi zúčastněnými velmi kladně a je tedy více než žádoucí všem, kteří se na organizaci této akce jakkoli podíleli, vyslovit velké poděkování a věřit, že další oslava kulatého výročí existence VOŠ a SPŠE nezůstane věhlasu té právě proběhnuvší nic dlužna.

 -jo-

IT doupě

Jak funguje Internet - Routing

A je to tady. Všechna témata CCNA 2 jsme si již prošli. Umíme kromě teorie Internetu nastavit switch, VLAN, STP, Etherchannely, DHCP, FHRP, vše zabezpečit a ještě poslat vzduchem. Teď je ještě potřeba to dostat nějak ven. Router mně osobně vždycky připadal jako magická černá krabička, ale jak sami brzy zjistíte, i směrování paketů má svůj systém.

Začněme tím, jak router k IPinám přijde. Ví totiž jak o připojených sítích, tak i o těch, které jsou připojeny do nich - něco jako přátelé přátel na Facebooku (pokud ještě někdo ví, co to je). Pokud adresy nenastavíte staticky na konkrétní interface nebo vzdálenou síť, router si je může zjistit sám pomocí protokolů OSPF a EIGRP. Takto všichni komunikují mezi sebou a navzájem si sdílí informace ze svých směrovacích tabulek. Pokud by router dostal od dvou protokolů stejnou IP, může se řídit podle prioritní tabulky, která každému z nich přiřadí cenu (administrativní vzdálenost). Nejnižší mají statické a přímo propojené cesty, nad nimi jsou pak všechny dynamické protokoly.

Když už má router tabulku, může začít třídit pakety. Vezme přijatou IP adresu, odřízne z ní podle masky hostitelské bity a porovnává. Bity porovnává od začátku a jakmile dojede na místo, kde se neshodují, ukončí porovnávání a přiřadí adrese v tabulce skóre. No a ta, která ho má nejvyšší, bude patrně vhodná destinace.

Někdy se ale také stane, že žádná adresa nemá jedinou shodu. V tom případě můžeme nakonfigurovat default route. Ta funguje jako žolík, zapisuje se jako 0.0.0.0/0 (IPv4) nebo ::/0 (IPv6) a zaručuje, že paket bude mít vždy cestu poslední záchrany. Její využití je hlavně u portu vedoucího k poskytovateli Internetu.

No a to je nejen z routingu, ale vlastně i z CCNA2 kurzu všechno. Pár informací bych k tomuto tématu ještě měl, ale nepřišly mi natolik důležité, aby kohokoliv zajímaly. Jediné, kde byste je opravdu použili, jsou nejspíš Cisco testy. A když už o nich mluvím, nezapomeňte si je příští rok udělat, a nebo si alespoň přečtěte moje starší články. Díky za pozornost, užijte si léto a v září snad zase informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Tento měsíc vám přinášíme rozhovor s naším studentem Martinem Jano.

Martin Jano - Divelit

Jaké byly vaše hlavní motivace pro výběr studia na naší škole?

Studoval jsem obor technické lyceum na střední škole. Primárním důvodem bylo asi to, že mě ve fyzice bavila elektrotechnika. Přemýšlel jsem, kam jít, hrál jsem si s myšlenkou ekonomky či gymnázia, ale nakonec jsem si řekl, proč nezkusit technické lyceum. Mnoho lidí mě odrazovalo, že na to nemám, tím jsem se ještě více utvrdil v tom, že tam půjdu.

Jaká byla vaše první pozice po absolvování školy?

Já jsem si říkal, že půjdu dál studovat obor humanitního zaměření, ale nedostal jsem se, což byl pro mě docela šok. Rok předtím už jsem brigádně pracoval ve výrobě, a tak jsem znovu nastoupil s tím, že se nějak vyřeší vysoká škola, ale v září už jsem podepisoval smlouvu na hlavní pracovní poměr na pozici operátor výroby.

Na jaké pozici jste v tuto chvíli? Jaký byl váš kariérní růst?

V současné době pracuji jako A&D inženýr ve vývoji. Ten růst byl docela zásadní. Rok jsem byl ve výrobě a potom jsem až do roku 2018 dělal na kvalitě, od základního operátora kvality až po lídra toho týmu kvality. Později jsem se přehoupnul na projektového inženýra a z produktového na vývojového inženýra. Samozřejmě to bylo na úkor všeho možného, sebralo mi to spoustu času.

Máte ještě nějaký dlouhodobý cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?

Nemám, myslím si, že jsem tak nějak u stropu. Zkusil jsem si i vedení týmu a úplně se tam nevidím. Už jsem se tak nějak, jak se říká, zakonzervoval a jsem spokojený. Čekám, že s přibývajícím věkem zase budu spíš chtít mít víc pohodu.

Co je náplní vaší práce? Jak vypadá váš pracovní den?

V tuto chvíli mám už zaběhnutý produkt, který je na trhu již 20 let, takže my už se snažíme spíš řešit problémy, které nastanou při výrobě z pozice toho designu. Zároveň se snažíme implementovat nové výrobky nebo nové komponenty, které na tu pumpu navazují. V tuto chvíli je to hodně o testování, vylaďování, nových návrzích a hledání řešení problému v té dané výrobě. Poslední dobou je to pro mě hlavně laboratoř. Testování, testování a testování, ať už z pozice elektroniky nebo mechaniky.

Koho ve firmě vnímáte jako největšího odběratele?

Jelikož jsme rozdělení na divize, tak pro naši divizi je to ASML, což je nizozemská top firma na výrobu strojů pro mikročipy.

Jaké výhody vám zaměstnavatel nabízí? Jsou pro vás atraktivní?

Je to zajímavé. Zkusil jsem si tam jiný svět. Je to tak, že každý má svou práci, každý je za ni odměněn tak, jak má být, a přistupuje se k ní velice profesionálně. Největším benefitem je to, že jsem i jako absolvent střední školy dostal možnost být na pozici, kde by jinak byl spíše zkušený absolvent vysoké školy. Dávají šanci všem lidem v každé době. Středoškoláci dostávají šanci se „vyšvihnout“, zároveň můžu dělat i ty věci kolem, které mě baví, například spolupráci se školou a i za to budu odměněn.

Firma Edwards nabízí podporu pro profesní a osobní rozvoj. Využíváte této podpory? Snažíte se vzdělávat i mimo prací?

Vzdělávám se spíš už jen v práci. Období, kdy jsem se musel samovzdělávat i mimo práci, za těch 12 let už minulo.

Jak dlouho jste ve firmě a jak za tuto dobu vidíte vývoj?

Ve firmě jsem od roku 2022. Vývoj je poměrně zásadní, musíme vyvíjet a uvádět na trh nové výrobky. Za tu dobu přišlo mnoho nových produktů, různá vylepšení. Musíme reagovat na trh a přizpůsobovat se. Stále chodí nové projekty. Ale vidím to i já, hlavně z pohledu produktového inženýra, kdy pořád testujeme v laboratořích. Ve výrobě je ten vývoj pomalejší, protože laboratoře musí být několik let před výrobou, abychom ty produkty do výroby dodávali funkční.

Na jakých úspěšných projektech jste se podílel?

Projekt většího rozsahu za sebou ještě nemám, momentálně pracuji na implementaci měniče pro motor, to bude asi největší projekt, ale ten stále běží. V předchozích firmách to byla například implementace stroje za 8 milionů korun. Celkově by se tak dal nazvat i můj kariérní postup, kdy jsem začal navrhovat produkty dané firmy a byl jsem schopen se dostat na takovou úroveň, abych mohl být partnerem pro vývoj v Itálii. Tyto projekty pro mě byly klíčové.

Znamená to, že jste mohl díky práci cestovat?

Ano. Současná firma to taktéž nabízí, ale i v předešlých firmách jsem cestoval. Například jsem často jezdil do Milána za účelem komunikace s tamní centrálou.

Jak dlouho trvá takový projekt?

V aktuální firmě může trvat klidně půl roku až rok. V předešlých firmách to mohlo být i v rámci čtvrt roku, bývalo to rychlé. Vždy to záleží na objemu práce a velikosti daného produktu. V současné době jsou to velice sofistikované produkty, vakuové vývěvy, v předešlých firmách to byly jednodušší záležitosti.

Jak vaše firma využívá umělou inteligenci? Jak jí můžete využít přímo vy?

My umělou inteligenci využívat v podstatě nesmíme, ale řekněme, že nesmíme využívat tu, co je volně dostupná na internetu, protože by se mohla dostat ven citlivá data. V našem odvětví je velké množství patentů a je potřeba je chránit. Máme člověka, který tuto oblast zastřešuje, a máme interní uzavřený systém, který můžeme používat. Nikdo se tam nedostane z venku.

Takže máte nějaký svůj model umělé inteligence?

Máme v podstatě to, co má každý, ale je to uzavřené. K tomu se přidávají nějaké další moduly, které potřebuje firma.

Jak vnímáte souvislost své práce a toho, co jste se naučil na škole? Jaké znalosti ze školy využíváte?

Pro mě je těžké něco využít, protože jsem ihned po škole přešel od elektra spíše ke strojařině, takže jsem se učil tento obor. Později jsem přešel k výkresům a k modelování, takže opět spíše strojařina a v současné době se opět vracím i k tomu elektru. Takže to, co v té hlavě někde vzadu je, se musí dostat zpátky, a musím si to oživit. Máme kvalitní oddělení elektra, které mi v této oblasti pomáhá, takže se opět snažím do toho dostat. I když jsem v některých případech spolupracoval s tím elektrem, tak teď už si zase mnoho věcí dělám sám.

Kdyby se absolvent rozhodoval mezi strojařinou a elektrem, co byste mu poradil? Jak to vidíte z praxe?

Jako velmi dobrý start bych bral jít do kvality a zkusit si něco mezi tím, ale spíše k té strojařině, protože kvalita je vesměs o měření. Zároveň je ale důležité i to elektro. Později člověk najde rovnováhu a najde si pozici, která mu vyhovuje. Takže z mé zkušenosti je lepší začít strojařinou, potom se vrátit k elektru a nakonec najít pozici tak akorát mezi tím. Já mám v současné době obojí, ale mám nevýhodu, že jsem elektro trochu upozadil, takže jsem některé věci musel složitěji vytahovat.

Jaké trhy Edwards obsluhuje?

My máme výrobní závody po celém světě. V Americe, v Číně, v Evropě. Takže obsluhujeme celý svět, naši vývěvu najdete jak v České republice, tak například v Samsungu v Koreji.

Jaké odvětví, pro která dodáváte, je nejvíce zastoupeno?

Děláme v podstatě pro tři odvětví. Vědecké vývěvy, tam jsou to spektroskopy či mikroskopy, takže taková menší divize. Potom je poměrně velká divize industriální, to jsou odplynovací stroje, obrovské vývěvy při lití železa. Nejvíce na vzestupu je pak divize polovodičů, kde dodáváme například pro ASML, Intel či Samsung, všechny firmy, co vyrábějí nějaké čipy.

Jak se firma Edwards snaží o to, aby nezatěžovala životní prostředí?

Já budu mluvit za Lutín. Tím, jak přišla krize, v podstatě navýšení cen, se začalo řešit, co s tím. První větší projekt, který teď startuje, je zastřešení parkoviště a pokrytí solárními panely, zároveň se snažíme sbírat a zpětně využívat zbytkové teplo. Firma se snaží, aby závod byl co nejvíc soběstačný. Každou možnost, kterou lze využít znovu, se snažíme využít. Investujeme do toho nemalé peníze a snažíme se zároveň odstřihnout od plynu.

Máte nějakou radu pro absolventy?

Já si osobně myslím, že je důležité v první fázi dobře zvolit vysokou školu. Pokud se studium necítí, je důležité pokusit se vejít do pracovního procesu a nebát se toho, nebýt v pozadí, naopak se snažit dostat dopředu. Pokud se člověk bude snažit, vyjde to.

Kdybyste se teď rozhodoval, šel byste na vysokou školu?

Asi ne, já jsem bojoval s matematikou a znovu bych do toho nešel.

 Tímto naše redakce děkuje Martinovi Jano. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Bez dalších potíží dorazili na adresu. Přistoupili k domu a zaklepali na dveře. Chvíli se nic nedělo, pak Tom zahlédl, jak se v okně skoro neznatelně rozhrnuly žaluzie. Majitel domu byl uvnitř a sledoval je.
„Asi tu není,“ řekl Sam.
„Ale je, sleduje nás z okna,“ odpověděl tiše Tom a zaklepal znovu.
Musel zaklepat ještě dvakrát, než se nakonec zevnitř ozvaly kroky a vrzání prken. Dveře se pomalu otevřely. Stál za nimi zarostlý muž v šedé pracovní kombinéze. Měl velké tmavé fousy a neupravené vlasy. Oba si prohlížel nedůvěřivým až nepřátelským pohledem. Tom si všiml, že levou ruku měl schovanou za dveřmi. U takového člověka byste očekávali, že tam mohl schovávat baseballku nebo sekeru.
„Co chcete?“ zeptal se muž hrubým hlasem.
„Potřebovali bychom s vámi mluvit,“ odpověděl Sam.
„A o čem?“ zabručel muž pohrdavě a napřímil se tak, že svou mohutnou postavou zablokoval celé dveře.
„Temný řád přímo nesnášíte, že?“
„Co to je sakra za kreténskou otázku, samozřejmě, že ho nesnáším, kvůli němu je tohle všechno,“ vybuchl muž rozzuřeně a rozmáchl přitom rukou.
„Kdybych se na tohle zeptal někoho jiného, neodpověděl by mi, protože se bojí,“ vysvětlil Sam.
Muž si odfrkl a s křupnutím zatnul pěst.
„No, to je smutné, ale co já s tím.“
„Můžeme vám nabídnout práci, při které byste mohl proti Temnému řádu něco podnikat. Nebudete jen sedět a přihlížet. Dokud ji však nepřijmete, nemůžeme říct, kdo jsme.“
Muž pozvednul husté obočí a podrbal se na zarostlé bradě.
„O vás jsem slyšel, vy jste z odboje, že? “
Sam rozpačitě rozhodil rukama. Muž pokračoval.
„Rád bych vaši nabídku přijal, ale hlídky mi jdou po krku. Pomohl jsem jednomu známýmu, když byl v maléru. Při tom jsem zlikvidoval dva drony. Hned, jak vyjdu z domu, první hlídka mě zastřelí nebo vezme do vazby.“
„Můžeme vám zajistit eskortu, pošleme k vám dva ozbrojené agenty a pokusíme se vás přesunout. Na střeše budeme mít odstřelovače. Přijímáte nabídku?“
„Tak pokud to uděláte takhle,“ řekl muž a větu nechal nedokončenou.
„Takže?“ zeptal se Sam, „Chci slyšet jasné ANO nebo NE.“
„Ano, přijímám vaši nabídku.“
Tom z kapsy vytáhl bloček a utrhl z něj jen kousek papíru, na který už dnes potřetí napsal souřadnice.
„Za necelé dvě hodiny za vámi přijdou dva naši agenti. Zde jsou souřadnice místa, kam poté půjdete.“
„Zapamatovat a potom zničit, doporučuji spálit nebo sníst, myslím, že Tomovi na to ukápla kapka brandy,“ spiklenecky mrkl na právě naverbovaného nováčka Sam.
Muž zavřel dveře, zatímco studoval list. Sam si promnul ruce a šibalsky sdělil.
„Tak, to bychom měli.“
Nyní již zbývala poslední adresa, vydali se tedy k ní. Ve zdejších ulicích bylo oproti zamořeným čtvrtím živo. Míjeli lidi ve špinavých obnošených pláštích. Před domy postávali kuřáci. Kvůli jejich pronikavému kašlání se Tom obával o jejich plíce nebo alespoň to, co z nich zbylo. Ve slepé uličce si několik dětí kopalo s míčem. Tedy Tom to považoval za míč, ale bylo to jen cosi, co vytáhli z popelnic. Došli na křižovatku a zahnuli doprava. Cesta je zavedla do malé ulice. Její konec byl přehrazen cihlovou zdí, několika bednami a sudy. Na každé straně bylo pár domů, které stály těsně vedle sebe. Tom však našel pouze jedny průchozí dveře. Ostatní byly zabedněné nebo zazděné. Přešli ke dveřím. Po obou stranách se vyjímala velká výlohová okna, ta se v táboře vídala málo. Tom si málem nevšiml nenápadného šedého nápisu Billiho krámek.
Když vstoupili dovnitř, na jejich příchod upozornil pronikavě cinkající zvonek nade dveřmi, jako stará krákající vrána. V malé čtvercovité místnosti stálo několik stojanů a regálů. Přímo naproti vchodu byl dlouhý pult. Seděl za ním mladý chlapík se jmenovkou Billy, zřejmě majitel obchodu.
„Dobrej, pánové, co vám mohu nabídnout?“ přivítal je.
Sam se znovu chopil výkladu. Tom si začal prohlížet zboží v regálech. Byla to směsice všeho možného. Starého, několikrát zašívaného oblečení, nábytku, který zřejmě někdo pohodil na smetišti nebo ulici, potřeb do kuchyně, jako jsou vařečky, pánve, mísy…
Tom si nemohl nepovšimnout krabiček cigaret, které měly velice pronikavou žlutou barvu, vystavených za pultem, zřejmě se jednalo o vysoce kupované zboží. Proč byli za pultem, a ne v regálech jej napadlo ihned. Kuřáci by je jinak kradli. Postoupil k vedlejšímu regálu. Nejvíce jej zaujalo patro, na kterém bylo vyskládáno několik krabiček. Jejich obsah byla směsice různorodých součástek. Z elektroniky, aut, zámků.
„Můžu se podívat?“ prohodil.
Obchodník horlivě přikývl.
„Jistě, pane.“
Tom se prohrábl jednou z krabic. Sam začal vysvětlovat:
„Tady s Tomem hledáme nějaký zajímavý zboží. Poradili nám, ať zajdeme k vám.“
Muž na něj pohlédl.
„Jaký by to přesně, pane, mělo být?“
„Říkejte mi Sam.“
„Dobře, Same, mám tu toho spoustu, musíš být konkrétní.“
Tom v průběhu jejich rozhovoru našel mezi součástkami jednu zbraňovou. Jednalo se konkrétně o pružinku spouště.
„Co kvéry, máte?“ zeptal se Sam.
Muž náhle zkameněl. Jeho úsměv se proměnil v nic neříkající výraz.
„To se dotyčný, který vás sem poslal, asi spletl, jelikož podle vyhlášky Temného řádu mají lidé zakázáno obchodovat se zbraněmi,“ řekl suše.
Sam se pousmál, přesně věděl, jakou hru s ním muž hrál. Tom zase věděl, že kromě zbraní Temný řád zakazoval prodej medikamentů a potravin. Tyto věci obstarával sám, aby měl nad lidmi kontrolu. Daly se koupit za potravinové lístky, které byly přidělovány začátkem každého týdne.
„Myslím si, že ne,“ řekl tichým tónem Sam a mrkl na něj, „spíše to vypadá, že vy nás považujete za agenty Temného řádu, nemám pravdu?“
Obchodníkův kamenný výraz povolil. Stále však byl ostražitý.
„Tohle zní přesně jako otázka, kterou by agent položil. Já vám odpovím a prásk. Jsem buď mrtvej, bez obchodu nebo potravinových lístků na nadcházející měsíc.“
Do hovoru se náhle vložil Tom, jelikož mu připadalo, že takhle tu budou celou další hodinu.
„Dobrá, nebudeme tady dál hrát tohle divadýlko. Ty máš zbraně, ale pro ty tu stejně nejsme, takže popojedeme.“
Obchodník na něj tázavě pohlédl.
„Tak proč jste se tedy ptali, jestli je nemám?“
„To byla jen kontrolní otázka. Chceme vám nabídnout práci v organizaci, která bojuje proti Temnému řádu.“
Muž na něj nevěřícně hleděl.
„To jako fakt?“ tázal se vzrušeně.
„Ano, naše nabídka vám zajistí bezpečí, jídlo a práci, která bude pro svět užitečná. Přijmete nabídku? “
„No jasně, sakra!“ vykřikl Bill.

Leo se opíral o studenou zeď komína. Odstřelovací pušku měl rozloženou a opřenou o střechu. Sledoval temný tábor kolem. Na chvíli se znovu zahleděl do zaměřovače. Letmo prohlédl celou ulici. Tom i Sam teď byli v jednom z těch domů, na jeho vkus se vykecávali nějak dlouho. Poté pozoroval dva žebráky, kteří se prali. Byla to sranda do té doby, než jeden druhému nerozbil hlavu cihlou. Letmo zahlédl opilce těsně před tím, než zahučel do otevřeného kanálu.

Náhle spatřil na cestě velké černé vozidlo. Jednalo se o pancéřovaný nákladní transportér. Ostře zatočilo a zatarasilo ulici vedoucí k domu, do kterého Sam a Tom vešli. Nákladní dveře se otevřely. Ven začali vyskakovat pěšáci. Nejdříve dva, potom čtyři a náhle jich bylo venku osm. Zajistili východ z ulice. Dva si stoupli za roh, jeden byl za kovovými nákladními dveřmi, zbývajících pět se seskupilo. Měli velké ocelové štíty. Vytvořili z nich neprůstřelnou zeď a začali postupovat vpřed. Z nedalekých dokovacích portů se začali rojit pátrací droni jako vosy, když jím dupnete na hnízdo. Leo je musel ihned varovat. Tohle bude masakr.

 - Jan Balošák

Pranostiky na červen

• Chladný květen, červen vlažný - je pro sýpky, sudy blažný.
• Červen studený - sedlák krčí rameny.
• Jestli červen mokrý bývá, obilí pak málo rodívá.
• Pláče-li červen a neoschne žitko, v zajících, koroptvích budem mít řídko.
• V červnu deštivo a chladno způsobí rok neúrodný snadno.

Ztráty a nálezy

I v červnu stále platí, že už nejméně dva měsíce jsou v kanceláři školy k vyzvednutí: pánské sako, kalkulačka, prstýnky a v posluchárně nalezený telefon Huawei. Jinak nic nového na své zapomnětlivé majitele nečeká.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John

Úvodník

Již v květnovém čísle Elektronky ročníku 2022 jsem zmínil, že květen je měsícem lásky, ale také měsícem, ve kterém bývá celkem horko žákům druhých a čtvrtých ročníků, i když třeba zrovna nepanují obzvlášť vysoké teploty. Důvodem je skutečnost, že ti prvně zmínění píší svá minima z češtiny, angličtiny a odborných předmětů a ti druzí skládají svou zkoušku dospělosti. Situace žáků těchto dvou ročníků je o to komplikovanější, že při žádné z těchto zkoušek nemohou použít žádné podpůrné prostředky - tedy taháky, jimž jsem věnoval úvodník květnové Elektronky loňského roku.

Měsíc květen je v Olomouci tradičně zpestřen dalšími zajímavými událostmi, jakými jsou například Academia film - přehlídka filmů, kterou pořádá Univerzita Palackého, stejného pořadatele má pak oblíbená slavnost studentů této univerzity, a tou je vysokoškolský majáles. V neposlední řadě do měsíce května spadá také 27. ročník Divadelní Flory - umělecké přehlídky, která svým názvem navazuje na letitou tradici olomouckých květinových výstav Flora Olomouc.

Výše zmíněné akce zasahují svým konáním poměrně širokou veřejnost a jsou v květnovém kalendáři akcí pořádaných v našem městě již takříkajíc tradiční. Kromě nich je tu ale ještě jedna významná událost, která může být obyvatelům Olomouce trochu skrytá, protože se nepřipomíná každým rokem, ale maximálně jednou za desetiletí. Přesto o ní určitě poměrně velká skupina lidí ví a netrpělivě ji vyhlíží. Tou událostí je oslava 60 let existence naší školy a těmi lidmi, kteří ji vyhlížejí a určitě se na ni těší, jsou všichni naši absolventi a také vyučující i zaměstnanci VOŠ a SPŠE, kteří za tu dobu měli možnost nasávat jedinečnou atmosféru této vzdělávací instituce, která od doby svého vzniku prošla samozřejmě několika zásadními proměnami, ať už to byly proměny charakteru vzdělávacího nebo ty, které se týkají celkového vybavení školy. Letošní oslava tohoto jubilea samozřejmě počítá s tím, že bývalí absolventi i učitelé si plni zvědavosti přijdou svou školu prohlédnout a navíc je obohacena o absolventský ples letošních čtvrtých ročníků, který se dozajista stane místem mnoha setkání a vzpomínání všech zúčastněných. Stane se tak v pátek 31. května 2024, kdy bude od rána naše škola přístupná všem absolventům, a večer od 18:00 hod. oslava vyvrcholí plesem absolventů v pavilonu A na olomouckém výstavišti Flora. Další informace naleznete také na školním webu www.spseol.cz

Všichni, kdož jakoukoli část svého života spojili s naší školou, jsou srdečně zváni, a věřím, že se v hojném počtu a ve skvělé náladě na této akci setkáme.

 -jo-

IT doupě

Jak funguje Internet - WLAN

Během více než roku, co články na tohle téma píšu, jsem se celou dobu zabýval pouze kabelovým připojením. Ačkoliv nepopírám jeho užitečnost a spolehlivost, ne vždy máte k dispozici kabel a volnou zástrčku. Proto bych chtěl celý tento díl věnovat bezdrátovému připojení a všemu kolem něj.

Když se řekne bezdrát, všem se asi jako první vybaví Wi-Fi protokol. Ten funguje na střední vzdálenosti, ale není jediný, který se bez kabelu obejde. Určitě už jste někdy použili Bluetooth (6 – 9 metrů), mobilní data (několik km) a nebo slyšeli o Starlinku využívající satelitní připojení.

Zůstaňme ale u již zmíněné Wi-Fi. Ta začala v roce 1997 s rychlostí necelých 2 Mbps a verzí 0. Nepomohlo jí ani to, že frekvence 2,4 GHz, na které vysílala, byla často rušená jinými domácími spotřebiči. Rychlost se naštěstí postupně díky metodám DSSS (rozšíření signálu do více frekvencí), FHSS (skákání mezi kanály) a OFDM (rozdělení do více frekvencí) zvyšovala a otevřela se i frekvence 5 a 6 GHz. Dnešní verze 7 má tak maximální možnou rychlost asi 46 Gbps, což teoreticky stačí na to stáhnout za tři sekundy vzduchem celou hru Red Dead Redemption 2.

Vítejte v hodině PSK. Kromě modulačních technik se musí brát v potaz i využití frekvencí (viz obrázek od Cisca pod článkem). Pásmo 2,4 GHz může Wi-Fi využívat jen do hodnoty 2,5 GHz. Každý kanál má velikost 22 MHz, do pásma se jich vejde 11-14 (záleží na normě) a každý má tak mezi sebou rozestup 5 MHz. Aby se zabránilo rušení, často se používají kanály 1, 6 a 11. Pásmo 5 GHz již tuto problematiku neřeší. Jeho rozsah skoro 700 MHz mu totiž umožnil plně využít všech 23 rezervovaných kanálů. Navíc není příliš zneužívaný domácími spotřebiči, a tak je jeho jediná nevýhoda fyzika. Mívá problémy s průchodem přes překážky.

nad jste ještě neusnuli. Zatím jsem vám neřekl nic o fyzických zařízeních umožňující se do sítě připojit. Asi všichni máme doma malý router. Ten kromě routingu plní ještě funkci switche a také access pointu – AP. Ten (pokud to nevypneme) pravidelně rozhlašuje po éteru jméno své sítě (SSID) společně s podporovaným zabezpečením a kanály. Pokud ho zachytí naše síťová karta, nabídne nám se k AP připojit. A pokud nemáme signál, můžeme koupit a nastavit další… a další… Komu by se chtěly všechny konfigurovat? Mně ne. Přitom jsou všechny údaje stejné. Ještě že existuje možnost dokoupit si WLC a všechny AP konfigurovat centrálně a najednou. S normálními AP to ovšem nepropojíte, takže je vyměňte za jednodušší LAP, spárujte a můžete síť vesele škálovat.

Když už máme znalosti i hardware, je důležité říct si něco o bezpečnosti. Musíme nějak zajistit, aby posílání dat do vzduchu bylo srovnatelně bezpečné s kabelovým připojením. Nejdřív vše zašifrujeme. Většina routerů podporuje WEP nebo WPA – hlavně je nepoužívejte. Dnes je nutnost mít minimálně WPA verzi 2, ideálně 3. A ještě lepší je vše propojit RADIUSem zmíněném v minulém čísle. Ten může částečně zabránit vtipálkům ve vytvoření falešného AP, ke kterému se nic netušící oběti mohou připojit. Většina Internetu dnes ovšem používá HTTPS, takže jediné, co si dotyčný přečte, budou vaše DNS záznamy. A pokud vůbec nechcete, aby byla vaše síť pro ostatní viditelná, prostě vypněte SSID broadcast. Do sítě se pak připojíte jen tehdy, pokud znáte všechny její konfigurační údaje.

Gratuluji, po tomto článku už si můžete vlastní bezdrátovou síť vytvořit i vy. Poslední věcí, která nám zbývá k probrání, je routing. Tím skončí celý CCNA 2 kurz. A pokud jste z něj alespoň něco pochopili, nebo vás něco zaujalo (zdravím Tebe, který to jako jediný pravidelně čteš), byla by škoda tyto znalosti nevyužít a alespoň se o získání síťového certifikátu nepokusit. Pokud by měl někdo zájem, jako vždy je kurz jako kroužek v LP6 a nebo ve čtvrtém ročníku jako součást volitelného předmětu. Tímto přeji čtvrťákům úspěšné složení maturit (snad to Dan do té doby stihne vydat) a pro ty ostatní, jako vždy, Informatice Zdar!

 - Jan Dlabaja, 3L

Aurora borealis

Ten, kdo v letošní májové noci zůstal vzhůru, mohl vidět na nebi jev nezvyklý pro naše zeměpisné šířky. Řeč je o polární záři, mezinárodně jako aurora borealis/australis.

Polární záře vznikají, jednoduše řečeno, při narušení magnetosféry země a ionizováním nebo excitováním prvků v atmosféře slunečním větrem. V Česku můžeme nejčastěji pozorovat aurory v červeném až fialovém odstínu, výjimečně se objeví i v zelené. To závisí na tom, zda je sluneční vítr dostatečně silný. Pokud je jeho intenzita vysoká, ovál polární záře se rozšíří i dále za polární oblasti. Červená barva vzniká nejvýše v atmosféře, je tedy dobře viditelná i v našich končinách. Naopak zelené aurory vznikají spíše níže, a tak jsou nejvíce viditelné v nízkých zeměpisných šířkách, kde svítí přímo nad hlavami pozorovatelů. Obě barvy vznikají interakcí slunečního větru s atomy kyslíku. Do těchto barev se může vmíchat i fialovo-růžová až modrá barva, která je vytvářena ionizací dusíku - v ČR jsou tato zbarvení obvyklá. Zde názorná fotka (není moje), která nádherně zobrazuje vrstvení barev polárních září:

V noci z 10. na 11. května jsem měl možnost i já zpozorovat tento úkaz na vlastní oči. Vidět byla záře v růžovo-fialovo-červeném kabátu, kterou doplňovala v dáli i dokonce zelená aurora. Základem bylo jít na místo s jasným pohledem na sever a čistá obloha. Jen pořádný foťák mi chyběl, avšak na obrázcích níže uvidíte, že vlastně nebyl tolik potřeba.

 - Ondřej Langer

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Poslední rozhovor byl proveden s naším studentem Davidem Neumannem.

David Neumann - Forvia Hella

Jaká byla vaše motivace studovat na naší škole?

V té době to byla elektronika a počítače, což mě bavilo. Dostal jsem od rodičů první počítač ještě na konci základní školy, takže ta volba byla více méně jasná.

Jaké jsou znalosti a dovednosti, které jste získal na této škole, a pomohly vám v praxi?

Určitě byl zásadní všeobecně dobrý přístup ke vzdělávání. Silná zde byla matematika, z toho jsem těžil i na vysoké škole, první semestr jsem se nemusel mnoho učit, protože jsem to znal už ze střední školy. Potom byly důležité technické předměty, ačkoliv například telekomunikace a spojová technika hodně pokročila a mnoho z toho, co jsem se učil, se už nepoužívá. Mnoho jsem využil ze znalosti základů elektroniky. Zároveň jsme měli dobrou paní učitelku angličtiny, takže z toho, co jsem se za tři roky naučil, taky těžím dosud.

Pracoval jste jenom na vaší aktuální pozici, nebo jste působil i jinde?

Po ukončení střední školy jsem pokračoval na elektrotechnické fakultě VUT Brno, obor automatizace. Tam jsem začal brigádně pracovat v tom, co mě bavilo, to znamená vývoj software, programování. Po vysoké škole jsem nastoupil do menší firmy, kde jsem byl programátorem, mezi tím jsem spolupracoval i s dalšími menšími firmami. Později jsem několik let pracoval sám na živnostenský list ve vývoji softwaru. V roce 2008 jsem si řekl, že by bylo dobré zkusit něco většího, protože jeden člověk toho za rok práce přece jen tolik neudělá. Shodou okolností jsem byl tou dobou osloven, jestli nechci pracovat v zahraničí. Naskytla se příležitost v Helle, které jsem využil, a dnes mohu říci, že jsem dobře udělal, protože jsem strávil rok práce v německé Helle, kde jsme se učili vyvíjet software pro automotive, všechny standardy, vyvíjení systému, aby se dal použít na silnici. Cílem bylo v roce 2010 rozjet tento vývoj v České republice. Jsem jeden z těch tří lidí, kteří to zde v rámci Helly zakládali, a zhruba před deseti lety jsem převzal vedení této skupiny, kterou vedu dosud. Pořád rosteme, máme zajímavé projekty, protože se mění technologie a nedá se říci, že bychom byli hotovi. Pořád bude do automobilů co programovat a vyvíjet.

Co je vaším úkolem v rámci vaší pozice?

Ta pozice už není tak moc technická, mám na starosti skupinu vývoje softwaru, což už je blíž managementu. Zajišťuji nábor lidí, rozvoj lidí, rozdělení lidí do týmu. Ty týmy pak mají svoje technické vedení a pracují na projektech. Řeším hodně personálních záležitostí, rozvoj a tak dále. Tím, že neustále rosteme, kontinuálně řeším nábor, hledám šikovné lidi do týmu, kteří by s námi pracovali a pomáhali nám ty čím dál složitější projekty zvládat.

Co je pro vás důležité, aby měl uchazeč o zaměstnání?

Za dobu, co to dělám, se ukazuje, že takové věci, které nedokážeme naučit, jsou ty nejdůležitější, prostě v tom člověku musí být. Například práce v týmu, cit pro techniku, zápal pro věc, schopnost přinášet nové nápady, najít si v té práci to zajímavé. Když už jsem v Helle tak dlouho, proč mě to pořád baví, proč tam pořád jsem, dokážu si najít to zajímavé. Takové ty technické věci, jak napsat řádek kódu, jaký systém použiji, to jsme schopni naučit, navíc se to v průběhu času mění. Takže důležitý je zvídavý duch, neupadnout do stereotypu, protože když se dnes naučím všechny nástroje, které používáme, a řeknu, že už všechno umím, tak možná dnes je to pravda, ale zítra může přijít nová technologie a my jsme na začátku a musíme se část těch věcí naučit znova. Takže pokud to člověk v sobě nemá a chce přijít do práce, odkroutit si nějaký čas, jít domů a hodit všechno za hlavu, pak to není člověk, kterého to u nás bude dlouhodobě bavit.

Co byste poradil absolventům, že je důležité uvést, když budou psát životopis a motivační dopis? Na co nezapomenout a co zvýší jejich šanci na přijetí?

Jedna věc je strukturovaný životopis, říká se, že by to měla být maximálně jedna strana A4. Pokud si to představíte z druhé strany, tak je velmi těžké se o tom člověku něco dozvědět. Takže od motivačního dopisu očekávám, jak už název napovídá, že se o tom člověku a o jeho motivaci něco dozvím. Proč chce jít k nám, co o naší práci už ví, co si myslí, že bude dělat a co ho bude bavit. Nemyslím esej na několik A4, ale napsat nejen: „Viděl jsem váš inzerát,“ ale napsat například o svých koníčcích, co dělá. I když je to absolvent, nemusí to znamenat, že je úplně bez zkušeností, mohl chodit do nějakých kroužků, může se bavit tím, že si doma něco vyvíjí, že má přehled, zná technologie, zajímá se o to. To mě potom přesvědčí, abych takovému člověku dal přednost a pozval ho na pohovor než někdo, kdo napsal životopis za 10 minut, napsal tam škola A, škola B a to je všechno. Na druhou stranu chybami se člověk učí, zkušenosti je třeba získávat, takže i lidem, kteří udělali životopis jednoduše, případně absolventům, dáváme šanci, protože až si budou hledat další pozici, budou psát další životopis, tak to zase udělají jinak, lépe, takže nechceme se ochudit o tyto kandidáty. Takže nejlepší je napsat něco o sobě, případně něco navíc, svoje zájmy, tak, aby se to překrývalo s tím oborem, kam se ten zájemce hlásí.

Takže motivační dopis určitě ano, bez něj je šance nízká?

Samozřejmě, podívejte se na to z opačné strany. Kolegyně na personálním, které ty životopisy předzpracovávají, mají nebudu říkat stovky, to bychom si možná přáli, ale třeba desítky životopisů a vůbec se ten životopis musí k tomu vedoucímu dostat. Čím více je tam relevantních informací, tím lépe, a právě tady může pomoct motivační dopis.

Když zůstaneme u té zaměstnanosti, v roce 2023 měla společnost 37 500 zaměstnanců, myslíte si, že se tento rok počet zvýší, nebo sníží, případně proč?

Tam je to trochu složitější, protože zhruba před dvěma lety nás skoupila jiná větší společnost, takže jsme teď sedmý největší dodavatel do automotive. Počet zaměstnanců se násobně zvýšil, ale ne tím, že bychom například zdvojnásobili týmy, ale tím, že přibyla ta větší firma.

Způsobila například inflace propouštění, nebo naopak nabíráte a práce je dost?

Když zůstanu u nás v elektronice, tak pořád nabíráme. Pořád máme vypsané pozice a rosteme od roku 2010. Byť vývoj a výroba jsou jedna firma, tak ty vlny nejsou úplně synchronní. Nemám představu, jak je to ve výrobě, pořád se automatizuje, optimalizuje, takže některé pozice už nejsou potřeba, jiné naopak vznikají a u nás ve vývoji pořád rosteme, protože ačkoliv se momentálně automobilů vyrábí celkově na světě méně, tak složitost projektů vzrůstá. Dřív jsme měli 65 tisíc řádků kódu, teď máme 1,5 milionu a pořád máme 18 měsíců na to, abychom ten projekt vyvinuli. Inovační cyklus automotive je pořád stejný, nicméně automobily a elektronika v nich je pořád složitější, až bude úplně nejsložitější a auta budou jezdit sama, ale na to si ještě počkáme. Pořád potřebujeme více lidí a také některé nové profese, například v oblasti kybernetické bezpečnosti. To je dnes podmínkou, aby ta elektronika mohla být homologovaná, musí splnit určitě požadavky na kybernetickou bezpečnost.

Co bylo pro vás za dobu vaší práce největší výzvou?

Na pohovorech se ptám na to samé. Výzvou je vždy nová technologie. Teď jsme přecházeli ve větším rozsahu na novou sadu vývojových nástrojů, která nás posune dál, spoustu věcí zjednoduší, nicméně abychom se dostali tam, kam chceme, tak to znamená přesvědčit celý tým, aby investovali čas souběžně s běžícími projekty, aby se naučili a pochopili filozofii toho nového přístupu a začali to aplikovat, v rámci prvního projektu je podpořit, aby to zvládli, protože ta změna byla tak razantní, že to nebylo, že bych si pustil dva e-learningy a už o tom vše věděl. V podstatě se to budeme učit jeden, dva projekty. Jsme na tom dobře, nicméně ještě nemáme hotovo a s dalším projektem to čeká další část týmu.

Běží několik projektů současně, nebo se jeden dokončí a pak začne další?

Nad tím, kdy začne který projekt, my nemáme žádnou kontrolu. O projekty v automotive se soutěží, takže vyhrává to nejzajímavější řešení, rovná se to nejlevnější řešení, takže my se snažíme naplnit výrobní a vývojové kapacity a cíle na daný rok. Když některý projekt vyhrajeme, tak abychom ho mohli realizovat, následně vyrábíme a dodáváme zákazníkovi. Takže projekty získáme tak, že je vyhrajeme a to závisí na zákazníkovi, jaký produkt má v plánu a to není žádným způsobem koordinované. Takže náš denní chléb je plánování kapacit a dívání se jak budeme vytížení, když daný projekt vyhrajeme, pokud jej nevyhrajeme, jaký je záložní plán. A to je nikdy nekončící proces, takže musíme být schopní pracovat s tím, že se nám například potkávají dva projekty v nějaké náročnější fázi a pak zase máme nějakou dobu volněji.

Momentálně se docela řeší umělá inteligence, ačkoliv se používá už déle. V jakém odvětví se využívá u vás a jak konkrétně umělou inteligenci využíváte vy?

Umělá inteligence je široký pojem, Hella v rámci divize elektroniky využívala umělou inteligenci už mono let dozadu, ještě před tím boomem jazykových modelů. Jedna aplikace umělé inteligence je od počátku autonomní řízení. Tam si myslím, že Hella není až tak aktivní v tom celku, takže spíš divize elektroniky řeší senzory, radary a tak dále, komponenty, které jsou nezbytné k tomu, aby autonomní vozidlo mohlo vzniknout. Dalším směrem je, zda máme nějaký produkt, který je založen na umělé inteligenci a není to autonomní řízení, tak máme. Málokdo to uhodne, je to dešťový senzor, automatická aktivace stěračů. Tam je taky základ umělé inteligence, ta neuronová síť, to znamená, že senzor je schopen se naučit na chování řidiče, někdo pálí gumičky při prvních kapkách, někdo jiný zase zapíná stěrače, až přes okno není vůbec vidět, takže ten systém se tím může nějakým způsobem učit a zároveň se to naučení se dá přenášet. Když si koupím nové auto a to zná moji identitu, tak mi může nastavit sedačky, volant, nebo právě ty stěrače.

Potom je tu ten boom generativní umělé inteligence, s tím asi všechny firmy tak nějak experimentujeme a chceme to využít. Nedávno jsem absolvoval schůzku, kde se tyto věci prezentovaly. Jedna věc je generování kódu, když jí dám textové zadání na nějaký algoritmus, tak ta umělá inteligence je schopná mi ten základ vygenerovat tak, že se to dá použít, upravit. Další věc už není tak intuitivní, ale můžeme to použít opačně, kdy té umělé inteligenci předložíme kód a zeptáme se jí, co to dělá. Součástí naší práce jsou nějaké kontroly toho, co se vyvinulo, zda to splňuje zadání, takže tady nám umělá inteligence může pomoct například napsat testovací příklady, to co dnes dělá software tester, by se takto dalo automatizovat. Ne nahradit, ale automatizovat. Dále to můžeme využít v případech, kdy dostaneme dvacet stran požadavků, aby nám z toho udělal výtah, případně porovnal například s předchozí verzí, abychom věděli, v čem je ten rozdíl a tak podobně. Ne že by to tak úplně vždy fungovalo, ale je to nějaká představa, co by se nám hodilo, aby fungovalo třeba příští rok.

Když nabíráte nové zaměstnance, vítáte, když využijí k vytvoření například motivačního dopisu generování textu s úpravou?

Říká se vtip, že se už budou bavit dva chatboti mezi sebou, jeden za toho studenta a druhý na personálním oddělení při roztřídění těch životopisů. Neříkám, že to dokážu na těch několika větách poznat, zda to studenti využívají, na druhou stranu to trochu postrádá smysl, protože kdybych já chtěl použít umělou inteligenci, tak spíš k tomu, aby mi udělala nějaký extrakt z deseti stran, ať mi vytáhne ty klíčové body. Pokud by to uchazeč chtěl použít k tomu, aby ty klíčové body obalil nějakou vatou a vygeneroval z toho esej, tak riskuje, že to ten člověk na personálním nebude chtít číst. Takže znovu se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku. To co chci o sobě říct, tak říkám i tím, jakou formu zvolím, jaký mám jazyk, jak použiji interpunkci. Ne že by to nás, techniky, zajímalo, ale vytváří to nějaký obraz o tom člověku a pokud se schová za nějaký generovaný text, tak to může zapůsobit nebo to může být vidět a můžu si o tom člověku říct, že ani nechtěl investovat svůj čas k tomu, aby o sobě něco napsal a chtěl být možná moderní nebo byl jen pohodlný, a co já si z toho vezmu. Opět jsem na začátku, kdy o tom člověku nic nevím.

Váš názor může být důležitý pro absolventy, protože si mohou říct, že chtějí napsat životopis a motivační dopis a využijí pro to ChatGPT.

U životopisu si to moc neumím představit, když chci napsat nějaké informace o sobě, tak co jiného bych tam psal a na formátování máme různé šablony.

Když vám přijde několik životopisů, tak vy si vyberete nějakou část z nich a ty lidi pozvete na osobní pohovor? Na základě čeho se rozhodujete, jestli je pozvete na pohovor?

Když se stane, že se setká víc životopisů v jeden čas, je potřeba se podívat, jestli se potkáváme, abychom šetřili čas svůj i uchazeče. Nemá cenu jej stavět do nějaké stresové situace, že se ho budu ptát na něco o softwaru, když o tom nic neví a nikdy to nezkusil. To by nikam nevedlo. Vždy se dívám, co je pro mě relevantní. Pokud je to absolvent, tak vzdělání. Tato škola je sama o sobě dobrá, ale vždy se hodí, když je k tomu něco navíc, nějaké koníčky, nějaké dlouhodobé práce, nebo pokud si někdo doma programuje například meteostanici. Pokud mám více životopisů lidí, které jsem nikdy neviděl, určitě pomůže fotografie, je to takové osobnější, zároveň si daného člověka mám s kým spojit. Pokud je to člověk s praxí, tak tam už zase nebude tak důležitá ta škola před dvaceti lety, ale spíš co umí, v čem vyniká a kde se to, co umí, potkává s pozicí, kterou zrovna potřebujeme obsadit.

Když jste byl studentem této školy, co jste dělal ve volném čase za projekty? Co vám tímto způsobem přidalo hodnotu?

Projekt je vznešený název, spíš jsem se tak bavil nějakým programováním. Například když jsem se učil na přijímačky na tuto školu, které byly z matematiky a z fyziky, vytvořil jsem si program, který mě zkoušel z toho, co jsem se potřeboval naučit nazpaměť, například nějaké vzorce. Později na škole jsem se seznamoval s mikrokontroléry, učil jsem se programovat assembler. V rámci školy jsme dělali projekt na převod číselné hodnoty rezistorů na barevný kód, nad tím jsem strávil více času doma.

Jak Forvia Hella přistupuje k ekologii?

Myslím, že se všichni snažíme o udržitelnost. Jsem spíš přes software, takže nevidím například do nakládání s plasty při výrobě, u nás je to spíš snaha například nespotřebovávat více energie než je nutné, dělme zařízení úspornější. Ono se to překrývá i s těmi elektromobily, řešíme hmotnost těch produktů, kdy každý gram navíc znamená určitou emisní stopu. I takové požadavky máme od zákazníků, zároveň máme i vlastní standardy, které reflektujeme. Pořád je zde ten plast, materiál, ze kterého se dělá pouzdro a krycí sklo toho světlometu. V elektronice se snažíme nepoužívat materiály, které znamenají zátěž pro životní prostředí. Cítím, že se o tom mluví, že je zde určitý tlak, z toho plynou nějaké požadavky, které musíme splnit.

 Tímto naše redakce děkuje Davidu Neumannovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

„Je tu někdo?“ zavolal Sam.
Nikdo se neozval. Prošli předsíní do obývacího pokoje. Byla zde tma, jelikož všechna okna pokrývala vrstva slizu, a tak sem neprosvítaly sluneční paprsky. Sam zmáčknul vypínač, ale světlo se nerozsvítilo.
„Baterky.“
Modré světlo ozářilo místnost a odhalilo nepořádek. Na zemi se válely kusy dřevěného nábytku a mnoho listů papíru. V rohu stála skříň, ale měla uražená dvířka. Světlo na stropě bylo rozbité. Oba vstoupili do místnosti.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Sam potichu, jako by se snad bál, že ten, kdo to způsobil, je stále nablízku.
Začali místnost prohledávat. Sam poklekl a prohlédl si papíry. Mnoho z nich bylo spálených, roztrhaných nebo prázdných. Tom se po místnosti rozhlížel.
„Něco jsem našel, několik kreseb, pěšáka, pátrací dron, droní kontejner a pár dalších. Všechno je podrobně rozkresleno a popsáno. Myslím si, že ten člověk popsal jednotlivé roboty, jsou to něco jako plány. Pro mnohé lidi, kteří proti Temnému řádu válčí, by to byly velmi cenné informace. Muselo však být obtížné a nebezpečné snažit se sehnat kupce tady.“
„Myslím si, že vím, co se našemu příteli stalo,“ odpověděl Tom, a přitom poklepával na očouzenou zeď.
Bylo na ní mnoho děr od výstřelů. Sam si na zemi všiml zaschlých kapek krve.
„Jo, já taky,“ řekl hořce.
Posbíral papíry a vstal.
„Několik kusů těch plánů je zachovalých, vezmu je s sebou.“
Strčil je pod plášť. Tom se ještě jednou po místnosti rozhlédl. Poté přes chodbu vešli do pokoje. Byla zde tma a stejný nepořádek. Velký dřevěný stůl, zčernalý od nedávného požáru, pokrývaly zbytky ohořelých papírů. V rohu se kroutila seškvařená matrace.
„Zdá se, že toho zde moc nenechali,“ zamumlal Sam.
Na zdi u stolu visela ohořelá nástěnka. Byly na ní kousky papíru připíchnuté špendlíky. Sam je začal prozkoumávat. Kousky vypadaly jako mapa tábora. Většina však byla spálená, a tak nedokázal určit, co to je za místa. Nebyl tam žádný záchytný bod, žádná velká budova nebo náměstí, prostě nic. Jen hromada malých čtvercových baráků, které se v této oblasti nacházely naprosto všude.
„Asi tu nic víc není,“ řekl zklamaně Sam.
„Dobře, tak půjdeme za dalším adeptem.“
Vyšli z domu. Tom vylezl jako první. Přímo před dveřmi byla velká hrouda slizu. Když vykročil, uklouzl a spadl. Celý se od něj zašpinil.
„Sakra, to je humus!“ zařval zlostí.
Sam se začal chechtat.
„Jsem rád, že chodíš jako první,“ zavtipkoval a podal Tomovi pomocnou ruku.
„Teď vypadám jako kdybych se…“
„Jo, jo, přesně tak,“ přerušil Toma znovu Sam.
Vykročili k dalšímu místu. Tom se ze sebe po cestě snažil setřít žmolky slizu, ale popravdě se mu to moc nedařilo.
Hned za zatáčkou narazili na skupinu pěšáků. Pohybovali se u nákladního vozu, zdálo se, že vykládali bedny. U nejbližšího domu jich už bylo několik úhledně naskládáno na sebe.
„Hej, vy, pojďte sem, hned,“ promluvil na ně jeden z pěšáků zvýšeným hlasem.
Pohlédli na sebe a doběhli k němu. Jednalo se o obyčejného pěšáka vybaveného samopalem, který zřejmě dohlížel na přenos nákladu.
„Nosit tam k tomu domu,“ ukázal na dům a bedny ve vozu, „Pokud nějakou poškodíte, budete potrestáni.“
Bez jediného slova popadli nejbližší kovovou bednu a začali ji přenášet. Její vrchní část byla prosklená. Uvnitř se houpala šedá tekutina s červenými vlákny. Žlutá nálepka s podivnými symboly by většině moc neřekla, jim však ano, dobře věděli, že označovala nebezpečný náklad. V takových nádobách Temný řád převážel chemikálie, jedy nebo žíraviny. Položili bednu a došli pro další. Vynesli ji z auta a začali opět opatrně přenášet. Pěšák je bedlivě sledoval. Jeho červené senzory vyzařovaly zvláštní odpudivost. Tom ještě nikdy nebyl tak blízko drona a neměl v ruce zbraň. Kdyby se teď rozhodli je zabít, nikdo by jim v tom nezabránil.
Přenesli dalších sedm beden. Tom již začínal pochybovat, zda práce někdy skončí. Když však došli k autu, pěšák je zastavil.
„To jsou všechny, můžete jít,“ řekl, ačkoliv nákladní prostor byl teprve poloprázdný.
Tom i Sam se uklonili a pokračovali dál. Když byli pryč z doslechu, což bylo o něco dál než pro sluch normálního člověka, Sam se zeptal.
„Co myslíš, že s těmi nádobami chtějí dělat?“
„Myslím, že je tu prostě uklízej jako na smeťáku.“
Když Tom pohlédl na Sama, zahlédl jeho ustaraný výraz. Pravděpodobně jej napadlo něco mnohem horšího.
„Myslíš, že je chtějí vypustit do stok?“
„No, napadlo mě to. Přece už to několikrát udělali, tak proč by nemohli znovu.“
Tom zapřemýšlel. To, co Sam říká, mělo mnohem větší logiku. Navíc Temný řád už dlouho nic nezamořil. Zeptá se Carla.
„Carle?“
Po chvilce ticha se ozvalo:
„Ano Tome, co potřebuješ?“
„Zjisti mi, kam vedou všechny kanály v okolí půl kilometrů,“ odpověděl Tom.
„Dobře.“
Po několika minutách se Carl znovu ozval.
„Do základny je to daleko, pokud se ptáš na tohle. Skoro dva kilometry. Nic bližší v okolí není.“
„Dobrý, to jsem chtěl vědět, díky,“ potvrdil Tom
Jak pokračovali cestou dál, ulice byly čistější. Množství slizu se zmenšovalo, až z ulic postupně úplně vyprchal. Povalující se kontejnery a sudy zmizely ze silnic.
„Zřejmě opouštíme luxusní čtvrť,“ zavtipkoval Sam.

 - Jan Balošák

Pranostiky na květen

• Až přijde máj, vyženeme kozy v háj.
• Májová kapka platí dukát.
• Chladno a večerní mlhy v máji, hojnost ovoce a sena dají.
• V máji aby ani hůl pastýřova neoschla.
• Na mokrý květen přichází suchý červen.
• Deštivý květen - žíznivý říjen.
• Májová voda vypije víno.

Ztráty a nálezy

Už nejméně dva měsíce jsou v kanceláři školy k vyzvednutí: pánské sako, kalkulačka, prstýnky a v posluchárně nalezený telefon Huawei. Jinak nic nového na své zapomnětlivé majitele nečeká.

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John